Díl 9 - Věříš mi?
Probudit se na ošetřovně už se stávalo tradicí. Selena procitla na ‚své‘ posteli, oknem pronikaly do místnosti poslední sluneční paprsky. Váhala, než se bázlivě podívala na své ruce položené na přikrývce. Nepatrně se jí ulevilo, ruce opravdu vypadaly jako ruce, a ne... Pohledem mimoděk zabloudila k vedlejší posteli, na které spokojeně oddychoval světlovlasý Zmijozel. Stáhlo se jí hrdlo.
Co jsem to udělala? Proč se to vůbec děje mně? Zoufale schovala hlavu do dlaní. Jak by se mnou mohl být? Vždyť bych mu mohla ublížit… Tohle si nezaslouží…
Draco se s trhnutím probral a posadil se na lůžku. Chvíli mžoural do tmy, než rozeznal obrysy věcí kolem sebe. Pak se mu začaly vybavovat události, jež se staly před pár hodinami. Rychle prozkoumal svůj hrudník, na kterém mu Snape vytvořil hluboké rány. Madam Pomfreyová se musela činit, neměl na něm jediné škrábnutí. Díky bohu…
Rozhlédl se kolem sebe, Selena seděla schoulená do klubíčka na vedlejší posteli a netečně zírala před sebe.
Vážně měla… Křídla? Blbost, musel jsem blouznit z bolesti.
„Sel…?“
Neodpověděla, jen dál hypnotizovala protější stěnu. Vůbec nedala najevo, že by jej slyšela. Natáhl k ní ruku, pak se zarazil a vrátil ji zpátky.
„Můžeš mi říct, co se tam stalo?“ zeptal se odměřeně.
„Cos viděl jako poslední?“ zeptala se odevzdaně a svěsila hlavu.
„Jak letíš znova nahoru. Pak na mě zaútočil Snape a to už jsem nějak neměl čas tě sledovat,“ odtušil.
Povzdechla si, snad si dodávala odvahu.
„Vyletěla jsem nahoru a ucítila, že ti něco je. Chtěla jsem se vrátit dolů, viděla jsem, co ti Snape dělá. Všichni ostatní jen stáli a hleděli… Nešlo to, vůbec jsem se nemohla hýbat,“ na chvíli se odmlčela, Draco vyčkával. „Pak jsem najednou viděla strašně divně, úplně všechno bylo až moc ostré, barvy vypadaly jinak. Viděla jsem každou kapku krve, která ztekla do sněhu. Najednou… Najednou jsem začala padat. Nebála jsem se, nějak jsem věděla, že se nic nestane… A taky jsem nad tím nepřemýšlela, sledovala jsem jenom Snapea, jak znovu zvedá hůlku. Pak jsem stála na zemi, Snape něco říkal, ostatní přicházeli… A já si všimla… Toho. Víc si nepamatuju,“ dokončila rychle a utichla.
Nemohl strávit, co mu právě řekla. Takže se mu to nezdálo… Začaly k němu prosakovat její emoce. Stud, hněv, lítost, odpor. Hlavou mu probleskla hořkosladká vzpomínka na jejich první polibek dnes ráno… Jeho nebo její? Zdálo se to tak dávno.
Lehnul si a sledoval strop, potřeboval si utřídit myšlenky.
Teď už chápu, proč otec chtěl, abych se jí zbavil…
V příštím okamžiku ztuhnul.
Vážně mě napadlo tohle?!
Ale přece jenom… Vždyť ta holka měla dračí křídla, co já bych s ní dělal? Co když se jednou promění úplně a sežere mě ve spánku?! Tohle nepůjde… A jak je to pro lásku velkého Merlina vůbec možné?!
Dokola si přehrával, co viděl a co mu řekla. Snape ho napadl jen kvůli tomu, aby docílil téhle pochybné proměny.
Jsem jenom nástroj! Co dalšího mi udělají?!
Byl odhodlaný říct Seleně, že s ní končí, protože tohle mu za to nestojí. Posadil se, ale než stihl promluvit, postřehl, že ani na jedné ruce nemá obvaz, poprvé od oné události.
Zadíval se na svou vlastní ruku, obvaz také chyběl. Sledoval hojící se ránu, která se táhla téměř přes celou dlaň. Mimoděk si vybavil všechny šťastné okamžiky posledních pár dní. Najednou se necítil tak pevně rozhodnutý, jak si myslel. Chvilkové zaváhání jej donutilo podívat se na okamžiky na famfrpálovém hřišti z jiného úhlu.
Nenapadla ho ona, ale Snape. Ona se mu snažila pomoct, to ostatní nic neudělali. Vůbec o ničem nevěděla, byl si jistý, že tohle by před ním neutajila. Unikla znehybňující kletbě a postavila se mezi něj a Snapea nehledě na to, co se mohlo stát…
Jsem idiot, pomyslel si. První zádrhel a já bych ji nechal odejít… Přece jenom, s její mocí bude hračka přivést Pottera otci.
Přesedl si vedle Seleny, která se mírně odtáhla.
Zase mě od sebe odhání, došlo mu. Protože se o mě bojí? Rozhodně, nechala by se trefit kletbou aby nezasáhla mě. Jak můžu být takový idiot a chtít ji poslat pryč? Jestli udělala tohle po pár dnech... Co všechno by byla ochotná pro mě udělat v budoucnu...?
Přestaň si lhát, ty pitomče, zanadával v duchu sám sobě. Tu holku nechceš jenom využít, máš ji opravdu rád! Ví víc, než je ti milé a stejně je tady!
Přitáhl si ji do náruče.
Třeba otec změní názor a nebude mě nutit jí ublížit, to bych nedokázal... Což by mohl, pokud ho přesvědčím, že není nebezpečná. A s trochou štěstí přesvědčím ji, aby mi pomohla přivést Pottera. Jo, to by rozhodně znamenalo, že ji nechají na pokoji. A já konečně nebudu jenom potupa rodiny. Ale bude to chtít trochu času... A trochu víc důvěry.
„Zvládnem to, Sel…“ zašeptal jí do vlasů, pevně odhodlaný dodržet svůj plán.
Pusť mě k sobě… Prosím. Nechci, aby se ti něco stalo...
Křečovitě přitiskla ruce k tělu, jako by se bála, že se změní v křídla, pokud povolí. Ucítil z ní však drobnou jiskřičku naděje.
„Obejmi mě,“ pokračoval.
Potřebuju, abys mi věřila. Jsi moje jediná naděje...
Na okamžik nevěřícně zaváhala, pak nejistě uvolnila ruce a opatrně jej objala.
„Bude to dobré, zlato…“ zašeptal znovu a něžně ji políbil do vlasů.
Zaplavila jej tak nečekaná vlna štěstí a lásky, že se nevěřícně zadíval na dívku před sebou.
Vážně jsem se tě málem vzdal?
Dveře do nemocničního křídla se rozletěly dokořán.
„Ach, děti moje!“ vykřikla madam Pomfreyová a rozběhla se k nim. „Tak moc mě mrzí, co se stalo! Je mi tak líto, že jste si tím museli projít!“ vrhla se k nim a prudce je oba objala. „Já jsem vám tak moc chtěla pomoci! Bylo to hrozné! Severus to přehnal…“ narovnala se a rychle setřela slzu, Draco i Selena ji nevěřícně sledovali. „Jak vám je? Bolí vás něco? Chcete něco přinést? Nemáte hlad?“ vyzvídala starostlivě.
