Díl 6 - To neuděláš!
Zmijozelští oněměle stáli a hleděli na Draca. Všichni slyšeli její poslední poznámku a teď se to snažili zpracovat. Byla to urážka, nebo lichotka? Pro všechny ostatní koleje to byla rozhodně urážka, měla to brát jako urážku. Za lichotku to považovali jen oni. Jak je možné, že ji to vůbec napadlo? Postupně však většina z nich došla ke stejnému závěru – Draco měl pravdu, ať už to myslel jakkoliv. Jediné jeho slovo jim otevřelo oči natolik, že si jako první uvědomili dlouho přehlížený fakt. V té holce je něco Zmijozelského. Jak to jen mohli nevidět?
Její nabídka příměří a spolupráce po ukázce neuvěřitelné síly na ně udělala hluboký dojem. Neznala jejich rituály ani pravidla, tohle však bylo tak… Vypočítavé, lstivé, prohnané… Zmijozelské. Od té chvíle ji byli schopni určitým způsobem přijmout mezi sebe. Ne jako plnohodnotného člena koleje, přece jen na prsou nenosila hada. Dokázali by se smířit s jejím zařazením na konec hierarchie Zmijozelu, což bylo víc, než se kdy komu povedlo.
Bezmezný obdiv ke svému prefektovi je nutil čekat na jeho reakci.
Draco však nevěděl, jak by měl reagovat. Stál mezi svými spolužáky, přesto naprosto sám. Co má dělat?
Stále nemohl vstřebat, co se vlastně právě odehrálo. Věděl, že jeho chování okamžitě ovlivní všechny ostatní. Ale co má teď dělat?! Nikdy na něm nezáviselo tak důležité rozhodnutí. Nikdy na něm nezáviselo vlastně žádné rozhodnutí, vždy bylo rozhodnuto za něj. Nikdy nic podobného necítil. Svobodu? Zodpovědnost? Strach… Strach ze špatného rozhodnutí. Jeho volba ovlivní tolik lidí… Co má udělat?
Zjevil se mu ten nepříčetný obličej těsně před tím, než začala útočit. A podivný pocit byl zpět… Nešlo jen o obdiv, strach to také nebyl. Snad touha po stejné síle? Nevěděl, potřeboval si utřídit myšlenky. Ten pocit už tu byl, tehdy, když jí nerozvážní Zmijozelové rozsekaly dlaně kletbou. Nedokázal ho však dešifrovat. Trápil se tím…
Z hlubokého zamyšlení jej probudil Snapeův ledový hlas.
„Pokud jste skončili, pane Malfoyi, můžete jít. Slečna Everdeenová dala dosti rázně najevo, že dnes se vaše příprava nekoná.“ Za chůze rozsvěcel svíce, které Everdeenová stínovou magií uhasila. „Zbylé dvě dvojice zde zůstanou a budou pokračovat,“ prohlásil nekompromisně. „Jděte na místa.“
Začátek zápasu už Draco neviděl, spěšně odešel. Ve Zmijozelské společenské místnosti klesl do křesla a sledoval jezero.
Byl vděčný, že v tu chvíli všichni sledují probíhající souboj. Nedokázal přestat myslet na nabídnutou ruku a větu, jež následovala… Kryju ti záda… Ona věděla, že je tím naprosto odzbrojí! Nějak věděla, že tohle udělá dojem na každého Zmijozela! Jak?! Jeho kolej byla nejuzavřenější ze všech, nikdo neznal jejich rituály, zvyky, tradice. Nikdo nevěděl, čeho si vlastně nejvíc váží. Jak je možné, že ona to trefila?! Tohle nemohla plánovat. Nešlo to naplánovat. Prostě nemohla, protože on neměl v úmyslu ji vytočit tak moc.
Merline, kdybych věděl, čeho je schopná, nikdy by to nezkoušel! Zavrtěl pro sebe hlavou. Ta holka je… Neuvěřitelná.
S její mocí bych otci dokázal, že nejsem jen tupé děcko, vkradl se nenápadně zajímavý nápad. Kdybych ovládal ji, udělala by, co bych chtěl. Určitě je silnější než Potter, mohla by ho přivést. Mou zásluhou, samozřejmě. A otec by mě konečně přestal brát jako méněcenného… Kdyby ne, mohl bych ji poštvat proti němu. Otec je silný, ale ne takhle.
Představa takové budoucnosti jej naprosto uchvátila. Mohl by být takový, jakého ho chtěl jeho otec mít. Silného, cílevědomého. Mocného.
S novým cílem se Draco odebral do ložnice.
Selena se blížila k Havraspárské věži. Byla spokojená sama se sebou, věděla, že se jí povedlo zapůsobit na Zmijozel. Aspoň k něčemu byl otravný Malfoy dobrý. Tohle by jí mohlo zajistit klid aspoň z jejich strany, když ne od Havraspáru. Ale je to o problém míň. Navíc euforie po použití stínové magie vyprchávala velmi pomalu. Muselo to na ní jít poznat, protože za celý večer na ni nikdo nepromluvil, nikdo neměl uštěpačné poznámky. Užívala si to.
Spokojeně ulehla do postele, zatáhla závěsy a s výrazem naprosté blaženosti usnula.
