Díl 12 - Mezi hady
Stoupali nahoru k hradu v čele rozjásaného Zmijozelského davu, za sebou na famfrpálovém hřišti nechali zbytek školy vyjeveně zírat. Draco ji jednou rukou držel kolem ramen, druhou si okázale pohazoval se Zlatonkou. Z ničeho nic se zastavil, schoval malou kulatou věcičku do kapsy a beze slova jí sundal z krku šálu.
„Hej! Mně je zima i s tou šálou!“ vyjekla překvapeně, studenti kolem nich se zastavili a čekali, až budou pokračovat dál.
Draco námitku ignoroval, protože jí hned začal svou šálu motat zpátky na krk.
„Teď to je správně,“ dal jí pusu na čelo, protože ji do zelené šály zamotal až po nos.
Znova ji vzal kolem ramen, ovinula mu ruku kolem pasu.
„Díky. Dala bych ti pusu, ale nebudu kazit tvé umělecké dílo…“ neodpustila si, když se opět rozešli k hradu, Zmijozelové za nimi. „Jdou za náma jak kdybychom byli nějaký královský pár,“ prohodila vesele.
Draco se otočil na dav za nimi. Všichni slavili, nikdo je však nespouštěl z očí. Cooper, Zabini a Harrisonová těsně za nimi dokonce s neutuchající energií parodovali královské trubače.
„A víš ty, že máš pravdu?“ zazubil se na ni. „Zmijozelská princezna… Asi ti tak budu říkat.“
„Ale prosím tě, od kdy zrovna ty máš rád tyhle zamilované přezdívky?“
„Od teď,“ prohlásil rezolutně a otevřel jí dveře.
„Ach, děkuji můj princi…“ zavrtěla hlavou a prošla kolem něj. „Čekala jsem, že mě pošleš do háje, ne že z toho budeš ještě nadšený!“ okomentovala nevěřícně jeho samolibý úsměv.
Jen pokrčil rameny a pokračoval dál do chodeb ke sklepení.
„Myslíš, že mě tam pustí?“ zeptala se, když ho po pár metrech doběhla.
„Určitě, vždyť u nás v podstatě bydlíš. Proboha, Sel. Zvykni si už, že…“
„Slečno Everdeenová,“ zjevil se před nimi Snape a probodával je obvyklým vrcholně znechuceným pohledem.
„A-ano? Pane profesore…“ vykoktala překvapeně a nejistě se podívala po Dracovi, byl stejně vyvedený z míry jako ona.
„Profesor Brumbál s Vámi chce mluvit. Hned,“ dodal ještě, než se stihla zeptat, jestli by to nepočkalo.
„Jistě,“ pustila zaraženého Draca a odevzdaně přešla za Snapem.
Ten se ještě otočil a ostře křikl do davu za nimi: „Slečna Palmerová a pan Cox půjdou také!“
Pak vyrazil směrem k ředitelně, aniž by se zajímal, zda jdou všichni tři opravdu za ním.
„Zůstaňte tady,“ promluvil na ně až v předpokoji Brumbálovy pracovny a zmizel za dveřmi.
„Máte tušení, co po nás může chtít?“ zeptala se ustrašeně Palmerová. S Coxem jen svorně zavrtěli hlavou.
„Napadá mě jen to, že jsem byla u vás… A přes noc k tomu,“ řekla po chvíli Selena.
„To je blbost, to by Snape řešil jenom s náma…“ ozval se pohotově Draco.
„Nemyslím si, Snape by to nejdřív řešil s námi, netahal by nás k Brumbálovi. A rozhodně by sem netahal tebe, když to byl náš nápad…“ sdělil jí prefekt před ní v podstatě to samé.
Dál vyčkávali v tichu, neozýval se ani Draco. Ve sklepení všichni napjatě čekali, s čím přijdou. Nálada oslavovat velké vítězství se vytratila v nenávratnu.
Dveře se otevřely, objevil se v nich Snape.
„Pojďte,“ oznámil stejně neurčitě, jako kdykoliv jindy.
Selena šla poslední, gestem ji zastavil.
„Bylo by vhodné, kdyby se do následujícího rozhovoru pan Malfoy neúčastnil,“ probodl ji ledovým pohledem.
Než stihl Draco zaprotestovat, vytvořila mezi nimi bariéru – kdo ví jestli by nepoznali, že neposlechla? Kývla na Snapea, ten ji beze slova pustil dál. V ředitelně byl nejen Brumbál se svým všudypřítomným úsměvem, ale také zbývající tři ředitelé kolejí a nejstarší prefekti Havraspáru. Cox s Palmerovou už seděli, Snape zabral křeslo vedle Prýtové. Zbývala jediná židle.
„Zdravím, slečno Everdeenová. Posaďte se,“ pokynul ředitel na onu židli a začal se podezřele culit. „Moc hezký prstýnek. Od pana Malfoye?“
„A-ano… Děkuji…“ zakoktala se podruhé, klesla na židli a začala si s ním nervózně hrát. Potřebovala nějak zaměstnat ruce, proboha, vždyť je to jak na popravu… Pohledem zavadila o Havraspárské prefekty, dívali se na ni s neskrývaným odporem. Že by kvůli tomu prstýnku…? Hledala pomoc u Coxe s Palmerovou, ta si jen pohrávala se koncem svojí šály a zírala na ni. Dracova šála, došlo jí záhy.
„Jsem rád, že jste si všichni udělali čas a velmi vám za to děkuji,“ začal Brumbál, takže se přestala zabývat zelenou věcí na svém krku. Stejně se jí nemůže nijak zbavit… „Musím říct, že tohle je vskutku výjimečná událost, nic podobného se v celých dějinách Bradavic ještě nestalo,“ přejel pohledem obrazy bývalých ředitelů, kteří je bedlivě pozorovali. „Slečno Everdeenová,“ otočil se přímo na Selenu. „Jste si vědoma, že při Vašem zařazení do koleje jednal Moudrý klobouk pod nepřiměřeným nátlakem?“
Cože to?
„Ano,“ podařilo se jí odpovědět.
Dracův tatík… Proto Snape nechtěl, aby poslouchal? Vždyť Draco o tom ví…
„Vzhledem k událostem, které zařazení předcházely a ke kterým následně docházelo v průběhu školního roku, jsme spolu se zástupci jednotlivých kolejí dospěli k závěru, že by bylo vhodné, aby Moudrý klobouk své rozhodnutí ještě jednou zvážil. Souhlasíte?“
„Ano…“ hlesla omámeně.
O co jde?!
McGonagallová odněkud přinesla starý klobouk a obřadně jí ho položila na hlavu. Moudrý klobouk se probudil.
„To už jsi zase ty?! No tak, Brumbále. Už jsem Vám jednou řekl, kam by měla patřit a stejně jste ji tam neposlal, co máte za problém tentokrát?“
„Nemám žádný problém, jen potřebujeme zjistit, zda rozhodnutí stále platí,“ pousmál se Brumbál pobaveně, jednání magického klobouku ho očividně vůbec netrápilo.
„Ano, platí. Ta dívka patří do Zmijozelu, jestli jste si to od minule nepamatujete. A teď, pokud dovolíte, mám ještě něco na práci,“ dokončil popuzeně a utichl.
