Díl 10 - Prosím
Seděla na pohovce v Komnatě nejvyšší potřeby, choulila se do klubíčka, nervózně hrála si s prstýnkem a snažila se být neviditelná. Zmijozel vztekle přecházel po pokoji. Šel z něj strach, přestože věděla, že se nezlobí na ni. Nic neříkal, v myšlenkách se jej raději nesnažila sledovat, vypadal, že potřebuje soukromí. Nechala jen procházet pocity – tak, aby to věděl. Bála se, že kdyby vytvořila úplnou bariéru, naštval by se ještě víc. Vlastně vůbec nevěděla, co by měla udělat. Jen seděla, opatrně jej sledovala a čekala.
Práskl rukou do zdi, nadskočila. Cítila z něj vztek, ublíženost a bezmoc. Neodvážila se promluvit. Opřel se o krb a chvíli do něj nehnutě zíral, pak poraženě svěsil hlavu a přešel k ní. Vycítila, co chce udělat a rychle natáhla nohy. V příští chvíli si složil hlavu do jejího klína a mlčky zíral do stropu. Začala jej nejistě hladit po vlasech, konečně se trochu uvolnil.
„Co to bylo za chlapa?“ odhodlala se po chvíli.
Draco ještě chvíli mlčel, než odpověděl.
„Igor Karkarov. Ředitel Kruvalu,“ dostala neurčitou odpověď.
Chvilku počkala, jestli nebude pokračovat, když však mlčel dál, opatrně položila další otázku.
„Proč jsi z něho tak… Nervní?“
„Je to jeden z otcových přátel,“ odvětil okamžitě. Tentokrát pokračoval sám od sebe. „Nebo… Ne tak úplně přátel,“ povzdechl si. „Pochybuji, že se smrtijedi navzájem nazývají přáteli…“
Selena ztuhla, ruka v jeho vlasech se zastavila.
„On je…“
„Jo. Smrtijed. Pokračuj prosím, uklidňuje mě to.“
Začala se mu opět nepřítomně hrát s vlasy, nebyl jediný, koho to uklidňovalo.
„Jak je možné, že ho Brumbál vůbec pustil do Bradavic?“ zeptala se nevěřícně.
Přece o tom Brumbál ví, ne?
„Je nás tu víc, pamatuješ?“ zamával před ní levou rukou podrážděně.
„Dej pokoj Draco, víš, že nefunguje,“ odsekla. „A to s tvým otcem?“
„To byla výhrůžka.“
Sice ji to nepřekvapilo, ale stejně nechápala spojitost. Zmijozel ležící v jejím klíně bez vybízení pokračoval, stále vnímal její pocity.
„Karkarov mi to řekl, aby mě vyděsil. Jednak protože doufá, že mu to pomůže vyhrát, že udělám nějakou chybu. Druhak protože je to pravda. Otec mě pozdravuje… To je v prdeli, Sel…“ natáhl se k jejímu copu a stáhl z něj gumičku.
Rukou si prohrábla vlasy, aby se rozpletly – věděla, co chce. Začal si pohrávat s jedním pramínkem, soustředěně ho pozoroval a začal opět mluvit.
„S rodiči běžně nejsem v kontaktu v průběhu roku. Moc je nezajímá, co se tu děje… Jen jestli jsme vyhráli školní pohár. Letos bych jim pro změnu poslal sovu s výsledkem turnaje. Karkarov ale představuje problém. Znamená to, že přestože já s rodiči v kontaktu nejsem, ví o tom, že jsem ve finále. Zajímají se, a to nikdy neznamená nic dobrého. Můžeme jenom doufat, že neví s kým jsem postoupil…“
„A to mám chápat jako jak?“ ozvala se uraženě.
„To je na dlouho…“ snažil se vyvarovat rozhovoru.
„Teď máme čas, zlato,“ zněla uštěpačná odpověď.
Reakce na ni byly překvapivé – Draco posmutněl a zároveň dostal strach. Což bylo zvláštní, ale o to víc chtěla znát důvod. O jeho rodině nevěděla mnoho.
„Povídej,“ vyzvala ho stroze.
„Fajn, ale pak neříkej, že jsem tě nevaroval,“ ušklíbl se na ni a opravdu začal mluvit. „Když jsem byl malý… No co?! Říkal jsem, že je to na dlouho!“ rozhodil rukama, když zachytil její pohled. Přesto pokračoval. „Dětství na Malfoy Manor bylo skvělé. Jsem jedináček, byl jsem středem veškerého dění. Všichni se točili jenom kolem mě. Máma mi čítávala, hrávali jsme si spolu… Nejhezčí vzpomínky mám na tetu Bellu. Ano, Bellatrix Lestrangeová, nekomentuj to laskavě. Každopádně otec byl vždycky… Chladný, odtažitý. Brával mě na dlouhé procházky po Malfoy Manor a vyprávěl mi o rodinné historii. Jak je důležitý rodinný odkaz a dědictví, vyprávěl mi o důležitých událostech, které se na Malfoy Manor odehrály. Nejvíc mě vždycky zajímal jeden ze salonů, nesměl jsem tam chodit. Otec se tam před pádem Pána zla scházel s ostatními smrtijedy. Chtěl jsem, aby mě tam pustil, strašně moc… Prý až budu připravený,“ odmlčel se na chvíli, potřeboval si utřídit myšlenky. „Co jsem nastoupil do Bradavic, jsem pro něj jen zklamáním. Nedokázali jsme vyhrát školní pohár, ani jednou. A Potter… Pořád mi ho předhazuje. Jak jsem proti němu neschopný…“ útrpně zavřel oči. Najednou vstal a začal opět přecházet po pokoji. „Přestal jsem se doma cítit dobře. Svůj vlastní pokoj nenávidím, s matkou si nerozumím, otci se vyhýbám. Teta Bella je u nás tak málo… Nepohodla se s matkou. Co se Ty-víš-kdo vrátil, začali se u nás opět scházet, otec byl tak pyšný, že je jedním z jeho vyvolených. A v létě udělal vyvoleného i ze mě… “ po tváři mu stekla ublížená slza. „Jak mi sakra mohli vlastní rodiče udělat tohle?!“ vztekle chytil levý rukáv košile a trhnutím ho vytáhl až nad loket.
To bylo poprvé, kdy před ní znamení zla odkryl… Zůstala jen zírat na tetování na jeho předloktí.
„Proč jsem se sakra musel narodit do týhle zkurvený rodiny?!“ zařval najednou a odkopl jedno z křesel.
To ji odrovnalo, většinou se o své rodině vyjadřoval s takovou pýchou…
„Já jsem smrtijed být nechtěl! Nikdy! Jen jsem chtěl, aby na mě byl otec pyšný, aspoň jednou!“ to už brečel.
Selena se odhodlala vstát a přešla k němu, chtěla ho obejmout a utěšit.
„Draco, nemusíš…“
„Běž ode mě!“ zaječel na ni. Zůstala na něj hledět s otevřenou pusou. „Ty nevíš, co po mně chce… Ty nevíš, jaký je! Já nechci být jako on! Vždyť to on byl jeden z těch na Ministerstvu…“ hlesl a chtěl pokračovat dál, když se ozval Selenin ostrý hlas.
„Cos to řekl?“
Draco se zarazil, v příští vteřině mu došlo, co mu ve vzteku ujelo.
„Sel, není…“
„Mluv.“
Založila si ruce a výhružně jej probodávala očima. Ten pohled znal, tohle nebylo dobré…
„Sel, prosím. Nenuť mě…“
„Dělej, Malfoyi.“
Cuknul sebou při zvuku svého příjmení. Jak si vůbec mohl myslet, že to nikdy nezjistí? Nejradši by se vypařil…
„Prosím, zlato…“ už v podstatě škemral.
Ušetři mě toho…
„Poslední varování.“
V tu chvíli už nebylo úniku. Pokud jí to neřekne, najde si to sama… Stáhl se do rohu a začal překotně mluvit.
„Ty sny, co se ti zdály v prosinci, ty první dny po Eviteře. Viděl jsem je i já, to proto jsem se vzbudil. Ta hůlka, kterou si pamatuješ je otcova.“
„A dál?“
„Dál? Dál nic! Já jenom chtěl…“ snažil se z toho vykroutit. Přestože dopředu věděl, že ho nenechá.