Druhý den těsně po snídani jí Snape odměřeně oznámil, že Malfoy musel nutně odjet domů, kvůli nějaké rodinné záležitosti. Selena byla trochu zklamaná, škodolibě se těšila až uvidí, jak nakonec zareagovali.
Nevadí, příště. Pokud mě teď nebudou obdivovat, budou se mě aspoň bát, pomyslela si potěšeně. V obou případech mi dají pokoj.
Víkend strávila ve výjimečně dobré náladě ve společnosti Uršuly.
Draco vystoupil a rozhlédl se. Stál před Malfoy Manor, doma. Přesto to nebyl jeho domov. Nervózně se nadechl. Co mu můžou rodiče tak nutně chtít? Ještě nikdy si ho nezavolali domů uprostřed školního roku. Navíc, za chvíli budou Vánoce. Co je tak naléhavé, že to nesneslo odklad?
Kráčel po příjezdové cestě směrem k obřímu domu. O jeho tašku se postará jeden z domácích skřítků. Vstupní dveře se otevřely okamžik před tím, než k nim dorazil.
„Ach, Draco! Jsem tak ráda že jsi doma!“
„Ahoj mami. Jsem rád, že tě vidím,“ opětoval objetí, naučený úsměv na rtech.
„Pojď, nestůj venku. Musíme ti toho tolik říct!“
„Jistě, mami,“ odevzdaně odpověděl.
O co tady u vousů velkého Merlina jde?
„Ty nepozdravíš svou tetičku, draku?“ ozvalo se nad schody.
Teď se opravdu usmál, tetu Bellu měl rád. Když měla dobrou náladu. A tu teď očividně měla.
„Ahoj,“ vyběhl po schodech za ní, nechal se podruhé obejmout.
„Jak je to dávno, co jsem tě viděla, můj malý draku…“ pronesla nepřítomně, když scházeli dolů za jeho matkou.
„Byla jsi tady v létě,“ odpověděl.
Neměl rád napjaté ticho mezi svou matkou a její sestrou, zamluvit to čímkoliv bylo lepší.
„Ach ano, málem bych zapomněla,“ dala mu pusu na tvář. „Večer mi musíš vyprávět, co je nového. Tetička má teď něco na práci,“ usmála se. „Uvidíme se večer, Narcisso.“
Zamávala Dracovi a s lupnutím se přemístila. Znal ten úsměv na tetině tváři. Nevěstil nic dobrého, většinou znamenal, že práce, kvůli které jeho milovaná teta odchází, je pro Pána zla. Nechtěl, aby tam šla, nechtěl, aby s ním jeho rodina měla cokoliv společného. Aby s ním měl cokoliv společného on. Snažil se na sobě nedat nic najevo, věděl, že matka okamžitě všechno hlásí jeho otci. Jak rád by se mu vyhnul…
„Pojď pozdravit svého otce, Draco,“ odtáhla ho matka.
Jako by věděla, na co myslím… Vždycky to věděla, prolétlo mu hlavou.
Procházeli spolu v tichu známými chodbami Malfoy Manor, naděje na útěk se vzdalovala spolu s vchodovými dveřmi. Odevzdaně kráčel vedle matky, dorazili do salonku. Lucius Malfoy seděl před krbem s nějakým mužem, popíjeli víno. Podle tetování na odhaleném předloktí jeden ze smrtijedů.
„Luciusi, Draco přijel!“ oznámila Narcissa mezi dveřmi, dál svírala synovu ruku.
„Výborně. Zdravím tě, Draco. Jaká byla cesta?“ zeptal se otec s předstíraným zájmem.
„Také tě zdravím, otče. Cesta byla… Únavná,“ opatrně odvětil.
Nemohl se dočkat, až bude propuštěn.
„Zajisté, cestování je velmi únavné. Pokud nás teď omluvíš, jsme právě uprostřed schůzky…“ odháněl jej pohledem.
Draco nepatrně kývl na znamení, že rozumí. Oba se vzdálili.
„Copak je nového Draco? Slyšeli jsme, že se účastníš turnaje. To je úžasné, určitě vyhraješ. Budeme na tebe moc hrdí, zlatíčko. Pojď, dáme si spolu kousek koláče a ty mi všechno povíš. A jak se má Severus?“ odváděla jej směrem k jídelně.
Usedli, na stole před nimi již stály šálky s kávou a koláč. Matka se jej téměř hodinu vyptávala, jak to jde ve škole, jak probíhá příprava na turnaj či jak se mu daří jakožto prefektovi. Několikrát zopakovala, že až vyhraje turnaj, budou na něj s otcem hrdí… Draco ji moc nevnímal, většinou stačilo jen přikyvovat a sem tam prohodit něco neurčitého. Narcissa synovi také nevěnovala moc pozornosti, jak si Draco uvědomil. Poté, co se jej zeptala na jednu věc potřetí, rozhodl se raději vyklidit pole.
„Promiň mami, rád bych si šel lehnout. Jsem docela unavený, cesta byla náročná…“
„Ale jistě, běž zlato. Hezky se vyspi, ráno se uvidíme u snídaně. Dobrou noc,“ popřála mu.
„Dobrou noc, mami,“ odpověděl automaticky a vydal se rozlehlými prostory směrem ke svému pokoji.
