Díl 11 - Moje
Velká síň byla pro příležitost vyhlášení výsledků slavnostně vyzdobena. Kolejní stoly byly opět zrušeny, místo nich byly v rozích sálu rozmístěny menší stolky. V každém z rohů vlála zástava jedné z kolejí, pod nimi seděly davy studentů v hábitech příslušné barvy. Nad Brumbálovou židlí visel erb Bradavic, po jeho pravici erb Krásnohůlek, pod nímž seděla madam Maxime. Karkarov hrdě zabíral židli pod Kruvalským erbem po Brumbálově levé ruce. Zbytek stolu zabrali profesoři, porota turnaje a zástupci z Ministerstva. Studenti z Kruvalu a Krásnohůlek měli vlastní stůl souběžně s profesorským. Uprostřed místnosti pod stovkami hořících svící stály stupně vítězů.
Brumbál opět zahájil slavnostní večer, Selena ani Draco mu nevěnovali pozornost. Opět. Nezaujala je ani madam Maxime, natož ministr kouzel. Karkarov nepromluvil vůbec.
Brumbál právě osobně gratuloval všem Bradavickým účastníkům, byli ve dvojicích nastoupení uprostřed místnosti. Draco se nedočkavě ošíval na své židli, ostatní Zmijozely tím znervózňoval. Jediná Selena vypadala netečně – a to je znervózňovalo ještě víc. Konečně byly všechny dvojice propuštěny, zároveň předstoupili zástupci dalších dvou škol. Vyvolávali dvojice účastnící se finále, Selena s Dracem přišli na řadu jako poslední.
S kamenným výrazem přešli doprostřed síně a postavili se vedle Pottera a Grangerové, kteří po nich rádoby nenápadně pokukovali. Draco je naštvaně zpražil pohledem.
„Už jsem se zmínila, že ten tvůj pohled zbožňuju?“ ozvala se láskyplně Selena, navenek držela netečnou masku.
„Tuším že ano, ale večer mi to můžeš zopakovat…“ odpověděl obratem.
Na další rozhovor neměli čas, Brumbál si opět vzal slovo.
„A nyní přistoupíme k vyhlášení samotných vítězů. Jelikož došlo k jistým… Komplikacím, prosím předsedu poroty, aby nám sdělil její rozhodnutí,“ pokynul a předstoupil obtloustlý muž.
„Děkuji Brumbále,“ pokývl a založil si ruce za zády. „Takže. Eh. Z rozhodnutí poroty kouzelnického turnaje… Eeeh. No. Dospěli jsme k závěru…“
„Můj bože, to tady budeme ještě pozítří,“ vrátila se Dracovi špatná nálada.
„Prostě…“ zhluboka se nadechl, „porota jednomyslně dospěla k závěru, že pánové Vladimirov a Karastojanov jsou z turnaje neprodleně vyloučeni pro použití zakázaných kleteb, neuposlechnutí rozhodčího, ohrožení nezúčastněných osob a útoků, v jejichž důsledku byli zraněni jejich protivníci, jeden z nich vážně.“
Karkarov a Kruvalští se okamžitě začali ozývat, ostře je však utišil ministr kouzel.
„Kdo z nás byl vážně zraněný?“ zeptala se zaraženě Draca.
Dostala relativně veselou odpověď: „Ty. S madam Pomfreyovou jsme to trochu přikrášlili…“
„Že o ničem nevím,“ odvětila naoko uraženě.
V příštím okamžiku oba ztuhli.
„Co se týká slečny Everdeenové a pana Malfoye… Ti pro nás byli oříšek,“ zkusil obtloustlý muž zavtipkovat a zastavil se před nimi, pravděpodobně očekával výbuch smíchu.
Draco jen zvedl obočí, Selena se tvářila mírně popuzeně.
„Eh, no dobře…“ odspěchal, když nepochodil. „Každopádně porota pečlivě přezkoumala jejich výpovědi a došla k závěru, že… Ehm… Vzhledem k situaci a jednání Kruvalských studentů měli vážný důvod obávat se o své zdraví a svůj život. Jak jsme viděli, že ano,“ pokynul směrem k Seleně, která si ostentativně chytla levé rameno. „Tudíž… Tudíž je jejich vítězství platné,“ rozhodil vítězoslavně rukama.
Zmijozelové propukli v jásot, Selena se na Draca mírně pousmála.
„Jsme dobří, zlato.“
„My nejsme dobří,“ oplatil jí potměšilý úsměv, „my jsme nejlepší, brouku. Mám chuť ti dát pusu!“
„Večer… A poslouchej, už vyhlásili třetí místo,“ zarazila ho, přestože nerada.
„… se na druhém místě umístila slečna Hermiona Jean Grangerová a pan Harry James Potter!“ pokračoval Brumbál ve vyhlašování. Oba volaní za nadšeného křiku tří kolejí vylezli na druhý nejvyšší stupínek a snažili se tvářit nadšeně. „A nakonec je mi velkou ctí vám všem představit vítěze, kteří podali opravdu mimořádný výkon, zejména vezmeme-li v úvahu, jak se zachovali jejich protivníci. Slečna Selena Everdeenová a pan Draco Lucius Malfoy!“
Draco nabídl Seleně rámě. Všechny tím překvapil, jelikož na třetím místě se umístily dvě dívky a Potter byl… Prostě Potter. Přijala jeho ruku a vyrazili ke stupňům vítězů, opatrně vystoupali na nejvyšší stupínek. Draco přejel pohledem místnost, zatímco Selena hypnotizovala Karkarova, ten jeho pohled se jí nelíbil…
Ministr kouzel jim podával pohár: „A nad hlavu, ať ho všichni vidí!“
Selena se zarazila, Draco stál po její levé ruce. Madam Pomfreyová se sice činila, ale naražené rameno stále bolelo…
„Ehm… Mohl bys…?“ podívala se na něj rozpačitě, chtěla, aby jej převzal sám.
Místo toho beze slova pustil její ruku a přešel na druhou stranu.
„Díky…“ vyslala k němu myšlenku plnou vděku.
Pak se teprve natáhli pro pohár, zaražený ministr kouzel se po nich nejistě podíval.
„Ehm… Gratuluji slečno Everdeenová, pane Malfoyi.“
Dracovo gesto pro něj očividně bylo těžko stravitelné. Tentokrát si vyměnili vítězoslavný úsměv, nehledě na dav kolem nich, každý jednou rukou svírali obrovský pohár.
„Miluju tě, Sel.“
„Já tebe taky.“
Zvedli pohár nad hlavu a povýšeným pohledem znovu přejeli celou místnost. Otočili se na Zmijozel za nimi, nadšeně přibíhali k nim. Poslali kolovat pohár, Draco seskočil na zem. Než stihl pomoct Seleně, chytil ji jeden z prefektů do náruče, sundal ze stupňů vítězů a poslal kolovat společně s pohárem.
„Albusi?“ oslovil Bradavického ředitele ministr kouzel, Kornelius Popletal.
„Ano, Kornelie?“ otočil se oslovený a na vyzvání poodešel o kousek dál.
„Řekněte mi… Proč se k té slečně, slečně… No té, co vyhrála…“
„Everdeenové?“
„Ano, děkuji,“ nervózně si otřel čelo kapesníkem. „Proč se ke slečně Everdeenové tolik mají Zmijozelští studenti? Pokud jsem si správně všiml, má na sobě hábit Havraspáru… A Zmijozel je velmi uzavřená kolej, pokud je mi známo...“
Brumbál se na něj zkoumavě zadíval, s odpovědí si dal na čas. „Změna může přijít kdykoliv,“ prohlásil přezíravě a otočil se k odchodu. „A někdy vlastně nemusí. Had bude navždy hadem…“
Přestože ji dav v zelených hábitech táhl dál na další oslavu, pravděpodobně tu největší, musela se odpojit. U schodů stála McGonagallová, na druhé straně místnosti Kratiknot, Snape jako obrovský netopýr hlídkoval u chodeb do sklepení. Smutně vyrazila nahoru do Komnaty nejvyšší potřeby, aby se vyhnula ostatním studentům. Přes ně asi těžko projde dolů… Třeba se jim podaří strávit spolu v Komnatě aspoň zítřejší večer a uspořádat si soukromou oslavu…
„Obleč se, dělej!“ rozrazil Draco dveře Komnaty o dvě hodiny později, zubil se na ni jako idiot.