McGonagallová jí ho sundala z hlavy a odnesla někam pryč.
To byla dneska rychlost…
„Je tady dost svědků, aby případně slova Moudrého klobouku dosvědčili,“ pokračoval Brumbál. „Nyní se můžete rozhodnout, slečno Everdeenová. Žádný ze studentů ještě nikdy přeřazen nebyl, přesto – všechno je jednou poprvé. Zůstanete věrná Havraspáru či vyzkoušíte, jaké je žít mezi hady?“
Střelila pohledem k prefektům, kteří přišli s ní – Cox i Palmerová nadšeně kývali. Otočila se zpátky k Brumbálovi, ten promluvil dřív, než stačila otevřít pusu.
„Chápu správně, že jste se rozhodla pro Zmijozel?“
Jen se usmála a přikývla, v tu chvíli by ze sebe stejně nedokázala nic vypravit.
„Dobře. Profesore Kratiknote, souhlasíte Vy i zástupci Havraspáru s tím, aby byla slečna Everdeenová z Vaší koleje přesunuta?“
„Ano,“ prohlásil stroze malý profesor, prefekti jen odměřeně přikývli.
„Profesore Snape, přijmete Vy i Vaši studenti slečnu Everdeenovou mezi sebe?“
Snape neurčitě kývnul, Palmerová na židli skoro poskakovala, Cox se podivně usmíval.
„Výborně. Gratuluji k zelenostříbrné, slečno Everdeenová,“ vstal Brumbál od stolu, vzal do ruky hůlku a zadíval se na ni. „Předpokládám, že pan Malfoy nebude požadovat, abyste mu vrátila jeho šálu. Přesto – potřebujete novou uniformu,“ mávl hůlkou a odněkud se vynořil úhledně složený komínek věcí. „Prozatím by Vám měly stačit, zbytek dodá madam Malkinová v průběhu příštího týdne. Můžete jít,“ propustil je mávnutím ruky.
Těsně před tím, než vyšla ze dveří za ostatními studenty, na ni ještě zavolal: „A slečno Everdeenová?“
„Ano, pane profesore?“ zastavila se překvapeně.
„Zelená Vám jde k očím,“ věnoval jí záhadný úsměv.
Jen co sešli po schodech zpátky na chodbu, skočila jí Palmerová nadšeně kolem krku.
„Už jsi naše! Draco bude nadšený!“
„Dusíš mě…“ vypravila ze sebe s námahou, drobná dívka ji pustila právě včas, aby zachytila zhnusené pohledy Havraspárských prefektů. Ještě před několika minutami by ji to trápilo… Teď už jim jen jejich pohledy oplatila.
„Víš co, Everdeenová?“ chytil ji Cox kolem ramen, když zmizeli za rohem. „Mám výborný nápad. Palmerová, zajdi do sklepení a přiveď Coopera s Harrisonovou. Malfoye ať někdo dole hlídá. A Parkinsonovou radši taky… Potkáme se nahoře u Komnaty nejvyšší potřeby, fajn? Hlavně jim nic neříkej!“
Prefektka kývla a odběhla.
„A my jdeme nahoru,“ táhl ji nekompromisně pryč.
„A neměli bychom jít spíš do sklepení? Draco bude chtít vědět, co se stalo…“
„Vydrží,“ oznámil nekompromisně.
Po cestě do Komnaty jí převykládal uvítací řeč pro prváky, v sedmém patře pak volně přešel na organizační záležitosti.
„Si děláš prdel?!“
„To vážně?!“ ozvali se najednou Cooper s Harrisonovou a vyběhli k ní.
Nestát u zdi, skončili by pravděpodobně na zemi spolu s jejím novým zeleným hábitem. Oba prefekti ji samým nadšením málem umačkali - takovou reakci nečekala, pořád ještě nerozdýchala, že jim nevadí...
Merline, a co řeknou na tohle?! napadlo ji, když zvedala ze země své oblečení a pohled jí padl na odznak s hadem.
„Tak jdem dovnitř?“ přerušil je netrpělivě Cox.
Neochotně ji pustili, Selena přešla ke dveřím, které se mezitím otevřely.
„Páni…“ vydechla Joannie. „Tak tady jste celou dobu byli? Ani se vám nedivím…“
Všichni čtyři začali zkoumat místnost, Selena mezitím přehrabovala své věci. Měla jen jeden kufr a do toho se rozhodně nesbalí…
„Co je tohle?“ ozval se Cooper.
„Nech tu rolničku!“ vyjekla a chtěla ho odtáhnout, on už však do ní stihl ťuknout.
Okamžitě se objevila nadšená Winky.
„Ano?“ zeptala se natěšeně. Pak se rozhlédla po překvapených obličejích kolem sebe. „Kde je pan Draco?“ vykulila své obří oči na Selenu. Prefekti udělali to stejné.
„Ehm… Je ve sklepení, Winky. Promiň, tohle bylo omylem. Ale díky, že jsi přišla,“ usmála se mdle na malou skřítku, ta nejistě přikývla a zmizela.
„Ty máš domácího skřítka?!“ vyjekla Palmerová.
„Ne, nemám. To byla Winky, pracuje v kuchyni. Díky ní jsem tady neumřela hlady…“
„Všimli jsme si, že nechodíš do Velké síně… Ale vlastní skřítek?!“ pronesl nevěřícně Cooper.
„Říkám, že není moje. Jmenuje se Winky a je naprosto skvělá. Dokonce Draco si ji zamiloval!“ rozhodila rukama.
„Malfoy?!“ ozvalo se sborově.
„Ano,“ ušklíbla se. „Nosila mu každý večer čerstvé koláče…“
„Chápu,“ zasmála se Joannie. „Malfoy a sladké, neverending story…“
„Lidi, nový plán!“ doběhli k nim Cooper s Coxem, kteří si mezitím šeptem vyměnili pár vět.
Slova se ujal mladší prefekt: „Myslíš, že by nám byla Winky ochotná sehnat trochu jídla na oslavu?“
„A co budeme slavit?“ zeptala mírně nechápavě.
Jasně, famfrpál… Ale to je to napadlo až teď?
„Vtipné. Tebe a Draca. Že jste se konečně dali dohromady, konečně nám to řekli,“ začal vypočítávat, „tvůj dokonalý plán na porážku Nebelvíru, toho skvělého hada, cos vytvořila, Dracův úžasný výkon a to, že jsi naše!“
„Eh, no dobře,“ vypravila ze sebe zaraženě, tolik toho nečekala. Navíc, oni chtějí slavit ji? „Ano, myslím si, že by Winky zvládla něco přinést. Ale musíte se jí zeptat…“
„Super, neboj. Pokračuju. Takže, Palmerová, vezmeš si na starost přípravu jídla a alkohol, doufejme, že Snapeovu poslední čistku přežilo aspoň něco. Harrisonová, ty půjdeš s ní dolů, vezmeš Zabiniho a všechno mu řekneš. Pak ho pošleš hlídat Malfoye do chlapecké ložnice a ať se z tama nedostane, než bude všechno připravené!“ pohrozil jí přehnaně dramatickým gestem. „Pak to vyklopíš všem ostatním, potřebujem aby všichni spolupracovali… A zavři někam Parkinsonovu. Coxi, ty přines ještě jeden kufr a pak se sem vrať, a ať tě s ním Malfoy nevidí. My začnem pakovat a doladíme detaily…“ mrkl na ni, zatímco zbývající tři prefekti se zvedli a vyrazili do sklepení.