„Jsme v pohodě… Asi. Jen budem potřebovat pár dní, abychom se s tím nějak vyrovnali,“ promluvil Draco jako první, Selena navázala: „Myslíte, že bychom mohli jít nahoru? Potřebovali bychom být chvíli sami a mám takový pocit, že tady to nebude úplně možné…“
„Ale jistě, drahouškové! Jen mi slibte, že se hned ozvete, pokud budete něco potřebovat,“ dala jim oběma nečekanou pusu na čelo.
„Jistě… Ehm, děkujeme,“ začali se zvedat.
Než odešli, lékouzelnice je ještě jednou dojatě objala, pak je konečně pustila ven.
Rychle procházeli potemnělým hradem, nechtěli, aby je někdo potkal. Neměli náladu se s kýmkoliv bavit. Na chodbách naštěstí nikoho nepotkali a vděčně zapadli do Komnaty nejvyšší potřeby.
„Půjdu do sprchy, jo?“
„Jasně, běž. Zavolám Winky,“ pohladil ji po zádech a přešel k pracovnímu stolu najít malou rolničku, zatímco Selena zmizela v koupelně.
Než se vrátila, stál na stolku podnos s večeří, skřítci se dnes překonali.
Draco seděl v křesle zády k ní a na ruce mu vesele hořel malý plamínek. Nechal ho klouzat tam a zpět, fascinovaně jej zkoumal. Zastavila se a chvíli jej s úsměvem sledovala, stále nemohla uvěřit, že zůstal s ní.
„Avis,“ zašeptala tiše.
V úrovni jejích očí se objevil malinký ptáček. Rukou mu pokynula směrem ke křeslu před sebou, poslušně začal poletovat Dracovi kolem hlavy. Plamínek zmizel, zaujatě malé stvoření pozoroval. Najednou se k jejímu ptáčkovi přidal další, vesele štěbetali a poletovali kolem místnosti.
„Pojď se najíst,“ zvedl se z křesla a mávl rukou, ptáčci zmizeli.
Povečeřeli v tichu, zabraní to svých myšlenek.
„Myslíš, že nás budou hledat?“ zeptala se Selena, když si zalezla pod deku a opřela hlavu o Dracovo rameno.
„Určitě,“ odfrkl si, „budou tě chtít potopit do jezera nebo něco…“
„Díky, teď neusnu,“ dloubla ho pod žebra. „Každopádně by mě zajímalo, co to mělo znamenat.“
„Jo, to mě taky… Jen si nejsem úplně jistý, že mají v plánu nám to říct,“ začal si namotávat na prst pramen jejích vlasů.
„Asi máš pravdu, ale…“
„Našla jsem vás!“ ozvalo se najednou za nimi.
Oba vyplašeně vyskočili na nohy, v pokoji poletovala Uršula a vítězoslavně se usmívala.
„Co tady sakra děláš?!“ vyjel na ni Draco.
„Hledám vás, co jiného,“ odsekla.
„A řekneš nám proč?!“
„Možná. Když se budete chovat slušně.“
„Uršulo…“ zavrčel výhružně.
„No jo, u Merlina. Snape vzkazuje, že máte za půl hodiny čekat před Brumbálovou pracovnou.“
„Cože?!“ vyjekla Selena.
„Nikam nepůjdem!“ obořil se ve stejnou chvíli na ducha Draco. „Jestli po nás něco chtěli, měli si to rozmyslet dřív!“
„Nekřič na mě, já jsem jenom posel!“ začala se bránit Uršula.
„Tak vyřiď Snapeovi s Brumbálem, že budou muset počkat do zítra!“ zaječel na ni.
„No jo, no jo…“ dala se mrtvá dívka raději na ústup a prošla zdí.
Za chvíli se vrátila a opatrně předala druhý vzkaz: „Máte přijít v poledne. Snape zuřil, ale Brumbál vypadal, že to čekal. A McGonagallová vzkazuje, že si máte přečíst poslední kapitolu z učebnice přeměňování pro třetí ročník.“
Uršula zmizela těsně před tím, než její hlavou prošla učebnice Bylinkářství.
Zmijozel začal vztekle přecházet po pokoji, zatímco Selena přivolala učebnici (vzhledem k tomu, že stále doháněla předchozí ročníky, měla u sebe všechny), našla poslední kapitolu a pustila se do čtení.
„O čem to je?“ přisedl si k ní Draco, když se konečně uklidnil.
„Přeměna ve zvěromága...“
„McGonagallová si myslí, že jsi zvěromág?!“
„Pochybuju, protože je to blbost. Na to, aby ses stal zvěromágem musíš projít dost složitou a dlouhou proměnou, já jsem nic takového nedělala. Pokud vím. Taky nikde nepíšou, že by ses mohl proměnit v kouzelné zvíře – za předpokladu, že ty křídla byly opravdu dračí. Jedině, že bych byla obří netopýr… Každopádně, taky tu není nic o částečné proměně, vypadá to spíš, že jsi buď člověk, nebo zvíře. A já byla někde na půl cesty,“ zaklapla naštvaně učebnici a odeslala ji zpátky do poličky.
Ještě chvíli probírali, co jim Snape s Brumbálem asi chtěli a jak moc budou zuřit. Pak, těsně před tím, než usnuli, mu Selena ospale zašeptala do ucha:
„Jsem ráda, že jsi tu se mnou…“
„Já taky, Sel…“ nevědomky jí odpověděl jen v myšlenkách, schoval jí obličej do vlasů a spokojeně usnul.
Následujícího dne jim ředitel ani profesor lektvarů nesdělili nic podstatného, jen nějaké žvásty o tom, že to všechno bylo nutné pro a vše se dozví, až bude čas. Jediná zajímavá věc byla, že Snape Brumbála skoro zavraždil pohledem, když zmínil nějakou věštbu. A o něčem takovém se přece kdysi zmiňovala Uršula, ne?
Po obědě je Snape dost nevybíravě opět nahnal trénovat na další kolo turnaje, s radostí si z něj udělali hadrového panáka. Ne, že by jej porazili... Ale dali mu zabrat. Od další hodiny s sebou bral otráveného Kratiknota.
Jediný z profesorů, s kým po zbytek prázdnin vycházeli dobře, byla profesorka McGonagallová. Záhy jim vysvětlila, že přestože Selena opravdu není pravý zvěromág, mohly by jí informace k tomuto tématu pomoci pochopit vlastní proměnu. Ochotně odpovídala na všechny jejich dotazy, dokonce jim několikrát ukázala, jak se mění v mourovatou kočku.
Z původně namyšleného, arogantního a nepříjemného Zmijozela se v průběhu těch pár dní stal někdo úplně jiný. To, jak se k ní choval dřív byl slabý odvar. Kdyby nebyla součástí událostí, které k tomu vedly, řekla by, že mu někdo nalil do čaje lektvar lásky.
Šlo o drobnosti, které ji přiměly zamilovat se do něj ještě víc. Hraní si s pramínky jejích dlouhých vlasů, když se učili. Sbírání knížek, které vztekle rozhazovala pokaždé, když jí něco nešlo. Zahánění nočních můr, které se jí stále vracely. Pohled, kterým vraždil Snapea s Kratiknotem pokaždé, když byli ve sklepení. Jeho šťastné vzpomínky, o které se s ní dělil. To, že nechtěl vrátit svou zelenou kolejní šálu, kterou jí půjčil při jedné z procházek. Jeho sarkasmus a smysl pro humor. Nadšení pro stínovou magii. Všechny jeho polibky – do vlasů, na tvář, na rty. Jeho šťastný úsměv, když mu zbloudilou myšlenkou překypující láskou náhodou přiznala, jak moc je ráda, že ho má.