„Co? Proč?“
„Jdeš se mnou!“ hodil po ní její hábit.
„Kam? Vždyť je strašně pozdě!“
„Neptej se a dělej!“
Chvíli jej podezřívavě pozorovala, pak si opravdu oblekla hábit.
„Pořád nějak nechápu, proč nebo kam mám jít, protože se mnou poslední půl hodiny vůbec nemluvíš!“ vyčetla mu.
Draco mezi nimi vytvořil bariéru, když se strhla nějaká hádka na oslavě v jejich společenské místnosti. Nic na to neřekl, jen ji popadl za ruku a nadšeně táhl ven.
„Draco, ty jsi pil?“ zeptala se po chvíli, protože se nepřestával usmívat. To bylo podezřelé.
Jen se na ni zazubil ještě víc a pokračoval dál.
Jo, rozhodně pil.
O co se jedná jí došlo až o dlouhou chvíli později pár metrů před tajným vchodem do Zmijozelského sklepení, když uviděla stát na chodbě dalšího prefekta se stejně připitomělým úsměvem.
„Ne! Jsi normální?!“ pokoušela se mu vysmeknout, Zmijozel ale rychle přiskočil a chytil ji za druhou ruku.
Společně ji táhli dál. Draco zamumlal heslo, vchod se otevřel a k ní dolehl nadšený jásot. Dovnitř ji vtáhly šestery ruce a doslova ji poslaly kolovat po místnosti, ten den už podruhé.
„Co to má jako být?!“ zaječela na něj, když konečně obnovil spojení mezi nimi.
Někdo jí podal sklenku s ohnivou whiskey.
„Překvapení!“ oznámil jí vesele.
Zamračila se na něj přes celou místnost.
„Vysvětlíš mi laskavě, jak je přesvědčils, aby mě sem pustili?“
„Já je nepřesvědčoval, to oni přemlouvali mě, abych tě přivedl.“
Ukázal jí pár okamžiků, které před ní do teď skrýval, Zmijozelové ho pro ni opravdu posílali. Dlouho. A důrazně. Neodpustili mu, že ji nechal jen tak odejít. Na jeden zátah vypila svou sklenku a otřepala se, když jí whiskey projela krkem. Nějací dva sedmáci nadšeně zatleskali a obratem jí dolili.
„Svět se zbláznil. Snape o tom ví?“ zavrtěla nevěřícně hlavou.
Doběhla k ní skupinka druháků, aby jí pogratulovali.
„To je fuk, ne?“
Znovu ho našla pohledem, věnoval jí rozzářený úsměv, který si bohužel mylně přisvojila Pansy.
„Můžu já se na tebe zlobit?“ povzdechla si.
„Ne,“ přišla okamžitě veselá odpověď.
„Ach bože… Máš pravdu, ale už nepij, ano? A padej od ní!“
Jak večer postupoval, atmosféra byla stále uvolněnější, mezi Zmijozely jí bylo stále lépe. I když pořád nechápala, co vlastně ve sklepení dělá nebo jak je to k sakru vůbec možné. Vždyť jsou to Zmijozelové!
V jedenáct poslal Cox, nejstarší prefekt, první čtyři hlasitě reptající ročníky do ložnic. Všichni se utišili, aby mohli spát. Vznikaly malé skupinky posedávající v křeslech či stojící okolo stolů. Selena se strategicky držela Bulstrodeové, pokud se od ní oddělila, okamžitě se k ní přitočil nějaký šesťák. S rostoucím množství vypitého alkoholu jí dělal stále nechutnější návrhy. O to více se mu snažila vyhýbat, v čemž jí nevědomky pomáhala Millicent. Věděla, že je Draco celou dobu sleduje a byla za to vděčná, z opilého Zmijozela šel docela strach. Začínal být agresivní na všechny okolo… Dokonce si zapomněla stěžovat na Pansy neustále se motající kolem jejího Zmijozela.
Už nějakou dobu stály s Bulstrodeovou u okna, sledovaly jezero a Selena jí popisovala Havraspárskou společenskou místnost, když se ledově ozvalo: „Cox tě chce vidět. Hned.“
Za nimi stál onen student šestého ročníku a probodával Bulstrodeovou pohledem. Ta beze slova odložila svou skleničku a odběhla najít prefekta. Selenu stále dokola zaráželo, jak striktně hadi dodržují svou hierarchii.
„Tak jsme zase sami,“ přikročil k ní a zavrávoral, nenápadně uhnula.
„Ehm… Já musím…“ chtěla se vytratit, rukou jí však zahradil cestu, když se opřel o sklo.
„Kam bys chodila?“ zeptal se ledově a svlékal ji očima. „Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak přede mnou celou noc utíkáš,“ pokusil se působit přezíravě. „Nebraň se tomu, Havraspárská. Ty víš že to chceš…“ natáhl k ní ruku a zkusil ji pohladit po tváři.
„Nemyslím si,“ ustoupila okamžitě.
Zmijozela tím očividně popudila, začal rudnout ve tváři.
„Já bych řekl, že ano. Takže teď,“ škytl, „budeš hodná malá holčička a pěkně půjdeš se mnou.“ Selena vyděšeně couvala, on se však sunul za ní. „Pak si hezky sundáš ten ohavný modrý hábit a všechno, co máš pod ním,“ surově ji chytil za rukáv, sklenka jí vypadla z ruky a rozbila se. „A v klídečku se necháš opí…“
Dál se nedostal.
„Běž od ní, Russele,“ ozvalo se za Zmijozelovými zády vzteklé zasyčení, Seleně se málem podlomily nohy úlevou.
Společenská místnost v mžiku utichla, všichni čekali, co se stane. Rozzuřený Draco nebyl zrovna ten, komu byste se chtěli dostat do rány.
„A hele, prefektík se nám tu objevil. Co máš za problém, Malfoyi?“ pustil Selenu a otočil se na něj, ta zděšeně odcouvala z dosahu.
Nevěděla, jestli víc bát nechutného Russela nebo nepříčetného Draca. I když… Ten druhý by jí neublížil. Ale pro všechny okolo to nevypadalo dobře…
„Tebe. Nech ji být,“ vraždil jej pohledem.
„A proč bych měl? Protožes mi to řek?“ odfrkl si posměšně. „Turnaj jste vyhráli. Teď už ti může být fuk. Nech i ostatní, ať se s tou Havraspárskou kurvičkou pobaví…“
Z koutku úst mu téměř vytékaly sliny a povážlivě se kymácel. Seleně se při představě, k čemu mohlo dojít, začal obracet žaludek.
„Tohle – už – nikdy – neříkej,“ odsekával rozzuřeně Draco.
„Ale copak, nechceš se snad podělit o svou čubičku? Si myslíš, jak jsi nenápadný, když za ní každý večer někam lozíš?! Něco ti řeknu, Malfoyi,“ zabodl do něj prst. „seš pěkně sobeckej! Teď ji vezmu, odvedu do toho kumbálu za rohem a tam ji vymrdám tak, že nebude moct vyjít schody, je ti to jasné?!“
„Ne, to není.“
„A co s tím uděláš?“ ušklíbl se Russel, vytáhl hůlku a namířil na Draca.
Zmijozelové nevěřícně vytřeštili oči – co ten idiot dělá?! Vždyť zrovna vyhráli kouzelnický turnaj!