Draco naštvaně seděl ve společenské místnosti rozvalený přes celou pohovku a hypnotizoval vchod. Selena byla pryč už strašně dlouho, začínal si dělat starosti… A Palmerová tomu rozhodně nepomohla, když odvedla Harrisonovou s Cooperem. Proč sakra nemohl jít s ní?!
Konečně se vchod otevřel, dovnitř s netečným výrazem vešli Cox a obě prefektky. Cooper ani Selena nikde…
Co se jí proboha stalo?!
Vyskočil a vyrazil směrem k nim, Cox ho okamžitě zpražil pohledem: „Teď ne, Malfoyi.“
Zaraženě sledoval, jak odchází do ložnice. Palmerová se někam ztratila, Harrisonová něco naléhavě vykládala Zabinimu…
Proč jemu, krucinál?! A kde je Sel?! Nasupeně si sedl zpátky na gauč.
Za pět minut k němu přišel Blaise: „Pojď se mnou.“
„Co? Kam? A proč se tak blbě tlemíš?!“
„Neptej se a pojď,“ zakženil se ještě víc.
„Padej s ním, Malfoyi,“ ozval se Cox, který zrovna procházel přes společenskou místnost.
Draco vyskočil a chytil ho za paži. „Kde je Selena? Je to víc než hodina, stalo se něco? Neodpovídá mi…“
Mluvil tiše a naléhavě, na staršího prefekta to však žádný dojem neudělalo.
„Je v pohodě. Bež se Zabinim a přestaň dělat problémy,“ probodl ho pohledem a pokračoval v chůzi.
Blaise ho odtáhl do chlapecké ložnice pro pátý ročník a tvrdošíjně odmítal odpovídat na jakékoliv dotazy. Po Dracově třetím pokusu dostat se ven a zjistit, co se děje, si přitáhl židli do dveří, sedl si na ni a nekompromisně prohlásil, že ho nikam nepustí. Draco sebou odevzdaně práskl na svou starou postel, tohle nemělo cenu. S Blaisem si nikdy nebyl blízký, ale oba si navzájem pomohli v situacích, o kterých se nikdy nikomu nehodlali zmínit. Právě díky tomu byl snědý had nevzrušeně sedící ve dveřích v podstatě jediný, kdo si z něj nikdy nic nedělal a dokázal jej spolehlivě usadit. A právě díky tomu byl Draco ochotný snášet ten jeho nablblý úsměv.
Zadíval se na temně zelená nebesa postele, přepadl jej stísněný pocit. Kdy tady spal naposledy? Zdálo se to tak dávno, jak tady mohl spávat sám?
Co se děje, Merline?
Cox rozrazil dveře Komnaty nejvyšší potřeby. „Jsem tu!“ odhodil na zem kufr a sedl si do křesla naproti Coopera.
„Balit!“ vyběhla Selena z koupelny a prošla kolem nich ke knihovně. Sebrala hřeben, který se už hodnou chvíli snažila najít, sedla si na pohovku a začala zuřivě pročesávat zacuchané vlasy.
„Zelená ti vážně sluší,“ zazubil se na ni Cooper, už byla převlečená do Zmijozelského. „Jak to šlo dole?“ obrátil se na druhého prefekta.
„Vlastně docela dobře. Parkinsonovou jsme zamkli v dívčí ložnici, hlídá ji velmi ochotná Bulstrodeová. Malfoy je se Zabinim v chlapecké, řekl bych, že Zabini se výborně baví. Všichni zbývající se nadšeně zapojí,“ ušklíbl se při vzpomínce na vyděšený Russelův obličej. „A ta malá skřítka je opravdu skvělá. Zavolala tři další a s Palmerovou naplánovali velkolepou hostinu. By mě zajímalo, jak budeme zítra vstávat…“
„Nepůjdeme spát!“ vyhrkl nadšeně Cooper.
„To tak pijete pořád?“ zajímala se Selena. Vždyť jsou tam oslavy skoro každý týden, můj bože! Jak je možné, že ještě nikdo neumřel na otravu alkoholem?!
„Víceméně…“ odpověděl Cox neurčitě a zadíval se na ni. „Teď jsem si vzpomněl, Malfoy řekl docela zajímavou věc… Mimo to, že se o tebe bojí se zmínil, že mu neodpovídáš. O co jde?“
Cooper se okamžitě uklidnil a přesunul pozornost k ní.
Sakra, Draco…
„Nemám tušení,“ pokusila se zalhat.
Cox ji probodl pohledem a nesmlouvavě pronesl: „Seleno, teď jsi Zmijozel. Pokud je to vaše osobní věc, nebudu se do toho dál míchat. Ale pokud je to něco, co bude mít dopad na celou kolej chci, abys mi to okamžitě řekla.“
Chvíli zvažovala své možnosti: Říct, neříct? Snape se výslovně zmínil, že nesmíme nikomu říct o Eviteře, ale... Co kdyby se hodilo, aby to někdo věděl? A navíc... Ach bože, oni se stejně budou vyptávat kvůli tomu pitomému famfrpálu... Aspoň z toho zkusíme něco vytřískat.
„Je to sice osobní věc, ale řeknu vám to. Dochází nám výmluvy a většinou za to můžete právě vy,“ zašklebila se. „Ale neopovažujte se to někomu říct bez mého nebo Dracova souhlasu.“
„Věř mi nebo ne, ale to bych fakt neudělal,“ oplatil jí grimasu Al a Seleně se nepatrně ulevilo.
„Nitrozpyt,“ oznámila jim, nevěřícně vykulili oči. „Na dost pokročilé úrovni, podle Snapea jsme oba dost mimořádně nadaní. Dokážeme spolu pomocí něho mluvit.“
„Vy spolu mluvíte? Jen tak?! V myšlenkách?!“ ozval se Cooper jako první.
„V podstatě…“ zkusila neurčitou odpověď a pokrčila rameny.
„A to jak často?“ zeptal se s nehraným zájmem na další otázku.
„No… Od Vánoc v podstatě pořád… Docela užitečné v kouzelnickém souboji, mimo jiné…“ ušklíbla se.
„I teď?!“ vyskočil Cooper.
„Ne, teď ne! Když jsme vcházeli k Brumbálovi, přerušila jsem spojení, od té doby ani slovo… Můj bože, Draco bude zuřit…“ útrpně zavřela oči.
„Nebude, jen co zjistí, že jsi naše,“ zvedl se Cox a vytáhl ji na nohy, očividně nehodlal záležitost dál rozvádět.. „Zkontroluj, jestli tady něco nezbylo a jdeme na to.“
Dorazili do plné společenské místnosti, která ji nadšeně, přesto v naprosté tichosti přivítala. Cox poslal její kufry do prefektské ložnice a zkontroloval stoly prohýbající se pod množstvím jídla, které na něm bylo. K Seleně přiběhla nadšená Joannie.
„Ještě poslední úprava!“ mávla hůlkou směrem k ní a táhla ji pryč.