„Neriskuj,“ zavrčela vztekle a vykročila směrem k němu.
Prchnul před ní doprostřed místnosti.
„Já… Dobře. Řeknu ti všechno.“
Stejně bys to ze mě dostala...
Sesul se na gauč a zadíval se do krbu. Nesnesl by její pohled.
„V listopadu si mě naši zavolali na Malfoy Manor. Nevěděl jsem, kvůli čemu tam jedu, ale naši byli z něčeho hrozně nadšení… Teta Bella také. Druhý večer mě dotáhla do toho salonku, kam jsem nikdy nesměl. Bylo tam strašně moc smrtijedů, otec v jejich čele a všichni čekali na mě… Mluvil jenom otec. Nejdřív o nějakých nedůležitých věcech, neposlouchal jsem ho. Začal jsem si myslet, že nepůjde o nic důležitého když… Když začal mluvit ke mně.“
Po tvářích mu opět začaly ztékat slzy, odhodlával se pokračovat. Selena mlčky čekala.
„On… Řekl mi, že má pro mě úkol. Temný pán. Důležitý pro průběh války… A začal mluvit o tobě,“ zvedl k ní provinilý pohled. Prosil o odpuštění.
Tmavomodré oči byly naprosto nečitelné, uvědomil si, že mezi nimi zvedla naprosto nepropustnou bariéru.
„O tom, že tě Brumbál odvedl z Ministerstva. Jaký problém pro ně představuje tvoje moc, když se přidáš k Brumbálovi a že není možnost tě dostat na jejich stranu… Pak se začal chlubit. Tím, že dokázal zabránit tomu, abys byla ve Zmijozelu. Mluvil zase o té věštbě… A pak o tom, co bylo na Ministerstvu… Jak jsi mu ani přes druhou nepromíjenou nechtěla nic říct, prý si začal skoro myslet, že opravdu nic nevíš…“
Byl zoufalý. Jak by mu tohle mohla kdy odpustit?
„Pak… Mi řekl, že je potřeba tě… Odstranit. Aby… Aby mohli vyhrát. A on že si vybral mě. Měl jsem tě zabít…“
Teď se pro změnu schoulil do klubíčka on. Ty oči… Vyčítavé, nechápavé, ukřivděné.
„Mluv se mnou, Sel… Prosím. Mrzí mě to! Nikdy bych to neudělal… Věř mi, prosím…“
Jsi moje jediná naděje...
Probodávala zoufalého Zmijozela pohledem. Nedokázala vstřebat, co jí právě řekl.
Tohle on ví celou dobu?! A ten úkol… Jak jsem mu vůbec mohla věřit?!
Přesunula se do svého křesla, na nohách by se už dlouho neudržela. Potřebovala přemýšlet…
O hodinu později stále zírala do vyhaslého krbu. Hlavou se jí honily nejrůznější myšlenky, nejdříve vzteklé a ublížené, s postupem času je vystřídala netečnost. A nakonec chladná logika.
Malfoy odjel v listopadu ten víkend po tom, co jsem ho málem zabila stínovou magií. Tam mu to teda řekli. A celý další týden se choval divně, byl totálně mimo. A hned potom se zkusil otrávit. To ale mohlo být kvůli tomu, že měl hrůzu z Pána zla. Kdyby nesplnil, určitě by to pro něj nedopadlo dobře ani zdaleka. Nedivím se, že se ten večer k ničemu neodhodlal. Ale byli jsme spolu tak často, jen my dva, tady v Komnatě… A moje hůlka vždycky ležela daleko, vždyť i teď ji mám hozenou na poličce. Nikdo by se o tom nedozvěděl. Nikdo by mě nenašel. I kdyby se bál stínové magie, mohl mě otrávit. Vždyť se v lektvarech vyzná a očividně se k jedům dostat mohl. Navíc celou dobu vím o tom tetování, bylo by to pro něj výhodnější. Nebo prostě nemusel udělat nic. Jednoduše nemusel vypít Eviteru, měl by pokoj ode mě i od Pána zla.
Zadívala se na něj, spal na gauči zády k ní. Začala se pohrávat s hadím prstýnkem na ruce.
Měl by obdiv svého otce a doslova by pro to nemusel hnout prstem. Tak proč to neudělal? Jestli je to pro něho tak důležité... Místo toho se mnou začal chodit. Nedává to smysl. Ten kluk nechce být smrtijed, ale chce, aby ho obdivoval člověk, který jej k tomu donutil. Uvědomuje si vůbec, že tohle je v podstatě nemožné? Ještě když mě nechal na živu? Jedině že by...
Vstala a začala přecházet po pokoji, ze spícího Zmijozela však nespouštěla oči.
Chce mě využít. Nějak. No super, to musí být ono. Evitera mu tím pádem skvěle posloužila, Znamení přestalo fungovat a mě k sobě připoutal. Ale k čemu by mě sakra potřeboval? Jedině tak na problémy... A nekřivdím mu trochu? Třeba mě má i rád, aspoň trochu. Snad mě má rád, Merline... Co když... Ne, to je blbost. Nebo není? Dobře, na chvilku si dovolím být naivní a budu doufat, že to co dělá je protože mě má rád. Šance tam je, byť nepatrná. Každopádně já mám ráda jeho... A chodit s Dracem Malfoyem má něco do sebe. Z toho by šlo něco vytřískat... No super, teď zním jak zlatokopka, zanadávala sama sobě. Zastavila se a opřela se o pohaslý krb, pohled upřený na bledého chlapce. Nejsem zlatokopka, ale nevyužít příležitost? Takže si to shrneme: Draco mě chce nějak využít. Nevím proč ani k čemu. Pravděpodobně by se dalo počítat s tím, že by mě snad mohl mít mimo to i rád, ale to jen tak na okraj. Co z toho plyne pro mě? Mohla bych počkat, co z toho nakonec bude... A nějak to využít. Jestli mě chcou opravdu zabít, on může být ten, kdo mi zajistí že to neudělají. Možná právě tím, co po mně bude chtít. Nebo ho prostě chytnu a budu je vydírat. Takže prostě zůstanu s ním a počkám, co z toho vyleze.
Tuhle hru totiž můžeme hrát oba, zlatíčko...
Nepromluvil na ni. Nedokázal to. V životě se za sebe tak nestyděl… Za sebe, za svoji rodinu, za to, co je a jaký je. Užíral se výčitkami, slzy mu už dávno došly. Nakonec usnul a zaplavily ho hrůzné sny o tom, jak jí jeho otec nadšeně ubližuje.
Někdo s tím zatřásl, s trhnutím se probudil. V pokoji byla tma a zima, deka ležela na opěradle.
„Pusť mě k sobě…“ ozvalo se nad ním šeptem.
Nevěřícně se otočil, opravdu tam stála. Omámeně se posunul. Skopla boty, popadla deku a lehla si vedle něj. Co víc, posunula mu o kousek ruku, položila si hlavu na jeho rameno a přikryla je.
„Já… Já to nechápu, Sel…“ hlesl tiše.
Pořád tomu nevěřil. Pootočila hlavu a zadívala se na něj, ledovou ruku mu položila na hruď. Hleděl jí do očí, její pohled byl tak jiný…
„Copak nechápeš?“ zeptala se tichounce.
„Ty… Proč… Jsi tady…“
Jemně mu přejela po tváři a zadívala se na něj tak něžně, až mu vyrazila dech.
„Měl jsi tolik příležitostí mi ublížit… Tolikrát jsi tu se mnou byl sám. Nikdo by na nic nepřišel. Nemusels vlastně udělat vůbec nic, stačilo nevypít Eviteru,“ odmlčela se na chvilku, fascinovaně ji sledoval. „Zachránils mi život, Draco. Místo toho, abys mi ho vzal. Proč bych měla být jinde?“
Něžně jej políbila.
„Sel…“ hlesl jenom.
Bylo to tak neuvěřitelné, ona je opravdu tady… Zaplavil ji veškerou láskou, které byl schopen, šílený štěstím se jí rozbrečel do vlasů.
„Ach bože, Sel, miluju tě…“
„Já tebe taky…“
„Přestaň se tak blbě tlemit, vždyť se po tobě všichni dívají!“
„Já si nemůžu pomoct…“
„Okamžitě přestaň Draco! I já si připadám, jak kdyby mi někdo něco nalil do pití, a to jsem od tebe přes půl školy.“ Stejně nevypadal, že by ji vnímal.