Tiše otevřel dveře a vstoupil. Pokoj byl prostorný, mezi dvěma vysokými okny stála velká postel s tmavě zeleným povlečením. Vlastně téměř všechno v pokoji bylo tmavě zelené, hnědé, černé nebo šedé. Pracovní stůl, skříně, křesla, krb, koberce… Všechno bylo na svém místě tak, jak si to pamatoval. Pokoj byl přesto prázdný. Částečně protože většina jeho věcí byla v chlapecké ložnici v bradavickém sklepení.
Pomalu se posadil do jednoho z křesel. Rozhlížel se po pokoji, jako by zde byl poprvé.
Vzpomínal si, že když byl malý, byl jeho pokoj barevný, plný hraček, fotek a různých zbytečností. Teta Bella mu dávala tolik dárků, že jednu dobu zde nebyla jediná volná polička. Máma mu čítávala knížky před spaním, on byl zahrabaný v nepřeberném množství přikrývek. Ráno ho v nich vždycky ze srandy hledala…
Zvedl se a přešel k oknu, lapen ve vzpomínkách.
V zahradě viděl sám sebe sedícího s matkou u stolu hrajíce dětské hry. Tetu Bellu, jak jej pomocí kouzel vyhazuje vysoko do vzduchu a opět chytá. Jak si spolu hrají a loví bílé pávy procházející se po zahradě. Svůj první pokus o let na koštěti, málem z něj spadnul. A na pokraji toho všeho rozhovory s otcem. O rodinné historii, dědictví, o tom, že jsou vyvolení. Že Dracovi patří svět. Že on je to nejdůležitější, co mají…
Proč mu to teď tak nepřijde?
Začal pomalu přecházet po pokoji. Od kdy je jeho pokoj tak strohý? Chyběly mu barvy z dětství, útulnost, pocit, že je to jeho útočiště. Že je pokoj opravdu jeho. Teď se zde cítil spíš jako host. Nezvaný host…
Vzpomínal si, že jeho věci začaly z pokoje mizet pár týdnů před tím, než nastoupil do Bradavic. Když se po prvním roce vrátil, byl jeho otec rozzuřený, že školní pohár vyhrál Nebelvír kvůli Potterovi, a nechal vyházet všechny jeho zbývající věci. Do konce prázdnin byl pokoj prázdný a strohý, přesně takový, jaký je teď. Pamatoval si, že běžel za matkou, ať s tím něco udělá, on za to přece nemůže! Snažil se! A tehdy pochopil, že se všechno změnilo. Matka se na něj jen podívala a bez jakékoliv známky účasti mu sdělila, že někdy snaha nestačí. Zmatený a rozzuřený se utekl schovat do rozlehlé zahrady, kde jej našla teta Bella. Zůstala s ním v tichu sedět velmi dlouho...
Od té chvíle jsem pro rodiče jenom zklamáním, pomyslel si.
Po tváři mu stékala osamocená slza vzteku. Své rodiče miloval a věděl, že oni jeho také. Udělali by pro něj cokoliv. Dali mu všechno, co potřeboval i chtěl. Zároveň je však částí své duše nenáviděl. Celý jeho život byl řízen jejich rozmary a přáními, nikdy na něj nikdo nebral ohledy. Jen teta Bella, až donedávna.
Přejel si po levém předloktí, zavřel oči. Nikdy jim to neodpustí…
Spěšně odešel do své koupelny, nutně potřeboval studenou sprchu. Zmrzlý na kost pak vlezl doprostřed své obří zelené postele a pln sebelítosti se propadl do neklidného spánku.
Vzbudily jej sluneční paprsky.
Jistě, zapomněl jsem zatáhnout, pomyslel si rozespale.
Otočil se na druhou stranu, aby mu slunce nesvítilo do očí a zkoušel znovu usnout. Nechtělo se mu vstávat. Nechtělo se mu na snídani. Chtěl zůstat schovaný v posteli do doby, než se bude smět vrátit do Bradavic. Přestože v Bradavicích svou rodinu postrádal, byl by teď raději tam.
Po chvíli usoudil, že usnout už se mu nepodaří a otráveně vylezl z postele. Jeho kufr byl vybalený v jedné ze skříní, oblečení pečlivě poskládané. Vytáhl pár věcí, oblékl se. V koupelně našel hřeben, jeden pramen vlasů mu trčel od hlavy. Podrážděně se jej snažil dostat na místo hřebenem, nakonec použil kouzlo. Z nočního stolku zvedl svou hůlku. Než vyšel z pokoje, podíval se na sebe do zrcadla.
Stál v něm vysoký chlapec se světlými vlasy, hleděl na něj odhodlanýma šedýma očima a s nečitelným výrazem ve tváři. Oblečený celý v černém, barva oděvu prudce kontrastovala s jeho světlou, téměř albínskou kůží. V ruce pevně svíral hůlku. Na pohled vypadal velmi sebevědomý.
Proč se tak necítí?
Ještě jednou zhodnotil svou netečnou masku a odešel z pokoje.