Potřebovali, aby Draco prošel a nevšiml si jí. Právě provedli navztekanou Pansy umlčenou pomocí Silencia. Uklidili ji do zadní řady, místo vedle ní okamžitě zaujala Millicent tvářící se navýsost spokojeně.
„Všichni na místa, jdem pro Malfoye!“ zvolal Cooper, hlas se mu třásl nadšením.
Ozvalo se zaklepání na dveře, Draco vyletěl na nohy. Zabini se už zase přiblble usmíval a uhnul, dovnitř vešli Cox a Cooper se stejně netečným výrazem jako před tím.
„Aspoň, že ses převlékl,“ řekl starší z dvojice místo pozdravu. „Pojď,“ otočil se a vyrazil pryč.
Draco za neustálého klení prošel kolem Coopera a Zabiniho dál do společenské místnosti, připravený seřvat každého na potkání.
Místo toho se zarazil. Mezi hady panovala podivná atmosféra, studenti stáli tak, aby vytvořili uličku doprostřed místnosti. Tam už čekala Palmerová a Harrisonová, Cox se k nim právě připojil. Otočil se, Cooper za ním nebyl. Jen Zabini, který škubl hlavou směrem ke třem prefektům. Draco rozpačitě prošel uličkou, která se za ním postupně uzavírala, až se kolem něj vytvořil kruh. Stál proti třem prefektům a zmateně se rozhlížel.
„Co se sakra…“ zkusil promluvit, Cox ho rychlým gestem umlčel. Pak obřadně předstoupil a začal mluvit. „Draco Luciusi Malfoyi, z moci svěřené mi ostatními prefekty – Parkinsonovou nepočítaje - profesorem Snapem a ředitelem Brumbálem, ti chci tímto předat dárek. Jedná se o velmi cenný dárek a věř nám, že dohlédneme, aby ses k němu chovat s úctou.“ Draco na něj zíral s otevřenou pusou a výrazem jasně naznačujícím, co si o jeho blábolení myslí. Cox melodramaticky pokračoval: „Udělal jsi hroznou věc, Malfoyi. Neřekl jsi nám, své druhé rodině, své věrné koleji, že máš konečně přítelkyni. Neřekl jsi nám ani to, že díky Snapeovi ovládáte nitrozpyt a mluvíte spolu! Ona sama tě od kruté, velmi kruté pomsty zachránila plánem, který vedl k našemu vítězství dnes odpoledne. To bylo tvé jediné štěstí Malfoyi,“ odmlčel se a vychutnával si jeho dokonale zmatený výraz. „Je to úžasná holka, která sem dokonale zapadá. Garantuju ti, že jestli jí někdy ublížíš, jestli jí zkřivíš jediný vlásek, dopadneš velmi zle. A teď, když jsme si ujasnili podmínky,“ zazubil se na něj a absolutně ho vyvedl z míry, „si můžeš rozbalit svůj dárek. Příslušenství najdeš v prefektské ložnici.“
„Co…?“ dál na ně nechápavě hleděl.
„Otoč se, ty idiote,“ ozval se za ním pobavený Cooper.
Draco nadskočil a bleskově se obrátil. Znovu mu spadla brada.
„Sel…?“
Stála vedle Coopera, nejistě se usmívala a sledovala jej. Sjel ji pohledem a znovu se zarazil. Proč má sakra na hlavě mašli? Vytřeštil oči, „čí oblečení máš na sobě?!“
„Svoje,“ odpověděla rozpačitě.
Pak nechala pomalu spadnout bariéru, okamžitě skočil po jejích vzpomínkách. Do popředí procpala tu na události v Brumbálově pracovně.
„Oni tě… Přesunuli?“ zeptal se zaraženě. Jen přikývla. „Neděláš si ze mě srandu…?“
„Ne,“ dostal opět jednoduchou odpověď.
Rozhlédl se kolem sebe, všichni se nadšeně uculovali.
„Sel, teď vážně. Kdes to vzala?“
„Vždyť jsem ti to ukázala. Dal mi ho Brumbál.“ Její pohled posmutněl. „Myslela jsem, že budeš rád, když jsem teď Zmijozel…“
„Můj bože, Sel!“ udělal dva rychlé kroky a sevřel dívku v náručí. Zabořil hlavu do jejích tmavých vlasů, neměl daleko k tomu, aby se rozbrečel.
„Zlato? Co se děje?“ zeptala se zmateně.
„Jsem šťastný, Sel, tak strašně šťastný… Nemůžu si pomoct,“ přitiskl ji k sobě pevněji a ignoroval bujarý potlesk ozývající se kolem nich. „Nemůžu tomu uvěřit, jsi tady… Mám tě tady a nemusím se bát, že tě tady někdo najde, že tě někdo vyžene… Nemusím se bát, že ti někdo něco udělá, protože budu s tebou…“ odtáhl se, aby se na ni mohl podívat. Láskyplně mu pohled oplácela. Nechal mezi nimi proudit všechny pocity, které jím procházely, slovy by to těžko vyjádřil - protože to sám neuměl popsat.
Něžně ji políbil, pak se na ni zeširoka usmál, najednou měl potřebu říct jednu věc: „Od začátku jsem říkal, že zelená by ti slušela víc…“
Oslava pokračovala dlouho do noci, nikoho netrápilo, že ráno musí vstávat na hodiny. Winky a ostatní skřítci se vyznamenali, jídlo bylo výborné a bylo ho tolik… Dokonce jim přinesli i železné zásoby ohnivé whiskey, ta jim rozhodně ještě nějakou dobu vydrží… Aspoň při průměrné spotřebě.
Ze společenské místnosti odcházeli mezi posledními, výrazně omámení alkoholem vpadli do prefektské ložnice. Draco poprvé za celý večer pustil Seleninu ruku, ta udělala sotva tři kroky a zapackovala o kufr.
„Co proboha děláš?“ hleděl na ni zmateně.
„Já nevím, tady je kufr…“ seděla na zemi a dívala se na něj vykulenýma očima. „Zvedneš mě?“ natáhla k němu ruce. „Nahoru je to daleko…“
Draco vyprskl smíchy, přesto jí pomohl na nohy.
„Půjdeme si lehnout?“ zívla a toužebně se zadívala k obří posteli na vyvýšeném prostranství.
„Joo,“ zívl také. Bylo to nakažlivé… „Pozor, schody…“
„Proč jsou v pokoji schody?!“ vztekala se, když o poslední zakopla. Sedla si na postel a začala se rozhlížet kolem sebe. „Kde mám pyžamo?“ podívala se na něj bezradně.
„Jak to mám vě-vědět? Na,“ hodil po ní vrchní část svého a nejistě pokračoval do koupelny, málem netrefil dveře.
S velkými obtížemi se jí podařilo sundat si školní uniformu, ještě větší problémy však byly knoflíčky na saténové košili. Mávla nad tím rukou a poslední dva nechala tak, duchaplně si však přehodila oblečení přes židli. Přece jenom má zatím jen jedno… Pak vlezla do postele a šťastně se zahrabala do dek.
„Au, sakra…“ ozvalo se zezdola.
„Pozor, kufr…“ odpověděla v polospánku.