Draco na něj ještě chvíli nepříčetně hleděl, pak udělal krok, jako by chtěl odejít… A v příští vteřině mu přesnou ránou velmi nekouzelnicky zlomil nos.
Russel se skácel k zemi, Selena odskočila ještě o kus dál, několik dívek vyplašeně vyjeklo.
„Jestli zjistím, žes o ní někde vykládal něco podobného, žes jí něco hnusného řekl nebo se na ni jen blbě podíval, garantuju ti, že skončíš mnohem hůř!!“ ječel na svíjejícího se Zmijozela. „To platí pro všechny, je vám to jasné?!“ přejel pohledem celou místnost.
Všichni o krok ustoupili, vůbec nechápali, co se právě odehrává.
Stočil svou pozornost zpátky ke svým nohám.
„Padej mi z očí, Russele,“ vyštěkl a se zadostiučiněním sledoval, jak se potácí k východu ze sklepení a nechává za sebou kapky krve.
Zavřel oči a párkrát se nadechl, aby se uklidnil. Tohle se nemělo stát, sakra... Otočil se na jediného člověka, na kterém mu v té místnosti záleželo.
„Pojď ke mně, Sel…“ natáhl k ní ruku.
Okamžitě přiběhla k němu a nechala jej, aby ji skryl v náručí. Hadům kolem spadla brada.
„Mrzí mě to, tohle jsem nepředpokládal. Je to kretén, Sel, kašli na to…“ šeptal jí do ucha, zatímco se k němu tiskla.
Cítila se ponížená. Hrozně. Navíc zrovna ve chvíli, kdy to vypadalo, že bude všechno fajn…
V místnosti bylo hrobové ticho.
„To je dobrý…“ odpověděla do jeho košile nepřesvědčivě.
Něžně ji políbil na temeno hlavy.
„Pojď, půjdeme pryč.“
Zmijozelové kolem na ně stále hleděli s otevřenou pusou. Vzal ji kolem ramen a vedl ji ke dveřím, zírala na svoje nohy a snažila se nebrečet.
„Kam si myslíte, že jdete?“ postavil se jim do cesty Cooper.
„Uhni. Nemám na tebe náladu,“ zastavil se Draco a přitiskl si Selenu blíž k sobě.
„Nezájem. Laskavě mi vysvětli, co se tu teď stalo.“
„Pravděpodobně jsem Russelovi zlomil nos,“ odtušil a posunul se kousek dopředu.
„To jsem viděl. Proč?“
„Tys ho neslyšel?!“
„Slyšel. Ale nějak to nechápu. Zkus mi to dát do kontextu s tím, co následovalo,“ založil si ruce na prsou.
„Řekneš mu to?“ zvedla k němu oči. Přestože k ní byl zády, její pohled vycítil.
„Nic jiného nám asi nezbývá, Sel… Bože, takhle jsem si ten večer nepředstavoval!“
„Čekám, Malfoyi.“
Draco chytil Seleninu ruku a udělal krok dopředu.
„Tohle si k mé přítelkyni nikdo dovolovat nebude,“ řekl tak vražedným hlasem, že i ona pocítila nutkání ustoupit. Přesto ji to zahřálo u srdce, to bylo poprvé, kdy ji tak nazval… „Máš s tím problém, Coopere?“ pokračoval.
Prefekt přišel těsně k němu.
„Jo, jeden mám,“ měřil si jej pohledem. „Kdy jste nám to chtěli říct?! Sakra, chlape! Gratulujem!“ uštědřil překvapenému Dracovi herdu do zad.
Ten se zapotácel, stiskl Seleninu ruku ještě pevněji a rozhlédl se po místnosti. Naprostá většina lidí se tvářila nadšeně, pár Russelových přátel se nejistě rozhlíželo, dvě dívky utěšovaly Pansy. Nemohli tomu uvěřit.
„Oni z nás mají… Radost?“ popošla k němu Selena nejistě a nechala se obejmout.
„Vypadá to tak…“ přitiskl se k ní, jako by po nich měl v příštím okamžiku někdo skočit.
„Máme jen jeden důležitý dotaz, vy dva,“ přišla k nim Joannie Harrisonová, prefektka šestého ročníku. „Od kdy?!“ zeptala se vesele.
Draco ztratil řeč a vypadal, že omdlí.
„Od Vánoc,“ tiše odpověděla Selena, ticho začínalo být trapné.
„Já vyhrála!“ ozvalo se najednou odněkud zezadu. Nechápavě se podívali na Joannie.
„Po plese jsme si vsadili,“ pokrčila rameny.
„Cože?! Vy jste si na nás vsadili?!“ našel Draco ztracený hlas.
„Jo,“ chytila je oba za ruku a táhla k pohovkám, „a teď povídejte!“
Dalších dvacet minut strávili překotným vymýšlením uvěřitelného příběhu, jak se dali dohromady. Do té chvíle jim nedošlo, že pravda je tak ošemetná… Zmijozelové však vypadali s jejich historkou o větším množství alkoholu a hádce, která vedla k prvnímu polibku na Štědrý večer dostatečně spokojeni. Oba si oddechli.
Oni jim na oplátku zvesela vyložili, jak si začali všímat už v listopadu, že se k sobě chovají jinak. V lednu to už bilo do očí a ten ples? Merline, my jsme jenom čekali na pusu! Při finále turnaje bylo tak romantické, jak jste se bránili navzájem! A to vyhlášení, takové nádherné gesto!
Vyčítali jim jen, že se nepochlubili dřív.
Nemohl tomu věřit. Nešlo věřit tomu, že je to vážně pravda. Byly skoro tři hodiny ráno a Draco seděl spolu se Selenou ve Zmijozelském sklepení mezi lidmi, kteří byli jeho druhou rodinou a ji teď přijali mezi sebe. Netečný výraz držel jen velmi těžce, sklenka ohnivé whiskey v ruce tomu zrovna nepomáhala.
Kromě čtyř starších prefektů s nimi ponocovala také Pansy s dvěma kamarádkami, které soustředěně vraždily Selenu pohledem, Crabbe a Goyle, Zabini, Nott, Wilson a Tebboth (dva sedmáci, kteří mu celý večer vytrvale opíjeli Sel).
Před chvílí provedli do ložnice Russela. Škodolibě si vychutnával výraz v jeho tváři, když si majetnicky přitáhl dívku sedící vedle něj. Dvě starší prefektky vydaly procítěný povzdech, Pansy si pohoršeně odfrkla.
Probírali možné adepty na prefekty pro příští rok. Mezi kluky měli dva vhodné kandidáty, jen se rozhodnout. S dívkami to bylo horší… Byly jenom čtyři – jedna s inteligencí houpacího koně (bohužel), druhá tak neuvěřitelně nezodpovědná, že by prváky ztratila hned při cestě z Velké síně. Ze zbývajících dvou také nebylo snadné vybrat – jedna byla sice skvělá, ale půlku času duchem naprosto mimo. Druhá byla zoufale průměrná, a navíc obdivovatelka Pansy. A jedna Pansy mezi prefekty stačí… Podle toho, jak o ní mluvili, byla jednou z těch horších prefektek. Vlastně by ji nejradši vyměnili, minimálně Cooper na ni byl vysazený až k neuvěření…
Levou rukou objímal Selenu, před chvílí mu spokojeně usnula na rameni zabalená do deky – nebyla zvyklá na zimu v jejich sklepení. Pohrával s pramínkem dlouhých tmavých vlasů a přemýšlel.
Nelíbilo se mu, že by mezi prefekty měla být holka, která se nedokáže rozhodnout sama za sebe, pokud je v okruhu sta metrů Pansy. Taková je jim k ničemu…
Opřel si hlavu o temeno spící dívky a nepřítomně zíral do stolu.