Fakt, že s ní zůstal, přestože věděl, čím je.
Po pár dnech ji přesvědčil, aby šli s McGonagallovou k jezeru a vyzkoušela si přeměnu (s rozpětím téměř 15 metrů to bylo bezpečnější). Profesorčiny rady byly k nezaplacení, ještě to odpoledne dokázala bezpečně přeměnit ruce v křídla a zpět. Zostřit si zrak však dokázala jen jednou, k překvapení obou se jí barva očí změnila na půlnoční čerň.
Poslední dopoledne roku ji Draco dokonce přemluvil, aby se zkusila proletět. S profesorkou McGonagallovou se potkali na famfpálovém hřišti.
„Máte pěknou šálu, slečno Everdeenová. Jde Vám k očím,“ řekla potutelně místo pozdravu, zatímco Draco šel pro své koště.
Selena přejela pohledem zelenou šálu se znakem hada a zrudla. Profesorka to naštěstí dál nekomentovala, stejně tak neřekla nic na letmý polibek, když se Draco vrátil.
„Připravená?“ zeptal se a počkal, než nasedla za něj.
„Ne, ale lepší to nebude,“ ovinula mu ruce kolem těla a pevně se přitiskla.
Odrazili se a okamžitě začali stoupat. Předchozí večer mu McGonagallová řekla, že by si měla nejdříve zvyknout na fakt, že letí. Obkroužil hřiště a pomalu zamířil k jezeru.
„Kam letíme?“ zeptala se nejistě.
„Jen tak se proletět… Doporučení McGonagallové.“
Nervozita se opravdu začala vytrácet, díky Merlinovi za ten nápad. Vystoupali ještě výš a chvíli kroužili nad skleníky. Probleskla jím směsice Seleniných pocitů, mezi nimi strach a vzrušení.
„Ano?“ zeptal se dřív, než stihla zformulovat myšlenku.
Vůbec ji to nepřekvapilo, pomocí nitrozpytu spolu mluvili stále častěji.
„Myslíš, že bys mohl letět kousek přímo dolů? Asi by bylo fajn zkusit, jaké to je, než se budu řítit k zemi sama.“
Zavrtěl hlavou. Neskutečná.
„Chceš abych letěl střemhlav?“
„Vybereš to?“
„Jistěže!“ ozval se uraženě. Přeletěl nad travnatou plochu. „Můžem?“
Dívka za ním okamžik váhala. Její odhodlané přikývnutí spíš vycítil. Ještě pár vteřin počkal a stočil koště téměř kolmo k zemi. Nahnul se těsně nad něj, automaticky kopírovala jeho pohyb. Pozorně sledoval zem pod nimi a zároveň se soustředil na její pocity, aby mohl okamžitě reagovat, kdyby se něco zvrtlo. Po pár vyděšených vteřinách z ní však ucítil vzrušení z rychlého letu. Zariskoval a zkusil vývrtku, pak koště zvednul a pomalu stoupal. Otočil se na Selenu, hleděla na něj zářícíma očima a široce se usmívala. Zazubil se na ni, stočil koště opět k zemi, prokličkoval mezi pár stromy a vyletěl nad jezerem. Širokým obloukem těsně nad hladinou se vracel k famfrpálovému hřišti, Selena na okamžik ponořila prsty do ledové vody. Vystoupali vysoko nad hrací plochu a zastavili.
„To bylo úžasné!“ ozvalo se mu v hlavě nadšeně. Pak se zadívala dolů a trochu znervózněla. „Myslíš, že to vyjde?“
„Určitě.“
„A co když budu tak vyděšená, že se mi nepodaří přeměnit křídla?“
„Tak tě chytím,“ prohlásil nekompromisně. „Vždycky tě chytím, Sel.“
Usmála se a dala mu pusu do vlasů.
„Tak já padám!“ vrhla se odhodlaně k zemi, Draco se za ní vydal se směsicí strachu a pobavení.
Několik prvních okamžiků se nekontrolovatelně otáčela, pak se jí podařilo pád zvládnout a dál letěla dokonale narovnaná. Natáhla ruce před sebe, jako by jen skákala šipku do bazénu, Draco v těsném závěsu za ní, McGonagallová s připravenou hůlkou na zemi. Ještě pár vteřin se nic nedělo, pak ucítil Selenino vítězoslavné nadšení – místo rukou měla k tělu pevně přitisknutá křídla. Okamžik poté je roztáhla do plné šíře a Draco měl co dělat, aby jí vyhnul. Zastavil koště a sledoval, jak plachtí směrem vzhůru, srovnává se a v pomalých obloucích klesá směrem k němu.
Přiletěla k němu a mávla křídly, aby udržela výšku – a odfoukla jej o deset metrů dál.
„Promiň!“ vyjekla překvapeně.
Ukočíroval koště a vrátil se zpátky, jen na trochu odlišné místo.
„Příště to budu čekat,“ ušklíbl se. „Chceš se proletět?“
„Ráda bych, ale docela mě bolí… Křídla? To zní divně,“ zarazila se. Každopádně je to docela nezvyklý pohyb, nechce se mi riskovat, že se někde rozplácnu. Zkusíme to odpoledne.“
„Chápu. Až po tobě,“ pokynul hlavou směrem k zemi.
Selena mávla křídly tak, aby se nahnula dopředu a složila je k tělu, aby začala padat. Za okamžik je opět roztáhla, jelikož nebyli daleko od země a ona potřebovala zpomalit. Její nadšení ji však zradilo, asi dva metry nad zemí se jí křídla změnily v ruce a ona sebou plácla do sněhu. Draco přistál vedle ní o pár vteřin později, odložil koště a pomohl jí na nohy.
„Až do teď to bylo překvapivě elegantní,“ neodpustil si, McGonagallová za ním se přidušeně zasmála.
„Sklapni,“ žduchla do něj.
Jen se zasmál a zvedl koště, pak ji objal kolem ramen a vyrazili k vyčkávající profesorce.
„Skvělý výkon, slečno Everdeenová. A výborný nápad, pane Malfoyi,“ mrkla na ně, než vyrazili zpátky do hradu.
Naobědvali se ve Velké síni a znovu se vrátili ven. Selena se párkrát neúspěšně pokusila vzlétnout ze země, nakonec to udělali stejně jako dopoledne. Vyletěli spolu kus nad zem, Selena seskočila a za pár chvil letěli směrem k famfrpálovému hřišti. Pár minut kličkovali mezi tribunami, než se ozvala, že už se ve vzduchu neudrží. Přistála na zemi, tentokrát opravdu elegantně, a počkala, než Draco odnese koště.
Zbytek odpoledne proleželi v Komnatě nejvyšší potřeby s knížkami, večer pak strávili s Uršulou v její umývárně, aby si ji udobřili.
Zbývajících pár dní před návratem ostatních studentů trávili převážně tréninkem souboje se Snapem a podivně nabroušeným Kratiknotem, ve volných chvílích chodívali létat. Selena si byla stále jistější, jednou se jí podařilo vyděsit ho k smrti, když přímo před ním změnila křídla zpět na ruce a začala padat. O pár metrů níže už zase bezpečně plachtila, rozezlenému kázání však neunikla. Hodně času s nimi trávila i Uršula, která byla vděčná za jejich společnost na Nový rok.