Draco se dobelhal až k posteli a padl vedle Seleny. S námahou se prohrabal nakupenými dekami až k ní a objal ji, už spala.
„Dobrou noc, má o-opilá princezno…“ zašeptal s námahou a políbil ji do vlasů.
„Vstávej Sel, musíme na snídani.“
„Hmmmm…“
„No tak, vstávej,“ dloubl do ní.
„Vždyť snídani přinese Winky, nech mě spát…“ otočila se na druhý bok a přetáhla si deku přes hlavu.
„Nepřinese, jdeme normálně do Velké síně,“ oznámil jí, odpovědi se však nedočkal.
Vyvrátil oči, odtáhl deky a začal ji lechtat. Merline, jak on se těšil, až jí to vrátí…
„Jee, nee! Co to… Přestaň!“ vyletěla a snažila se dostat z jeho dosahu.
Přestal ji lechtat a zazubil se na ni. „Dobré ráno.“
„Hmm, fakt dobré…“ zabručela, vylezla z postele a vydala se do koupelny. „Au, do pr… Kdo sem sakra dal ty schody?!“ zanadávala, když z nich málem spadla a naštvaně zapadla dovnitř.
Draco ji s mírným zadostiučiněním pozoroval. Líbilo se mu, když jí po ránu rozcuchané vlasy trčely do všech světových stran. A k tomu na sobě měla jeho košili, která jí sahala sotva pod zadek. Zálibně sjel pohledem její nohy, než mu zmizela v koupelně. Merline, je k sežrání…
Z kufru otráveně přivolala kartáček a začala si čistit zuby, mezitím si kouzlem stáhla vlasy do vysokého culíku. Dneska to postačí… Stále rozespalá vyšla z koupelny a snažila se ignorovat tupé bušení v hlavě. Po pár krocích se však se zaujetím zastavila - Draco přecházel kolem pracovního stolu na druhé straně místnosti. Bosý, jen v černých saténových kalhotách od pyžama. Okrajově si uvědomila, že ona má sobě vrchní díl a dál se věnovala pohledu před sebou. Na hrudníku a pažích se mu zřetelně rýsovaly svaly, přesto vypadaly přirozeně, atleticky. Otočil se k ní zády, přesunula pohled o něco níž. Merline... Měl by před mnou bez hábitu chodit častěji… Zaujalo ji znamení zla na levém předloktí, na světlé kůži tak dobře viditelné. Pro všechny ostatní cejch smrtijeda, pro ni však něco úplně jiného. Stejně jako nenápadná jizva v dlani. Přešla k němu a zezadu ho objala. Proč jsem ho ještě nikdy neviděla bez košile?
„Na taková rána si rychle zvyknu,“ opřela si hlavu mezi jeho lopatky a slastně zavřela oči. Nejradši by tak usnula…
„Jak se ti může líbit?“ přitiskl levou ruku k tělu.
„Nelíbí se mi to tetování. Líbí se mi, co vyjadřuje. Vždyť to víš…“ něžně ho políbila na zátylek. „Přestalo fungovat, když jsi vypil Eviteru. V tu chvíli ses rozhodl, že jsem pro tebe důležitější než uznání tvojí rodiny…“
„Já se rozhodl už dávno před tím,“ otočil se k ní a dal jí pusu na čelo. Šťastně se na něj usmála. „Běž se převléct, měli bychom jít…“
Ani jeden se nezmínil o tom, že za jejich vztahem není jen láska, ale také sobecké intriky vyžadující důvěru toho druhého. Oba však téměř ve stejnou chvíli poprvé pocítili nepříjemný osten výčitek.
„Dobré rá-ááááno,“ zívla, když vešli do společenské místnosti. Draco se neobtěžoval s pozdravem, prostě zazíval také a mávl rukou.
„Proč to sakra dělá-ááááá… Děláte?“ ozvala se Joannie z křesla, za chvíli zívala celá místnost.
„Kafe! Potřebuju kafe…“ vešel polomrtvý Cooper, kolem něj proběhla skupinka třeťáků a vyběhla ven.
„Vždyť čekáme na tebe,“ zvedla se s námahou Harrisonová, dloubla do spícího Coxe a Palmerovou vytáhla na nohy. „Jdeme,“ zavelela. „Než se tady všichni uzí-uááá… Uzíváme.“
Společně s ostatními prefekty vyšli ze společenské místnosti, očividně nahradila Pansy, protože po té se nikdo nesháněl. Ovinula Dracovi ruku kolem pasu, opřela se o něj, zavřela oči a nechala se vést sklepením.
„A nemůžu se prostě vrátit do postele? Vždyť ani nevím, jaký mám rozvrh…“
„Dneska určitě stejný jako já, protože nemáme nic volitelného. A odpoledne máme Snapea, můžeš se ho zeptat.“
„Ty mi taky musíš kazit náladu hned po ránu…“ dloubla do něj.
„Nikdy nemáš po ránu dobrou náladu, tak co bych ti kazil?“ oplatil jí to.
„Zato ty jsi podezřele veselý… Jak dlouho jsme vlastně spali?“
„Tak tři, možná tři a půl hodiny,“ odpověděl nevzrušeně.
Zvedla hlavu a vytřeštila na něj oči. „Jenom tři hodiny?! A já žiju?!“
„Nemohli byste si povídat nahlas?!“ ozval se za nimi podrážděný Cooper, oba nadskočili. „Je sice fascinující sledovat, jak se chováte, ale zrovna teď na to nemám náladu.“
„Ten má ještě horší náladu než já,“ zvedla překvapeně obočí.
„Pff... Po ránu nemůže mít nikdo horší náladu než ty,“ odtušil Draco.
„Nehádejte se hned první den, co je u nás,“ promluvila rozespale Palmerová dřív, než ho stihla poslat do patřičných míst.
„Souhlasím s Grace!“ vykřikla Joannie překvapivě akčně kus před nimi a namířila prstem na Selenu. „Radši mi řekni, jak se vám spalo,“ mrkla na ni potutelně.
S Dracem se zastavili půl metru od ní. „Večer jsem se málem přerazila o kufr a ráno jsem měla problém dojít do koupelny, protože nějaký idiot nám dal do ložnice schody,“ oznámila jí otráveně.
„Aleeee… A v noci se nestalo nic zajímavého? No tak, děti,“ objala je oba kolem ramen a uculovala se na ně z pár centimetrů, „svěřte se mi.“
Draco zrudnul.
„Nestalo se nic! A jdeme, já mám hlad!“ nadskočil popuzeně a táhl Selenu dál.
Prefekti za nimi vyprskli smíchy a za chvíli je dohnali. Nikdo však už neříkal – radši.
Dorazili před Velkou síň, podle Seleny už měl normální barvu. Naštěstí… Jinak by hladověla s ním. Najednou se zastavila a znejistěla.
„Dost dlouho jsem tu nebyla…“
„Neboj, nic ti v puse nevybouchne,“ chytil ji znovu kolem ramen a táhl ji dál. „Sel, já mám vážně hlad, tak nevymýšlej hovadiny a pojď.“
Uraženě mlčela. Ostatní je mezitím předběhli, do jídelny vcházeli sami. Všechny pohledy v místnosti se upřeli přímo na ně, Selena se málem vyvrátila.
