Díl 13 - Medúza
Do učebny Obrany proti černé magii ji museli s Crabbem doslova dotáhnout, cestou je míjely nevelké skupinky Mrzimorských studentů mířících stejným směrem. Tentokrát však bez poznámek či posmívání z obou stran, všichni se doslechli, co se minulou hodinu stalo a co je čeká.
Usadil dívku na její obvyklé místo a zaregistroval dva studenty ve žlutých hábitech mířící k nim.
„Drž se,“ prohodil jeden směrem k ní, druhý vážně pokýval. Selena se jen neurčitě usmála a dál zírala na rýhu v lavici, Mrzimorští rozpačitě odešli. Draco za nimi překvapeně hleděl – tolik účasti?
„Dobrý den, milánkové!“ ozval se cukrkandlový hlas a vzápětí se objevila i jeho majitelka.
„Dobrý den, paní profesorko,“ odpověděla třída sborově mdlými hlasy.
Růžová ropucha nevypadala, že by pohřební tón postřehla a pisklavě pokračovala: „Dnes vás čeká velká věc! Dnes si vyzkoušíte, jaké to je bránit se černé magii, opravdové černé magii. Sám Ministr kouzel se moudře rozhodl, že by všichni studenti měli tohle pokročilé kouzlo zvládnout, ještě než ukončí studium. Víte, Ministerstvo…“
Draco vypnul a zaměřil se na Selenu stále nehnutě hypnotizující desku stolu, zatímco Umbridgeová dál dělala podprahový nábor na Ministerstvo. Několikrát se ji neúspěšně pokoušel rozmluvit, nakonec se jen nenápadně přisunul blíž a pod lavicí stiskl její ledovou ruku.
O dvacet minut později profesorka konečně skončila se svým monologem a za neustálého pochichtávání je vyzvala, aby se seřadili uprostřed třídy. Odtáhl Selenu do nejvzdálenější části chumlu, nikdo se nesnažil prodrat dopředu a být první, je však dozadu pustili bez námitek.
Umbridgová s přehnaně dramatickým gestem otevřela truhlu, před nebohou Mrzimorskou dívkou se zjevil bubák.
Fronta postupovala, bubák měnil tvar – had, jezero, hrob, Snape, pavouk, jiný pavouk, učebnice Lektvarů, růžová žába, kotlík, vlkodlak, klaun, Snape, Filchova kočka… Úspěšnost zahnání se pohybovala kolem půlky, rozklepaní studenti se kupili na druhé straně učebny, Umbridgeová se chichotala.
Najednou stál před Bubákem Draco. Pustil Seleninu ruku, pohledem střelil po Millicent za ní, nenápadně ji podpírala. Popošel dopředu a vyčkával, zděšeně si uvědomil, že by v tu chvíli měl za profesora raději i toho blbého Lupina.
Bubák se zaměřil na novou osobu, chvíli se nic nedělo… Pak se před ním zjevila postava v kápi. Ztuhnul, ne, tuhle masku neznám, tohle není otec… Smrtijed si okázalým pohybem vyhrnul rukávy, na bledém předloktí se vlnilo znamení zla, živé, připravené vyslechnout volání, zálibně po něm přejel. Pomalu vyrazil k němu, Draco o krok ustoupil, ty pohyby, ta chůze, sakra, vždyť je mi to povědomé! V ruce falešného smrtijeda se objevila hůlka, tak důvěrně známá – hlohové dřevo, uvnitř žíně z jednorožce, deset palců dlouhá.
Můj bože, to jsem já!
„Riddikulus!“ vykřikl, smrtijed se proměnil v mima s maskou a začal přehrávat své uvěznění v neviditelné krychli, třída se svíjela smíchy. Úlevou se málem sesul k zemi, nikdo nic nepoznal.
Na vyzvání profesorky neochotně uvolnil místo Seleně, díky jeho bubákovi se trochu probrala, dokonce se pousmála…
Mim se zarazil a prohlížel si dívku před sebou. Zmizel. Místo něj se ve vzduchu objevila ruka v kožené rukavici svírající hůlku.
Draco vytřeštil oči, samozřejmě že pochopil, o co se jedná.
„Sel! Bubák! Je to jenom bubák!“
Neodpovídala, ztuhlá hrůzou zírala na výjev před sebou, neměla daleko ke zhroucení. Střelil pohledem k Umbridgové a vyvalil oči ještě víc – ta mrcha se usmívá! Ruka se pohnula, hůlka teď mířila na Selenu.
„Sel, prosím! Riddikulus!“
Neschopná slova stála uprostřed ztichlé učebny. Ruka se opět rozhýbala, její hrůza dosáhla vrcholu, pohyb poznala.
Ozval se hluboký, Dracovi známý hlas: „Cruci-“
Bleskově skočil před ni, „RIDDIKULUS!“ zařval, opět se objevil mim.
Jak jsi mohl, otče?
Selena se probrala, zděšeně se rozhlédla po zaražených studentech. Pohled zastavila na zlověstně se usmívající profesorce… Než se stihl rozhýbat a zadržet ji, vystřelila ze třídy.
„Sel, počkej!“ vyběhl za ní, téměř okamžitě byl nucen zastavit.
„Neopovažujte se opustit třídu, pane Malfoyi!“ vyštěkla ropucha, v tu chvíli ji z celého srdce nenáviděl. „A až uvidíte slečnu Everdeenovou, vyřiďte jí, aby se dnes v sedm hodin hlásila v mém kabinetu. Uděluji jí školní trest za porušení kázně.“ Výhružně se rozhlédla po strnulých tvářích v učebně, pak se spokojeně zachichotala. „Pokračujeme!“
Vztekle se uklidil do nejvzdálenějšího rohu a v myšlenkách našel Selenu. Sice s ním odmítala mluvit, přesto aspoň věděl, že je v pořádku…
Neuplynulo ani pět minut od jejího zběsilého úprku a rozrazily se dveře, na prahu stála nepříčetná McGonagallová, pronikavýma očima jej vyhledala mezi studenty, zatímco okázale ignorovala vzteklý proslov Umbridgeové.
„Běžte najít slečnu Everdeenovou, pane Malfoyi. Řekla bych, že měla namířeno k Astronomické věži. A pohněte sebou, u velkého Merlina! Věci Vám snad do sklepení může vzít někdo z Vašich spolužáků!“
Na víc nečekal a vyrazil ze třídy, za sebou slyšel probíhající hádku mezi dvěma profesorkami. McGonagallová se nemýlila, Selena byla opravdu na Astronomické věži a čekala na něj.
Vyběhl nahoru skoro bez dechu, okamžitě mu s úlevou padla do náruče a začala brečet. Jemně jí přejížděl po zádech, snažil se ji ukonejšit. V tichém obětí stáli na vrcholu věže velmi dlouho, čerpající sílu z pouhého obětí, lapeni ve vzpomínkách na Komnatu nejvyšší potřeby a onen osudný večer, oheň praskající v krbu, měkké deky, hřejivou přítomnost toho druhého.
„Zlobíš se na mě?“ zahuhlala nečekaně do jeho hábitu.
„Proč bych měl?“ sledoval překvapeně temeno její hlavy, zatímco čekal na odpověď.
„Já nevím, že jsem to nezvládla… Vždyť to byl jenom bubák!“
„Sel…“ povzdechl si. „Tohohle bubáka by nezvládl nikdo. Vůbec to neřeš, je to hloupost a Umbridgeová je pitomá.“
„Budu se snažit…“ zvedla hlavu a mdle se na něj usmála. Něžně ji políbil, vyrazili zpátky dolů – oba byli na kost promrzlí.
„Ten tvůj bubák…“ začala nejistě u paty schodiště. „To jsi byl ty, že?“
„Ano,“ hlesl tiše. „Myslím… Mohl jsem to být já. Takový bych byl a stále mohl být… Přece jenom, cejchu smrtijeda se tak lehce nezbavíš,“ pronesl třesoucím se hlasem a sevřel si levé předloktí.