Procházel ztichlým sídlem rodiny Malfoyů. Ticho mu nepřišlo podezřelé, vítal jej. Bylo mnohem lepší než neupřímný, nebezpečný smích jeho otce a ostatních smrtijedů, kteří se zde často scházeli. Z toho zvuku mu vždy přeběhl mráz po zádech.
Merline, proč u nás?!
Jeho nízký věk byl však do teď nesplněnou podmínkou, která mu umožňovala vytrácet se při první příležitosti. Nedokázal si představit, jak má vydržet celý večer…
Zachmuřený dorazil do prázdné jídelny. Skřítci okamžitě začali prostírat. Jeden mu ostýchavě sdělil, že rodiče se nenachází v Malfoy Manor kvůli naléhavé záležitosti, která nesnesla odklad a vzkazují, že k večeři budou mít hosty. Skřítek se uklonil a zmizel, Draco v jídelně osaměl.
Jak překvapivé, pomyslel si a prohlížel si svou snídani.
Na stole ležely nejrůznější koláče, buchtičky, muffiny a pár bonbonů. Za ty roky se skřítci naučili servírovat mu pouze sladké, znali jeho slabost. Stejně tak znali jeho vztek, když neměl na žádné z jídel chuť. Vybral si čokoládový muffin a zakousl se do něj.
Nechají si mě nutně zavolat ze školy a pak mě tady nechají samotného. Nemělo by mě to překvapovat, něco takového jsem přece čekal. Vlastně bych měl být rád, aspoň se jim vyhnu. Nebudu muset snášet otcův kritický pohled, Zmijozel je až druhý… Dal by mi to sežrat.
Začal přemýšlet nad nadcházející večeří, nervozita opět vzrůstala. Kdo jiný by mohl přijít na večeři než Smrtijedi? Jedině snad… Ne, to ne. Určitě má lepší věci na práci. Merline prosím, on ne!
Nervozita přerostla v děs, Draco spěšně vyrazil zpět ke svému pokoji. Skřítci za ním mezitím rychle sklízeli ze stolu téměř netknuté jídlo.
Dorazil do svého pokoje, práskl za sebou dveřmi. Nervózně přecházel po celé místnosti, myšlenky se mu v hlavě honily zběsilou rychlostí.
Co na večer chystá? Co já s tím mám společného? Teď bych byl radši v těch blbých Bradavicích, pomyslel si.
Nakonec zamkl dveře. Věděl, že kdyby přišel on, rozhodně by ho to nezastavilo, ale pomáhalo mu to cítit se o něco klidnější. Ještě chvíli rázoval tam a zpět, kdyby bylo co, rozmlátil by to. Postupně se mu s vynaložením veškeré snahy podařilo uklidnit.
Bylo teprve dopoledne, musel se zaměstnat na zbytek dne, jinak by se brzo zbláznil. Rozhlédl se po prázdném pokoji, co má dělat?! Nejraději by někoho sejmul, chytil jedno z křesel a mrštil jím proti zdi. Vzpomněl si na svůj poslední střet s Everdeenovou. Merline, mít tak její moc…
Zarazil se. Třeba ji má, aspoň nějakou… Za pokus nic nedá, že?
Postavil se před druhé křeslo a představoval si, jak letí proti zdi. Křeslo se ani nehnulo. Zkoušel to znovu a znovu, křeslo odolávalo všem pokusům o pohyb. Zkoušel i vyslovovat inkantace, avšak neúspěšně. Začal propadat zoufalství. Svou snahu vzdal až v půli odpoledne, kdy si odevzdaně lehl na postel a až do večera tam bez hnutí zůstal.
Cítil se zbytečný.
Bylo deset minut před osmou, Draco se už po šesté kontroloval v zrcadle. Znovu uhladil sako, učesal vlasy, popravil košili. Byl bledý, naštěstí to nešlo poznat. Nervozita stoupala. Ozvalo se zaklepání na dveře, trhnul sebou, srdce vynechalo dva údery.
Ještě chvíli tady a toho poskakování se už nezbavím, propadal depresivním myšlenkám.
Otevřel dveře a za nimi našel usmívající se Bellatrix Lestrangeovou.
„Teto Bello! Já… Nečekal jsem tě…“ vyhrkl spěšně.
Žena proti němu jej naprosto očividně nevnímala ani v nejmenším.
„Můj malý draku,“ objala ho. „Nemůžu tomu uvěřit! Jen pojď, pojď… Čekají na tebe…“ chytila jej za ruku.
Táhla ho chodbami Malfoy Manor. Snažil se s ní držet krok, její poskakování však vedlo k tomu, že se prostě snažil neklopýtat moc. Zastavili až před zdobenými dveřmi vedoucími do salonku, jež se používal výhradně ke společenským událostem.
Draco v něm byl pouze párkrát, vždy tajně. Nikdy mu nebylo dovoleno vstoupit. Jako malý si často představoval, co se za těmi dveřmi odehrává Chtěl toho být součástí celým svým srdcem, znamenalo by to, že jej otec považuje za sobě rovného. Teď ta chvíle konečně nastala, on by však nejraději utekl.
Bellatrix rozrazila dveře a vtáhla Draca dovnitř. Přítomní okamžitě vzhlédli, Lucius Malfoy samolibě seděl v čele obřího stolu uprostřed místnosti. Po jeho pravici byla usazena Narcissa, po levici byla dvě volná místa. Zbytek stolu obsadili smrtijedi. Bellatrix jej táhla k volnému místu vedle otce, sama se usadila na to vzdálenější.