„To nic. Jenom nemají nic lepšího na práci,“ přitáhl si ji blíž a vyrazil s ní ke stolu.
Vděčně se nechala odvést a snažila se ignorovat stovky očí, které ji velmi pečlivě sledovaly.
Usedli vedle Zmijozelských prefektů a pustili se do snídaně. Draco si – naprosto překvapivě – nalil hrnek horké černé kávy.
„Od kdy ty piješ kávu?“ podívala se na něho se směsicí zájmu a nedůvěry.
„Od té doby, co chodím spát nad ránem. Chceš ochutnat?“
Vzala si od něj šálek a opatrně usrkla. Tu trochu kávy málem vyprskla zpátky.
„Jak tohle sakra můžeš pít?! Vždyť je to šíleně hořké!“
Okamžitě postavila hrnek před něj a natáhla se pro sklenici džusu. Zmijozelové kolem ji pobaveně sledovali.
„Ale jsi vzhůru, ne?“ zeptal se přezíravě a opět se napil.
„Hm.“
Naštvaně se pootočila na druhou stranu a mlčky začala snídat.
„Stejně mě miluješ,“ ozval se pobaveně.
„Ale vždyť jo… A makej, nestíháme.“
„Nesnáším pondělky…“
Spolu s ostatními páťáky seděla ve společenské místnosti a hloubala nad úkolem z Jasnovidectví. Trelawneyová byla velmi překvapená, že ji vidí se Zmijozely a vůbec se jí nelíbilo, když začali vyzvídat, jak je možné, že to jakožto jasnovidka neví. Takže teď se všichni kromě Draca a Pansy, která ho pronásledovala od ložnice, mořili s úkolem na zítřejší hodinu.
„Ne, Pansy,“ ozval se z chodby podrážděný hlas a dvoje kroky mířící do společenské místnosti.
„Ale Draco…“
„Ne.“
„Prosím, slíbils…“
„Řekl jsem ne! Nebudu s tebou psát úkol z Jasnovidectví!“ prošel nasupeně až ke stolu a zapadl na poslední volné místo vedle Seleny dusící smích.
„A proč ne?“ zeptala se plačtivě Parkinsonová, když si přitáhla židli od vedlejšího stolu.
„Protože už ho má napsaný,“ vložila se do debaty Selena se snahou jej vysvobodit a zamávala pergamenem, který ležel vedle ní. Parkinsonová ji okatě ignorovala.
„Když mě by strašně zajímal význam tvého jména, Draco,“ zamrkala na něj rádoby svůdně.
Teď zvedli hlavu všichni a probodli ji znechuceným pohledem.
„Tohle nemůžeš myslet vážně, Parkinsonová,“ hleděl na ni oslovený s odporem. „Draco je z latiny a znamená drak.“
„Jak překvapivé, draku,“ neodpustila si Selena polohlasnou poznámku.
Prefektka ji nenávistně probodávala pohledem, zatímco ona nevzrušeně psala dál. Zaslechla, že se nadechuje k další otázce, Draco ji předběhnul.
„Malfoy je z francouzštiny. Nedělej, že to nevíš,“ zavrčel rozladěně.
„Jak fascinující!“ vyjekla přehnaně dramaticky.
Blaise i Millicent se od ní nenápadně odsunuli v očekávání prudké reakce jednoho z nich. Byla ve Zmijozelu sotva týden, ale všichni velmi rychle pochopili, kdy je lepší držet se dál. A co bylo překvapivé - téměř všichni to bez problémů akceptovali, čímž se v kolejní hierarchii ke svému nekonečnému překvapení zařadila těsně pod prefekty mezi sedmáky, Zabiniho, Notta a Whitea - čtvrťáka, který se měl stát prefektem příští rok.
„Ale tohle ti na požadovanou délku nestačí, ukaž, pomůžu ti!“ pokračovala Pansy neúnavně ve svém snažení a natáhla se pro knihu, která ležela před Selenou – Historie čistokrevných kouzelnických rodů.
„Zaregistrovala ta holka, že už ho máš napsaný?“
„Nemyslím si. Trhej, Sel.“
„Moc vtipné…“
Natáhla se a rukou zachytila knížku, kterou se jí Parkinsonová snažila sebrat. Ne, že by ji ještě potřebovala… Ale nelíbilo se jí, že ji někdo ignoruje a ještě víc to, že něco zkouší na jejího přítele. Probodla překvapenou dívku vražedným pohledem.
„Jméno Draco pochází z latiny a opravdu znamená drak, což odkazuje například na sílu, moc nebo vznešenost. Vzhledem k tradici, díky které dostávají Malfoyové jména podle souhvězdí můžeme vyvodit, že se vztahuje i k souhvězdí jménem Draco. Přestože se mu říká Drak, jedná se o souhvězdí hada. Čímž se dostáváme k hodnotám Zmijozelu – lstivost, úskočnost, a tak dál, všichni to znáte nazpaměť i pozpátku. Dále, v Řecku žil vladař se stejným jménem, který byl známý svými krutými tresty pro sebemenší zločin. Pro nepatrné porušení zákona vymýšlel tresty tak ukrutné, že se dostal mezi nejhrůznější panovníky historie. Odrazíme-li se od tohoto faktu, Draconian znamená hrubý nebo krutý.
Příjmení Malfoy opravdu pochází z francouzštiny a dá se údajně rozložit na ‚mal foi‘, případně ‚mal fait‘, ale francouzsky neumím. Dle této knihy,“ ukázala na tlustou knížku opodál, „jsou možné interpretace ‚špatná víra‘ nebo ‚zlý skutek‘. Když se na to podíváme z historického hlediska, dostaneme se až k legendě o Artušovi. Lancelot, jeden z nejlepších bojovníků té doby, byl znám také jako ‚Le Chevallier Mal Fait‘, čili ‚rytíř konající zlé skutky‘.
Co se týče prostředního jména Lucius, velmi zjednodušeně se dá říct, že odkazuje na vládce pekel Lucifera,“ dokončila pedantským tónem svůj výklad.
Všichni na ni vyjeveně hleděli, Parkinsonová naproti ní s otevřenou pusou. Selena spokojeně zaklapla knihu, přitáhla ji k sobě a pustila se znovu do psaní.
„Sel?“ oslovil ji Draco překvapeně. „Kde jsi to proboha vzala? Já bych napsal tak tři věty…“
„Vidíš, teď máš tři stopy,“ trhla neurčitě rameny.
„Cože?!“
„Když k tomu přidáš podrobný výklad k tomu souhvězdí, řeckým dějinám, mytologii ohledně krále Artuše a Lucifera, taky trochu z historie tvojí rodiny… Jestli ti za tohle nedá nejlepší známku, tak tu ženskou vyhodím z okna,“ věnovala mu přezíravý pohled.
„Čím jsem si tohle zasloužil?“
„Tím úkolem z Přeměňování, na který jsem zapomněla, a teď z něho mám Vynikající.“
„A co znamená v latině Selena, otravná malá šprtka?“ probrala se Pansy na druhé straně stolu.