Ta druhá, Sabinne, by byla skvělá. Jen kdyby se dokázala soustředit… Možná by to zvládla, jen jí dát příležitost, převést na ni část povinností… Dostatečně schopný prefekt by to pravděpodobně v případě nouze dokázal vyrovnat…
„Ach, Draco!“ vyjekla najednou Pansy a utekla do ložnic.
Zvedl hlavu a nechápavě se za ní podíval, chtěla po něm něco? Dvě dívky ji okamžitě poslušně následovaly, stejně tak Nott. Bůh ví proč…
Selena se zavrtěla a rozespale se rozhlédla po potemnělé místnosti.
„Co je…?“ zívla.
„Jenom Pansy, neřeš to. Spi dál,“ přitáhl si ji blíž a něžně ji pohladil.
Něco zamumlala, opřela si hlavu zpátky a téměř okamžitě znovu usnula. Teprve pak mu došlo, že se na něj všichni kolem potutelně usmívají. Kromě Crabbea a Goylea, kteří se stále ještě věnovali zbytkům jídla.
„Ehm… Mluvila na mě, než odešla…?“ zeptal se zaraženě.
„Ne, jen vás posledních dvacet minut dost závistivě pozorovala. Asi měla problém s tím, že se neopíráš o její hlavu,“ ušklíbl se pobaveně Cox, prefekt ze sedmého ročníku.
„Taky bych řekl, že na ten tvůj připitomělý úsměv čekala jakou dobu a teď ji štve, že není pro ni,“ chechtal se Zabini.
„Kde se to v tobě bere, Malfoyi?“ zeptala se Joannie zamyšleně než jim Draco stihl něco odseknout. „Na všechny mimo kolej tak arogantní a povýšený, pak přijde ona… A najednou jsi tak jiný. Tak zamilovaný…“
„Co tím myslíš?“ ohradil se.
„Nic špatného, neboj,“ usmála se omluvně. Pak nasadila pobavený úšklebek: „Jen je to dost změna. Když od tebe neslyším aspoň tři urážky za den, začínám být nervní.“
„Sluší vám to,“ ozvala se druhá prefektka nejistě. „Vypadáte, jako skvělý pár… Mnohem lepší, než kdybys konečně podlehl Pansy.“
„Ehm… Díky? Asi,“ vykoktal ze sebe překvapeně. Nečekal, že by se dostali k tomuto tématu…
„Kde jste se vůbec celou dobu schovávali?“ zeptal se zaujatě Cooper.
„V Komnatě nejvyšší potřeby,“ rezignoval po chvíli. Asi s tím měl počítat.
„Tak tam byla celou dobu? Proto ji nikdo nemohl najít!“ ozval se Tebboth. „Snažily se o to tři koleje… A my ze zvědavosti, že ano.“
„Parkinsonová z toho byla dobře na prášky, že?“ dloubl do něj Wilson sedící vedle něj.
„Jste hrozní, nechte je na pokoji!“ vyjekla nejistá prefektka.
„Díky, Palmerová,“ kývl na ni s úlevou. Na tohle se mu nechtělo zvykat… „Když už jsme u té Komnaty – měli bychom jít, ať se vyspí…“
„Zdrháš, Malfoyi?“ ozval se opět Zabini.
Draco ho naštvaně probodl pohledem, přesně o to se snažil, ale přiznat mu to nehodlal.
„Neblbni, Malfoyi. Vždyť jsou tři ráno, nepolezete až nahoru,“ zvedl se Cooper z křesla.
„To máme spát na gauči?“ odsekl.
„Jestli se budeš tvářit takhle blbě tak ano,“ ušklíbl se. „Prefektská ložnice je volná.“
„To vážně?“
Stávalo se často, že prefekt a prefektka spolu začali chodit, takže před nějakou dobou Snape přesvědčil Brumbála, aby vytvořil jednu samostatnou ložnici. Ostatní studenti si docela stěžovali… A prefekti měli i tak výjimečné postavení, takže jejich vlastní ložnice nikoho netrápila. Příležitostně se dala využít k mnoha věcem, zejména, když byla prázdná…
„Kdybych to nemyslel vážně, nenabízel bych ti to. Navíc,“ usmál se záludně, „je to sem z většiny učeben mnohem blíž než do Komnaty nejvyšší potřeby.“
Draco se zarazil. Než se stihl zeptat, jestli tím opravdu chtěl říct to, co si myslí, zmizel Cooper v ložnici. Nevadí, zeptá se ráno… Ostatní už se taky rozcházeli, začal budit svou pokojně spící přítelkyni.
Když se mu to ani po několika minutách nepodařilo, rezignoval. Zkontroloval, že je místnost opravdu prázdná, opatrně ji zvedl do náruče a odnesl do ložnice.
Ten gauč je nějaký měkký, pomyslela si. Asi bych příště neměla tolik pít…
Otočila se natáhla ruku vedle sebe, nikdo tam nebyl. Že by si lehnul z druhé strany…?
Vyděšeně se posadila na posteli, vedle ní vůbec neležel! A co je tohle sakra za místnost?!
„Draco!“ zděšeně se rozhlížela kolem sebe, kde krucinál je?!
„Ano?“ ozvalo se za okamžik klidně.
„Kde jsi?! A kde jsem vůbec já?!“
„Uklidni se zlato, jsem ve společenské místnosti,“ odpověděl pobaveně. „A ty jsi u nás v prefektské ložnici.“
„Kde že? Počkej, co? Jak u vás? V jaké společenské místnosti?!“
„Jsi tak rozkošně zmatená…“
„Neštvi mě!“
„Jsme pořád ve Zmijozelském sklepení,“ odpověděl konečně.
„A co já tu proboha dělám?!“
„Do teď spalas.“ Bělovlasý Zmijozel se očividně výborně bavil. „Vyhrab se a přijď za náma, už se po tobě ptali.“
Selena sebou plácla zpátky do postele, proč ji shání Zmijozelové? Měla by odtud vypadnout co nejdřív… Dost, že ji tady nechali celý večer. A pak ještě přes noc… Konečně vylezla a přešla před zrcadlo. Stínovou magií vyhladila pokrčené oblečení a pročísla si rozcuchané vlasy, lepší to nebude.
„Draco? Kde mám hábit?“
„Tady. Na chodbě doprava a pořád rovně,“ odpověděl jí, než se vůbec stihla zeptat.
Jen zavrtěla hlavou a vyšla ze dveří, pak se potichu vydala chodbou.
Draco seděl u jednoho ze stolů spolu s ostatními prefekty a něco psal, chyběla jen Pansy. Díky bohu… Zmijozelové ji mezi sebou přivítali tak nadšeně, až ji to vyděsilo. Cooper ji dotáhl ke stolu a nekompromisně usadil vedle Malfoye.
„Já… Ehm, asi bych měla jít,“ pokoušela se protestovat, prefekt se jen zamračil.
„Počkej na mě, půjdu s tebou,“ ozval se nečekaně Draco, aniž by vzhlédl od pergamenu.
„No dobře… Na jak dlouho to máš?“ Vážně jí nebylo příjemné tady být, když tu nemá co dělat.
„Do půl hodiny s tím budu hotový.“
„Fajn… Co vůbec píšeš?“ nahnula se k němu, aby si mohla přečíst, co vlastně na ten pergamen škrábe.
„Úkol z Přeměňování pro třetí ročník,“ odpověděl a trochu se napil džusu, pak jí ho podal. Vděčně ho přijala.
„Máme s ostatními dohodu – každý po nás může v průběhu roku chtít dva úkoly, jedno z čeho. Jen nám to musí říct předem,“ vysvětlila Joannie.
„Opovaž se to někde vykecat!“ otočil se na ni konečně její Zmijozel.
„Nic nevím, nic jsem neviděla, nikdy jsem tu nebyla!“ zvedla ruce v obranném gestu. „A mimochodem,“ znovu se nahnula blíž k němu, „máš tam chybu.“
„Kde?!“
„Tady,“ zabodla prst do pergamenu na příslušném místě.