„A copak s tím uděláš?“ zeptal se provokativně. Vůbec mu nevadilo, že se od rána opravdu usmívá jak idiot.
„Prokleju tě?“
„Nekaž mi to, Sel, jsem šťastný!“
„Jsi nemožný,“ odpověděla pobaveně. „Taky jsem šťastná, ale na rozdíl od tebe tím neděsím všechny okolo. A dej mi chvilku pokoj, potřebuju si to napsat…“ chytla rychle brk a naškrábala si dnešní úkol z Přeměňování. Pochybovala, že Draco bude schopný si ho na své hodině zapsat. Začala si balit věci, Zmijozelové na druhé straně školy se přesunovali do skleníků. Kolem Draca bylo dvoumetrové prázdné kolo, ani Pansy se k němu neměla. Nedivila se jim, nevědět co za tím stojí, taky by se ho bála.
„Všimla sis, jak je dneska krásně?“
Zarazila se. On normálně blbne…
„Slečno Everdeenová?“
Vyděšeně nadskočila, vůbec si nevšímala okolí.
„Ano, profesorko McGonagallová?“
„Přijďte prosím dnes v sedm hodin do mého kabinetu, ano?“
„Jistě.“
Nevěděla sice, o co se jedná, ale může snad říct ne? Profesorka přikývla a zamířila pryč. Po pár krocích se však zastavila a přes rameno dodala: „A řekněte svému příteli, ať se přestane tak usmívat. Děsí všechny studenty i s celým profesorským sborem…“
Selena se zakuckala, tak tohle opravdu nečekala. Draco si samozřejmě ničeho nevšimnul, McGonagallová jen zvedla obočí.
„Snažím se o to od rána, paní profesorko,“ odvětila s úsměvem.
Její přítel si ve skleníku pobrukoval nějakou melodii a nevnímal svět kolem sebe.
Merline, vážně bych s tím měla něco udělat…
V sedm hodin zaklepala na dveře kabinetu profesorky McGonagallové a na její vyzvání vstoupila.
„Dobrý večer, paní profesorko.“
„Dobrý večer, slečno Everdeenová. Posaďte se. Pan Malfoy…?“
„Píše úkol z Dějin čar a kouzel. Nebo to aspoň předstírá…“ dodala, když si uvědomila, že úkoly zrovna do tohoto předmětu mu musí psát ona. McGonagallová jen přikývla.
„Uvažovala jste o tom, v čem půjdete na ples?“ přešla ihned k jádru věci.
Draco zpozorněl. Než se stihl ozvat, přerušila spojení mezi nimi.
Sakra, tohle mi nedošlo…
„No… Vlastně ne…“ zrudla.
Bože, jak já jsem blbá…
„To mě nepřekvapuje. Počkejte tady, ano?“ zvedla se a odešla z místnosti, za chvíli se vrátila s madam Malkinovou.
Selena nechápavě hleděla, co ta tu dělá?
„Mohla byste vstát, slečno? Myslím, že by se tak madam Malkinové pracovalo lépe…“
Madam Malkinová odešla o hodinu později se všemi údaji, které potřebovala. Nejen na šaty, ale také na kabát, kalhoty, košili a mnoho dalších věcí. Selena tomu nemohla uvěřit. Na dotaz, kdo tohle všechno platí odpověděla McGonagallová stejně neurčitě, jako madam Pomfreyová na začátku roku. Nešlo jí to do hlavy, profesorka jí však odmítala říct cokoliv dalšího. Prý za všechno, co se jí stalo…Když vyzkoušela všechny možnosti, jak to z profesorky vypáčit, vzdala svoji snahu a dojatá k slzám vyrazila nahoru do Komnaty.
Za to, že mezi nimi přerušila spojení a nechtěla mu nic říct s ní Draco až do plesu mluvil jen na půl pusy. Aspoň se přestal tak přiblble usmívat…
„Co myslíš, Uršulo?“ otočila se k duchovi opodál. Před pár minutami prošla zdí Komnaty nejvyšší potřeby a teď levitovala nad pracovním stolem.
„Já nevím, zkus je rozpustit,“ řekla zamyšleně. Selena pustila vlasy z drdolu, teď jí padaly na záda. „Ne, nahoře jsou lepší. Rozpuštěné by vypadaly divně.“
Byly sotva dvě hodiny do plesu a nutně potřebovala poradit. Draco nepřicházel v úvahu, chtěla ho překvapit. Navíc na ni byl pořád naštvaný… A Uršula byla stejně ráda.
„Fajn. Které?“ zvedla dvoje náušnice.
„Ten prstýnek je jaký?“ přiletěla mrtvá dívka blíž.
„Stříbrný.“
Uršula mlčky ukázala na jedny z náušnic, Selena je přidala na hromádku.
„Jak to teď mezi váma vlastně je?“ zeptal se duch potutelně, zatímco přistál na křesle. „Před pár dny se choval dost divně… Usmíval se.“
„Jo, já vím. Málem mi z toho ten den hráblo…“ vytáhla ze skříně šaty a rozložila je na gauči.
„A víc mi k tomu neřekneš? Chci vědět všechno!“ začala nadšeně kroužit kolem místnosti.
„Dej pokoj, Uršulo…“ zasmála se a přinesla si plesové boty. „Řekněme, že jsme si pár věcí vyjasnili.“
Nakonec ji neodbytný duch donutil vyložit aspoň část událostí, než si konečně našel vyhovující místo v rohu místnosti. Poté konečně začala věnovat pozornost Selenině přípravě na ples. Přestože jí nemohla reálně pomoci, jako psychická podpora byla neocenitelná. Aspoň většinu času. Ale ne ve všem se dá spolehnout na kluka, že…
Ve Zmijozelském sklepení bylo prázdno, všichni už byli na plese. Ve společenské místnosti zůstal jen Draco, Zabini, Flint a Montague, kteří netrpělivě čekali na Pansy a dvě dívky ze šestého ročníku.
„Jsem tady, pánové!“ vešla konečně Pansy a nadšená sama ze sebe se zatočila.
Pastelově zelené korzetové šaty se jí zavlnily kolem nohou, stříbrné kamínky odrážely světlo při každém jejím pohybu. Pro změnu kudrnaté vlasy se jí houpaly kolem hlavy, pečlivě vysponkované, aby tvořily překrásný účes. Celý dojem dokonale dotvářelo něžné líčení a drobné kamínkové náušnice. Za ní se vynořily obě dívky, v porovnání s Pansy vypadaly ve svých šatech obyčejně. Flint i Montague je však rozpačitě ubezpečili, že vypadají krásně, zatímco Zabini se nejistě vydal k Pansy.
„Vážně nechceš jít se mnou, Draco? Tyhle šaty,“ ignorovala jej a znovu se zatočila, „mi matka nechala ušít jen pro tuto příležitost. Jsou krásné, nemyslíš?“
„Hmm…“ zamručel neurčitě a podíval se na hodiny.
Musel uznat, že Pansy vypadala úchvatně (díky bohu, že mě Selena neslyší) a znervózněl. Neměl tušení, jaké šaty na sobě bude mít, veškeré vzpomínky na ně před ním pečlivě střežila. Jen doufal, ať vypadá aspoň tak nádherně, jako Pansy (fakt mě tohle napadlo?!).
Konečně vyrazili směrem k Velké síni, s každým krokem nervozita rostla. Pansy se mu motala pod nohama tak, aby ji musel neustále sledovat, zatímco Blaise se na něj neustále ustrašeně otáčel.
Možná jsem to tehdy opravdu přehnal, napadlo jej. Okamžitě tu myšlenku odsunul.
Dorazili k Velké síni, ze které se ozýval hlasitý šum mnoha hlasů. Ostatní dvojice už tam čekaly, dívky si navzájem nadšeně chválily šaty. Okamžitě začaly porovnávat Parkinsonovou a Grangerovou, která doprovázela podezřele slušně ustrojeného Pottera. Pár minut postával a snažil se všemožně ignorovat neúnavnou Pansy, stejně tak ostatní studenty, kteří si všimli že je dosud sám.
Nakonec se opravdu ozval spásný hlas.