Poslední večer spokojeně seděli nad učebnicí Lektvarů, Draco se jí snažil vysvětlit, jak jednotlivé materiály nožů ovlivňují různé přísady. Nakonec ji rezignovaně zavřel a poslal na stůl, stejně jej neposlouchala.
„Povídej,“ vyzval ji a lehl si jí do klína.
Nepřítomně se mu začala hrát s bílými vlasy a on spokojeně zavřel oči.
„Jen přemýšlím, jak to bude od zítra… Nebudem spolu moct být celé dny, tak jak teď. V podstatě ani v noci, vždyť si všimnou, že tam nejsi…“
„My to Zmijozelům neřeknem?“
Po těch slovech se zarazila.
„Já počítala, že jim to nebudeš chtít říct. Nějak si nedokážu představit, jak by reagovali…“ začala mu z vlasů plést copánek.
„Nech toho, víš, že to nejde,“ zatřepal hlavou a pokračoval vážně. „Taky nemám představu, co by udělali. Mají tě docela rádi, až moc rádi na to, že nejsi naše… Ale u tohoto nevím.“
„Zkusíme počkat aspoň do finále?“ navrhla.
„Jo, bude to nejlepší. Pak uvidíme… Do té doby to budem muset nějak vydržet. Přes den se budem přehlížet a večer přijdu.“
„Nebude jim divné, kam pořád chodíš?“
„Možná. Ale nikdo se ptát nebude.“
„Ani Pansy?“ zeptala se ledově.
„Té do toho, co dělám, nic není. Snad nežárlíš?“ otevřel oči a pobaveně sledoval její zakaboněný obličej.
„Na holku, která se kolem tebe od rána do večera motá a nikdo jí neřekne ani popel? Ne, jak bych mohla…“ Sarkasmus z jejího hlasu téměř odkapával.
„No tak, Sel,“ zasmál se. „Jsi sice roztomilá, když žárlíš, ale nemáš důvod.“
„Mnohem víc bych ocenila, kdybys mi řekl, že vypadám nebezpečně a všechny holky od tebe utečou…“
Znovu se pousmál.
„Jistěže se tě ostatní bojí, ale mně přijdeš roztomilá.“
„No fajn, nic lepšího z tebe asi nedostanu. Půjč mi prstýnek…“
„Vždyť jsou ti všechny velké,“ povzdechl si, přesto jeden sundal a podal jí ho.
Navlékla si ho na prst nehledě na to, že jí padal. Umínil si, že při první příležitosti jí nějaký pořídí.
„Sundáváš je vůbec někdy?“
„Jistě. Když mi je sundáš ty.“ Zachytil její pohled a vyvrátil oči. „Do sprchy a na famfrpál. Proč se ptáš?“
„Abych věděla, kde tě hledat, až tu jednou zůstanou jenom ty prstýnky,“ ušklíbla se.
„A kde bys hledala jako první?“
„Já ti to řeknu a pak tě tam nenajdu, že? Kdy vlastně máte další zápas?“ rychle změnila téma, vrátila mu prstýnek a začala mu sčesávat vlasy z čela.
„Ten víkend po finále,“ uvědomil si. „Přijdeš?“
„Nevím… Abych ti neodháněla davy fanynek,“ ušklíbla se podruhé, vzpomněla si na rozhovor opilých Havraspárských dívek večer po losování dvojic.
„Co to meleš?“ Rychle mu převyprávěla, co se jí vybavilo. „Moc vtipné, že prý upír… Každopádně, o nich jsem nevěděl. Pansy jich většinu odhání docela úspěšně… Ale asi bych se měl víc ukazovat na slunci.“
„To proč?“
Nějak nechápala spojitost, stále byla překvapená, že je pro jednou Pansy za něco vděčná.
„Jsem Malfoy, na slunci zářím… Na dívky to dělá dojem, víš to?“ samolibě se usmíval.
Nevěřícně na něj hleděla.
„Jsi idiot, Malfoyi. Víš to?“
„Sel? Kde mám mikinu?“
Draco pobíhal po pokoji a házel do batohu všechny věci, které sem v průběhu prázdnin nastěhoval.
„Jakou?“ ozvala se z křesla.
„Mám jenom jednu mikinu a mám ji docela rád,“ podíval se po ní.
„Já o žádné mikině nic nevím!“
„Víš, že přesně vím, kde ta mikina je, protože jsem věděl, že ji bereš z toho batohu.“
„Velmi zajímavá věta, Draco…“ podívala se na něj s předstíraným obdivem.
„Sel…“
„Vždyť tu mikinu nenosíš!“ rozhodila rukama. „Vždyť chodíš jenom v uniformě nebo v saku!“
„Mám začít nosit vytahané kalhoty a seprané mikiny jak Potter?“ zeptal se vyzývavě.
Potter byl pro něj téměř vrcholem nevkusu. Horší už byl jenom Weasley, ale to si nedokázal ani představit.
„Opovaž se,“ zavrčela a zvedla se, aby mu podala tu zatracenou mikinu. „Tak mi nech aspoň prstýnek.“
„A co s ním budeš dělat, prosím tebe?“
„Dám si ho k večeři. Nosit, co asi?!“ vrátila se nakvašeně do křesla.
„Vždyť ti padají… Merline, tady máš tu mikinu,“ hodil po ní svoji jedinou černou mikinu se znakem Zmijozelu na prsou.
Nahlas by jí to nepřiznal, ale byl rád, že si ji chce nechat. Vlastně nic říkat nemusel, stejně na to přišla. Doťapkala k němu a dala mu pusu na čelo.
„To ti to trvalo…“ prohodila vesele.
„Baví mě se s tebou hádat,“ vzal její obličej do dlaní a něžně ji políbil.
Spokojeně si oblekla jeho mikinu a vrátila se do křesla, odkud jej pozorovala. Posbíral si zbytek věcí a nacpal je do batohu. Pak se zarazil, chvíli se na něj díval, vytáhl pyžamo a kartáček. Vrátil je na své místo – profesorům do teď nevadilo, že tu je. Proč by mu to teď měli zakazovat? Podíval se na hodiny, měl by jít, pokud chce ty věci vybalit, než dorazí zbytek. Selena se zvedla a objala ho, pohladil ji po vlasech.
„Večer přijdu…“
„Nechci, abys odešel,“ zašeptala smutně do jeho košile.
„Rád bych tu zůstal,“ přivolal svůj batoh. „Nejde to…“
„Já vím, už tak je docela divné, že nás nechali celou dobu na pokoji,“ přešla s ním ke dveřím na chodbu.
„Nebudou to řešit ani teď,“ snažil se je oba utěšit. „Musím, Sel. Uvidíme se večer,“ věnoval jí dlouhý polibek na rozloučenou. „Zatím se měj.“
„Ty taky. A jestli zjistím, že se kolem tebe motá Pansy…“
„Bude to její poslední hrdinský čin, já vím,“ zasmál se a zavřel za sebou dveře.
Vážně je roztomilá, když žárlí, pomyslel si.
Neušel ani deset kroků, když se ozvalo: „Chybíš mi.“
Pousmál se.
„Ty mně taky. Aspoň si můžeme povídat.“
„Jo. Nechápu, jak to ostatní zvládají bez toho…“
Prošel do prázdné Zmijozelské společenské místnosti a pokračoval do ložnice, měl málo času. Vyházel věci (za neustálého komentování ze sedmého patra, aby se rozhlížel kolem, protože ji zajímá, jak to tam vypadá) a usadil se ve svém křesle ve společenské místnosti.