Opatrně se rozhlédl po místnosti. Velká, honosná, plná obrazů a drahých dekorací.
Jak mi to otec vždycky před zavřenými dveřmi říkal? Ukázka bohatství a výjimečnosti rodiny Malfoyů. To jistě…
Jeho otec mluvil o počtech vlkodlaků v jižním Walesu. Draco jej neposlouchal, vlkodlaci jej nezajímali. Snažil se pochopit, z jakého důvodu tady sedí. Začal přejíždět obličeje smrtijedů kolem sebe, všichni totiž odložili masky, když přišel. Parkinson, Crabbe, Goyle, McNair, pár lidí, které nezná. Dolohov, Rookwood… Snape?! Co ten tady dělá?! Věděl, že je jedním z věrných, jeho přítomnost ho stejně překvapila. Otec neměl jeho kmotra rád, nezval jej, pokud nemusel…
Se Snapeovou přítomností si lámal hlavu více než půl hodiny. Jeho otec mezitím přešel od vlkodlaků k obrům, poté ke zdrojům informací na Ministerstvu kouzel. Mluvil sám, zbytek stolu poslušně seděl a sledoval jej. Jen teta Bella si pohrávala se svým pohárem. K Dracovi se pomalu začala vkrádat nepatrná naděje, že přece jen vyvázne bez úhony. Seděl tu téměř hodinu a nikdo o něj nejevil zájem. Možná ho nepozvali, protože by byl důležitý, jen si to jeho otec usmyslel.
Jak čas ubíhal, jeho naděje rostla. Podařilo se mu uklidnit natolik, že se rozhodl natáhnout se pro svůj pohár. Do té doby se mu ruce schované pod stolem klepaly tak, že by jeho obsah spíš vylil. Ve chvíli, kdy jej stiskl a chystal se jej zvednout, zvýšil jeho otec hlas a přešel do téměř obřadního tónu.
„Nyní, mí drazí hosté, přejdeme k tomu, kvůli čemu tu vlastně všichni jsme.“
Draco ztuhnul, naděje se začala otřásat v základech.
„Draco, můj synu,“ otočil se přímo na něj, „náš pán se rozhodl přijmout tě mezi úzký okruh svých věrných.“
Rychle pustil sklenici a podíval se na matku. Nadšeně se usmívala, teta Bella vedle něj na židli téměř poskakovala.
„Má pro tebe velice důležitý úkol. Splníš-li jej, budeš vyvolen k velkým věcem, k věcem, které změní průběh války a nachýlí jazýček vah na naši stranu. Pokud uspěješ, bude ti prokázána čest zabít pro našeho pána toho otravného Brumbála.“
Draco vytřeštil oči. Jeho otec to mylně připsal tomu, že jeho syn nevěří, že takové pocty by se mohlo dostat právě jemu. Jeho syn však jenom nevěřil, že by to něm mohl někdo chtít. Že by měl zabít.
„Nyní k tvému prvnímu úkolu, synu. Je vlastně docela jednoduchý, to mu však neubírá na důležitosti. Z Ministerstva byla v červenci Brumbálem unesena dívka, která je pro následující průběh války velmi důležitá. Je totiž zbraní s nezměrnou silou a na straně Brumbála by mohla znamenat velké potíže.“
Draco se nervózně nadechnul, začínal mít nepříjemné tušení.
„Jen těsně jsem dokázal zabránit, aby nebyla tím starcem zařazena do Zmijozelu. Taková spodina ve Zmijozelu, dokážete si to představit?!“ rozezleně se otočil na ostatní smrtijedy, ti mu rychle dali za pravdu. „Tato událost mě, bohužel, natolik rozrušila, že jsem musel odejít. Netuším tedy, do které podřadné koleje byla nakonec umístěna. Severusi, ty jsi tam zůstával, že?“ otočil se na Mistra lektvarů.
„Ano,“ přitakal tiše. „Poslali ji do Havraspáru.“
Selena?!
„Ach, já čekal Nebelvír. Nebelvíři jsou otravní,“ pokračoval Lucius Malfoy. „A ona rozhodně otravná byla. Tak dlouho odolávat mému Cruciatu… Už jsem si téměř začínal myslet, že vážně nic neví…“ pohrával se zálibně se svou hůlkou.
Jeho synovi se téměř zastavilo srdce.
„Velmi nepříjemné. Každopádně Temný pán si myslí, že by měla být zlikvidována. Je nicotná pravděpodobnost, že se ji podaří dostat na správnou stranu a z Bradavic před pár dny naši Hledači zaznamenali neuvěřitelné množství stínové magie. I kdyby vážně netušila, jaká moc v ní dříme, musí být odstraněna dřív, než jí to ten stařec poví. Už teď je mocná. Poté už by mohlo být příliš pozdě,“ zadíval se na svého syna. „Ty, Draco, jsi byl vybrán, abys zbavil našeho pána této překážky. Zbav se té holky jednou pro vždy a staneš po boku Pána zla.“
„Jsme na tebe tak pyšní, Draco!“ ozvala se jeho matka.