„Draco?“
„Sel, konečně! Kde jsi?“
„V patře. Jsem nervní…“
„Nemáš důvod! Jen sem prosím konečně přijď, nebo z té holky zešílím!“
Problesklo jím pobavení, nervozita a žárlivost. Jak mu tyhle pocity chyběly…
„Dobře, ale slib mi, že jestli budu vypadat hůř než Pansy, necháš mě jí zničit šaty!“
„Jistěže! Zachraň mě, prosím!“
O pár vteřin později veškerý šum před Velkou síní utichl, všichni se zadívali na schody.
„Můj bože, Sel…“ hlesl a uchváceně ji sledoval.
Scházela dolů se sebejistým, mírně povýšeným výrazem a pohledem přejížděla všechny kolem něj. Černé splývavé šaty vrhaly temně zelené odlesky z dálky připomínající hadí kůži. Na rozdíl od Pansyiných šatů měly ty její dlouhé, upnuté rukávy. Výstřih vepředu kopíroval klíční kosti, zatímco vzadu odhaloval záda až k pasu. Hnědé vlasy měla sepnuté v ledabylém drdolu, několik pramenů se jí vlnilo kolem obličeje. Oči jí rámovaly tmavé linky, rty měla krvavě rudé. V uších se houpaly jednoduché stříbrné kroužky, na pravé ruce hadí prstýnek. Draco k ní vykročil.
„Vypadáš úžasně!“ vydechl ohromeně. Jestliže si do teď myslel, že Pansy vypadá úchvatně, Selena ji hravě překonala. Vypadá jako princezna… Jeho dokonalá princezna.
„Vypadáš dobře, Everdeenová,“ přinutil se říct nahlas a nabídl jí rámě.
„Díky. Bála jsem se, aby to nebylo moc… Jednoduché,“ střelila pohledem po Pansy.
„Jsi podezřele milý, Malfoyi. Ale díky,“ odpověděla odměřeně a přijala nabízenou ruku.
„Vypadá jako peprmintový dortíček. Jsem spokojená,“ prohlásila, když dorazili ke zbytku Zmijozelských.
Dívky doprovázející Montaguea a Flinta vypadaly, že by se nejradši vypařily, zatímco peprmintový dortíček se pravděpodobně chystal jí rozpárat šaty. Naštěstí v tu chvíli vešla McGonagallová s účastníky z Kruvalu a Krásnohůlek.
Začala jim předávat instrukce. Nejdřív Krásnohůlky, poté Kruval, nakonec Bradavice. Po jedné dvojici za sebou, finalisté do středu místnosti, zbytek do kruhu kolem nich. Počkat na úvodní řeč, poté finalisté zahájí ples. Na její pokyn se přidají další páry.
Dveře Velké síně se otevřely dokořán, první studenti vyrazili. Za pár okamžiků zmizeli i Kruvalští. Do čela bradavických studentů se postavili Potter s Grangerovou, všichni ostatní se spěšně seřadili za nimi. Draco se Selenou zůstali stát s ostatními v hloučku na konci řady. Draco najednou znervózněl, Zmijozelové je probodávali pohledem. Než se stihla probrat a zeptat se, co se děje, postupně všichni přikývli a uvolnili jim cestu, aby mohli projít do čela jejich skupiny. Jen Pansy musel Zabini odtáhnout.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se konečně, když se zastavili za Partvati Patilovou s doprovodem.
„Jedna z čistě Zmijozelských věcí, nechali tě projít do čela se mnou. Dalo by se říct, že tě akceptují jako skorozmijozela.“
„To je slovo?“ zeptala se pobaveně, zatímco Weaslyová s Longbottomem čtyři páry před nimi vyrazili.
„Teď už ano. A važ si toho, myslel jsem, že půjdem poslední. Kdyby tě odmítli…“
„Takže žádný had už mě nekousne?“ nenápadně se po něm podívala.
„To ti nezaručím, na konci stojí Pansy…“
„Vtipný,“ zastavili se na okamžik ve dveřích a vytvořili tak větší mezeru než mezi ostatními páry. „Jdem?“ zeptala se nejistě.
„Jo. Ať se všichni ukoušou závistí,“ dodal zlomyslně a střelil po ní pohledem.
Ušklíbla se, pak vyrazili.
Kráčeli hrdě v čele Zmijozelských, na obličeji netečné masky. Velká síň ztichla, veškerá pozornost se přesunula k nim. Nikdo nevydal ani hlásku, zjevně čekali, kdy se rozkoušou navzájem. Zastavili uprostřed místnosti vedle druhých bradavických finalistů. Potter na ně nechápavě civěl s otevřenou pusou, Grangerová do něj naštvaně žduchala, aby vnímal Brumbála, který přistoupil k řečnickému pultu. Ani jeden z nich úvodní řeč neposlouchal, stejně tak ignorovali slova madam Maxime i Karkarova. Obezřetně se rozhlíželi po tvářích kolem sebe, když začala hrát hudba. Oba na okamžik ztuhli, Draco se však rychle probral. Otočil se k ní, něžně uchopil její pravou ruku, svou pravou ji objal kolem pasu. Elegantně mu položila svou levou na lopatku a zadívala se mu do očí. V nevyslovené shodě vykročili a propluli kolem Pottera, který zrovna přišlápl nešťastné Grangerové šaty.
„Trochu tu holku lituju,“ ozvala se po chvíli.
„Koho?“
„Hermionu. Je chytrá a hezká, v těch šatech jí to sluší a podle těch pokusů umí tančit… A skončí s Potterem, který místo toho, aby se věnoval jí, hledí po nás a šlape jí po botách.“
„Potter není jediný, kdo na nás zírá.“
„Já vím, znervózňuje mě to.“
Dracovi se najednou na rtech objevil potměšilý úsměv.
„Tak jim dáme dobrý důvod zírat.“
Na poslední chvíli pochopila jeho úmysly a rychle se ponořila víc do jeho mysli.
V dokonalé souhře rozletěli po parketu, díky jejich poutu jednoduše věděla, kterým směrem ji povede příště. Přímo před zaraženým Potterem a vzteklou Grangerovou lehce změnili směr tance, elegantně se proplétali mezi ostatními páry. Podtočil si ji pod rukou, znovu změnili směr a zamířili k Pansy. Přímo před ní ji zaklonil o něco víc a sebejistě s ní opsal půlkruh. Neudržela se, na okamžik se na něj usmála. Udělal jí radost, Pansy musí zuřit… Pokračovali po obvodu parketu, minuli zuřivě gestikulující McGonagallovou. Dostali se zpět doprostřed, opět se jí zadíval do očí. V příštím okamžiku ji chytil oběma rukama za pas, ona se svými zapřela o jeho ramena a otočkou ji zvedl do vzduchu. Sálem zašuměly desítky překvapených hlasů. Opatrně ji postavil na zem, udělali pár kroků, ještě naposled změnili směr a zastavili. Hudba utichla, ostatní páry stály kolem nich a zíraly na ně. Ještě jednou ji pomalu podtočil pod svou rukou a podruhé toho večera jí nabídl rámě. Věnovali pohrdavý pohled Potterovi, od kterého Grangerová raději utekla, a zamířili ke Zmijozelskému stolu.
Když míjeli zuřící Pansy, věnovala jí Selena vražedný pohled.
Jen si něco zkus, nádhero…
Usadili se u stolu zády ke zdi tak, aby mohli bez problémů sledovat dění v místnosti. Ostatní páry začaly rozpačitě tančit, nejistě se dívaly po všech okolo. Draca se okamžitě začal na něco vyptávat jeden z prefektů, se Selenou nejistě navázala rozhovor Millicent Bulstrodeová. Přestože vypadala jako Crabbe/Goyle v šatech, byla velmi milá. A oproti nim také překvapivě inteligentní.
Zatímco Draco odevzdaně vyzval Pansy, které se v tu chvíli vrátila dobrá nálada a přes rameno vrhala na Selenu povýšené pohledy, pro ni po chvíli přišel Blaise. Při tanci se jí nejistě omluvil za všechno, co jí dosud udělal. Ukázalo se, že je vlastně docela pohodář a těch pár minut, než mu Draco s výhružným výrazem vrazil Pansy, se docela dobře bavili.