Zastavila před ním. Něžně ho uchopila za ruce, donutila jej pustit košili a nechat je volně v jejích. Chvíli se mu dívala do očí… Pak si stoupla na špičky a rychle ho políbila na nos.
„Miluju tě, Draco,“ usmála se.
„Jsi neuvěřitelná,“ pochopil její snahu, jednu ruku vymanil ze sevření a láskyplně jí odhrnul z čela neposlušný pramen vlasů. „Já tebe víc, Sel.“
Nahnul se k ní, aby ji políbil… A zpoza rohu se zjevil Kratiknot. Obratem ubral Zmijozelu za každého deset bodů a nerudně je poslal do sklepení.
Seděl ve Zmijozelské společenské místnosti a hypnotizoval vchod. Ostatní se už před dlouhou dobou přestali snažit na něj mluvit, většina z nich byla skoro stejně nervní jako on. Bylo po deváté hodině a Selena nikde, navíc vytvořila bariéru jen pár minut poté, co vešla do růžového pekla.
Dál vytrvale hypnotizoval vchod.
Těsně po půl desáté se konečně otevřel, dovnitř vpadla roztřesená a ubrečená. O pár vteřin později se choulila vedle něj na pohovce, obličej skrytý v jeho košili.
„Už je dobře zlato,“ objal ji a přitáhl ji blíž. „Pusť mě k sobě…“ zašeptal.
Bariéra mezi nimi ani nestihla zmizet, on už vyděšeně třeštil oči na dívku ve svém náručí, první, co jej zasáhlo byla pronikavá bolest na levé ruce.
„Proboha, Sel! Co se tam stalo?!“ našel její levou ruku a vyplašeně zíral na krvavě rudou ránu.
„Ptala se…“ vzlykla a snažila se pokračovat. „Ptala se na to stejné, co tehdy na Ministerstvu…“
„Na co?“ přesunul nechápavý pohled k jejímu obličeji.
„Kdo to je…“
„Co? Co to má zas znamenat?!“
Nikdy se jí na to nevyptával…
„Já nevím!“ škytla a znovu si o něj opřela hlavu. „Já vůbec nevím, nevěděla jsem to ani tehdy a nevím to ani teď!“
„Tak proč se tě na to u velkého Merlina vůbec ptá?“ ozval se z vedlejšího křesla nechápavý Cooper, ostatní hadi celou scénu zaujatě pozorovali.
„Protože hledají někoho důležitého a já bych měla vědět, kdo to je, ale já to nevím a to je štve a proto se mě ptají pořád dokola,“ vychrlila ze sebe, dokonce i ona vypadala vyděšená z toho, co řekla…
Zamračeně ji sledoval, tohle bylo divné… Navíc celé spojení mezi nimi bylo podivně zmatené, nebyl schopný z něj nic vyčíst – jen ostrou bolest levé ruky.
„Jsi v pořádku, Sel?“ zeptal se podezřívavě.
„Ne. Šíleně mě bolí ruka, je mi zima a asi budu zvracet… Jsem vyděšená a ponížená, navíc se mi vrací všechny vzpomínky na dobu před Bradavicemi a bojím se, že k ní budu muset zítra znovu…“
Zmijozelové zděšeně zírali na třesoucí se dívku, ta zírala na něj. Ještě pár vteřin mu zabralo, než pochopil, čeho je svědkem.
„Ona ti dala něco vypít?“ Musel se ujistit.
„Verita… Veritasérum,“ vysoukala ze sebe.
„Jdeme za Snapem,“ vystřelil z pohovky a táhl ji směrem k východu ze společenské místnosti.
„Ne, počkej, prosím… Já nechci…“ kňourala a snažila se mu vytrhnout.
„Reakce na Veritasérum by neměly být fyzické, Merlin ví, kolik ti toho dala! Jdeme,“ zavelel nekompromisně a vystrčil ji na chodbu.
Pode dveřmi profesorova kabinetu prosvítal úzký pruh záře, Draco s úlevou zaklepal a zároveň zachytil Selenu snažící se prchnout.
„Bude to dobrý,“ přitáhl ji k sobě, z části aby předešel dalším pokusům o útěk.
Dveře se otevřely, Snape je naštvaně pozoroval.
„Doufám, že máte rozumné vysvětlení, proč se potulujete po chodbách po večerce, pane Malfoyi. Co se stalo?“
„Umbridgeová mi dala Veritasérum a mně je strašně špatně!“ vystřelila Selena okamžitě, otázka byla mířena na oba - lektvar fungoval bezchybně.
Snape na ni chvíli nechápavě zíral, pak je vyzval, aby vešli a zamířil do vedlejší místnosti. Draco jej nenápadně pozoroval, nejdříve zastavil u jedné z polic a přeskládal pár lahví. Zamračil se. Přešel na druhou stranu, zopakoval postup. Vylezl na nízký žebřík, prohledával poličku nade dveřmi.
„Accio Veritasérum,“ zavrčel, když stál opět na zemi.
Nic se nestalo.
„Já tu ženskou roztrhám,“ ulevil si, oba na něj s hrůzou hleděli, strohá odměřenost byla pryč.
Snape vztekle přešel ke dveřím, seslal pár kouzel. Draco netušil, co přesně by se mělo stát, ale výsledek profesora očividně nepotěšil.
„Jak je možné, že prošla přes všechny ochrany?!“ zavrčel, spíš pro sebe.
„Asi nejste tak pozorný, jak si myslíte,“ ujelo Seleně. Okamžitě si zděšeně zakryla ústa rukou.
Draco zíral na Selenu, Selena na Snapea, Snape do dveří. Minutu, dvě.
Konečně se profesor pomalu otočil, oba udělali bezděčný krok vzad.
„Tuhle poznámku,“ začal výhružně, „připíšu nadměrnému množství Veritaséra a budu předstírat, že jste nikdy nic neřekla.“
Selena horlivě kývala hlavou.
„Účinky lektvaru by měly odeznít samy za několik hodin. Pokud Vám ráno nebude lépe, doporučuji návštěvu nemocničního křídla.“
Vrátil se do místnosti plné lahviček s lektvary, jednu vybral a vrazil ji Dracovi do ruky.
„Víte, co máte dělat, pane Malfoyi. A teď zmizte.“
Seděli ve Velké síni, nepřítomně jedli snídani. Poté, co se včera večer vrátili do Zmijozelského sklepení jí připravil léčivý roztok, naštěstí fungoval a po rudé ráně zbyla jen nepatrná jizvička, která za pár dní zmizí úplně. Selena se díky tomu trochu zklidnila, účinky Veritaséra vypršely asi hodinu po tom, zároveň se vrátilo do normálu i jejich pouto. Celou noc pak děkoval Merlinovi, že ji přesunuli do Zmijozelu a on za ní nemusí do Komnaty nejvyšší potřeby, protože nebyla schopná usnout na víc než půl hodiny, aniž by se neprobudila s noční můrou. Do rána také zmizely vedlejší účinky lektvaru, kruhy po jejíma očima byly naštěstí pouze z nevyspání.
Draco vzdal svou snahu sníst aspoň něco chvíli po Seleně, stejně museli vyrazit na hodinu Bylinkářství. Ze dveří vycházeli spolu s ostatními studenty a stejně jako oni zůstali stát jako opaření.
Z vrchních pater se blížil nepříčetný Snape, za ním zuřivě se tvářící Umbridgeová. Popoběhla a zastoupila mu cestu přímo uprostřed davu studentů, její hlas se vztekem posunul ještě o oktávu výš.
„Já si vyprošuji, ano, vyprošuji! Abyste se ke mně choval s náležitou úctou, profesore Snape! Nezapomeňte, že jsem tady na přání samotného Ministra kouzel! A nemyslím si, že by byl Korne-“
„A já bych velmi ocenil,“ skočil jí nevybíravě do řeči, jeho hluboký hlas ostře kontrastoval s tím jejím. „Abyste nekradla v mém kabinetu mé lektvary a následně s nimi netrávila mé studenty špatným dávkováním.“
„Proboha, já k ní budu muset denně až do konce roku…“ zděsila se Selena vedle něj, křečovitě svírala jeho ruku.