Stihl to na poslední chvíli, za necelých pět minut se začaly objevovat první skupinky studentů. Selena se stáhla, byl jí za to vděčný. Nebyl si jistý, jestli by dokázal reagovat zároveň na ni i na svět kolem sebe. Za půl hodiny byla společenská místnost plná k prasknutí. Zmijozelové jej hromadně zdravili, mladší bázlivě, starší kamarádsky.
Najednou zavrávoral, někdo na něj zezadu skočil.
„Ach Draco, tolik jsi mi chyběl!“
Okamžitě ucítil osten žárlivosti, který rozhodně nebyl jeho. Málem se pousmál, na poslední chvíli se ovládl. Parkinsonová mezitím mlela něco o nespravedlnosti toho, že trávil Vánoce ve škole.
Kdybys jenom věděla…
„Bože, Pansy, slez ze mě!“ vyštěkl a rozhlédl se kolem sebe. „Coopere! Jak ses měl?“ utekl před ní za starším prefektem.
Zbytek večera strávil podobně, Pansy jej totiž neúnavně pronásledovala. Když se začala společenská místnost nebezpečně vyprazdňovat, nenápadně se vytratil. Spěchal do Komnaty nejvyšší potřeby, cestou nadal nějakým Havraspárským třeťákům, které náhodou potkal na chodbě. Seleně to zlepšilo náladu.
V Komnatě zapadli do postele, vděční za klid opuštěného patra a mizející místnosti.
Život v Bradavicích se vrátil do starých kolejí. Zatímco Selenu čekaly posměšky, Draco se musel začat věnovat svým povinnostem prefekta (mezi které očividně patřilo nenápadně pronásledovat ty, kteří Seleně způsobovali největší problémy). Létat už nebylo možné, v trénincích na turnaj však pokračovali. Pansy horko těžko rozdýchávala, jak se za prázdniny sladili. Selena si to škodolibě užívala.
Nebylo jednoduché začít takhle znovu fungovat po prázdninách, které strávili spolu. Na chodbách se obcházeli, na hodinách se ignorovali. Co jiného jim zbývalo? Vděční aspoň za možnost rozhovoru, kterou jim poskytovala Evitera, trávili každou možnou chvíli spolu aspoň v myšlenkách. Byli pravděpodobně jediní studenti, kteří se těšili na hodiny Dějin čar a kouzel. Nezáživný výklad profesora Binnse jim poskytoval dostatek času probrat vše, co zrovna potřebovali. Ještě, že je měli společně… Byla to jen chabá náhražka. Párkrát se jim podařilo nenápadně si vyměnit letmý polibek, ale po pár dnech začala Pansy Draca pronásledovat. Musel se přesunout zpět do Zmijozelského sklepení, jelikož začala sedávat celé noci ve společenské místnosti a čekat na jeho návrat – a výmluvy mu postupně docházely.
Na další kolo turnaje dorazili oba navztekaní na celý svět, Draco mezi dveřmi seřval různorodou skupinu třeťáků, která si dovolila omezit jeho životní prostor. Snape jen teatrálně pozvedl jedno obočí a pokračoval v chůzi. Ve Velké síni se naštvané kroky zmijozelského prefekta děsivě rozléhaly, Selena kráčela kus za ním a snažila se tvářit neurčitě. I když by se nejradši rozječela na všechny okolo, vrcholně ji vytáčelo, jak na ně zírali.
Proti nim se postavila Changová s Cornerem. Ani si neškrtli, vybili si na nich veškerý vztek. Navíc byli tak vyděšení z Dracova výstupu, že jim to ani nedalo moc práce.
Mimo ně postoupila Weasleyová s Thomasem, z druhé skupiny opět překvapivě Davies s Abbottovou a Potter s Grangerovou.
Zrovna se vytratila z další oslavy, kterou pořádali Zmijozelové. Neměla na ni náladu, navíc Pansy se kolem Draca motala víc než obvykle a ona s tím nemohla nic dělat. Věděla, že se mu to nelíbí… Ale dívat se na to nemusela.
Zamyšleně procházela sklepením, na druhý den musela vymyslet další úkol z Jasnovidectví… Pro oba. Trelawneyová byla otravná, ale její poslední vymyšlený úkol sklidil úspěch. Rozhodovala se, v jakém postavení by měl být Mars vůči Jupiteru a co by to mohlo znamenat, když ji donutil zastavit tichý dětský pláč. Podezřívavě přešla k rohu a opatrně vyhlédla.
Na zemi seděla Zmijozelská prvačka, maximálně druhačka, a vyděšeně si plakala do dlaní. Před ní stál Havraspárský student třetího ročníku, Jeremy Dalton. Jako jednoho z mála mladších studentů si jej pamatovala velmi dobře – zajišťoval celé koleji naprostou většinu dávivých dortíčků a všech ostatních věcí, kterými ji trápili už takovou dobu. Soustředila se, chtěla vědět, co jí říká.
„…kvůli tobě! Ty nás tady celou dobu špehuješ a pak to vykecáš těm ostatním, že?! Vy jí pomáháte!“
Vážně jde křičet šeptem?
„Ona zničila celou pověst naší koleje a zaslouží si to! Rozumíš?! Uděláš to ještě jednou a dostaneš dvakrát víc!“ chytil ji za ruce a odtáhl jí je od obličeje, kolem levého oka se jí začínala objevovat tmavá podlitina.
Vzedmula se v ní obrovská vlna vzteku.
„Rozumíš?!“ křikl na ni ještě jednou, dívenka začala nahlas vzlykat.
To byla poslední kapka…
„Co si sakra myslíš, že děláš?!“ vyletěla zpoza rohu a než se provinilec stihl vzpamatovat, popadla jej za hábit, přirazila na zeď a chytla pod krkem. „Čekám,“ pokračovala výhružně.
„Nic,“ odsekl vzdorovitě.
„Vážně nic?“ vraždila jej pohledem.
To ti nedaruju, hajzle malý…
„Co je ti po tom, Everdeenová?! Co pro tě kdy udělali?! Nevylosovat tě v turnaji k tomu pitomému blonďákovi, nikdo by po tobě ani nevzdechnul!“
Tos přehnal, ty malý, zasraný…
„Možná by po mě nikdo nevzdechnul. Ale vylosovali mě. A udělali pro mě přesně ty věci, kvůli kterým jsi nadával jí,“ škubla hlavou směrem k malé dívce. „Což je podstatně víc, než pro mě kdy udělal Havraspár. Ten pitomý blonďák, o kterém mluvíš, je jmenuje Malfoy. Draco Malfoy. A je náhodou jeden ze Zmijozelských prefektů. Viděls ho dneska před turnajem? Jistěže viděl, byls přece mezi nima, že?“ odpověděla si okamžitě.
Daltonovi se v očích objevil strach. Výborně…
„Nemá dobrou náladu. A tohle mu ji určitě nevylepší… Co myslíš, že ti udělá, až na to přijde?“ výhružně pokračovala, strach přešel v čirou hrůzu. „Teď ti dám možnost zmizet. Zmizíš nahoru do věže a tohle si necháš pro sebe. Ale zařídíš, aby se už nic z těch věcí, co se mi náhodou stávaly do teď, neopakovalo. Jinak opravdu zjistíš, co ti udělá,“ dokončila tak výhružně, že se sama sebe překvapila.