„Nevím, co znamená v latině, to jméno je totiž z řečtiny,“ odpověděla rozladěně. „Seléné je podle řecké mytologie bohyní Měsíce.“
„Takže já chodím s bohyní,“ objal ji pyšně Draco, všechny u stolu tím naprosto vyvedl z míry. „Bolelo to moc, když jsi padala z nebe?“
„A tebe bolelo, když ses škrábal z pekla?“ zeptala se pobaveně v narážce na jméno Lucius.
„Hezké, potkali jste se na půl cesty…“ poznamenala Claire.
Zmijozelové vyprskli smíchy, Parkinsonová raději utekla do ložnice.
„Jsi blbá, Everdeenová,“ odtáhl se uraženě.
„Na pitomou otázku pitomá odpověď… A když už jsme u toho příjmení, mohl by ses taky zapojit a vymyslet, co znamená. Ne každému se to píše tak dobře jako tobě…“
Draco jen neurčitě pokrčil rameny a začal listovat nějakou knížkou.
„Nevím, co tam hledáš, ale ve slovníku norštiny asi těžko něco najdeš, zlato…“
„Místo toho, abys ocenila, že –“
„Hele, tohle je docela vtipné, nepřijde vám?“ ozval se najednou Blaise a vytrhl je ze soukromého rozhovoru.
Všichni se po něm překvapeně podívali, moc nechápali, o co se jedná.
„Vždyť se na ně podívejte!“ rozhodil rukama. „Ona má být bohyně Měsíce a Malfoy je úplně bílý. Když ho ještě smotáš to kuličky, máš z něho úplný Měsíček. Proto ji poslouchá, ona mu vlá…“
Dál se nedostal, Draco po něm vztekle hodil onen norský slovník. Zpražil všechny naštvaným pohledem, preventivně, aby se nikdo nepokoušel Zabiniho větu dokončit. Pobavenému uculování však neunikl.
„Víš, že má docela pravdu?“ ozvala se po chvíli Selena.
„Co tím sakra chceš říct?!“
„Chci tím říct, že Blaise má tak trochu pravdu. Přece jenom jsi světlejší než bílá stěna… A ještě kdyby věděl, že se dokážu proměnit v draka, Draco… I tak tě miluju, můj nedůvěryhodný krutý drakohade.“
„Vůbec nechápu, proč máme tak pitomou hodinu,“ vztekal se prefekt už dobrých deset minut.
„No tak, chováš se úplně iracionálně.“
„Iracionálně?! Vždyť mě tady málem zabili!“
„Nezabili, bylo to jen škrábnutí. A navíc – čí to byla chyba, miláčku?“
„Potterova.“
„Proč tentokrát, prosím tebe?“ zeptala se, přestože znala odpověď.
„Prostě z principu.“
„Aha, jistě… Ty tvoje principy jsou určitě fascinující, nechceš mě zasvětit?“
„Jestli mi nechceš pomoct tak radši mlč!“
„Mě to docela baví…“
„Ale mě ne! A tohle by vůbec nemělo být povinné, vždyť je to blbost! A nebezpečné! Vůbec by nás do toho neměli nutit, krucinál! Jenom ohrožují životy mladých a nadaných kouzelníků a čarodějek, proto vymíráme!“
„Co je nebezpečného na hrabákovi, prosím tebe?“ zeptala se pobaveně a chytla jej za ruku.
Scházeli k Hagridově chýši na hodinu Péče o kouzelné tvory, už byli dost daleko od hradu, aby je Kratiknot neviděl… Z nějakého důvodu měl obrovský problém, když se drželi za ruce, natož všechno ostatní. Rychleji už stíhal ubírat body jenom Snape.
„Nevím, určitě něco!“
„Tak možná že ti ukradne prstýnek…“
„Cože?!“
„Proč si myslíš, že jsem ti říkala, abys je nechal v ložnici?“
„Abys mě naštvala? Jak to mám sakra vědět?! Pitomá hodina, pitomé potvory… Pitomý Potter!“
„Kdybys mě aspoň chvilku poslouchal… A nech toho, vždyť jsou rozkošní, dívej!“ ukázala rukou směrem k chýši a přešla poslední poznámku. Před ní pobíhalo zvířátko vzdáleně podobné krtkovi kříženému s ptakopyskem.
„Tomuhle ty říkáš rozkošný?! Jsi nějaká ujetá, ne?“
„Neštvi mě, Malfoyi, nebo v noci vykouzlím přízrak hypogrifa a nechám ho levitovat nad postelí…“
Na další rozhovor neměli čas, jelikož z chatrče vyšel poloobr a začal hodinu podrobným výkladem o úžasné povaze drobných stvoření a jejich neuvěřitelných schopnostech. Draco se po několika minutách naštvaně stáhl do bezpečné vzdálenosti, malý hrabák mu totiž šikovně sebral jeden z prstenů, aniž by si toho všimnul. Zatímco si z něj Nebelvíři dělali dobrý den a Zmijozelové se horko těžko snažili tvářit netečně (kromě Zabiniho, který se spokojeně pochechtával), Selena se s mírným pocitem zadostiučinění pokoušela tvrdohlavé zvířátko přesvědčit, aby jí ho vrátilo.
Nejednou se začaly ozývat užaslé výkřiky, Draco sebral od dívky prsten, který se jí konečně podařilo uchvátit z nenechavých pacek malého tvorečka a vyrazil k davu. Okamžitě strnul.
„Sel, jdeme zpátky do hradu!“
„Co, proč?“ natahovala krk, zatímco se horlivě snažil odtáhnout ji pryč.
„Už je tam zas ta pitomá slepice! Pojď, Merline, vždyť nás všechny zabije, nechápu, proč není uvázaná někde u stromu…“
„Tam je hypogrif?“ přeložila si jeho výlev, vytrhla se mu a vyrazila ke skupině studentů.
„Pojď zpátky!“ vyrazil za ní, právě se prodrala mezi Zmijozely do první řady.
Zastavil vedle ní a zděšeně hleděl na majestátní zvíře před sebou. Vyděsil se ještě víc, když postřehnul Selenin obdiv a náklonnost.
„Proboha Sel, pojď někam dozadu, prosím!“
„Nebuď srab, vždyť ti nic neudělá. Jen zůstaň stát a nehýbej se.“
Hagrid mezitím krmil hypogrifa mrtvými fretkami, ten je obratně chytal v letu. Zkoumavým orlím okem se rozhlížel po tvářích před sebou, až se zastavil na jedné z nich. Pustil zbytek fretky, roztáhl křídla, postavil se na zadní a vztekle zařval. Všichni se zarazili a hleděli na rozběsněného tvora, ještě před pár vteřinami zosobněním klidu a lhostejné pýchy.
„Ta slepice mě poznala!“ zaječel Draco a ztuhnul hrůzou.
„To je blbost, není možné, aby…“
Nedořekla, hypogrif vyrazil proti nim. Studenti prchali do všech stran, Hagrid se ho snažil zastavit, Draco v pokusu o zběsilý úprk zakopl o větev a skončil na zemi. Selena udělala jediný krok mezi něj a rozběsněné zvíře, které teď propalovala pohledem. K neskutečnému úžasu všech se hypogrif zastavil a pohled jí opětoval. Zírali na sebe naprosto ignorujíc ruch okolo, Hagrid něco křičel, někomu utekla učebnice a teď honila Nevilla, hrabák okrádal Draca o další prsten. Úžas nabral zcela nových rozměrů – hypogrif se hluboce uklonil. Selena pomalu zopakovala jeho pohyb, avšak hlavu zastavila kus nad úrovní té orlí.