„Snad nežárlíš?“ zeptala se, když ji nasupeně odváděl na druhou stranu parketu, daleko od Zabiniho i opět vzteklého peprmintového dortíčku.
„Jistěže žárlím! Nemá se kolem tebe co motat…“
„To samé můžu říct já o Pansy,“ ušklíbla se, když začali tančit.
Nějakou dobu pluli po parketu mlčky, pak se láskyplně ozval Draco: „Zbytek večera už tě nikomu nepůjčím.“
Konečně se jim podařilo vytratit z Velké síně. Přestože zájem o jejich taneční umění ze strany ostatních lidí jim zajišťoval dostatečný prostor, aby mohli v klidu plout po parketu, jejich zkoumavé pohledy byly nepříjemné a únavné. Navíc každý jejich pohyb pozorně sledoval také Karkarov. A naštvaný peprmintový dortíček jim byl neustále v patách.
Zamířili ven, na nádvoří. Minuli několik párů na lavičkách a pokračovali dál, chtěli být chvíli sami. V jednom z keřů našli opilého studenta Zmijozelu, Draco ho vztekle poslal do sklepení. Nevypadal, že trefí, ale odmítl se tím dál zabývat. Dá mu to vyžrat zítra. Pokračovali dál, na první pohled mlčky.
„Pane Malfoyi!“ ozval se za nimi nečekaně ženský hlas. „Pane Malfoyi, tak počkejte přece!“
Překvapeně se otočili a uviděli a blonďatou ženu spěchající k nim.
„Co jsme komu udělali…“ prohodil Draco znechuceně.
„Kdo to je?“
„Holoubková. Píše pro Denního věštce. Nic neříkej, jasné? A když už budeš muset, tak něco neurčitého.“
Mezitím k nim přiběhla žena v ohavně růžových šatech, z kabelky stejné barvy vytáhla zápisník a brk.
„Zdravím, pane Malfoyi. Dlouho jsme se neviděli, že? Snad neruším, co tak krátké interview pro naše čtenáře? Představíte nám svou partnerku? To je to děvče, které se s Vámi účastní turnaje?“ vychrlila jedním dechem a teď je čekajíc na odpověď pozorně sledovala.
„Už teď mi přijde otravná,“ prohlásila Selena okamžitě.
„Počkej, co bude dál…“ dostala depresivní odpověď. „Dobrý večer. Abych pravdu řekl, rušíte. Omluvíte nás?“ pokusil se ukončit rozhovor.
„Ale prosím Vás, jenom pár minutek! Jak se jmenujete, slečno?“ obrátila svou pozornost, brk zuřivě popisoval stránky.
„Nevidím důvod Vám sdělovat své jméno. Máte vůbec povolení být na pozemcích školy?“ poslechla Zmijozelovu radu.
„Co Brumbál neví…“ zasmála se. „Co si myslíte o dosavadním průběhu turnaje? Jak hodnotíte druhé finalisty z Bradavic? Harry Potter už jeden turnaj vyhrál, kdo z vás má větší šanci letos? Jaké jsou vaše plány pro nadcházející finále?“
„Na žádnou z těch otázek neodpovím,“ probodávala ji pohledem.
Holoubkovou její přístup očividně netěšil.
„Musím říct, pane Malfoyi, že Vaše partnerka není zrovna nejsdílnější osobou. O čem si mezi sebou povídáte?“ snažila se dál.
„To Vás nemusí zajímat. A ocenil bych, kdybyste ji už neurážela.“
„Aleee,“ protáhla nepříjemně žena před nimi s úlisným úsměvem, „chováte k ní snad nějaké city, pane Malfoyi? Svěřte se nám!“
„To nemyslíte vážně! Odejděte!“ vyjel po ní okamžitě.
„Kampak bych chodila, když si tak hezky povídáme? A co Vy, slečno? Jaké jsou Vaše city vůči mladému pánovi?“
„Proboha, zbav se jí!“ vyděsila se. Tohle jim tak chybělo…
„Odcházíme. Přeji hezký zbytek večera,“ oznámil jí ledově Draco a rozešel se směrem ke vchodu do hradu. Holoubková pohotově chytla Selenu za paži.
„Ale slečna si se mnou bude chtít popovídat, že ano? Naši čtenáři vždycky ocení informace z první ruky…“
„Nebudu si s Vámi chtít popovídat. A pusťte laskavě moji ruku!“ vyškubla se jí.
Bože, ta ženská je hrozná…
„Minulý rok jste byl mnohem sdílnější, pane Malfoyi! Nebojte se, já si to všechno zjistím i bez Vás!“ zadívala se na ně vztekle a uraženě odkráčela pryč.
Pozorovali ji, než se jim ztratila z dohledu. Pro jistotu. Pak konečně zamířili zpátky do hradu.
Nedošli daleko. Draco přes ni přehodil své sako, ani mu nestihla poděkovat.
„To bylo velmi galantní gesto, pane Malfoyi.“
Oba ztuhli, před nimi stál Karkarov.
„Co teď?!“ panikařil Zmijozel.
„Odpověz mu nějak! Zbavíme se ho.“
„Přece ji nenechám mrznout,“ odpověděl přezíravě.
Sice to vyznělo sebejistě, ale v reálu se nacházel na pokraji zhroucení. Kruvalský ředitel se pobaveně pousmál, jeho oči však zůstávaly ledové.
„Představíte mne své partnerce?“
O mladého Zmijozela se pokoušel infarkt, Selena se ho neúspěšně snažila uklidnit.
„Jistě. Igor Karkarov, ředitel Institutu čar a kouzel v Kruvalu,“ nejistě pokynul směrem k němu. „Selena Everdeenová, má… Partnerka. V rámci turnaje.“
„Těší mě,“ řekla mile a zkoumavě si muže před sebou prohlížela. Podle toho, co jí Draco říkal, by si na něho měla dávat pozor… A ten teď jí moc neporadí, má dost práce sám se sebou.
„Nápodobně, slečno Everdeenová,“ uchopil její pravou ruku a v galantním gestu ji políbil. „Rád bych se prošel po školních pozemcích, doprovodíte mě?“
Nabídl jí rámě a čekal, až jej přijme. Draco se málem vyvrátil.
„Určitě. Půjdeme?“ ignorovala jej a otočila se na svého přítele. „Sakra Draco, vnímej! Ruku!“
Naštěstí se probral okamžitě a ruku jí nabídl. Společně vyrazili směrem, ze kterého právě přišli, Karkarov je zaraženě následoval. Trvalo pár metrů, než s nimi srovnal krok a navázal konverzaci, jako by se nic nestalo. Několik minut mluvil bez přestávky.
„Bradavice mají jisté kouzlo, zejména v zimě. Velmi rád využiji příležitosti obdivovat školní pozemky, když jsou zasypány sněhem,“ odmlčel se dramaticky. „Nepobývám zde tak často, jak bych si přál. Je spíše výjimkou, že zde trávím již druhý rok. Jeden z mých žáků se v tom minulém účastnil Turnaje tří kouzelníků,“ podíval se na ni. „Vyrozuměl jsem však, že pro Vás je to první zima zde, slečno Everdeenová,“ nechal skrytou otázku nebezpečně viset ve vzduchu.
Tak o tohle mu jde?
„Ach, ano. Oproti zimám v Kruvalu Vám však musí jistě připadat velmi mírná. Pokud vím, nachází se Váš institut daleko na severu, přesnější poloha však není známa. Zajímalo by mne, jaký pro to máte důvod, pane Karkarove. Umístění Bradavic i Krásnohůlek je v kouzelnickém světě velmi dobře známo a osobně si nemyslím, že by to působilo nějaké problémy. Co se mudlů týče, ochranná kouzla fungují spolehlivě, jistě není důvod se bát nepříjemností z jejich strany,“ zadívala se na něj se zájmem. V první řadě chtěla zamluvit narážku na její minulost, tohle ji však opravdu zajímalo. Hněvivý záblesk v očích bylo jediné co naznačovalo, že Karkarova její odpověď nepotěšila.