„Žádná chyba tam není,“ zahučel uraženě a pokračoval v psaní.
„Je. Má tam být měsíc, ne týden.“
„Hmmm,“ vydal blíže nespecifikovatelný zvuk. Zmijozelové okolo se začali uculovat.
„Víš, že mám pravdu,“ věnovala mu přezíravý pohled.
„Ne, nemáš a žádná chyba tam není!“
Povzdechla si, natáhla se pro knihu před ním a nalistovala příslušnou stranu. Strčila mu ji před nos: „Čti.“
Přeletěl očima pár řádků a zamračil se.
„Hele, támhle je knihovna, nechceš si jít radši něco hezkého přečíst?“
Selena se jenom ušklíbla, přestože ‚a přestat mě otravovat‘ nedodal, pochopila. Odložila učebnici a vyrazila ke knihovně.
„To se jí vždycky zbavuješ knížkama?“ zeptal se polohlasně Cox naproti němu.
„Jo. Havraspáři, víš co…“ odpověděl, zatímco opravdu škrtal chybu a přepisoval ji.
Selena se vrátila za pár minut a spokojeně si přinášela nejtlustší knihu, jakou kdy viděl.
„Co to sakra máš?!“
„Knížku, očividně,“ pustila ji na stůl, ten se zatřepal. Ostatní prefekti opět zaujatě sledovali, co bude následovat.
„A proč tak tlustou, proboha?“ pořád vyjeveně zíral Draco.
„Abych tě s ní mohla přetáhnout po hlavě, až budeš příště někde vykládat, že se mě chceš zbavit,“ zamračila se na něj a sedla si. Zmijozelové vyprskli smíchy, jen Cox se tvářil nenápadně. „A taky vypadá docela zajímavě,“ dodala smířlivě.
Draco preventivně mlčel, nalistovala tedy začátek textu a dala se do čtení.
„Co je to vůbec za knížku?“ ozval se po chvíli.
„Něco na způsob dost podrobné encyklopedie draků.“
„Myslíš, že tam něco najdeš?“ zeptal se opatrně, pochopil.
„Nevím, ale zkusit to můžu, ne? A dva řádky od konce máš další chybu, zlato. Neměl bys tohle psát, když piješ…“
Se Zmijozely se rozloučila před Velkou síní a teď stoupala do sedmého patra. Draco šel nakonec s nimi, potřeboval se potkat s famfrpálovým týmem a probrat zítřejší zápas proti Nebelvíru. Nevadilo jí to, aspoň konečně napíše část úkolů…
„Seleno!“ ozvalo se za ní na schodech.
Překvapeně se otočila, vždyť takhle jí nikdo neříká… Spěchal k ní Potter a Weasley.
„Můžem s tebou na chvilku mluvit?“
„Co potřebujete?“ zeptala se podezřívavě.
Zatímco Harry se nejistě rozhlížel, Ron (jmenuje se tak?) na ni fascinovaně zíral.
„Chtěli jsme jenom…“ začal nejistě brýlatý Nebelvír. „No prostě Malfoy je zmetek a vy jste spolu teď byli docela často a vypadá to, že i po turnaji se kolem tebe motá… Víš, kdyby ti dělal nějaké problémy, přijď za náma. Pomůžem ti.“ Zrzavá hlava vedle něj horlivě přikyvovala.
„A kdyby náhodou… Řekni mu, že ho proměníš ve fretku a přestane. Tohle zabere vždycky,“ ušklíbl se Weasley.
„Ehm… Dobře. Díky,“ usmála se nejistě, vlastně nevěděla, co by jim měla říct.
Jak by se asi tvářili, kdyby jim jen tak mimochodem oznámila, že už spolu skoro dva měsíce chodí?
A co to mělo znamenat s tou fretkou?
Do Komnaty nejvyšší potřeby dorazil až navečer, schůzka ohledně zápasu se nepříjemně protáhla. Proti Nebelvíru ještě nevyhráli, museli to nějak změnit. Jen neměli tušení jak.
Seděla ve svém křesle a večeřela. Něžně ji políbil, v příští chvíli jí sebral z talířku jeden toast a uskočil do bezpečné vzdálenosti.
„Hej! To je moje! Nesahej mi na moje jídlo!“
„Vždyť nemáš šanci to všechno sníst, Winky přinesla jídla pro dva,“ zakousl se do čerstvého toastu.
„To sice ano, ale to bylo na mém talířku! Ber si z tama!“ nasupeně ukázala na tác na stole.
„Ty kolem toho naděláš…“ Další si přece jenom vzal z podnosu.
„Přišli jste na něco?“ zeptala se už spokojeně.
„Ne. Potter má štěstí. A Weasley v bráně taky,“ povzdechl si. „Nedošli jsme na nic, čím je obejít. U Zlatonky je to docela o náhodě, ale ti zmetci mají dost propracovanou taktiku. Něco tak složitého ti dva nepochopí,“ narážel na hromotluky na pozici odrážečů.
„A co když ti povím, že mě něco napadlo?“ usmála se na něj potutelně.
Zabývala se tím plánem od chvíle, kdy ji zastavili Nebelvíři. Vykašlala se na všechny úkoly a než se ukázal Draco, získal plán poměrně přesné obrysy.
„Budu tě milovat ještě víc! Povídej,“ získala si okamžitě jeho pozornost.
„Nejdřív mi musíš odpovědět na otázku. Jinak ti to neřeknu,“ kladla si podmínky. Vzhledem k tomu, na co se chystala zeptat, to bylo docela rozumné.
Draco zbystřil.
„No?“
„Co máš společného ty, Potter a fretka?“
„Jak o tomhle sakra víš?!“ vyletěl.
„To ti taky řeknu, až mi odpovíš. Docela to spolu souvisí,“ ušklíbla se na něj.
„Jsi hrozná, víš to?“ sedl si zpátky na pohovku, Selena přešla za ním a objala ho.
„Já vím a jsem na to pyšná.“
Jen zavrtěl hlavou, narážku samozřejmě pochopil.
„Minulý rok mě profesor Obrany proti černé magii kvůli Potterovi proměnil ve fretku,“ zahučel.
Selena neodpovídala, jen si ho zkoumavě prohlížela.
„Co je?!“
„Nic, jenom přemýšlím, jakou jsi měl barvu,“ zazubila se.
„Jsi fakt otřesná. Bílou,“ odpověděl uraženě.
„Musels být jako fretka roztomilý… Ukážeš mi vzpomínku?“
„Ne, zapomeň na to. Dost, že to víš,“ zamračil se na ni.
„Prosíííím,“ udělala psí oči.
„Ne a teď to vyklop!“
„Fajn,“ opřela si o něj hlavu. „Když jsem šla ze sklepení sem, zastavil mě Potter a Weasley.“
„Co ti proboha chtěli?!“
„Tady se dostáváme k té fretce. V podstatě mi řekli, že si o mě dělají starosti, protože jsi zmetek a moc se kolem mě motáš. Prý kdybych potřebovala, mám za nimi přijít a pomůžou mi. Nebo ti v případě nouze pohrozit tou fretkou.“
„To nemyslíš vážně!“
„Myslím, a než se začneš vztekat, nech mě domluvit,“ přísně se na něj podívala a pokračovala.
Po pěti minutách ji Draco nadšeně přitiskl k sobě. „Jsi skvělá, úžasná a dokonalá! To je tak Zmijozelské! Jsem na tebe hrdý!“ zubil se na ni.
„Rozmačkáš mě!“
„Promiň,“ políbil ji na líčko, „pojď, musíme jim to říct!“ Nadšeně vyskočil z gauče a táhl ji ke dveřím.