Teprve teď zaregistrovala, že se citelně ochladilo a vlasy se jí mírně pohybují ve vánku, který by tu neměl být… Co už, aspoň to bude přesvědčivější.
„Padej. Hned,“ zavrčela a pustila ho.
Zavrávoral, ale okamžitě se rozběhl ze sklepení. Vyprovázela ho ledovým pohledem, kdyby náhodou…
Otočila se k malé Zmijozelce, s hrůzou si uvědomila, že vyděsila i ji. A měla by s tím něco udělat...
Dobrý Merline, jak se zachází s něčím tak malým?
„Jak se jmenuješ?“ klekla si vedle ní a zeptala se tak mile, jak jen v tu chvíli dokázala.
„Rosie Sullivanová,“ špitla zděšeně a vykulenýma očima ji sledovala.
„Dobře, Rosie. Půjdeš teď se mnou, ano? Do učebny Lektvarů. Někdo ti pomůže…“
Dívenka před ní jen přikyvovala, po tvářích se jí kutálely obrovské slzy. Selena se zvedla a pomohla jí vstát. Vzala roztřesenou Zmijozelku kolem ramen a vyrazila s ní směrem k učebně. Docela ji překvapilo, že šla. Na druhou stranu… Asi byla tak vyděšená, že by skočila i z okna, kdyby jí o to řekla.
V myšlenkách vyhledala Draca, dobře se bavil. Incident vůbec nezaregistroval, přece jen mu říkala, ať se stáhne, aby mohla psát ten úkol… Ale stejně, tohohle si všimnout mohl.
„Učebna lektvarů! Hned!“ štěkla na něj, ucítila, jak sebou trhnul. Maskoval to nečekaně velkým lokem ohnivé whiskey.
„Cože? Co…“
„HNED!“ zaječela vztekle a soustředila se na dívenku, která těžce klopýtala před ní. Můj bože, ještě mi tu spadne…
Konečně přišly před učebnu, byla zamčená. Vztekle mávla rukou, dveře se poslušně rozletěly, Rosie nadskočila.
„To nic, pojď dovnitř.“
Opatrně ji posadila na jednu z židlí a sedla si vedle. Holčička ji najednou objala a začala jí brečet do hábitu. Tak dokonale ji vyvedla z míry, že prvních pár vteřin zůstala jen zírat na blonďaté kudrnaté vlásky. Pak ji opatrně objala také, dívenka se přimáčkla ještě víc.
V tu chvíli vtrhl dovnitř rozzuřený Draco.
„Jak si sakra dovoluješ…“ začal vztekle.
„Mohl bys po mně laskavě přestat řvát?!“ obořila se na něj.
Naštvaně po ní šlehl pohledem… A ztuhnul. Konečně zaregistroval malou Rosie.
„Co se stalo?“ zeptal se ledově, pořád se na ni zlobil. Nelíbilo se mu, že po něm tak štěká.
Selena něco pošeptala blonďaté dívce. Ta se znova rozbrečela, ale poslušně vyklopila všechno, co se jí stalo. Včetně Selenina výstupu.
Draco chvíli nenacházel slova, Selena se uraženě dívala někam za Snapeův stůl.
„Rosie,“ přešel k dívkám a sklonil se k ní, „ukaž mi to oko, ano?“
Musel ji chvilku přemlouvat, nakonec hlavu přece jen otočila.
„Půjdeme za madam Pomfreyovou. Pomůže ti…“
Poslušně pustila Selenu a nechala se odvést ven.
„Potkáme se v Komnatě,“ ozval se Draco nasupeně, než se jí ztratil z dohledu.
„Fajn…“
Seděla v křesle a přehrávala si, co všechno tomu zmetkovi řekla. Asi to trochu přehnala. Vždyť vyděsila i tu malou… Snad je v pořádku. A asi nemusela na Draca tak řvát… Ale on po ní taky ne. Vztekle vstala a odešla do koupelny.
Věděl, že je v koupelně. A že je naštvaná. Počkal, než se vrátila se zpátky do pokoje, dal si záležet, aby bylo poznat, že není jediná se špatnou náladou.
„Co se tam stalo?“ začal odměřeně.
„Rosie ti to snad řekla, ne?“
„Řekla mi, co jí řekl, udělal a co viděla. Ale ona mi nedokáže říct, proč jsi vyhrožovala tomu klukovi,“ podíval se na ni. „Tohle bys neudělala jenom kvůli ní. Řekla mi, že tam byla zima a vítr. A žes měla najednou jiné oči. Vždyť ji vyděsilas k smrti, krucinál! Tak co se tam sakra stalo?!“
„Neřvi po mně!“
„Tak mi to řekni!“
Chvíli se rozzuřeně měřili pohledem. Neštvi mě ještě víc…
„Fajn!“ ustoupila nakonec Selena a nasupeně začala rázovat po pokoji. „Ten malý zmetek zásobuje Havraspár celou dobu těma pitomýma věcma! Dávivé dortíčky, krvácivé kokosky, ty vybuchující hovadiny… Všechno! A ještě je většina nápadů z jeho hlavy! Divíš se mi?!“ otočila se na něho zuřivě.
„To myslíš vážně, krucinál?! Nemohlas mi to říct?!“
„A co bys s tím jako udělal?!“
„Jsem prefekt, zapomnělas?!“ škubnul s odznakem na hábitu.
„To bys za ním jako běhal po škole a čekal, co kde udělá?“ zeptala se pohrdavě.
„Já ne,“ popošel k ní. „Celý Zmijozel.“
„Co?“ Tohle vážně nečekala. Původně jí to říkat nechtěl, ale když už… „Ty si vážně myslíš, že kdyby tohle věděli, nechali by to jen tak? Kdybych jim řekl, kdo tohle dělá, ten kluk by měl ze života takové peklo, že by si to dvakrát rozmyslel.“
Zastavil se těsně před ní a zadíval se jí do očí tak naštvaně, že měla chuť udělat krok dozadu.
„Ty lidi to štve, Sel. Nelíbí se jim to. Ani bych jim nemusel říkat, že něco mají dělat! Krouží kolem tebe, aby se ti něco nestalo a ty celou dobu víš, kdo to dělá?!“
Vůbec nebyla schopná něco říct, jen ho sledovala, jak zaklonil hlavu a zavřel oči, aby se uklidnil.
„Malou Rosie donutili vyklopit všechno, co se stalo. Hned, jak jsme přišli zpátky do sklepení. Tohle pro ně byla poslední kapka, Sel,“ chytil ji za ramena a naléhavě se na ni díval. „Ti lidi dole jenom čekají, až jim dám jméno…“
„Ne!“ uhnula pohledem. „Co myslíš, že udělají, když se na něho vrhne celý Zmijozel? Vždyť jsem mu řekla, že když se mi nic nestane, nedozvíš se to…“
„A ty si myslíš, že si těch pár lidí, které ty pitomosti baví, si troufne proti všem hadům? A my nejsme idioti…“
„Já pořád nechápu, proč by to mělo Zmijozel až tak zajímat. Nemyslím si, že teď by mi udělali něco tak drastického jak před prvním kolem, takže naše šance to neohrozí.“
„Ty si vážně myslíš, že tady pořád ještě jde jenom o tohle?“ zeptal se nevěřícně. Neodpovídala.