Teta Bella se nadšeně přidala: „Budeš úžasný, draku! Zabiješ tu šmejdku, pak odstraníš Brumbála a náš pán tě zahrne největšími poctami! V novém světě budeš stát na vrcholu společnosti!“
Ostatní kolem stolu tiše přikyvovali, jen Snape zůstával netečný.
„Běž si zabalit. Ještě dnes se se Severusem vrátíš do Bradavic,“ propustil ho otec s výmluvným gestem.
Než vstal, stihla mu teta Bella dát pusu na tvář. To byla poslední kapka.
Vážně se všichni těší až ji… Až ji…
Nedokázal na to ani myslet. Spěšně se vzdálil, nohy mu vypovídaly službu. Dovřel za sebou dveře a téměř se rozběhl ke svému pokoji.
Všechny pohledy v místnosti se upíraly na dveře, kterými právě prošel. Jako první se tiše ozvala Narcissa: „Je tak mladý… Je to jen dítě...“
„Je mladý, ale zajisté dokáže vše, co si náš pán bude přát,“ ozval se popuzeně její manžel.
„Bude skvělý, Cissy. Vychovali jste ho dobře. Ten hoch se nevzdává. Je to náš velký drak…“
Draco za sebou tiše dovřel dveře svého pokoje a svezl se na zem. Zády se o ně opíral, měl pocit, že celý svět se s ním bláznivě točí. Chtěl mít aspoň jeden záchytný bod, když všechny ostatní mizí.
Složil hlavu do dlaní, byl bezradný. Věděl, že Selenu osvobodili z Ministerstva, stejně jako ostatní tušil, že si nic nepamatuje. Otcovo samolibé doznání, že ji mučil jednou z nepromíjených kleteb s ním otřáslo. A to se určitě nechlubil těmi méně drastickým. Nevěřil, že použil pouze tuto kletbu, nevěřil, že ji použil pouze jednou.
Můj otec je zrůda, pomyslel si. Cítil vztek a bezmoc, cítil se zrazen. Oči se zalévaly slzami. Chtějí po mně, abych ji zabil.
Jak bych ji mohl zabít?
Jak bych mohl odmítnout?
Je o tolik mocnější…
Lektvary však působí bez výjimky.
Musím ji zabít.
Nemůžu.
Otec mě zabije, musím to udělat.
Ne, to nejde…
Věří, že to dokážu. Pak by na mě byl hrdý…
Jsem pro něj jen nástroj, který použije, když se hodí.
Jsem pro něj vzduch.
Merline, pomoz. Já to nechci udělat…
Schoval hlavu do dlaní, z očí se mu draly slzy. Když pro něj o dvě hodiny později přišla teta Bella, že Snape odchází, cítil se podivně prázdný. Už nezbyly žádné slzy. Už nic necítil…
Selena odešla z hradní kuchyně. Přes víkend nevědomky spořádala tolik dávivých dortíčků, že se na jídlo do Velké síně už neodvažovala. Malá Winky jí naštěstí už před nějakou dobou ukázala vchod do kuchyně, dnes se tedy rozhodla pro snídani tam. Obávala se, že ji skřítci mezi dveřmi pošlou pryč, avšak zbytečně. Jen co odeslali jídlo nahoru, začali jí chystat všemožné pochoutky. Vypadali potěšeně, že za nimi někdo přišel. Několikrát ji ujistili, že může přijít i na oběd i večeři. Klidně každý den, oni budou rádi. Z nějakého důvodu si ji oblíbili…
Nyní kráčela po chodbě směrem k učebně.
„Hej, Everdeenová!“ ozvalo se najednou.
Rozhlédla se, uviděla Zmijozelský hábit a zastavila se. Počkala, než k ní Flint přijde, zajímalo ji, co chce.
„Draco se včera vrátil. Snape vzkazuje, že dnes v sedm máš přijít,“ sdělil jí nevzrušeně.
„Fajn, budu tam,“ odpověděla.
Odešla a nechala překvapeného Zmijozela stát na místě.
Co čekal, že se budu klanět? Merline…
Takže dneska budem konečně pokračovat, pomyslela si. Měli bychom, první kolo se blíží a my jsme fakt zoufale pozadu… Jsme sice silnější, ale ostatní jsou sehraní. A to je podstatný detail. Dost taky záleží na tom, koho dostaneme.
To nejhorší, co je mohlo potkat byl Potter s Grangerovou. Silní, sehraní, čestní. I to by šlo využít…
Zastavila se před učebnou a povzdechla si. Tak, co exploduje dnes?
Obě dvě exploze přežila bez úhony (jen dvě?), stejně tak oběd a večeři, jelikož opět jedla v kuchyni. Skřítci jí nachystali malý stoleček v rohu místnosti, ve váze byla malá kytička, jídlo i pití pečlivě naservírované. Po výborné a konečně i klidné večeři bez posměšků a úšklebků se vydala do sklepení. Přibližně v půlce cesty ji zastavila Uršula.
„Ahoj Uršulo, spěchám, potřebuješ něco?“
„Nazdar… Já ani tak ne, ale… Víš…“
Selena se zastavila a zvedla obočí.
„No…“
„Ještě dnes, Uršulo,“ řekla netrpělivě, vážně spěchala.