„Co si to dovolujete?!“
„Popíráte snad svou přítomnost v mém kabinetu?“
„Rozhodně! Nevím, co bych tam hledala!“
„Třeba veškeré mé zásoby Veritaséra?“ pronesl Snape ledově.
„Jak se to… Co si to… O tomhle se dozví Kornelius!“
„Hodláte mi vyhrožovat?“ zavrčel a popošel k ní blíž, což ji nejdřív donutilo zaklonit hlavu a nakonec o krok ustoupit.
„Já jenom chci, abyste se ke mně choval s náležitou úctou, Severusi,“ prohlásila sebejistě, když po pár vteřinách našla ztracený klid.
„Nehodlám prokazovat úctu někomu, kdo vědomě ohrožuje zdraví mé studentky přestože ví, že daná studentka není schopna poskytnout žádané odpovědi.“
„Já… Já…“ zakoktala se Umbridgeová podruhé a těkala pohledem po studentech okolo, zatímco Snape ji téměř vraždil černýma očima. „Ubírám slečně Everdeenové dvacet bodů za to, že donáší na profesory!“
Davem projel překvapený šum, Selena ztuhla.
„A já slečně Everdeenové padesát bodů uděluji,“ postoupil Snape o další krok směrem k růžové profesorce, hlas opět přešel do výhružného vrčení. „Za holý fakt, že Vás dokázala na místě nezabít.“
Věnoval jí poslední pohled plný zášti a vztekle odkráčel do sklepení, černý hábit za ním vlál. Umbridgeová pár vteřin nevěřícně sledovala profesorova záda, pak se trhaně rozhlédla kolem sebe a nuceně se zachichotala.
„Nemáte co na práci?“ zeptala se přehnaně sladce, studenti se rozprchli.
Selena byla na hodině Bylinkářství tak vyvedená z míry, že se jí úspěšně povedlo nezavraždit kytku, kterou jí Prýtová přidělila.
Snapeův výstup s Umbridgeovou se roznesl po škole rychlostí světla. Hned ten den při obědě všichni studenti nenápadně sledovali růžovou a černou postavu u profesorského stolu, stejně tak Selenu mezi ostatními Zmijozely. Příjemné to sice nebylo, ale tahle scéna jí zajistila klid od ohavné ropuchy a drobné ujištění, že profesor Lektvarů opravdu nemístnou poznámku nevyčítá jí.
A také škodolibý pocit zadostiučinění.
Stála vedle tribun na famfrpálovém hřišti, šest hráčů s ní. Se zakloněnou hlavou pozorovali Draca, který stíhal Zlatonku.
Konečně ji chytil a vrátil se na zem, spolu s Flintem ji zavřeli k Potloukům a Camrálu.
„Se nedivím že chodíte tak pozdě,“ houkla na něj Selena, „trvá ti to jak psovi pastva.“
„Co tím chceš říct?!“ vyletěl.
„Že na tom koštěti visíš jako lenochod a slepý k tomu. Už ti někdo řekl, že máš sledovat tamtu zlatou věc a ne krajinku?“
„Neštěkej po mně, co ti zas je?!“
„Je mi zima a mám hlad, už tu na tebe dvacet minut čekáme!“
„Tak si tu blbost zkus chytit sama, když jsi tak chytrá!“ rozhodil rukama.
„Klidně! Vsadím se, že bych byla podstatně rychlejší než ty,“ zavrčela a chtěla konečně vyrazit na oběd.
„Chceš se vsadit, Everdeenová?“ založil si ruce a počkal, než se otočí.
„Jasně, jenomže než se já zvednu ze země se školním Zametákem ty budeš sedět ve Velké síni. A navíc si nechci zničit kabát.“
„Půjčím ti koště,“ ozval se nečekaně Flint, Draco po něm střelil nasupeným pohledem. „No co? Může to být dobrá podívaná…“ pokrčil rameny, ostatní hráči přikyvovali.
„Díky, ale to pořád neřeší můj problém s oblečením,“ otočila se na něj, problém záhy vyřešil sám Draco.
„Zajdi do šatny, mám tam náhradní.“ Popošel k ní, zíral jí do očí z pár centimetrů. „Troufáš si, Everdeenová?“
„Že váháš, Malfoyi,“ zavrčela a vyrazila k šatně.
Než se za deset minut vrátila, postávala kolem tribun valná většina hadů, mezi nimi i pár skupinek z jiných kolejí, od hradu se blížily další.
„Kdo to svolal?“ ozvala se, Draco s Flintem se otočili.
„Nevím, někdo šel asi… Čí jsou ty kalhoty?!“ zamračil se.
„Tvoje,“ odpověděla přezíravě a sebrala od Flinta koště.
„To asi těžko, já je nemám tak... Vypasované,“ hleděl na kalhoty těsně obepínající její stehna. Merline, to je pohled...
„Teď už ano,“ pokrčila rameny, jako by se nic nedělo a vyrazila doprostřed hřiště. „Začneme nebo vysrabíš?“
„Neštvi mě, Everdeenová!“ vyrazil za ní. „Nechalas na tom hábitu aspoň moje jméno, když už mi ničíš zbytek šatníku?“
„Neničím ti ho, tyhle kouzla jsou otázkou učiva druhého ročníku. A ano, pořád tam je tvoje jméno,“ odhodila si vlasy ze zad a svázala je do copu. Na dlouhém zeleném hábitu bylo nad číslem 7 opravdu jméno Malfoy.
„Aspoň něco…“ stihl zavrčet, než k nim přišel Flint se Zlatonkou.
„Žádný nitrozpyt, jasné?“ přejel je oba pohledem. „A snažte se navzájem nezabít.“
„A žádný dračí pohled,“ ozval se Draco těsně před tím, než mezi sebou vytvořili bariéru.
Flint vyhodil Zlatonku do vzduchu a ještě pár vteřin počkal než jim dal znamení, že můžou vyrazit.
Vyskočili, začali stoupat kolmo k nebi. Selena srovnala koště u vrcholků tribun a začala kroužit kolem, Draco stále stoupal. Rozhlížela se po hřišti, nikde nic. Vyletěla výš, do Dracovy úrovně. Několik minut neúspěšně poletovali kolem hřiště, když koutkem oka postřehla nepatrný odlesk. Odolala touze strhnout koště na stranu a širokým obloukem se začala stáčet daným směrem, očima hledala další záblesk. Objevil se tři metry pod zuřivě se rozhlížejícím Dracem. Pomalu k němu zamířila, otáčela hlavou zleva doprava, hlavně nedat najevo, že už ji vidím, Merline díky, že ho nenapadne podívat se dolů…
Pět metrů od Zlatonky prudce zrychlila, natáhla ruku, Draco něco křičel a střemhlav padal k ní, okřídlená věcička se obratně vyhnula oběma a zamířila k Havraspárské tribuně, oba Zmijozelové za ní. Zběsile pronásledovali zlaté záblesky, kolem tribun, skrz obruče, kolmo k zemi, těsně nad hlavami přihlížejících studentů, zamířila mimo hřiště. Najednou stál těsně před nimi hlouček profesorů, překvapeně uskakovali, jen Snape zůstal strnule stát, zděšeného ředitele jejich koleje minuli o pár centimetrů každý z jedné strany. Opět začali stoupat, zmateně kličkující Zlatonka zamířila zpět na hřiště, prosvištěli kolem tribun. Draco byl blíž, natahoval ruku, už ji skoro měl, sakra ne! Chytla jej za vlající hábit a trhla zpátky, vyvedený z rovnováhy se snažil udržet ve vzduchu, v tu chvíli na Zlatonku zapomněl. Hnala se dál, osamocená jen na pár okamžiků, než se k ní opět připojil. Zlatá kulička prudce zatočila, zareagovala rychleji, Draco měl stále těsně před sebou záda s číslem 7 a svým jménem. Začali stoupat, kolmo od země, téměř ji měla… Jen pár centimetrů od jejích lačných prstů Zlatonka ucukla a zastavila se, sevřela naprázdno. Draco spíš instinktivně hrábl před sebe a najednou vítězoslavně svíral chladnou kuličku.