„Já nevím, nechceš tam zajít sám? Neměla bych tam chodit…“
„Neblbni! Vždyť jsou z tebe nadšení! A úplně jsem zapomněl,“ zarazil se, „Cooper mi v podstatě řekl, že se máme nastěhovat do té ložnice. Prý je to tam z velké části hradu blíž.“
Dál se zubil jako idiot a čekal na odpověď.
„Vážně? Když já nevím, přece jen je to Zmijozelské sklepení…“
„A Zmijozelové tě pozvali. Víš co, prostě teď půjdeš se mnou a přesvědčíš se sama, ano?“ vytáhl ji nekompromisně ze dveří.
„No tak dobře, vždyť už jdu… A přestaň se tak tlemit, ještě tě někdo uvidí…“
K jejich smůle po chvíli potkali McGonagallovou. Při pohledu na ně se zhrozila: „Merline, už zase? Mohla byste s tím něco udělat? Posledně se mi dvě studentky prvního ročníku rozbrečely, že se bojí. Nechtěly chodit na Lektvary. A vysvětlete mi, prosím,“ zadívala se na ně zkoumavě, „proč se pan Malfoy usmívá teď?“
„Eeeeeh… No, má to co dělat s taktikou na zítřek, paní profesorko,“ odpověděla opatrně. Nějak se jí nechtělo lhát zrovna jí, když jim tolik pomohla.
„Plánujete snad něco, co by mohlo můj tým zdiskreditovat?“ zeptala se přísně.
Jistě, Nebelvírka až do morku kostí...
„Pokud se nebudou plést do osobních záležitostí, do kterých jim nic není, vůbec se jich to nedotkne,“ odvětila okamžitě.
Draco se přestal usmívat a bedlivě profesorku sledoval.
„Můj bože,“ zhrozila se podruhé, „pan Potter spadne z koštěte…“
Zavrtěla pro sebe hlavou a rázně odkráčela. Selena s Dracem si vyměnili nevěřícný pohled… A vyprskli smíchy.
Harry s Ronem a Hermionou se vraceli z Velké síně do Nebelvírské společenské místnosti. Při večeři Hermioně vyložili jejich setkání se Selenou a teď probírali všechny možné kletby a lektvary, kterými ji Malfoy mohl přiotrávit. K jejich překvapení se právě oni dva zjevili těsně před nimi, Ron do Seleny nechtěně vrazil.
„Čum kam lezeš, Weasley!“ vyštěkl po něm Zmijozel a pokračoval v chůzi dřív, než mu stihl odpovědět. Dívka rozpačitě stála před nimi a uhýbala pohledem. „Sel!“ křikl na ni naštvaně.
„Už jdu!“ pípla a rozběhla se za ním. Přes rameno se po nich ještě nejistě podívala. Ronovi se zastavilo srdce.
„Páni, už chápu, jak jste to mysleli,“ vydechla Hermiona, když zmizeli za rohem. „Opravdu bychom jí měli nějak pomoct.“
„Zajímalo by mě, proč se na ni Malfoy tak lepí,“ ozval se Harry.
„Je docela hezká…“ prohodil Ron nepřítomně a dál se díval k místu, kde před chvílí zaběhla za roh. Vůbec si nevšiml, že kudrnatá dívka nasupeně odešla.
„Pochybuju, že se kolem ní motá kvůli tomu,“ chytil ho Harry za rameno a táhl ho do Nebelvírské věže. „A být tebou, už bych to před Mionou nezmiňoval…“
Heslo od Zmijozelského sklepení ze sebe dostal na třetí pokus. Vpadl dovnitř jako velká voda, Selenu vtáhl za sebou. Ani jeden z nich se nemohl přestat smát, pokaždé, když už se uklidňovali, vzpomněli si na profesorku McGonagallovou nebo Potterův výraz a výbuch začal nanovo. Selena klesla na nejbližší židli a schovala hlavu do dlaní, Draco se opíral o stůl a rozdýchával poslední záchvat. Zmijozelové kolem vypadali jejich chováním dost vyděšení.
„Můžete mi vysvětlit, co se vám stalo?“ ozval se zaražený Cooper z křesla.
Odpovědí mu byl jen další smích. Podobně to pokračovalo ještě deset minut, než byl Draco konečně schopný promluvit.
„Ona… To ona. Zítra vyhrajem!“ vyrazil ze sebe pracně a začal se znovu smát.
„Co to meleš, Malfoyi? Jsi v pohodě?“ ozval se Flint z druhé strany místnosti.
Z ložnic začali vycházet další studenti, slyšeli nějaký povyk a zajímalo je, co se děje. Draco se začal znovu smát.
„Řekni… Řekni jim to!“
Všichni obrátili svou pozornost na Selenu. Co mu proboha udělala?! Ta ještě chvíli rozdýchávala další výbuch smíchu, pak konečně promluvila.
„Jde o to, že když jsem odsud ráno odcházela nahoru do Komnaty, zastavil mě Potter s Weasleym. Že se jim nelíbí, jak se kolem mě Draco motá a kdybych potřebovala pomoct, mám za nimi přijít,“ přejela nejistě zaujaté obličeje před sebou. „No a vycházím z toho, že Potter má potřebu se do všeho míchat. Když mu nějak naznačíme, že bych mohla být zítra při zápase mezi vámi, ještě ke všemu z donucení, měl by se soustředit víc na to, aby mě v tom davu našel než na zápas… Stejně tak Weasley. Myslím si, že věří, že mě Draco nějak proklel nebo mi dal něco vypít. Takže jako správně otravní Nebelvíři mě budou chtít zachránit, že… Nebo… Taková je aspoň teorie…“ dokončila rozpačitě a čekala na reakce. Teď, když to řekla všem, jí to nepřipadalo tak skvělé jako nahoře v Komnatě.
K jejímu překvapení se ozval Flint: „Dokonalé! Naprosto geniální!“
„Jak je možné, že nejsi naše?! Asi si tě necháme!“ ozvala se Joannie, které si do teď nevšimla.
Ze všech stran se ozývaly nadšené pochvaly a nápady, jak plán dotáhnout k dokonalosti.
Do toho všeho za chvíli vesele křikl Draco: „Hej! A víte, co je fajn? Pottera jsme po cestě sem potkali a sehráli malé divadýlko. Sežrali nám ho se vším všudy.“
Zmijozelové kolem se nadšeně usmívali, tohle vypadalo dobře.
„A potkali jsme McGonagallovou…“ ozvala se nejistě Selena, úsměvy okolo povadly. „Ptala se, co plánujem, aby to neohrozilo její tým… Řekli jsme jí, že pokud se nebudou motat do našich osobních věcí, nic se jim nestane,“ pousmála se opatrně. „Podle ní spadne Potter z koštěte.“
Celá společenská místnost se jako na povel začala svíjet smíchy a dalších dvacet minut nebyli schopní přestat. Nejen kvůli tomu, co říkala profesorka, ale někteří začali fantazírovat o tom, jak bude probíhat zítřejší zápas.
Draco konečně vyhodil z jedné pohovky nějaké dva čtvrťáky a zabral ji.
„Pojď za mnou…“ usmál se.
Selena se zvedla ze židle, propletla se mezi veselými Zmijozely a sedla si vedle něj. Natáhl se k ní a překvapil ji – věnoval jí dlouhý, vášnivý polibek a pak ji přitáhl k sobě. Hadi začali sborově tleskat. Rudá až za ušima se o něj opřela a nechala se obejmout.