„Tak fajn. Dneska jsem se byla podívat ve Zmijozelské společenské místnosti. Víš, jeden z nich mi… Ehm, to teď není důležité. Každopádně, Malfoy není ve své kůži. Jen tam seděl a zíral ven,“ sletěla k ní s vyvalenýma očima.
„A co já s tím mám dělat?“
„Nevím. Já jen… Že bys to měla vědět,“ podíval se jí duch přímo do očí. „Neubliž mu.“
„Dobře Uršulo, beru na vědomí.“
„Fajn,“ usmála se Uršula. „Pak se stav!“ stihla vykřiknout, než zmizela stropem.
Selena pokračovala dál, stihne to na poslední chvíli. Uršulino sdělení však bylo více než divné. Proč by mu měla ubližovat? Naráží snad na to, co se stalo posledně?
Do místnosti opravdu dorazila zároveň se Snapem, který jí pouze věnoval podezřívavý pohled.
Od chvíle, kdy vešla, ji Malfoy provázel pohledem kamkoliv se hnula. Vytáčelo ji to. Zíral na ni, jako by měla křídla a plivala oheň. Sice doufala, že se jí budou aspoň trošku bát, ale tohle bylo docela přes čáru… Přitom Flint vypadal v pohodě, když s ní mluvil. Vyhledala ho pohledem. Opodál se bavil s Montaguem, pravděpodobně probírali taktiku. Nebo famfrpál. Matně si vzpomínala, že první zápasy se blížily…
Že bych to posledně vážně přehnala?
Rozhlédla se po ostatních Zmijozelských. Vypadali… nejistě. Ani jeden z nich se však nedívali ni. Sledovali svého prefekta, některým se v očích zračily obavy. Takže to nebyla ona, kdo způsobil tohle chování. Aspoň ne přímo. Byla si jistá, že Malfoy není zraněný, kdyby byl, nestála by tady.
Určitě něco doma. To není moje starost…
Severus sotva vnímal, co mu Parkinsonová vykládá. Něco o tom, že Zabini je neschopný… Zase. Přitom Zabini byl ten nadanější. Nemusel poslouchat, věděl, že hned tak neskončí. Sledoval Draca a Selenu.
Ona se držela zpátky, očividně byla z Malfoye nervózní. Z něho byli ale nervózní všichni. A on se tomu nedivil. Od včerejšího večera byl absolutně mimo, vůbec nevnímal svět kolem sebe. Viděl, jak jej Crabbe s Goylem museli podpírat, aby se nezřítil ze schodů. Vchod do společenské místnosti mu pro změnu otvírala Bulstrodeová, protože zapomněl heslo. Sem ho doslova dotlačil dav jeho spolužáků. Ti teď stáli a čekali, co bude dál, připraveni mu beze slova poskytnout oporu.
Severuse znova zarážela jejich oddanost. Nemohl se rozhodnout, zda je dobře či špatně, že si ji Malfoy neuvědomuje. Gestem zastavil užvaněnou Parkinsonovou, spolu se Zabinim je poslal čelit Dracovi se Selenou.
Potřebuju ho dostat zpátky do reality, pomyslel si. Nějak. Než udělá nějakou blbost.
„Začněte,“ stroze oznámil.
Pansy, Blaise i Selena vyslali první kletby, Draco jen stál. Do chvíle, než jej trefila Zabiniho kletba a on odletěl dozadu. Selena vyjekla a ohlédla se po něm, chyba. Za okamžik ležela na zemi kousek od něj. Pomalu se zvedala, Dracovi museli pomáhat na nohy Crabbe s Goylem. Šlehla po něm naštvaným pohledem a vrátila se na místo.
Všichni tři počkali, než se Malfoy doplouží vedle ní a beze slova se pustili do souboje. Nečekali na Severusův příkaz. Ten jen tiše sledoval, co se bude dít dál. Nakonec útrpně zavřel oči a a v duchu spílal Luciusovi do horoucích pekel.
Draco odletěl ještě několikrát, Selena však už svou chybu nezopakovala. Nakonec ani nečekali, než se Malfoy zvedne. Parkinsonová a Zabini trochu zmírnili své kletby a vysílali je jen proti Seleně. Ze setrvačnosti, tak, aby se bez problémů ubránila. Ona na oplátku také ubrala na síle a kletby vysílala střídavě.
Nakonec je naštvaně poslal pryč, tohle nikam nevedlo. Zítra budou pokračovat.
Druhého dne to však nebylo o moc lepší. Spíš horší. Malfoy byl pobledlý, pokud to s jeho barvou pleti bylo vůbec možné. Kruhy pod očima vypadaly jako monokly, pravděpodobně nespal. Neustále se kolem něj motala Parkinsonová a minimálně dva další Zmijozelští. Neúspěšně se do něj snažili dostat aspoň trochu jídla. Zbytek jeho koleje seděl mlčky, zbylé tři si postupně začaly všímat změny v jejich chování.
Tohle bude pro Draca krušné, jestli se hned neprobere, pomyslel si Severus.
Odpoledne jej Minerva zastavila na jedné z chodeb, ptala se, zda je v pořádku. Věděl, že se neptá jen tak. Tušila, co se na Malfoy Manor odehrálo a dělala si starosti.