Srovnal koště, Zlatonka se přestala snažit vymanit, pohledem našel Selenu mířící k němu. Tváře rudé, ošlehané větrem, klouby na rukou pro změnu bílé, jak svírala koště, rozcuchané vlasy se jí lepily na obličej. Gestem levé dlaně naznačil, aby zničila bariéru.
„Gratuluju,“ ozvala se jako první a zubila se od ucha k uchu.
„Co je tohle za výraz? Mám se bát? Neměla bys být spíš naštvaná?“ zeptal se opatrně.
„Nečekala jsem, že tu věc chytím. Ty hraješ roky,“ trhla rameny. „Pointou bylo jen vytočit tě tak, abys měl vážně potřebu mě porazit. Je obrovský rozdíl v tom, jak ledabyle hledáš Zlatonku při tréninku a jak zuřivě ji pronásleduješ, když je zápas.“
„Jsi nemožná, Everdeenová.“
„Taky tě mám ráda, Malfoyi,“ zašklebila se.
Draco nevěřícně zavrtěl hlavou, přiletěl těsně k ní a jemně ji políbil, zezdola se ozval potlesk.
„Můj bože, kolik jich tam je?!“ zděsil se, když uviděl dav pod nimi.
„Celá škola, řekla bych. Sakra…“ zbledla.
„Co je?“
„Snape!“
„Ech… No jo, sakra.“
Chvíli nehnutě propátrávali dav pod sebou, postavu v černém hábitu našli vedle zbytku Zmijozelského mužstva. Vyměnili si smířený pohled a odevzdaně se rozletěli k zemi, adrenalin a euforie vyprchali jako mávnutím hůlky. Za dalšího potlesku přistáli a neochotně se vydali vstříc profesorovi, který je sledoval svým obvyklým nečitelným výrazem.
„Na co to tipuješ?“ zeptala se v půli cesty. „Já bych řekla, že budem až do konce roku připravovat veškeré přísady na hodiny a uklízet učebnu lektvarů…“
„Jsi nechutně pozitivní. Já bych řekl, že nás před celým Zmijozelem vlastnoručně zaškrtí a bude si to velmi, velmi užívat…“
Zastavili dva metry před Snapem, oba mu zatvrzele opláceli jeho pohled, Selena začala v duchu notovat pohřební pochod. Dracovi cukly koutky, okamžitě se ovládl, profesorovu pohledu uniknout nestihl.
„Nejsem si zcela jist, co přesně Vám přijde tak zábavné, pane Malfoyi.“
„Nic, pane profesore, omlouvám se,“ pronesl přemáhajíc smích, Snape jenom vytáhl jedno obočí, Selena nepomáhala.
„Tak skonal Draco Lucius Malfoy, milovaný přítel a syn, obdivovaný prefekt a skvělý chytač. Jeho náhlý skon rukou profesora Snapea byl ránou pro nás všechny, jeho skutky však nebudou nikdy zapomenuty…“
„Ty jsi vážně pitomá…“
„Slečno Everdeenová,“ oslovil Snape tentokrát ji.
„Tak skonala Selena Everdeenová…“ začal Draco okamžitě.
„Ano, pane profesore?“ ignorovala ho silou veškeré své vůle.
„Tato nová tréninková metoda panu Malfoyovi zdá se svědčí.“ Popošel k nim a pokračoval tišším hlasem, aby dolehl jen k hadům v těsné blízkost. „Velmi rád bych letos konečně viděl zklamání ve tvářích Nebelvírů a profesorky McGonagallové. Očekávám Vaši absolutní spolupráci při následujících trénincích. Jen z nich laskavě vynechte mou osobu, v případě opaku by se vám následky nemusely zamlouvat. “
Selena i Draco horlivě kývali, tohle nevypadá na pitvání žab a uklízení učebny.
Snape je ještě jednou sjel pohledem, aby se ujistil, že pochopili a otočil se k odchodu. Po pár krocích se však zastavil a ohlédl.
„Pět bodů každému.“
Snape odešel, Zmijozelové se konečně uklidnili, skupinky z ostatních kolejí se s naštvanými výrazy trousily pryč. Selena čekala na Draca, který šel odnést košťata, převléknou se až v ložnici. Neustále k ní přicházeli studenti v zelených hábitech pogratulovat, vyřídit gratulace Dracovi, vyjádřit svůj obdiv či prostě jen poplácat po zádech.
Mezi zelenými hábity se objevil jeden červený, stál před ní Weasley.
„Ty, Everdeenová?“ začal opatrně, nejistě se rozhlížel kolem.
„Ano?“
Zaujatě ho pozorovala, tohle by mohlo být zajímavé.
„Já jsem jenom chtěl-“
„Skvělý výkon, Sel!“ prošel kolem ní White.
„Díky,“ usmála se. „No?“
„Chtěl jsem říct, že…“
„To bylo super! Budete to dělat častěj?“ přiběhla malá Rosie s kamarádkami, vzrušeně na ni zíraly.
„Pravděpodobně ano, dám vám vědět,“ usmála se, dívky ji potěšily.
Znovu se otočila na Weasleyho.
„Chci ti říct…“
„Naprosto dechberoucí, Everdeenová!“ chytil ji kolem ramen Tebboth. „Dokonalé. Měla bys Malfoye štvát častěji.“
„Dělám na tom,“ ušklíbla se.
Tak to šlo ještě nějakou chvíli, než Weasleymu došla trpělivost.
„U vousů velkého Merlina!“ rozhodil rukama Nebelvír. „S tebou si člověk nemůže ani normálně promluvit, jsi jak ta Medúza, furt se kolem tebe motají hadi!“
Zmijozelové se zastavili, zadívali se na zrzka a jako jeden se zašklebili. Pak nevzrušeně pokračovali v chůzi, lev na ně zděšeně zíral.
„Cos chtěl říct, Weasley?“ vyzvala ho pobaveně.
Zrudnul a zabořil pohled do země: „Že jsem ti fandil…“
Zmijozelové seděli ve své společenské místnosti, užívali si klidný páteční večer. Někteří uvědomělí připravovali úkoly, naprostá většina však dala přednost nicnedělání.
Ticho prořízla hlasitá rána odněkud z ložnic, Cooper s Harrisonovou vyskočili od kouzelnických šachů. Ozvala se další rána, sklepení se otřáslo. Prefekti si vyměnili poděšené pohledy a nejistě vyrazili zjistit, co se vlastně děje. Nepříčetný řev je donutil otočit se na patě a zběsile utéct zpátky ke stolu.
„DRACO LUCIUSI MALFOYI! OKAMŽITĚ SE SEM VRAŤ!“
„ZAPOMEŇ NA TO! JÁ MÁM PUD SEBEZÁCHOVY!“
Rozcuchaný a neupravený prefekt vyletěl z chodby a vztekle pokračoval přes ztichlou společenskou místnost. Rozzuřená Selena se objevila na prahu.
„POLEZ ZPÁTKY TY SRABE JEDEN!“
Zastavil těsně před východem ze Zmijozelské koleje, zuřivě se otočil.
„NIKAM NEJDU! JSI PSYCHOPAT!“
„NEJSEM PSYCHOPAT, KDYBYCH BYLA PSYCHOPAT, ZABIJU TĚ BEZ JEDINÉHO ZAVÁHÁNÍ!“
„JÁ VÍM, PROČ SI SAKRA MYSLÍŠ, ŽE ZDRHÁM?!“ zařval po ní a zmizel na chodbě.
„Parchante…“ zavrčela Selena. Rozhlédla se po společenské místnosti, všichni na ni vyděšeně zírali. „No co? Zasloužil si to!“ rozhodila nakvašeně rukama a sedla si ke stolu vedle Joannie.