„Zabodovalas. Říkal jsem ti, že jsou z tebe nadšení!“
„To jsou teď, protože můj nápad podstatně zvyšuje vaše šance na vítězství.“
„Pravda, ti, co si do teď nebyli jistí, se rozhodli. A Harrisonová říkala, že si tě tu necháme, neslyšelas?“
„To mohla myslet jakkoliv…“
„Věř mi trochu, jsem tu dýl než ty. A mluvil jsem s Cooperem. Mám ti říct, že jestli se nenastěhuješ dozadu do ložnice dobrovolně, nechá někoho hlídat v sedmém patře, aby tě sem vždycky přivedli. Jestli mi nevěříš, podívej se!“
„Já ti věřím, jen… Byl to docela šok, když jsi mi to nahoře vyklopil. Přece jenom, moje kolej mě vyhodila…“
„A přivlastnila si tě jiná, ta nejlepší na škole. Buď ráda,“ vtiskl jí pusu do vlasů.
„Jsem, opravdu. Jen tomu nějak nemůžu uvěřit, víš?“ zvedla k němu oči. „A zrovna Zmijozel. Ze všech čtyř kolejí ta nejmíň pravděpodobná.“
„Vítej mezi hady, Sel. Tentokrát doslova,“ pousmál se, další pusu dostala na čelo. Pak vstal a natáhl k ní ruku: „Pojď, zajdeme ti pro věci.“
Osamocená kráčela směrem k famfrpálovému hřišti, všichni už tam dávno byli. Potřebovali, aby přišla až ve chvíli, kdy bude Nebelvírské mužstvo na místě.
Draco popocházel za určenou Zmijozelskou tribunou, na sobě zelený dres chytače. Do začátku zápasu nezbývalo mnoho času a on si pak bude muset pohnout, aby ho stihl. Po cestě ze šaten k tribunám se „náhodou“ srazil s jednou z Nebelvírských střelkyň, která se zajímala, kam jde takovou chvilku před zápasem – jak jinak. Poslal ji do příslušných míst a pokračoval dál, teď nenápadně kontroloval, že jej pořád sleduje zpoza vedlejší tribuny. Otočil se k ní zády a spokojeně začal další kolečko. Selena je odhadla dobře…
Za pár minut se konečně objevila. Přestože všichni studenti byli oblečení v hábitech, ona na sobě měla černý kabát. Vlastně byla celá v černém, modrý hábit se jim teď nehodil ani zdaleka.
„Jsou tady?“ zeptala se a nervózně se rozhlédla, jako by nechtěla, aby ji tam někdo viděl.
„Jistě, dokonce dvě. Před chvilkou jsem tam viděl Weasleyovou,“ vyrazil naštvaně k ní, aby byl k Nebelvírkám zády a ony viděly Seleně do očí. „To je dost…“ vyjel po ní nakvašeně. „Vidíš je?“
„Jo, hledí na nás jak na zjevení,“ odpověděla spokojeně, stydlivě uhnula pohledem a špitla: „Promiň…“
„Co už teď, ale jestli to nestihnu, bude to tvoje vina. Stíháme vůbec?“
„Ano, buď v klidu, mám to vypočítané“ dál si provinile zírala na boty.
„Na,“ vrazil jí do ruky Zmijozelskou šálu, „čekají na tebe nahoře.“ Trhnul hlavou nahoru k tribuně a nasupeně vyrazil zpátky do šaten. „Nejradši bych tě do té šály zamotal, ty to vždycky uděláš jaksi blbě…“
„Co tím chceš říct?!“ rozhlédla se kolem sebe a odběhla ke schodišti. „Mimochodem, ty dvě odchází teprve teď, viděly to celé.“
„Že nechci, aby ti byla zima,“ vešel do šatny a spokojeně popadl své koště.
Ostatní se na něj nedočkavě dívali, potvrdil jim, že zatím jde všechno podle plánu. Zmijozelové si vyměnili škodolibé úsměvy a nachystali se, za chvilku budou začínat.
Selena se po cestě nahoru pracně zamotala do zelené šály, opravdu to uměl líp… Teď vešla mezi ostatní Zmijozely, stále trochu nervózní z toho, že ji mají rádi. Podle domluvy byly na tribuně starší prefektky a Cooper, Cox hlídal na vedlejší Pansy. Sešla k první řadě, sedla si mezi Harrisonovou a Zabiniho a předala stejnou informaci jako před chvílí Draco – všechno vychází.
Lee Jordan právě přivolal Nebelvírský tým, za nadšeného jásotu tří kolejí kroužili kolem hřiště. Najednou se na obloze objevily červenozlaté ohňostroje, Zmijozelové si vyměnili překvapené pohledy, jásot na druhé straně nabral na síle. Potter namyšleně předvedl pár triků a něco odhodil. Ve chvíli, kdy ona záhadná věc dopadla na zem, se vyvalil oblak zlatavého dýmu, který se zformoval do obřího Nebelvírského lva. Překvapení přešlo ve vztek.
„Sakra, Sel! Co se tam děje?!“ ozval se Draco okamžitě.
Ukázala mu ohňostroj a lva, on to naštvaně přetlumočil dál. Najednou dostala nápad.
„Vyřiď všem, ať se tváří, že je tohle v plánu, ano?“
Nečekala na odpověď, Jordan konečně zavolal i Zmijozely.
Dloubla do Joannie: „Ať si mě nikdo nevšimne, ano?“
Jen překvapeně kývla.
Nechala se prostoupit magií. Draco začínal chápat o co jde a když prolétali kolem Nebelvírského týmu, nasadil samolibý úsměv. Ohňostroje se změnily na zelené a stříbrné, jásot utichl. Ozývalo se jen vzteklé řvaní zrzavých dvojčat. Soustředila se ještě víc, změnit barvu nebylo zas tak složité… Kolem famfrpálového hřiště se prohnal prudký vítr, dávala pozor, aby jím nesmetla zelený tým na zem. U těch druhých jí to bylo tak nějak jedno… Objevil se temný oblak, který začal spirálovitě kroužit kolem Zmijozelského mužstva pokračujícího v letu. Po chvíli se zformoval do obřího stříbrného hada, prokličkoval mezi nimi a doslova proletěl Nebelvírským lvem. Ten se okamžitě rozplynul, Zmijozelové nadšeně skandovali. Nechala hada ještě párkrát obletět hřiště, pak uprostřed zaujal stejnou polohu jako had na erbu Zmijozelu a rozplynul se.
Joannie na ni hleděla nadšeně a překvapeně zároveň: „To ty?!“
Jen přikývla, vykouzlit iluzi hada a udržet ji tak dlouho bylo překvapivě náročné.
„Bylo to skvělé!“ zazubila se na ni prefektka a ostatní se přidali, někdo ji poplácal po rameni. Zdráhavě poděkovala a zaměřila se na Draca nad nimi dohadujícího se s Nebelvírským chytačem.
„Nechápu o čem mluvíš, Pottere,“ odpovídal zrovna na další z jeho vlezlých dotazů.
„Moc dobře víš, o čem mluvím Malfoyi! Cos udělal Seleně?!“ vztekal se Nebelvír vedle něj. Bavilo ho to, čím víc ho vytočí, tím míň pak bude dávat pozor.
„Já jsem jí neudělal vůbec nic.“
„Viděli jsme vás! Tehdy na schodišti!“
„Viděli jste co, Pottere? Že jsme někam šli. Úchvatné, co všechno z toho dokážeš vyvodit,“ rozletěl se pomalu pryč. Přesně jak čekal, Nebelvír ho následoval.
„A co teď před zápasem?! Za Zmijozelskou tribunou?“ pokračoval neústupně dál.
Konečně se někam dostáváme, pomyslel si. Od Seleny k němu probleskla škodolibá radost.
„Nikdy jsem tam nebyl,“ odsekl a jako by náhodou na okamžik zabloudil očima k zelenému davu.
Potter vyvalil oči a zadíval se stejným směrem, Draco mezitím odletěl pryč a nechal ho, ať si fantazíruje sám.
„Jaký jsem byl?“ začal rozmlouvat s dívkou na tribuně.
„Skvělý a úžasný. Potter je parádně mimo a zrovna letí za Weasleym… A už to ví taky, výborně. Teď už jenom doufat, že jsem je trefila správně…“ ozvalo se zezdola.