„Máme pro to velmi dobrý důvod, slečno. Jedná se však o informaci, se kterou se běžně nešíříme – jistě chápete. Mohu Vám však prozradit, že pro kruvalské studenty i zaměstnance se jedná o velmi důležitou tradici,“ pousmál se neupřímně. Pokračoval až za nepříjemně dlouhou chvíli. „Rád bych se Vás na něco zeptal, slečno Everdeenová.“
„Ano?“
Sakra. Nepovedlo se…
„Víte, mezi mými svěřenci kolují jisté zkazky, že máte velmi pohnutou minulost. Já osobně nemám rád šíření nepravdivých zpráv a ve Vašem zájmu bych tomu rád zabránil,“ zastavil se před nimi, aby nemohli pokračovat v chůzi. „Byla byste tak laskavá a sdělila mi nějaké přesnější informace? Jistě by bylo nemilé, kdyby se šířily všemožné zákeřné pomluvy, které by Vás mohly poškodit.“
„Tyto zkazky, jak říkáte, se bohužel zakládají na pravdě, více Vám však nesdělím. Omlouvám se, ale je pro mne velmi nepříjemné o tom mluvit. Jistě chápete…“ zopakovala jeho frázi.
Proč se na to ptá? Vždyť toho musí vědět podstatně víc než já…
„Ale jistě, promiňte mi mou nezdvořilost.“ Mírně se poklonil. „Půjdeme dále?“ pokynul rukou a opět pokračoval ve svém monologu.
„Proč tu ještě je? Jasně jsem řekla, že mu nic nepovím, co může ještě chtít?“
„Já vůbec nevím, pojďme odsud pryč, prosím!“
„Teď to nejde… Mohl by udělat bordel kolem toho, že před ním utíkáš na společenské události, jsi nezdvořilý a tak...“
„Na to mu kašlu! Nemohla bys prostě…“
„Udržujete se svým otcem stálý kontakt, pane Malfoyi?“ položil najednou Karkarov dotaz.
„Co mu mám říct?! Sel! Pomoc, proboha, udělej něco, třeba spadni!“
„Idiote…“
„Pane Malfoyi?“ zastavil se smrtijed vedle nic a zkoumavě se na něj zadíval.
„Omlouvám se, ale přemýšlel jsem nad významem slova stálý.“
„Co to meleš?!“ vyjekl.
„Prostě to řekni!“
„Omlouvám se, ale přemýšlel jsem nad významem slova stálý,“ zopakoval po ní nejistě.
Na ředitelově obličeji se objevil překvapený výraz.
„A k čemu jste dospěl, smím-li se ptát?“
„Kontakt mezi námi je stálý, přestože není častý. Rozhodně si nemyslím, že by bylo vhodné obtěžovat otce s nedůležitými věcmi. Každopádně mám v plánu mu na konci následujícího týdne poslat sovu s výsledky turnaje.“ Draco vzdal jakoukoliv snahu pochopit, kam na tyhle věci chodí a prostě po ní opakoval. Když to zabírá…
„Ach tak. Velmi… Rozumné. A jaké máte pocity, ohledně nadcházejícího finále?“ pokračoval Karkarov obezřetně.
Takovou odpověď očividně nečekal.
„Věříme, že dosáhneme toho nejlepšího výkonu.“
„Slyšel jsem, že jste velmi sehraná dvojice, předchozími koly jste prošli lehce. Až podezřele lehce… Prozraďte mi tajemství vašeho úspěchu – přišel snad Severus na něco převratného?“ Nepříjemně se zasmál, bůh ví proč.
„Zajisté chápete, že prozradit Vám tuto informaci by nás stavělo do velmi nevýhodné situace. Máte snad Vy v plánu popsat nám styl souboje kruvalských finalistů?“
„Velmi moudrá námitka,“ odmlčel se na chvíli a bedlivě jej pozoroval. „Mohl bych si promluvit se slečnou Everdeenovou v soukromí, pane Malfoyi?“
„No do prdele… To neříkej, proboha! Počkej… Jo, tohle: Obávám se, že nemohl, pane Karkarove. Etiketa mi nedovoluje opustit mou partnerku. Také by nebylo vhodné, aby se pár v našem postavení rozdělil. Pokud vím, pohybuje se zde Holoubková, z čehož by mohly být nepříjemnosti. A teď, pokud nás omluvíte, vrátíme se do hradu. Určitě se po nás začnou shánět a mé partnerce je očividně chladno. Popravdě, ani jeden z nás není na takovou nepřízeň počasí zvyklý. Jistě se v průběhu Vašeho pobytu zde ještě setkáme.“
„A-ano. Zajisté,“ vykoktal Karkarov. Chvíli na něj užasle zíral, pak vyrazil rázným krokem pryč. Po pár metrech se však ještě otočil: „A pane Malfoyi? Váš otec vzkazuje, že úkolem, který Vám byl uložen, se máte zabývat až po turnaji. Poté byste jej však neměl odkládat. A přeje hodně štěstí.“
Usmál se zákeřně a pyšně odkráčel pryč. Oba za ním zůstali nevěřícně hledět.
„Draco? Vážně ti právě řekl, že se mnou máš první vyhrát turnaj a pak… No…“
„V podstatě,“ ozvala se zaražená odpověď. „Sel, víš, že bych to neudělal!“ otočil se na ni a v panice ji chytil za ramena. „Prosím, věř mi zlato, já…“
„Věřím ti. Je to dobrý, ano?“ pousmála se a pohladila ho. Zmijozel se konečně uvolnil.
„Děkuju…“
„Asi jsem ho pořádně vytočila, co? Nebo spíš – tys ho vytočil,“ začala raději o něčem jiném.
„Ne asi, ale určitě. Můžeš mi vysvětlit, kde se to v tobě vzalo?“ oplatil jí úsměv a vzal její ledovou ruku do své.
„Sama nevím. Vadí ti to snad?“ Vesele se na něj ušklíbla – konečně se choval normálně. Chybělo jí to, i tu krátkou chvíli.
„Rozhodně ne! Bylas skvělá!"
Opatrně se rozhlédl, kolem naštěstí nikdo nebyl. Věnoval jí rychlý polibek na líčko růžové chladem.
„Už jsem ti dneska řekl, že tě miluju?"
„Ano. Ale klidně to říkej častěj," oplatila mu letmo políbení a vyrazili zpět do Velké síně.
Středa přišla rychleji, než kdokoliv z nich čekal. Před chvílí spolu spokojeně tančili na plese, najednou už stáli proti dvěma dívkám z Krásnohůlek.
Brumbál vymyslel podivný systém pro finálové souboje – dvojice se vždy musela utkat se všemi zbývajícími, zapisovaly se vítězství. Podle jejich počtu je pak seřadili, poslední dvě vypadly. Ze zbývajících čtyř byly vylosovány páry – Potter a Grangerová proti Kruvalu, Selena s Dracem opět proti stejné dvojici z Krásnohůlek. Teprve v pátek večer padli do postele v Komnatě nejvyšší potřeby s jistotou, že se v neděli utkají s Kruvalem o první místo. Kdyby v tu chvíli nebyli polomrtví, Brumbála by kvůli tomu jeho idiotskému systému určitě prokleli…
Mlčky kráčeli za Snapem prázdným sklepením. Velká síň musela být plná k prasknutí a všichni čekali jenom na ně – šli pozdě. Profesor však považoval za nutné upozornit je, že Kruvalští budou pravděpodobně podvádět. Znal Karkarova dlouho a věděl, co očekávat. Vítězství pro něj bylo důležité, bylo jedno, jak ho dosáhne. Při té příležitosti s nimi probral seznam signálů, kterými jim dá vědět, jak mají pokračovat a na co se zaměřit.
Před Velkou síní se Snape na okamžik zastavil a upřeně se na ně zadíval.
„Hodně štěstí,“ řekl prostě a rozrazil dveře.
Opět si prošli kolotočem uvítacích řečí a potlesků. Zdály se jim nekonečné… Teď stáli na vyvýšeném podiu zády ke dveřím, aby viděli na Snapea u profesorského stolu. Na druhé straně se pošklebovali dva Kruvalští studenti, oba o hlavu vyšší než Draco.
„Nechápu, co jim přijde tak vtipné…“ ozval se uraženě Zmijozel.
Posmívali se mu, že je malý a ‚chcíplý‘, což bral dost osobně.