Zlobil se, že mu to neřekla. A taky že si pořád ještě myslí, že jde jenom o turnaj. Hadi se nikdy nezajímali o nikoho z jiné koleje - kromě ní. Od chvíle kdy prohlásila, že mu kryje záda. Chráníš Zmijozela? Zmijozel bude chránit tebe. Dole by ho rozkousali, kdyby jim nedal jméno. Doslova.
„Věříš mi, Sel?“
Věděl, že to byla podpásovka. Ale vážně to jméno potřeboval.
„Jeremy Dalton. Třetí ročník.“
Konečně… Rychle ji objal a dal jí pusu.
„Díky. Za chvilku jsem tady, ano?“
Kráčel zpátky ke Komnatě ze společenské místnosti jeho koleje. Zmijozelové lačně skočili po jméně, které jim sdělil. Okamžitě začali vytvářet plán pomsty… Tak zákeřný, až ho překvapili.
Šel po schodech a přemítal, jestli by se měl vůbec pátrat po konečné verzi toho, co vymyslí, když se proti němu vyrojila skupinka Havraspárských. Neomylně poznal Daltona, Selena mu promítla vzpomínku, když scházel do sklepení. Počkal si, až ho budou míjet, ten malý pitomec si ho vůbec nevšiml. Zrovna jim vykládal něco velmi zajímavého…
Hrábl mezi modré hábity, vytáhl z překvapené skupinky zděšeného Daltona a přirazil jej ke zdi.
„Všechno vím. Jediný přešlap, je ti to jasné?!“ vrčel na něho z těsné blízkosti.
Vyděšený třeťák horlivě kýval, pohledem hledal podporu u zbytku skupinky.
„Cekni a seš mrtvej,“ hodil ho zpátky mezi Havraspárské a bez jediného dalšího pohledu pokračoval za Selenou.
Celý leden se k ní Zmijozelové chovali podivně mile. Respektive – na Zmijozel mile. Což znamenalo, že si z ní nedělali legraci a sem tam ji pozdravili. Začala si všímat, že kdykoliv se na ni někdo z Havraspáru jenom zle podíval, náhodou se jim stalo něco nemilého. Ne hned. Ale vždycky.
Vrcholem všeho byl však Zabini, který ji doběhl po cestě z tréninku těsně před třetím kolem.
„Hej, Everdeenová!“
„Ano?“ zastavila se překvapeně.
Stejně tak se zarazil Draco za nejbližším rohem.
„Víš… Já… Chtěl jsem se zeptat…“ koktal rozpačitě.
„Jo?“
Tohle vypadalo zajímavě.
„No… Ples se blíží a…“
„NE!“ zaječel najednou Draco.
„Copak máš za problém?“ zeptala se pobaveně.
Zkontrolovala, co říká Blaise, koktal něco o nevděčné Parkinsonové.
„On tě chce pozvat na ples!“
„A?“
„Jak to myslíš?!“ vyjekl překvapeně.
Selena se opět soustředila na Zmijozela před sebou, přenesla váhu na druhou nohu a zamumlala něco ve smyslu, že je ta situace nemilá.
„Přece jdeš se mnou!“ pokračoval Draco rozhořčeně.
„Jdu? Pokud vím, nepozvals mě.“
„…no a já se chtěl zeptat, jestli bys nešla se mnou, když jde Pansy s Malfoyem.“
COŽE?! Pansy a Draco?!
„Ehm… Já…“
„Ne, to teda nejde, Zabini!“ vyřítil se zpoza rohu nepříčetný Draco, druhý Zmijozel poplašeně uskočil.
„Jdeme totiž spolu, ty pitomče! Vždyť jsme dvojice, která postoupila, jak by asi vypadalo, kdybych šel s holkou, co vypadla v prvním kole?!“ rozzuřeně na něj zíral.
„Promiň, já…“ zmohl se nebohý Blaise na chabý pokus o omluvu… Za co vlastně?
„Padej, Zabini. Jestli vypadneš hned, budu dělat, že se to nestalo,“ vyštěkl a propichoval prchajícího Zmijozela pohledem..
„A pak že já jsem žárlivá jo?“ založila si Selena ruce. Draco neodpověděl. „Uvědomuješ si, že neudělal nic špatného a tys ho seřval? A ještě tak, že teď kolem tebe bude chodit po špičkách, abys to někomu neřekl?“
„Vždyť to byl záměr,“ zavrčel, Selena si povzdechla.
„Pojď nahoru, u vás tě teď nikdo shánět nebude,“ řekla odměřeně, zatímco vykročila ke schodům.
„Eeeh… Dej mi pár minut, přijdu!“ otočil se najednou zpátky do sklepení a zmizel.
Co to zas má být?! Zavrtěla pro sebe hlavou.
Je tak roztomilý, když žárlí, napadlo ji.
Do Komnaty nejvyšší potřeby opravdu dorazil jen pár minut po ní podivně rozpačitý, pohrával si s něčím v kapse. Podivnější o to, že před Selenou ukryl vzpomínky i myšlenky od chvíle, co se odpojil ve sklepení.
Stála u pracovního stolu a se zájmem čekala, co z něj vyleze. Přešel k ní a udělal další překvapivou věc – uhnul pohledem.
Čím dál zajímavější…
„Sel, já…“ začal nejistě. „Já… Omlouvám se, že jsem tě ještě nepozval na ples. Nějak mi to vypadlo, jsem pitomec. Ehm… Takže to zkusím teď – půjdeš se mnou?“ zvedl k ní nejisté oči.
Zaplavila ho vlna lásky.
„Jistěže!“ objala ho kolem krku, jednou rukou objetí opětoval. „Vždyť já jsem to nemyslela vážně… Co máš v kapse?“ začala zkoumat jeho ruku. Beze slova ji vytáhl z kapsy a rozevřel dlaň. „Ten prstýnek znám! Měls ho tehdy v umývárně…“ podívala se na něj.
„Jo, je to on. Dala mi ho matka, jde o rodinné dědictví… Myslela si, že ho dám Pansy, když ji pozvu na ples…“
Selena ohromeně zírala na prsten v jeho ruce.
„Vážně chceš, abych si ho vzala já?“
„Jinak bych ti ho nedával, Sel.“
„A vaši…?“
„Neřeš.“
Dostala pusu do vlasů, poté uchopil její pravou ruku a navlékl jí prstýnek. Zadívala se na něj pořádně, šlo o detailně vyvedeného stříbrného hada, jehož hlava a ocas tvořily malou smyčku.
„Je krásný…“ zašeptala uchváceně. „Myslíš, že ho můžu nosit i přes den? Nevšimne si ho někdo?“
„Nos ho. Budu rád,“ láskyplně ji k sobě přitiskl.
Prstýnek byl tak drobný, že si ho opravdu nikdo nevšiml, přestože jej nosila denně. Jen někteří starší Zmijozelové se tak divně usmívali, ale to s tím nemuselo mít nic společného. Možná jim prostě dělalo radost, že Dalton byl takový pitomec… Zmijozelové si pronásledování Havraspáru vyloženě užívali. Překvapilo ji to, i když pomohla Rosie… Tohle dalece přesahovalo jakoukoliv představu vděku.
Draco byl šťastný, že hadí prstýnek nosila. Přestože to na sobě před ostatními nedával znát, což ostatně ani nemohl… Pořád nevymysleli, kdy (nebo jestli vůbec) to Zmijozelům řeknou. A finále se blížilo…
Potter s Grangerovou vítězně scházeli z podia, druhá Nebelvírská dvojice jim šla naproti. Nenapadlo je nic lepšího než si začít gratulovat na jediných schodech. Přece jen byli první finalisti, možná budou obě dvojice Nebelvírské! Celá kolej nadšeně vyvolávala jejich jména.