„Řekl bych, žes to trefila naprosto dokonale. Ještě chvilku a vykecá to celému týmu…“
„Já tu pitomou zlatou blbost prostě nevidím! Prostě tady není!“ nadával Draco nad její hlavou, už víc než půl hodiny bezvýsledně pátral po Zlatonce a začínal být pěkně naštvaný.
„Je tam, vždyť to víš. Potter ji taky nevidí a Zmijozel vede, vyjde to.“
Sice to byl chabý pokus, ale už jí docházely nápady i trpělivost.
„Ještě aby ji Potter viděl… Ale Weasley v bráně je dneska mimořádně neschopný, aspoň něco vychází…“ vyhnul se obratně Potlouku, který na něj vztekle poslalo jedno z dvojčat a zamířil na druhou stranu.
„On byl někdy schopný?“
„Ne, ale měl štěstí. Stejně jako ten pitomý Potter…“ zpražil ho na dálku pohledem.
„Tak sám říkals, že u Zlatonky je to o náhodě, ale… Támhle je!“ vyjekla.
„Cože?!“
„Vidím ji! Z mého pohledu druhá tribuna Havraspáru zleva, přímo nad ní!“
„Nic tam nevidím…“ ozval se popuzeně. „Jak to můžeš vidět, vždyť jsi dál než já!“
„Takhle,“ odsekla netrpělivě. Draco málem spadl z koštěte, protože se mu nějak dostala do hlavy víc než obvykle a on teď viděl podivně ostře. A barevně…
„Takhle vidíš normálně?!“ vyjekl.
„Ne, to jsou ty chvíle, kdy se mi podaří vyvolat ten dračí pohled, nebo jak to nazvat a dělej, moc dlouho to neudržím…“
„Jo, jasně… Páni… Vidíš ji někde?“ rozhlížel se kolem sebe užasle, bylo to skvělé!
„Já vidím jenom to co ty. Nevím jak je to možné tak se mě neptej a pohni si!“
Draco začal spěšně prohledávat hřiště kolem sebe, uviděl ji téměř okamžitě.
„Mám ji!“
„Pouštím, ano?“
Jeho pohled se vrátil do normálu a on vyrazil příslušným směrem.
„Potter!“ vyjekla hned poté.
„Krucinál…“
Strhl se zuřivý souboj o Zlatonku. Prvních pár minut měl navrch Nebelvír, Draco byl však odhodlaný tentokrát vyhrát. Jakmile ztratil Zlatonku z dohledu, nasměrovala ho Selena k ní – na pár okamžiků dokázala vyvolat ostřejší dračí pohled a najít ji. Oba chytači předváděli na košťatech zběsilé kousky, ztráceli se z dohledu, objevovali se úplně jinde, střemhlav se řítili k zemi. Po deseti minutách měl navrch opět Potter, díky jeho zoufalému manévru, kdy málem srazil z koštěte jedno z dvojčat. Najednou Zlatonka se zastavila přímo před Zmijozelskou tribunou, na které byla i Selena. Potter i Draco mířili šílenou rychlostí přímo proti nim, hypnotizovali malou zlatou věc pohledem. Pak udělal Nebelvír chybu – pohledem uhnul k tribuně za vytouženým cílem a uviděl Selenu. Jeho vytřeštěný pohled klidně opětovala a nasadila zákeřný úsměv. Potter vyvalil oči ještě víc a snad zapomněl, o co se má snažit, jelikož minul Zlatonku a jen těsně se vyhnul tribuně. Nevěřícně se otočil zpátky, katastrofu už odvrátit nedokázal.
„Malfoy chytil Zlatonku, Zmijozel vítězí…“ ozval se mdle Lee Jordan.
Selena pyšně sledovala Draca vítězoslavně kroužícího kolem tribun, pak ji dav Zmijozelů odtáhl ke schodům. Spolu s nimi seběhla dolů a pokračovala doprostřed hřiště, kde před okamžikem přistál. Ze zbývajících zelených tribun se hrnuli další studenti, v jejich čele pelášila Pansy. Neřešila to, Draco hledal v davu ji, ne Parkinsonovou. Prodírala se k němu, konečně si jí všimnul. Široce se usmál, Pansy už myslela, že snad na ni a čekala, že ji obejme. Místo toho jí vrazil do ruky koště a vyběhl naproti Seleně. Chytil ji do náruče, zvedl do vzduchu a zatočil se s ní, Zmijozelové začali nadšeně tleskat. Ignorovali je, stejně jako celý zbytek školy. Proč by je taky měli zajímat?
„Bylas úžasná,“ řekl tiše a díval se jí do rozzářených očí. Musel trochu zaklonit hlavu, stále ji držel ve vzduchu.
„Byls dokonalý,“ zašeptala a něžně vzala jeho obličej do dlaní, pak ho políbila.
Jejich zamilovanou chvilku přerušil Potter se zástupem Nebelvírů.
„Co to má… Co to… Toto?!“ rozhodil nechápavě rukama.
Draco pustil Selenu na zem a přitáhl ji k sobě.
„Co zas nechápeš, Pottere?“ nasadil pracně výraz naprostého znechucení, který si nechával speciálně pro něj.
„No… Toto!“ ukázal zmateně směrem k nim. „Proč?!“ obrátil pohled na Selenu.
„Co proč?“ zareagovala pobaveně, tušila, co přijde.
„Proč Malfoy?! Ze všech lidí na světě, proč on, Merline?!“
„Protože prostě on, Pottere,“ odpověděla přezíravě.
Draco ji něžně políbil do vlasů aby skryl smích. Nebelvíři zůstali jenom zírat.
„My jsme ti chtěli pomoct…“ hlesl zrzek vedle Pottera.
„Vy jste těm divadýlkům vážně věřili? To jste mě pobavili… Mysleli jsme, že by nám to nesežral ani idiot… No, dobře. Chápu,“ ušklíbla se, Draco se neudržel a vyprskl smíchy.
„Pojď, půjdeme,“ obrátil se na ni, „ti tu budou stát ještě večer…“
Harry s Ronem zaraženě sledovali odcházející Zmijozelský dav, Selena a Malfoy v jejich čele. Nebelvíři za nimi na tom nebyli o moc lépe. Vlastně všechny tři koleje se snažily strávit, co právě viděly.
„Můžeš mi vysvětlit, jak je tohle možné?! Ze všech lidí zrovna Malfoy! Kdo by si sakra něco začal s Malfoyem?!“ otočil se Harry do davu.
„Psychopat?“ odpověděl mu George, lidi kolem tiše přitakali.
„Je to škoda…“ ozval se najednou Ron smutně. Harry na něj vyvalil oči, neřekne to, že ne?! „Je opravdu docela hezká…“
„Slečno Everdeenová,“ zjevil se před nimi Snape a probodával je obvyklým vrcholně znechuceným pohledem.
„A-ano? Pane profesore…“ vykoktala překvapeně a nejistě se podívala po Dracovi, byl stejně vyvedený z míry jako ona.
„Profesor Brumbál s Vámi chce mluvit. Hned.“
XXX
Po Dracově třetím pokusu dostat se ven a zjistit, co se děje, si přitáhl židli do dveří, sedl si na ni a nekompromisně prohlásil, že ho nikam nepustí. Draco sebou odevzdaně práskl na svou starou postel. Kdy tady spal naposledy? Zdálo se to tak dávno, jak tady mohl spávat sám?
Co se děje, Merline?
XXX
„Jestli mi nechceš pomoct tak radši mlč!“
„Mě to docela baví…“
„Ale mě ne! A tohle by vůbec nemělo být povinné, vždyť je to blbost! A nebezpečné! Vůbec by nás do toho neměli nutit, krucinál! Jenom ohrožují životy mladých a nadaných kouzelníků a čarodějek, proto vymíráme!“