„Neřeš to. Mě přeskočili úplně, očividně nepovažují holku za dostatečně vhodnou pro jejich duchaplnou konverzaci… Aspoň víme, že nás dost podceňují.“
„Když to chceš brát takhle…“
Dál neměli čas zabývat se tím, o čem se tak asi baví, protože madame Maxime právě zahájila jejich souboj. Zatímco oni zvedli hůlky, aby se mírně uklonili, Kruval zaútočil okamžitě. Selena překvapeně uskočila dozadu, Draco zareagoval pohotověji.
„Protego!“ křikl a skočil před ni. „Parchanti jedni!“
„Vyměň se se mnou!“ ozvala se Selena. „Na rozdíl od Weasleyové si myslí, že já jsem ta, která nedokáže útočit, využijem toho.“
Poslechl ji a vyměnili si místa, Zmijozely tím zmátli. Naopak Kruvalští před nimi se tvářili, že přesně tohle očekávali. Přesně podle dohody Selena jen bránila, zatímco Draco vysílal obyčejné kletby, potřebovali, aby je podcenili. Snape jejich souboj bedlivě pozoroval, hledal, co by jim pomohlo. Žádné signály však nepřicházely.
Souboj už trval téměř čtvrt hodiny. Přestože Kruvalští byli agresivnější a Selena měla dost práce, byl souboj vyrovnaný. Pak se urostlí studenti před nimi děsivě ušklíbli.
„To nebude dobré…“ stihla hlesnout Selena, než jeden z nich zakřičel svou kletbu.
„Serpensortia!“ Najednou se k ní plazil obrovský had. Mimoděk ztuhla hrůzou, jen vytřeštěně zírala na syčícího plaza před sebou.
Draco nestihl zareagovat na hada, ozvala se další kletba: „Expertonum!“
Z hůlky Kruvalského studenta k nim vyšlehly plameny. Neměl čas přemýšlet, vrazil do Seleny, aby odletěla a těsně stihl vyčarovat vlastní štít. Had se k ní však plazil dál.
„Sel, prober se! Vipera evanesca! Zmizí!“
Nereagovala. Rychle se rozhlédl, všichni byli fascinováni ohněm kolem něho. Zaměřil se na hada, který byl sotva metr od nehybné dívky. V příštím okamžiku zmizel, díky bohu. Selena se konečně probrala, rychle se zvedla ze země a schovala se za něj – na poslední chvíli se vyhnula kletbě.
„Promiň!“ stihla jenom křiknout v duchu. „Glacius!“ vyslala proti ohni, ten okamžitě zmizel. „Od teď útočím já, ať se s tím Snape smíří nebo ne!“
Nevšimla si, že profesor má ruce založené na prsou – vyměňte se.
„Impedimenta! Expelliarmus! Stupefy!“ začala štěkat inkantace, jak jí přišly na mysl.
Zmijozelovi šlehaly kolem těla různobarevné kletby, přesto nevypadal znepokojeně. Podařilo se mu napojit se na rozzuřenou přítelkyni tak dokonale, že věděl, kudy přesně vyšle další kletbu a dokázal naprosto bez problémů uhýbat. Dovolil si letmý pohled do davu studentů, vypadali uchváceně. Samolibě se pousmál, musí to vypadat dokonale…
Kruvalští najednou vypadali nejistě, dělalo jim potíže se bránit. Jako by nečekali větší problémy… Karkarov na ně něco zuřivě křičel, nikdo mu však nevěnoval pozornost. Všichni zírali na různobarevné kletby svištící kolem něho.
„Fulgur vestis!“ proletěl Dracovi těsně kolem hlavy modrý blesk. „Impetus!“ Jeden z Kruvalských odletěl.
„Percutio!“ ozvalo se z druhé strany.
Tohle je zakázané!
Na poslední chvíli zastavil bodáky mířící k nim. Ze Seleny ucítil vztek, začali kolem nich pobíhat profesoři, kruvalští hrubě porušili pravidla. Snažili se je zastavit, ale bezvýsledně. Zbývající studenti severské školy udržovali kolem podia štít, vložit se do souboje je prý dle jedné z jejich tradic vrcholná urážka… Střelil pohledem ke Snapeovi, řvali po sobě s Karkarovem. Jen slyšet co…
„Vulnus laceratum!“ ozvalo se proti němu.
Než se stihl zorientovat, kletba mu rozřízla tvář. Selenin vztek se změnil v nepříčetnost.
„Jen drž štít,“ oznámila mu ledově. Její tón ho vyděsil, urychleně je schoval pod Protego a čekal.
„Spinosus pulsus! Stupefy! Magna lux!“
Draco tentokrát nestíhal sledovat tok jejích myšlenek, prostě jen stál a nehýbal se. Kruvalští naproti se sotva stíhali bránit, vypadali vyděšeně.
„Irascor! Fulgur vestis! Offuscato!“
Kruvalští dál couvali.
„Rabidus! Rimor derma! Letifer!!“
Jeden Kruvalský student odletěl, přestože stihl vykouzlit štít. Druhý vytřeštil oči na dvojici před sebou a v zoufalství udělal něco, co nikdo v místnosti nečekal. Vyslal sečnou kletbu do davu Zmijozelských studentů.
„Defensio!“ zařval Draco a vytvořil štít před skupinou zelených hábitů.
Kolem něj proletěla další kletba… A on si uvědomil svou chybu. Jelikož vytvořil štít před Zmijozely, nechal zmizet ten jejich. Obyčejné zoufalé Everte statim odhodilo Selenu dozadu.
„Sel!“ vykřikl a podíval se po ní.
Druhá chyba, v příštím okamžiku ji následoval. Uhodil se do hlavy a svět potemněl.
Au, sakra…
„Draco!“ zaječela, když zvedla pohled.
Zmijozel proletěl kolem ní. Všimla si, že Kruvalští už jsou oba na nohou, vítězoslavně se usmívali.
Začala se škrábat na nohy, kde mám sakra hůlku?!
Hromotluci kráčeli k ní za potlesku svých spolužáků. Dorazit je…
Dracova hůlka ležela kousek od ní, poslední naděje… Půjde to?
Dvojice se zastavila a zvedla své hůlky. Nebyl čas vymýšlet další řešení.
„Accio Dracova hůlka!“ zaječela a Zmijozelova hůlka jí opravdu vletěla do ruky.
Současně se posunula tak, aby byla přesně mezi ním a rozzuřenou dvojicí.
„Tramortimento!“ ozvaly se dva hluboké hlasy.
„Protego!“ hlesla.
Štít držel, kruvalští se po sobě nejistě podívali.
„Vstávej!“ křikla. „Tak sakra dělej něco!“ Opět bez odpovědi. „Draco, prosím!“ draly se jí do očí zoufalé slzy, s námahou se zvedla.
Nejen, že prohrají… Ale oni jim chtějí vážně ublížit. A ten štít dlouho neudrží…
Někdo ji chytil za rameno. Vyděšeně nadskočila, štít zakolísal. Draco stál vedle ní, v očích nepříčetný pohled. Natáhl ruku k její, opatrně mu předala jeho hůlku, štít naštěstí nepadl. Moc nechápala, jak je to možné, ale odmítala se tím zabývat.
Co teď?! Střelila pohledem ke Snapeovi… A usmála se.
Snape seděl za stolem, hůlku před sebou, zdánlivě nepřítomně si pravou rukou poklepával do dlaně levé. Na místo, kde se na jejich dlaních nacházela jizva po Eviteře. Použijte stínovou magii.
Nemusela mu nic říkat, vycítil to. Oba zároveň nasadili zákeřné úsměvy, Kruvalští zmateně přestali vysílat kletby. Beze slova se postavila vedle Draca, on mezitím schoval hůlku do rukávu. Velkou síní proletěl zmatený šum.
„Vzdáváte to, vy nuly?“ zeptal se posměšně jeden z Kruvalu. Jeho hlas však nezněl zrovna jistě…
„Nikdy,“ oznámil jim rozcuchaný Zmijozel ledově.
Současně vykročili proti nim.
Na Kruvalské studenty se začaly snášet kletby ze všech stran. Nebyli schopní se bránit, stejně jako on před několika měsíci se schovali pod štít a zoufale se jej snažili udržet. Selena je dokonale zaměstnala, zaměřil se proto na její hůlku a stínovou magií ji přivolal. Nepřítomně si ji od něj vzala, neodtrhla pohled od dvojice před nimi. Přidal se k ní, vybíjel si na nich veškerý vztek, který v sobě držel – na Karkarova, otce, osud, Ministerstvo, Umbridgeovou. Na ně, protože jim chtěli ublížit. Na kohokoliv, kdo by jim chtěl ublížit. Netušil, že podobné pocity měla i dívka vedle něj, když byl její obětí.