„Nekousneš nás, neprokleješ nás?“ zeptala se podezřívavě.
Přestože si už na jejich prapodivné projevy náklonnosti zvykli, tohle bylo úplně něco jiného.
„Ne, na vás naštvaná nejsem,“ ušklíbla se. „Ale toho zmetka rozkoušu, jen co se vrátí…“
„Co se vůbec stalo?“ naklonil se k ní Cooper.
„Draco dormiens nunquam titillandus,“ podívala se na něj přezíravě.
„Coo?“
„Nikdy nelechtej spícího Draca,“ přeložila to obratem.
„Nikdy nelechtej spícího draka… Není to na Bradavickém erbu?“ zamyslela se Joannie.
„Je,“ přisvědčila, „ale já myslela Draca, ne draka… Eeh… Pro lepší rozlišení – nikdy nelechtej spícího Malfoye,“ zašklebila se na ni.
„Pořád mi to nedává smysl,“ sledoval je Cooper nechápavě.
„No… Ráno jsem ho potřebovala vzbudit a nešlo to, tak jsem ho polechtala, to zabere vždycky. Což vedlo k tomu, že byl celý den příjemný jak Filchova kočka a jako by to nestačilo, sežral mi poslední čokoládu. Začali jsme se hádat a… No… Skončilo to takhle,“ pokrčila rameny a vyrazila do knihovny vybrat si něco ke čtení.
Nikdo ze Zmijozelů raději nic neříkal.
Draco vešel do společenské místnosti o hodinu později. Preventivně zpražil všechny přítomné pohledem, aby mu dali pokoj. Selena ho potutelně sledovala, na rozdíl od něho už byla v klidu. Udělal tři kroky, pak zachytil její pohled.
„Nemluv na mě,“ zavrčel a nasupeně pokračoval směrem k ložnicím.
Tiše ho pozorovala, čekala až projde kolem ní. Na rtech se jí objevil zákeřný úsměv, dostala geniální nápad.
Zapískala.
Přes pouto cítila jeho hluboký šok, přesto zapískala podruhé.
Hadi se stáhli do bezpečnější vzdálenosti.
Pomalu se na ni otočil a probodával ji nevěřícným pohledem.
„Co to sakra mělo znamenat?“ zeptal se výhružně.
Jen pokrčila rameny a zapískala ještě jednou.
„Neštvi mě, Everdeenová…“ začal postupovat směrem k ní. Vypadal, že by ji nejraději rozcupoval na kousíčky.
Že bych to přehnala…?
„Řekls, ať na tebe nemluvím!“ zvedla se z křesla a stoupla si za něj tak, aby bylo mezi nimi.
Rozzuřený Draco už byl sotva dva metry od ní.
„Zůstaň kde jsi, Malfoyi!“ začala bezděčně couvat.
Místo toho, aby se zastavil, vyrazil dopředu. Najednou stál na křesle s děsivě nepříčetným výrazem a chystal se na ni skočit… A dost pravděpodobně ji vzteky uškrtit.
Zděšeně mávla rukou směrem k němu a udělala první hovadinu, která jí přišla na mysl.
Na zem dopadla sněhobílá fretka.
„Cos to sakra udělala?! Okamžitě mě vrať zpátky!!“ začalo malé zvířátko na zemi vztekle prskat.
„Já nevím jak…“ zírala na něj zděšeně.
„Tak to neříkej ani z prdele!“ začal se k ní výhružně přibližovat.
Jeho snaha měla přesně opačný efekt, než si přál. Selena se upřímně rozesmála.
„Jsi tak roztomilý, zlatíčko!“
Draco-fretka vyrazil proti ní.
„Ty potvoro! Tos mi udělala schválně!“
„Ne! Já jsem… AU!!“ vykřikla, když se jí zakousl do nohy. „Nech toho! Sakra Draco! Nech toho říkám!“ couvala a snažila se vyhnout malým ostrým zoubkům. V zoufalství vyskočila na židli a dál sledovala bílou fretku kroužící pod ní. „Nechám tě tak!“
„Opovaž se!“ zkusil se natáhnout a znovu ji kousnout, bleskově přelezla na stůl.
„Nakašli si Malfoyi! Jsi otravný, vzteklý a koušeš! Zůstaneš tak, dokud se neuklidníš,“ vraždila ho pohledem z bezpečné vzdálenosti.
„Tak tohle je chvíle k nezaplacení,“ rozřehtal se Cooper na druhé straně stolu.
Selena se rozhlédla, Zmijozelové pracně zadržovali smích. Pár z nich se však neudrželo a přidalo se k němu, čímž Draca rozběsnili ještě víc.
„Nesnáším tě! Nesnáším vás všechny!“ proběhl pod stolem k místu, kde se prefekt svíjel smíchy.
„Nohy nahoru!“ vykřikla, Cooper se na poslední chvíli schoulil na židli.
Někde pod ním se ozvalo vzteklé prskání, v příštím okamžiku vystřelila Harrisonová na stůl k Seleně.
„On mě kousl!“ třeštila oči na normálně roztomilé zvířátko vztekle pobíhající kolem.
„Ach Draco, co ti to udělala?“ vykřikla melodramaticky Pansy, která vešla zrovna ve chvíli, kdy se z vysoce postaveného a váženého Zmijozelského prefekta stal malý chundelatý domácí mazlíček. Teprve teď však našla ztracený hlas.
Draco k ní vyrazil za stálého nadávání, které slyšela jen Selena. Parkinsonová to k její radosti špatně pochopila a natáhla k němu ruku – doufala, že si konečně získá jeho náklonnost, když ho zachrání. Místo toho utekla do ložnice s brekem a prokousnutou rukou.
Další půl hodiny strávil Draco obíháním místnosti ve snaze si na někom vybít vztek a pokousat ho. K jeho smůle po pár minutách všichni pochopili, o co se snaží. Štěstí zkoušel u nově příchozích a párkrát se mu to i povedlo, než postavili z židlí a křesel cestičky přes celou místnost. Navíc, za chvíli už tam byli snad všichni. Seděli na stolech a skříních, pár druháků se usídlilo na knihovně, sedmáci zabrali oba dva krby, jedna drobná prvačka se dokonce uhnízdila ve vysokém květináči. Pak už mu nezbývalo nic jiného, než vztekle pochodovat po místnosti a nadávat Seleně.
Tajný vchod se otevřel, Zmijozelové sborově zařvali: „NAHORU!“
„Prosím?!“ ve dveřích stál Snape, vzteklý, že po něm někdo štěká.
Za pár okamžiků však bylo poznat, že vztek vyprchal a nastoupilo naprosté nepochopení situace, které byl svědkem.
„Mohl by mi laskavě někdo z vás vysvětlit, co přesně se tady odehrává?“ zeptal se ledově.
Draco za neustálého prskání prošel středem místnosti tak vztekle, jak jen to běloučká načechraná fretka dokáže.
„A co tu u Merlinových vousů dělá to zvíře?“ začal nechápavě a rozhlédl se po tvářích před sebou. Většina pohledů se bezděky stočila jedním směrem. Dovtípil se, o co se jedná. „Salazare, ty to vidíš… Slečno Everdeenová, čtete zajímavou knihu?“ otočil se k Seleně sedící na stole.
„Ano, pane profesore. Snažím se přijít na způsob, jak z fretky udělat Zmijozelského prefekta a přežít to ve zdraví.“
„Obávám se, že takový způsob neexistuje. Změňte pana Malfoye do jeho původní podoby a doufejte, že cokoliv si pro Vás připravil, provede až po mém odchodu. Velmi nerad bych zasahoval do vašich osobních záležitostí, mám však neodbytný pocit, že v tomto případě bych k tomu byl okolnostmi donucen.“
Selena si povzdechla, tohle bude muset nějak vyžehlit… Namířila rukou na fretku a k překvapení všech ji zvedla do vzduchu.
„Jsi ta nejrozkošnější fretka na světě a já tě moc miluju,“ pronesla, pak pro jistotu odeslala prskající zvíře do nejvzdálenějšího kouta.