Draco po chvíli otráveně vyskočil nahoru, Selenu vytáhl za sebou.
„Tak bude to?“ houkl nakvašeně.
Weasleyová s Thomasem konečně vyšli nahoru, vypadali dost uraženě. Mírně se uklonili a začali.
Souboj neprobíhal ani zdaleka tak lehce, jako dva předchozí. Přesto byl takový… Zvláštní.
„Mají v tom nějaký systém… Musí mít, sakra…“ vztekala se Selena.
Neměli ho tak očividný jako Draco na začátku, ale prostě tam musel být. Bylo to divné…
„Nějaký signál? Nemají?“ objevil se před ní štít, její kletba mu prosvištěla kolem hlavy. Zvykl si – hlavně necuknout…
„Snažím se… Jsou dobří. Nejsou tak čitelní jak Potter s Grangerovou.“
Dál je zkoumala. Byli sehraní, štěkala kletby v šíleném rytmu. Musí je nějak obejít, Weasleyová je dobrá… Proč se u toho jenom tak divně kroutí…? Jasně!
„Weasleyová vede!“
„Jak?“ Nezajímalo, jak na to přišla, věřil jí. Jen potřeboval vědět, na co se zaměřit.
„Vidíš, jak divně mává levou rukou? Útočí podle toho, v jaké pozici ji má – když ji pokrčí, útočí ona… Když ji má dole, útočí on. Proto je kousek za ní, aby na ni viděl… Nechápu, jak tak může něco trefit, vždyť vypadá jak potrefená koza!“
„Co dál?“ aspoň už věděl, odkud přijde kletba.
Dál se však tvářil, že o ničem neví. Kolem hlavy mu proletěl další záblesk.
„Počkej… Oba útočí převážně na mě… Asi si myslí, že když vyřadí mě, ty odletíš sám. Jak kdybys neuměl seslat kletbu.“ Nakvašeně vyslala Dracovi pod rukou Petrificus totalus.
„Prohodíme se? Překvapí je to.“
„Jsi geniální, brouku!“
Oslovením ho překvapila, stejně tak sebe. Odsunula to stranou, může se jí za smát později. A myslela to dobře…
„Na moje teď výměna, ano?“
„Jaké kletby?“ zeptal se ještě. Přece jen, útočila naprostou většinu času ona.
„Cokoliv, co tě napadne. Půl kroku dozadu a ne že mě trefíš! Teď!“
Vyměnili si místa, Draco dravě přešel do útoku. Nebelvíry překvapili, chvilku jim trvalo se přizpůsobit. Jakmile našli ztracený rytmus, vyměnili se znovu. Pak začali zdánlivě náhodně střídat své pozice. Do pár minut odletěla hůlka Weasleyové, Draco s potěšením vyrazil Thomasovi z ruky jeho. Zmijozelové spustili nadšený povyk, zbytek kolejí zaraženě mlčel.
„Jsme ve finále, brouku,“ podíval se na ni vítězoslavně, pohled mu oplatila.
Společně minuli zaraženého Thomase a nepříčetnou Weasleyovou. Sešli z podia do davu zelených hábitů, který je odnesl na další oslavu do sklepení.
Tentokrát zůstala až do konce.
O týden později byla škola opět plná očekávání. Byla středa před plesem, ten den měli dorazit zástupci zbylých škol. Všichni napjatě hleděli z oken…
Celý uplynulý týden ji Zmijozelové bedlivě hlídali, protože naschvály už nepřicházely jen z Havraspáru, ale přidal se také Nebelvír a Mrzimor. Bůh ví proč si mysleli, že Weasleyovou s Thomasem porazili nějak nečestně… Nikdo nechtěl riskovat stejnou situaci jako před prvním kolem. Podezřele často se kolem ní začala motat malá Rosie a ostatní prváci. Zato Dalton se jí s hrůzou vyhýbal.
Seděli zrovna na hodině Dějin čar a kouzel. Selena se neurčitě dívala někam za Binnse, Draco předstíral spánek, aby mu Pansy vedle něj dala pokoj. Na pohled vůbec nic zvláštního, ve skutečnosti mezi nimi probíhal živý rozhovor. Potřebovali vymyslet novou taktiku na finále, mají se utkat s Kruvalem i Kránohůlkami. Tak proč ne teď? Selena věděla, že vše potřebné pro úkoly jednoduše vyčte v knížkách, Draco věděl, že ho napíše i za něj.
„Krásnohůlky! Kočár z Krásnohůlek!“ vyskočila Padma vzrušeně.
Celá třída se jako na povel zvedla, Pansy Draca odtáhla za ruku. Celou cestu klusala Selena v davu pár kroků za nimi, Zmijozel si jí přes nitrozpyt vytrvale stěžoval. Dorazili ven právě včas, aby viděli z kočáru vysedat madame Maxim. Seleně vyrazila dech, Draco ji nevaroval. Obratem mu to vyčetla, zatímco se výborně bavil. Postupně vystupovali i studenti, oba dva si je důkladně prohlíželi. Tak kteří z nich?
Brumbál se srdečně zdravil s madam Maxime, vedle ní vypadal směšně malinkatý.
Z ničeho nic všichni přesunuli pozornost k jezeru, Kruval dorazil. Selena si musela počkat až přijdou nahoru, než je poprvé spatřila. Chtě nechtě musela uznat, že oproti vílám z Krásnohůlek měli impozantní nástup. Draco po ní šlehl pohledem, zrovna se jí snažil oznámit něco v tom smyslu, že ví, co si myslí. V příštím okamžiku ztuhnul hrůzou, ředitel Kruvalu se zastavil přímo před ním.
„Zdravím Vás, pane Malfoyi. Gratuluji k postupu a…,“ úlisný hlas na chvilku umlknul, muž jej sjel pohledem, „Váš otec Vás pozdravuje.“
Všichni zaujatě sledovali Draca. Tvářil se naprosto netečně, jako by pro něj byla tato situace naprosto běžná. Jen Selena věděla, že nemá daleko k mdlobám.
„Děkuji,“ odpověděl neurčitě a mírně pokývl.
Muž mu věnoval tak ledový úsměv, že Pansy pustila jeho ruku a ustoupila. Poté nevzrušeně pokračoval v chůzi směrem do hradu, jeho studenti dokonale sešikovaní za ním.
„To je v prdeli, Sel…“
„Cos to řekl?“
Draco se zarazil, v příští vteřině mu došlo, co mu ve vzteku ujelo.
„Sel, není…“
„Mluv.“
Založila si ruce a výhružně jej probodávala očima. Ten pohled znal, tohle nebylo dobré…
XXX
„Potter není jediný, kdo na nás zírá.“
„Já vím, znervózňuje mě to.“
Dracovi se najednou na rtech objevil potměšilý úsměv.
„Tak jim dáme dobrý důvod zírat.“
XXX
Karkarov vypadal, že vybouchne. Pohledem přeskakoval ze Seleny na Draca, jako by se rozhodoval, kdo z nich má na té křivdě větší podíl. Po minutě upřeného pohledu začínal vypadat klidnější. Narovnal se, sjel celou Velkou síň zkoumavým pohledem. V příštím okamžiku zařval na své studenty, Velkou síní zazněl vylekaný šum, všichni Kruvalští včetně ředitele mířili na Bradavickou dvojici.