„Jak?! Sakra řekni mi jak?!“ hleděl na ni Draco a rozhodně nebyl jediný.
Poloobr, který stál opodál vypadal naprosto vyvedený z míry vývojem událostí… A měl proč.
„Nejsem pro něj člověk,“ odpověděla s podivnou směsicí pocitů. „Nebere mě jako lidskou bytost, něco méněcenného… Jsem pro něj drak. Nadřazená. Jinak si to neumím vysvětlit. Aspoň máme důkaz, že opravdu nejsem přerostlý netopýr...“
Nedokázal odpovědět. Jednak protože moc nechápal, co mu právě řekla… Ale hlavním důvodem byla další vlna zděšení, když poodešla stranou ke kamenné zídce a zamlaskala. Tvor k ní poslušně přiběhl a zastavil, několikrát ho pohladila po peří na hlavě a krku. Vyškrábala se na zídku, zamlaskala podruhé, hypogrif popošel směrem k ní. Nasedla. Začaly se ozývat další zděšené hlasy, mezi všemi vynikal Hagridův, stejně je nevnímal. Měl pocit, že omdlí… Sebejistě se usadila za křídla fantastického zvířete. Naprosto klidně prošli kolem nechápavé skupiny. Otočili se zpátky, zrychlili, po chvíli cválali plnou rychlostí. Roztáhl křídla, přímo vedle Draca jimi mocně máchnul – vznesli se do vzduchu.
Omdlel.
„Draco, prober se,“ ozvalo se nad ním, někdo s ním třásl. „No tak, zlato. Nehraj si na krále dramatu a vstávej, musíme zpátky do hradu.“
Pomalu otevřel oči, nad ním se sklánělo několik lidí. Zabiniho tmavý obličej, Crabbe, Pansy… Těsně před ním visely Seleniny rozcuchané tmavé vlasy, usmívala se něj se zářícíma očima a třásla mu ramenem.
„Mimochodem, tohle je tvoje, řekla bych,“ a zvedla ruku s jedním z jeho prstenů.
Okamžitě po něm hrábl, zvedl se do sedu, rozhlédl se kolem sebe. Zmijozelové stáli těsně u nich, za nimi slyšel smích Nebelvírů, určitě se smějou jemu, zmetci jedni… Hagrid stál s hypogrifem v téměř dostatečné vzdálenosti a házel mu další mrtvou fretku. Vybavilo se mu, proč skončil v mdlobách.
„Jsi normální, sakra?!“ rozkřikl se a začal se zvedat na nohy. „Vždyť tě mohl zabít! Co tě to krucinál napadlo?!“
„Uklidni se, nic se nestalo…“ natáhla k němu ruku, vztekle ji odpálil.
„Ale mohlo! Nevím, na cos myslela! Chceš mě zabít?! Víš jak jsem se bál?!“
„Promiň?“ vyzkoušela provinile. „Miláčku, chápu, že se bojíš, ale umím létat, pamatuješ? Nic se mi stát nemohlo. A navíc... Strašně dlouho jsem nelétala, chybí mi to.“
„Tohle už nikdy nedělej,“ přivinul ji k sobě, trochu se uklidnil. Nechala se obejmout, mlčel. Po chvíli k němu zvedla oči, opět vypadaly vesele.
„Zákaz platí jenom pro hypogrify? Mám pocit, že by tu někde mohli být testrálové…“
„Neriskuj, Everdeenová,“ houkl naštvaně a za ruku ji táhl nahoru směrem k hradu.
Tahle událost byla Bradavickým nejprobíranějším tématem více než týden. Poté ji – k Dracově velké úlevě – zastínil Potter líbající se s Changovou.
Seděli na obědě ve Velké síni, již po několikáté poslouchali vzrušené sázení na vztah Nebelvíra a Havraskárské dívky. Vzájemné utkání ve famfrpálu se blížilo, tipy na jejich rozchod padaly ze všech stran. Do síně vešli podivně zaražení Havraspárští čtvrťáci, stejně staří hadi těsně za nimi. V tichu zabrali mezeru kousek od nich a svorně mlčeli, rozklepanýma rukama se natahovali po pohárech s vodou, nikdo nejedl.
„Co se vám stalo?“ zeptal se Cox nejbližší dívky, tak se rozbrečela a utekla z Velké síně. „Co jsem řekl?“
„To Umbridgeová,“ osmělil se chlapec opodál. „Z nařízení Ministerstva musí všichni spolehlivě zvládnout aspoň jedno praktické kouzlo...“
„Co je to za hovadinu? Vždyť jsme za posledního půl roku ani nesměli vytáhnout hůlky,“ pozoroval je Draco nedůvěřivě.
Chlapec jen přikývl, dívka vedle něj ze sebe na pátý pokud vykoktala, proč jsou všichni tak zaražení.
„Bu-bubák! Musíme za-zahnat bubáka... Ona,“ ukázala na volné místo vedle Coxe, „když byla malá, utopil se jí bráška... Bylo to hrozné!“
Schovala hlavu do dlaní a začala vzlykat, Palmerová vstala od jídla a snažila se ji utišit. Draco zabloudil pohledem k Havraspárskému stolu, jejich čtvrťáci na tom nebyli o moc líp.
Co je to zas za výmysl?!
„Draco?“ ozvalo se vedle něj nejisté pípnutí. „My máme... Máme tu hodinu teď, že?“
Ztuhnul.
Tohle nebude dobré. Tohle vůbec nebude dobré...
Okamžitě si zděšeně zakryla ústa rukou.
Draco zíral na Selenu, Selena na Snapea, Snape do dveří. Minutu, dvě.
Konečně se profesor pomalu otočil, oba udělali bezděčný krok vzad.
„Tuhle poznámku,“ začal výhružně, „připíšu nadměrnému množství Veritaséra a budu předstírat, že jste nikdy nic neřekla.“
XXX
Dracovi cukly koutky, okamžitě se ovládl, profesorovu pohledu uniknout nestihl.
„Nejsem si zcela jist, co přesně Vám přijde tak zábavné, pane Malfoyi.“
„Nic, pane profesore, omlouvám se,“ pronesl přemáhajíc smích, Snape jenom vytáhl jedno obočí, Selena nepomáhala.
„Tak skonal Draco Lucius Malfoy, milovaný přítel a syn, obdivovaný prefekt a skvělý chytač. Jeho náhlý skon rukou profesora Snapea byl ránou pro nás všechny, jeho skutky však nebudou nikdy zapomenuty…“
XXX
„DRACO LUCIUSI MALFOYI! OKAMŽITĚ SE SEM VRAŤ!“
„ZAPOMEŇ NA TO! JÁ MÁM PUD SEBEZÁCHOVY!“
Rozcuchaný a neupravený prefekt vyletěl z chodby a vztekle pokračoval přes ztichlou společenskou místnost. Rozzuřená Selena se objevila na prahu.
„POLEZ ZPÁTKY TY SRABE JEDEN!“