Draco se vztekle zvedl ze země a přejel pohledem celou společenskou místnost.
„Nenávidím vás. Všechny. A tebe nejvíc!“ vyštěkl na Selenu a ve snaze zachránit poslední zbytky své hrdosti odkráčel do ložnice.
„Popřál bych Vám štěstí, ale můžete si za to sama,“ ozval se Snape jízlivě. „A tohle je Vaše,“ natáhl k ní ruku se stočeným kusem pergamenu, spěšně seskočila ze stolu a vzala si jej.
„To… To vážně…? Pustí mě?“ vyjeveně zírala na netečného profesora, když svitek přeletěla očima.
„Z jakého jiného důvodu bych Vám to dával?“ probodl ji pohledem a opustil společenskou místnost.
„Co ti dal?“ slezla Joannie ze stolu a přišla k ní. Jen jí s úsměvem podala pergamen, prefektka za okamžik vyvalila oči úplně stejně jako ona. „Ty máš povolení do Prasinek! Zítra půjdeš s náma!“
Ráno zůstala sedět v prefektské ložnici a nenápadně pozorovala vzteklého Draca, jak si mlčky obléká kabát a odchází. Pár minut po něm proběhla společenskou místností ven, s pocitem zadostiučinění vrazila naštvanému Filchovi do ruky pergamen s povolením a natěšeně vyrazila davem studentů. Zmijozelskou skupinku dohnala až kus od školy, Draco nasadil rychlé tempo a všichni ho poslušně drželi. Přesto ji vyhlíželi, beze slova ji nechali proběhnout až k němu. Rukama mu nadšeně zakryla oči, chtěla jej překvapit. Místo toho překvapil on ji.
„Padej ode mě!“ zavrčel a loktem ji vztekle udeřil do žeber.
S překvapeným vyjeknutím odskočila a chytila se za hrudník.
„Co sakra děláš, Malfoyi?!“ zařval na něj Cooper, jelikož světlovlasý chlapec pokračoval v chůzi.
„Já jsem jí říkal, aby…“ otočil se naštvaně, okamžitě však nasadil zmatený výraz a vyrazil zpátky k nim. „Sel? Co tady krucinál děláš?!“
Projela jí vlna ublíženého vzteku, nevděčný parchant! Vyrazila proti němu a naprosto suverénně mu vrazila facku. Věnovala mu jediný zuřivý pohled a rázovala dál směrem k Prasinkám.
„Co to sakra…?“ třel si zaraženě rudou tvář a hledal u ostatních Zmijozelů pomoc.
„Skoro jsi jí zlomil žebra ty idiote, pakuj se omluvit!“ vrazil do něj vztekle starší prefekt.
Zapackoval a málem se rozplácl do sněhu. Chvíli se rozmýšlel, jestli čelit vzteklé přítelkyni nebo naštvaným Zmijozelům před sebou, nakonec rezignoval a velmi neochotně vyrazil za rozlícenou dívkou.
Poprvé od včerejšího večera stáhl bariéru a zapátral po ní. Cloumal s ní vztek a ublíženost, tvrdošíjně odmítala jeho pokusy o omluvu.
„Sel, počkej,“ dohonil ji po chvíli, konečně zastavila.
„Co chceš?“
Stále k němu stála zády, ruce si založila na hrudi.
„Promiň. Já myslel, že je to Pansy…“ objal ji zezadu. „Pusť mě k sobě…“
Rukou si setřela slzu a zaklonila hlavu, opřela se o jeho rameno.
„Když já tě chtěla překvapit…“ ozvala se smutně.
„Mrzí mě to. Jsem rád, že tu jsi,“ políbil ji do vlasů. „Jak ses sem vlastně dostala? Bez povolení nepouští a s prominutím, nedokážu si představit, že bys obešla Filche s tou pitomou kočkou…“
„Vtip je v tom, že já to povolení mám,“ otočila se na něj s úsměvem.
„Jak?!“ nasadil překvapený výraz. V příští chvíli zpražil pohledem procházející Havraspárskou skupinku. „Pojď, půjdeme se projít…“
„Včera večer, když přišel Snape…“
„Myslíš, když jsi ze mě udělala fretku?“ zeptal se dotčeně.
„Jo, no… Omlouvám se. Ale já se vážně bála, že mě zaškrtíš…“
„Neměl jsem k tomu daleko… Pokračuj.“
„Ale byl jsi vážně roztomilý…“
„Zase k tomu nemám daleko.“
„Včera mi to povolení dal,“ změnila rychle téma a vyhnula se probíhajícím Nebelvírům.
„Snape?!“
„Jo. A vím, že by nemělo být platné, včera jsme to řešili. Ale dospěli jsme k tomu, že po výhře v turnaji nějak přesvědčil Brumbála…“
„Zajímavé… Ale asi je to jedno, hlavně, že jsi tady. Ukážu ti Chroptící chýši, tam bude klid, pak se můžeme s ostatníma potkat u Tří košťat. A dej sem u velkého Merlina tu šálu, zas to máš úplně blbě…“
„Takže tohle je nejděsivější dům v Británii?“
Stála u plotu a nedůvěřivě si prohlížela polorozpadlou barabiznu před sebou.
„Údajně. Mně na něm přijde děsivé snad jen to, jak nehorázně zanedbaný je a že ho vůbec někdo postavil na takovém místě.“
„Na tom něco bude… Nic moc jiného tam nevidím,“ přešla k němu a nechala se obejmout. „Mimochodem, jak se toho baráku můžete bát a tvrdit, že je prokletý, když chodíš do školy, kde má každá kolej svého ducha a proklínáte se navzájem pro zábavu?“
Draco překvapeně zamrkal, takhle nad tím nikdy nepřemýšlel...
„To je... Zajímavá poznámka,“ pronesl zaraženě.
„Och děkuji, já vím,“ zakřenila se. „Půjdeme jinam? Nebaví mě to tu.“
„Tobě se člověk nezavděčí…“ povzdechl si odevzdaně. „Můžeme jít k Taškářovi, ale tomu bych se radši vyhnul. Já se potřebuju zastavit do Medového ráje, dochází mi zásoby... A asi bych ti měl koupit čokoládu. U Tří košťat máme za hodinu sraz se zbytkem. Pak je tu dost nudný obchod s kouzelnickými potřebami a kavárna madam Pacinkové… Ale to už bych spíš hrál famfrpál za Nebelvír,“ ušklíbl se a vyrazil zpátky k vesničce.
„To je ta růžová ohavnost, kde seděla Changová s Potterem?“
„Jo.“
„Vem mě tam a skončili jsme spolu,“ pronesla naprosto vážně a začala ho vraždit pohledem.
„Já tě miluju, dáme si v hospodě máslový ležák,“ odpověděl s citelnou úlevou a vtiskl jí pusu na studené rty.
„Definitivně prohlašuju, že zamilovaný Malfoy je ta nejohavnější věc letošního roku. A tohle bylo to nejdivnější vyznání lásky, co jsem kdy viděl,“ ozvalo se zhnuseně kus před nimi, kráčel k nim zrzavý Nebelvír s kudrnatou dívkou snažící se ho zastavit. „Romantika ti nic neříká, Malfoyi?“
„A tobě, Weasley?“ zavrčel rozladěně.
„Rozhodně víc než tobě! Tebe doma neučili, že holce máš nosit kytky a ne zamordované jednorožce?“
„Co to meleš? Tys sebral Snapeovi z kabinetu nějaký lektvar nebo co?“ hleděl na něj zhnuseně.
„Já? Já nemám potřebu někoho mámit lektvarem jak někdo… Ty mu tam chodíš běžně, co? Svému mazánkovi by ten přerostlý netopýr nic nevyčítal…“
„Rone!“ vyjekla poděšeně Hermiona. „Pojď pryč, vůbec jsme sem neměli chodit!“
„Poslechni ji, Weasley. Aspoň ta mudlovská šmejdka má trochu rozumu.“
„Draco!“ vytřeštila oči.