Konečně podlehli.
Po půl minutě zaraženého ticha se ozvala madame Maxime: „Myslím, še máme vítěze…“
Dvě vteřiny byli šťastní. Celé dvě vteřiny, které jim poskytlo ticho v místnosti.
„NE!“ ozvalo se od profesorského stolu, okamžitě byli opět ve střehu.
Karkarov byl rudý v obličeji, opíral se o stůl a vraždil je pohledem.
„Tohle ne! Podváděli! Použili stínovou magii! Zakázané kletby! Chtěli ublížit mým studentům!“ řval vztekle.
„Ale až poté, co tví studenti porušili pravidla, Igore,“ ozval se pevným hlasem Brumbál. „A tví studenti zabránili ukončení souboje, stejně tak to byl tvůj student, kdo vyslal kletbu proti nezúčastněným osobám.“
„Požaduji jejich vyloučení! Použili stínovou magii!“ neposlouchal ho Karkarov a dál křičel na všechny kolem.
„Stínová magie není zakázaná, jen vzácná. Vyhráli čestně, smiž se s tím,“ přidala se na jejich stranu madame Maxime. „Aspoň natolik, jak je to v téhle situaci mošné…“
Karkarov vypadal, že vybouchne. Pohledem přeskakoval ze Seleny na Draca, jako by se rozhodoval, kdo z nich má na té křivdě větší podíl. Po minutě upřeného pohledu začínal vypadat klidnější. Narovnal se, sjel celou Velkou síň zkoumavým pohledem. V příštím okamžiku zařval na své studenty, Velkou síní zazněl vylekaný šum, všichni Kruvalští včetně ředitele mířili na Bradavickou dvojici.
Byli jen o vteřinu pomalejší, přesto to málem znamenalo jejich konec. Selena udělala automaticky půl kroku dopředu, natočila se bokem a bez inkantace vykouzlila štít, nebyl čas něco říkat. Teď zírala do očí Karkarovovi, opět nepříčetnému. Zároveň s ní vytvořil štít i Draco, udělal bleskovou otočku vzad a zachytil kletby mířící k nim od studentů stojících před vstupem do síně. Mimoděk se o sebe opřeli zády, teď s namířenými hůlkami vyčkávali, co bude dál.
Madam Maxime se hádala s Karkarovem, Brumbál se je snažil od sebe odtrhnout. Zmijozelové vyrazili proti Kruvalským, skupina starších studentů se začala prát. Ostatní tři koleje se stáhly do pozadí, ale stále hlasitě vykřikovaly své názory. Delegace z Krásnohůlek utekla, stejně tak několik Bradavických prváků. Jejich protivníci se s námahou sbírali ze země a velmi kreativně jim vysvětlovali, co jsou vlastně zač.
Do toho všeho se před nimi zjevil Snape, netečný jako vždy.
„Odejděte. Běžte do sklepení a zůstaňte tam,“ oznámil jim tiše a zamířil k vzteklému řediteli Kruvalu.
Jen se po sobě podívali, nechtělo se jim tu zůstávat. Spěšně vyrazili k východu z Velké síně, dav zelených hábitů donutil ostatní ustoupit a vytvořit jim uličku.
Ve dveřích vedoucích k vytouženému klidu je do zad zasáhlo dvojí Stupefy.
„Probudit se tady už je trochu klišé, nemyslíš?“ ozval se znechuceně Draco jen co otevřela oči.
„Hmm,“ přisvědčila – leželi zase na ošetřovně. „By nám tady madam Pomfreyová mohla udělat rezervaci…“
„Řekl bych, že už ji tady máme,“ přišla depresivní odpověď. „Jak ti je?“ změnil najednou tón hlasu a zkoumavě se na ni zadíval z vedlejší postele.
Skrz jejich pouto sice cítil, jak jí je, ale potřeboval to slyšet nahlas.
„Docela dobré, až na to levé rameno. Bolí,“ zašklebila se, když se chtěla zvednout. Klesla zpátky na záda a podívala se na něj, rána na jeho obličeji byla pryč. Díky bohu… „Nevím, proč mají všichni problém s mojí levou rukou. Tohle je už potřetí… Co ty?“
„Jsem v pohodě. Drží mě tady jenom proto, abych se Kruvalu nemotal do rány,“ ušklíbl se. „Nemají sem přístup, ale podle Zabiniho pořád přechází dole u schodiště a čekají na nás.“
„Zabini tady byl?!“ vyjekla překvapeně.
„Buď v klidu, mluvil jsem s ním u dveří,“ pochopil. „Přišel sem hned po tom, co je vyhodili z Velké síně. Podle toho, co říkal, tam byl docela bordel… Kletbu do zad nám vyslali ti dva, co jsme je porazili. To prý konečně naštvalo i ostatní koleje, takže se všichni postavili proti nim…“
„Davový syndrom,“ zahučela. „Nic jiného to být nemohlo.“
„Souhlasím, taky se mi to nezdá. Každopádně se do sebe pustili, Brumbál je musel klidnit. Karkarova vykázali na jejich loď, se Snapem se prý málem zabili, tam pro změnu zasahovala McGonagallová. Kratiknota neviděl, ale to nemusí nic znamenat. A Prýtová se snažila odvést zbylé prváky, někteří se rozbrečeli nebo co.“
„Kdy to Zabini stihl všechno vypozorovat?“ zeptala se překvapeně. Ty informace byly docela podrobné…
„Nezdá se,“ pokrčil rameny, jako by o nic nešlo a odmlčel se. Pak se zvednul a přesunul se k Seleně do postele, vděčně se o něj opřela. „Myslíš, že nás vyloučí?“
„Nevím. Upřímně, Karkarov měl pravdu,“ zamyslela se. „Použila jsem zakázané kletby a chtěla jsem jim ublížit. Kdyby nestihl vytvořit štít, Letifer by ho pravděpodobně zabil…“ Začala se klepat, docházelo jí, k čemu mohlo dojít. Draco se jí začal hrát s vlasy, po chvilce pokračovala dál: „Na druhou stranu… Oni byli ti, kteří kletby použili jako první. Navíc vyčaroval toho hada… Nejsem si jistá, jak je to v pravidlech, ale nemyslím si, že by to bylo povolené. Můžeme se hájit tím, že to bylo v sebeobraně, protože nechtěli ukončit souboj na pokyn rozhodčího a my se báli o život. K tomu ta kletba do davu… Když to porovnáš, měli bychom na tom být o dost líp. Záleží ale, co si o tom myslí porota…“
„Pořád nějak nechápu, proč nebo kam mám jít, protože se mnou poslední půl hodiny vůbec nemluvíš!“ vyčetla mu.
Draco mezi nimi vytvořil bariéru, když se strhla nějaká hádka na oslavě v jejich společenské místnosti. Nic na to neřekl, jen ji popadl za ruku a nadšeně táhl ven.
„Draco, ty jsi pil?“ zeptala se po chvíli, protože se nepřestával usmívat. To bylo podezřelé.
Jen se na ni zazubil ještě víc a pokračoval dál.
XXX
Ten gauč je nějaký měkký, pomyslela si. Asi bych příště neměla tolik pít…
Otočila se natáhla ruku vedle sebe, nikdo tam nebyl. Že by si lehnul z druhé strany…?
Vyděšeně se posadila na posteli, vedle ní vůbec neležel! A co je tohle sakra za místnost?!
„Draco!“ zděšeně se rozhlížela kolem sebe, kde krucinál je?!
XXX
„Viděli jsme vás! Tehdy na schodišti!“
„Viděli jste co, Pottere? Že jsme někam šli. Úchvatné, co všechno z toho dokážeš vyvodit,“ rozletěl se pomalu pryč. Přesně jak čekal, Nebelvír ho následoval.
„A co teď před zápasem?! Za Zmijozelskou tribunou?“ pokračoval neústupně dál.
Konečně se někam dostáváme, pomyslel si. Od Seleny k němu probleskla škodolibá radost.