„Jak se opovažuješ?!“ zrzek se vytrhl ze sevření zkoprnělé Grangerové.
„Máš s tím snad problém, Weaslánku?!“ pustil Selenu a vztekle mířil k němu.
„Já tě…!“ vytáhl hůlku, odhodil rudozlatou šálu a namířil na Zmijozela.
„Ty mě co, prokleješ? Nechtěj mě rozesmát, Weasley,“ zastavil se a založil si ruce na prsou. „Ale jo, zkus to. Jak ti chutnali slimáci posledně? Nebo máš už konečně aspoň novou hůlku, když už ne nic jinýho?“
„Pojď pryč, Rone!“ zaprosila Hermiona, slzy na krajíčku, hůlku v ruce. „Harry na nás čeká!“
„Harry to pochopí…“ zavrčel. „Stupefy!“
„Petrificus totalus!“ namířil Draco.
„Protego!“ zařvala Selena spolu s Nebelvírkou, obě vržené kletby se zastavily.
„Padejte pryč,“ zavrčela vztekle do ticha, které nastalo.
Grangerová chytla Weasleyho za rukáv a táhla ho zpátky směrem k Prasinkám. Nesnažil se jí bránit, jen přes rameno propaloval Draca pohledem, ten mu ho povýšeně oplácel, dokud Nebelvíři nezmizeli z dohledu.
„Chvilku počkáme a půjdeme taky, ano?“ přešel k Seleně a chtěl ji obejmout.
„Nech mě na pokoji!“ odrazila vztekle jeho ruku a rázovala k plotu, od kterého před chvílí odešli.
„Sel…?“ hleděl za ní naprosto nechápavě a rozběhl se. „Sel, počkej! Co se stalo?“
„Ty to nechápeš?“ ozvala se uraženě, hleděla na Chroptící chýši, jako by ji chtěla zapálit. „Jak můžeš Grangerové nadávat do mudlovské šmejdky?“
„Naštvala mě!“ rozhodil rukama. „Omlouvat se nehodlám.“
„Ty vážně nechápeš, o co tady jde?!“ otočila se na něj a odsuzovala ho očima.
„Ne, nechápu. Protože kolem sebe zas postavilas nepropustnou hradbu, tak jak to mám asi vědět?!“
„Tobě nepřijde divné nadávat jí přede mnou?! Nebo tě to nikdy nenapadlo?! A utahovat si z Weasleyho, že nemají peníze?!“ Jen na ni nechápavě civěl, čímž ji vytočil ještě víc. „Tebe vážně nikdy nenapadlo, že zrovna ty bys mohl chodit s mudlovskou šmejdkou, co je chudá jak kostelní myš, že? Ne, jistěže ne! Pán je čistokrevný a bohatý, je Malfoy! Září na slunci! Takové věci jako takt nebo slušnost jdou mimo něj! Vůbec neuvažuje nad tím, že jsou takoví, co vůbec netuší, kdo jsou jejich rodiče a odkud pochází, nemají ani vindru a vůbec netuší, co s nimi bude, protože si nedokážou představit, že by je nechali bydlet ve škole ale nemají se kam vrátit ani kam jít, protože si vůbec – nic – nepamatujou!“
„Sel…“ hlesl omámeně, ne, tohle ho vážně nenapadlo. Ještě chvíli váhal, pak popadl plačící Selenu a přitáhl ji k sobě. „Promiň, tohle mi nedošlo…“
„Neomlouvej se,“ otřela si slzu lemem rukávu, „ty za nic nemůžeš. Já… Jsem naštvaná na sebe, bojím se, že pro tebe nebudu dost dobrá a že se na mě kvůli tomu vykašleš…“
„Tak to je ta největší blbost, jakou jsem kdy slyšel,“ prohlásil naštvaně a zvedl jí hlavu, aby se mu dívala do očí. „Tohle už nikdy neříkej, Seleno. Ano, mám čistou krev. Ano, mám u sebe dost peněz na to, abych si koupil celé Prasinky třikrát. A ano, jsem idiot a tohle všechno mi mělo dojít. Ale nad tímhle ani nepřemýšlej, krucinál…“ Párkrát se zhluboka nadechl, potřeboval se uklidnit. „Pusť mě k sobě, princezno…“
Okamžitě zničila hradbu, kterou kolem sebe vystavěla. Zaplavila ji tak velká vlna citu, že jí vyrazila dech, Draco na ni láskyplně hleděl, něžně ji políbil.
„Už nikdy, princezno… Nebo se budu moc zlobit.“
„Promiň… Já jenom…“
„Co to hodit za hlavu a jít do Medového ráje?“ promluvil nahlas.
„Dobře.“
Vděčně se usmála, nechala jej, aby jí otřel slzy a vyrazili směrem k vesnici.
„Mimochodem, Sel?“
„Ano?“ podívala se po něm, na tváři měl podivný výraz.
„Jaké máš ráda kytky?“
„Jedině zardoušené jednorožce!“ vyprskla smíchy.
„Zamordované, když už. A nech toho,“ dloubl do ní, „já se ptám vážně.“
„Proč se vůbec ptáš?“
„Neoslavili jsme Valentýna…“ pokrčil rameny.
„Ani Vánoce,“ dloubla do něj nazpátek.
„No tak, Sel, povídej. Vážně mě to zajímá.“
„Nebudeš se mi smát? Je to trochu klišé, řekla bych…“
Zastavil a zkoumavě se na ni zadíval. „Růže?“
„Mm-hmmm,“ přikývla rozpačitě. „Rudé.“
„Není to klišé, dává mi to smysl. Trochu jsem to čekal,“ zašklebil se na ni, objal kolem ramen a rozešel se.
„Poctíš mě svým vysvětlením, ó floristický génie?“
„Haha, nemůžu se přestat smát,“ pronesl odměřeně. „Ale ano, uvolím se vysvětlit nevzdělaným, proč
mám vždycky pravdu. Růže je na první pohled rozkošná, nádherná a něžná květina. A taková také zůstane, dokud se nerozhodneš ji utrhnout. Pak teprve zjistíš, že má trny a umí se bránit… Jako ty, princezno.“
„Ne, tohle nemůžeš! O tohle mi vůbec nešlo, proboha!“
„Neštvi mě, Sel, něco jsem řekl.“
„Ne!“
Už pět minut se polohlasně dohadovali před obchodem s kouzelnickými potřebami, ke kterému Draco nekompromisně zamířil, když postřehl její zbloudilou myšlenku na docházející pergamen.
„Zlato,“ chytil ji za ramena, zarputile se mračila. „Buď mi teď hned řekneš, co všechno potřebuješ, nebo vejdu dovnitř a ten krám vykoupím.“
„Ale já nechci abys za mě něco platil!“
„Ale já chci. Poslední šance.“
„Ty to myslíš vážně, že ano?“ zahučela naštvaně.
„Samozřejmě. Takže?“
„Jsi hrozný. Dochází mi pergamen a mám poslední dva brky, jeden z nich už dlouho nepřežije. A už týden píšu tvým inkoustem. A na Lektvary mi chybí to stejné co tobě.“
„Hodná. Bolelo to?“ ušklíbl se a spokojeně vešel do obchodu.
„Hrozně,“ zavrčela a následovala ho dovnitř, kdyby si to náhodou rozmyslel…
Ven vyšli až za čtvrt hodiny. Draco se samolibě usmíval, ignoroval Seleniny výčitky a táhl ji do Medového ráje. Ke svému obvyklému nákupu přidal pytlík karamelek, na které se snažila nemyslet od chvíle, kdy vešli.
„Nemůžu se rozhodnout, jestli bych ti měla dát pusu nebo tě kopnout,“ ozvala se v duchu když vyšli zpátky na ulici, v puse slastně převalovala karamelový bonbon.
„Já bych radši tu pusu, jestli si můžu vybrat,“ ušklíbl se na ni a spokojeně se zakousl do dýňového košíčku. „Teď ke Třem košťatům? Zbytek už tam… Merline, už zase?!“
Na rohu ulice stáli tři Nebelvíři, Potter s Weasleym je vraždili pohledem, zatímco se Grangerová neúspěšně snažila odtáhnout je pryč.
„Nestojí ti za to, budou z toho jenom problémy. Pojď dál a kašli na ně, naštveš je tím ještě víc…“
Neochotně odolal své touze je proklít a poslechl Selenu, pohrdavé odfrknutí hned vedle nich si však neodpustil.
„Stejně jim to jednou všechno vrátím…“ hodil do pusy poslední kousek koláče.
„To už ti bránit nebudu, po dnešku už jim nic nedlužím,“ pokrčila rameny.
„Co? Ty jim něco dlužíš?!“
„Neposloucháš? Říkám, že ne,“ zazubila se na něj a ustoupila, kolem nich prošla skupinka místních.
„Dobře, tak jinak – o co přesně šlo?!“
„Nevztekej se, začínáš vypadat jak blonďaté rajče… Každopádně – pamatuješ na ten večer, kdy jsem byla naštvaná a řekla ti, že jsi Nebelvír?“
„Jak bych mohl zapomenout…“ ozval se naštvaně. „A co s tím?“
„Ten večer tam byli i ti tři, když vás Snape donutil přestat, uviděla jsem, jak se dveře jakože samy otevřely a na chvilku i troje boty – a kdo jiný ve škole má Neviditelný plášť? Navíc mi jeden z nich musel vykouzlit štít, protože ten můj by nevydržel tak dlouho,“ odmlčela se a zastavila, zmateně pozorovala mlčícího Draca. „Jsi v pohodě, zlato?“
„No… Já… V první řadě jsem trochu naštvaný, žes mi o tom neřekla, ale…“ uhnul rozpačitě pohledem. „Ten štít… To nebyl Potter, ale já.“
„Ty?! Já myslela, že mě nesnášíš!“
„Nesnášel jsem tě!“ rozhodil rukama. „Vůbec nevím, proč jsem to tehdy udělal!“
„To ti nežeru. Chceš mi říct, že po tom, co ti kvůli mně vynadal Snape, pak jsem tě seřvala já a ještě tě urazila tím nejhorším možným způsobem jsi mi místo toho, abys mě sejmul jako všichni ostatní, vytvořil štít?!“
Jen se nervózně pousmál, Selena uviděla vzpomínku na daný okamžik.
Dívala se sama na sebe Dracovýma očima. Vraždila ho pohledem, v modrém hábitu, rozcuchaný cop jí visel přes zdravé rameno, druhé si držela rukou. Cítila jeho samolibé uspokojení, že ji dokázal tak vytočit.
„A ty jsi vypatlaný a mimo, nejsi ty náhodou Nebelvír?“ pronesla ledově klidná.
Co to sakra řekla?! Jak se opovažuje, ta malá, Havraspárská…
„Stupefy!“ ozvala se Pansy někde za ním, desítky inkantací následovaly.
Merline, vždyť oni ji zabijou! Protego!
Kolem ní se zavlnila nová vrstva štítu…
Vzpomínka skončila, opět se dívala do láskyplných šedých očí.
„Já… Chtěl jsem ti to říct, jenom jsem nevěděl jak…“ pousmál se rozpačitě.
Skočila mu kolem krku, málem se svalili do sněhu.
„Všechno dobrý, Sel?“ zeptal se nejistě, dívka se usmívala od ucha k uchu.
„Lepší. Všechno je dokonalé,“ políbila ho. „Jdeme na ten máslový ležák?“
„Jasně,“ usmál se s úlevou. „Ale jen když mě necháš tě pozvat.“
„Stejně mi asi nic jiného nezbývá a nemám náladu se hádat, takže…“ pokrčila rameny, chytla jej za ruku a vyrazila k nedaleké hospůdce.
Vešli dovnitř, Zmijozelové na ně mávali od velikého stolu v rohu místnosti.
„Dva máslové ležáky,“ houkl na Goyla, ten poslušně odspěchal.
„Draco!“ vyjekla překvapeně. „Vždyť jsem tam mohla…“
„A ty taky uhni, tohle jsou naše místa,“ ignoroval ji a vyhodil Notta ze židle.
„Sakra Draco! Tohle nemyslíš vážně, vždyť jsou dvě židle volné na druhé straně!“
Nevzrušeně si sundával kabát.
„… a pro ten máslový ležák jsem mohla zajít já! Nevím, jak si to představuješ, ale…“
Vyvrátil oči, Selena za ním ho vytrvale peskovala. Sjel pohledem na nálož cukrovinek z Medového ráje a dostal nápad. Nenápadně vylovil jednu karamelku a rozbalil ji. Pár vteřin počkal, dívka zrovna udělala drobnou pauzu v monologu, aby se nadechla a mohla pokračovat dál. Bleskově se otočil a nacpal jí bonbon do pusy.
„Sklapni, miláčku,“ pronesl přezíravě a posadil dusící se Selenu na židli. „Dýchej a žvýkej zlato, dýchej a žvýkej.“
Studenti kolem stolu se začali smát, Selena na židli zrudla. Od pultu se vrátil Goyle a postavil před ně dva máslové ležáky, beze slova zabral židli vedle mračící se Pansy. Draco postřehl, že je z druhé strany pozoruje skupinka Nebelvírů a věnoval jim povýšený pohled. Teprve pak si navýsost spokojený přisedl vedle Seleny a přitáhl svůj máslový ležák.
Draco si spokojeně ukousl svého borůvkového koláče, zatímco Selena vedle něj se natáhla pro oblíbený toast. Snídaně probíhala v poklidu, dnes tady byli překvapivě brzo… Většinou čekali na Coopera a přišli mezi posledními. Jmenovaný se právě zjevil ve dveřích Velké síně a uraženě prefekty minul, přisedl si na druhou stranu stolu ke skupince šesťáků. Joannie jen vyvrátila oči, nikdo jiný se jím nezabýval.
Do síně vletělo hejno sov, hadi rychle zachraňovali své snídaně před jejich pařáty, dopisy a balíčky. Před Palmerovou přistála sova s Denním věštcem, Harrisonová s Coxem dostali dopisy z domova. Selena nevzrušeně upíjela džus, který jí jedna ze sov málem vylila do klína, dávno se smířila s tím, že jí sova nic nepřinese. Draco se zrovna natahoval pro další kus koláče, když mu těsně před rukou přistál kalous a zíral na něj kulatýma očima, v pařátku svíral dopis. Obezřetně mu ho sebral, kalous odletěl. Zamračeně zíral na své jméno pod pečetí své rodiny a přemýšlel, co je tohle za hloupý vtip.
„Co to je?“ ozvala se Selena, a sledovala obálku v jeho rukách.
Neodpověděl, jen rozlomil pečeť a vytáhl kus papíru. Zběžně jej přečetl… Ztuhnul, zblednul, udělalo se mu špatně.
Ne, tohle nemůže být pravda. Ještě spím a tohle je jenom blbý sen. Sel mě za chvíli polechtá, já budu naštvaný, oblečem se, mezi dveřmi si dáme pusu a půjdeme na snídani. A v klidu posnídáme, bez sov a bez dopisů.
Merline, prosím!
„Draco, vítej doma!“ ozvalo odněkud z chodby, Selena poplašeně uskočila a sevřela pevněji jeho ruku. „Jsem tak ráda, že jste přijeli, tolik jsme se těšili! Právě jsem nařídila skřítkům, aby přichystali ten pokoj hned vedle tvého, aby měla naše nejdražší Pansy co největší pohodlí…“
XXX
„Všimla jsem si, že se k rodičům chováš tak nějak… Odměřeně, ale nechtěla jsem se ptát.“
„Je to složité, Sel…“
„Tohle už jsi mi jednou řekl, pamatuješ?“ mrkla na něj. „Poslouchám.“
„Dobře,“ pousmál se a ochutnal víno.
XXX
Avadu, prosím.