„Řekli mu to,“ prostě odvětil Severus.
McGonagallové přeběhl po tváři stín.
„Zajdu za Albusem,“ tiše oznámila a odešla.
Ach, Minervo… Snad nikdy jí nebyl tak vděčný.
Severus rázně vešel do místnosti plné jeho Zmijozelů s jeho Havraspárskou dívkou.
Ztuhnul. Merline, co mě to napadlo? Rychle se rozhlédl, všechny pohledy se upíraly na něj. Až na Dracův, ten chyběl. Aspoň to má na co uhrát…
„Kde je pan Malfoy?“ zeptal se neurčitě. Snad si toho nikdo nevšiml.
„Tady!“ ozval se dívčí hlas z rohu místnosti.
Severus ji poznal, chodila do čtvrtého ročníku. Velmi nadaná v Bylinkářství, podle Pomony. Za dívkou se opravdu vynořil unavený a ztrhaný Draco. Počkal, než se zastaví vedle obezřetné Seleny.
„Pan Montague, pan Flint. A žádné ulehčování. Nemáme čas.“
Volaní se postavili na svá místa, všichni čtyři se současně uklonili. Draco se udržel o chvilku déle než předchozí večer, pak ho srazila první kletba. Tři zbylí se ještě chvíli tvářili, že se jedná o opravdový souboj, po třetím Malfoyově přemetu to však opět vzdali. Zatímco čekali, než se vrátí, prohlížel si jejich tváře.
Ani Selena už se netvářila naštvaně, její ustaraný výraz byl stejný jako u zbytku obecenstva. Chvíli si Malfoye prohlížela. Než odvrátila zrak zpět k soupeřům, postřehl Severus téměř neznatelné stříbřité zavlnění kolem Draca.
Všechny následující kletby se od duchem nepřítomného chlapce jen odrážely, Selenin štít držel. Stálo ji to však velké úsilí, udržet stínovou magií štít před Dracem, který jí vůbec nepomáhal, bránit sebe a ještě útočit. Nakonec štít kolem Malfoye zmizel a Selena se s rezignovaným povzdechem přesunula před něj.
Opět se jí povedlo překvapit celou kolej v jednom okamžiku, pomyslel si nevěřícně.
Flint s Montaguem okamžitě přestali vysílat kletby. Severus čekal. Věděl, že situace před ním je velmi ošemetná, stejně tak věděl, že kdyby zasáhnul, všechno by zničil. Její stínová magie donutila Zmijozel ke strachu. Prohlášení směřované Dracovi jí vyneslo obdiv a respekt. Ale tohle? Jak Zmijozel přijme, že jednoho z nich se rozhodla chránit ona? Situace sama o sobě byla nevýznamná, důležité bylo gesto. Zaštítit vlastním tělem. Uvědomuje si to vůbec?
Flint a Montague se nerozhodně rozhlíželi kolem sebe, několik minut bylo ticho. Selena stále tiše čekala před Dracem, který nepřítomným pohledem zíral skrz ni. Nakonec se odhodlal jeho nejstarší prefekt. Pohlédl Seleně do očí a kývnul. Montague s Flintem ho rychle napodobili, stejně jako zbytek Zmijozelu. Pak teprve dvojice proti Havraspárské dívce vyslala své kletby.
Severusovi se ulevilo. Chápala je lépe, než čekal.
Další večer se Snape neodvažoval postavit Draca se Selenou proti druhé dvojici. Děsil se toho, co by se mohlo stát. Když dorazil, všichni jeho Zmijozelové byli zamlklí, ve tvářích starost. Draco nejedl, nepil, nemluvil, nevnímal. Vlastně vypadal, že se brzy zhroutí. Selena vypadala unavená, na pravé straně obličeje byla tmavá skvrna od sazí, které, jak tušil, nešly smýt. Havraspárští jí dali dneska zabrat…
Rozhodl se zkusit Draca přimět, aby se bránil jenom Seleně. Sám nevěřil, že to bude fungovat. Stáli proti sobě, Draco hleděl někam za ni.
„Hej, Malfoyi, tady!“ křikla na něj znaveně.
Zvedl hlavu.
„Začínám,“ oznámila, chvilku počkala a vyslala Expelliarmus.
Draco vytvořil chabý štít, jež se okamžitě roztříštil, hůlka odletěla. Parkinsonová mu ji beze slova podala zpět.
Znovu upozornění, Selena vyslala opatrné Everte statim. Malfoy okamžitě odletěl, nějaký duchapřítomný Zmijozel pod ním bleskově vyčaroval polštář. Pomalu se vyhrabal a vrátil se na místo.
Hůlka mu znova vyletěla z ruky, ani se nesnažil bránit. Selena mu ji stínovou magií podala zpět, sotva ji chytil.
Všechny následující pokusy o probrání Malfoye z letargie dopadly stejně, Selena nakonec hůlku zachytávala už ve vzduchu. Pak ji nechala viset Dracovi před očima, dokud si ji nevzal.
Po čtvrt hodině pro jistotu sama vytvořila před Malfoyem štít proti kletbě, kterou vyslala. Nevypadal, že by si toho všimnul. Bezmocně rozhodila rukama směrem k Snapeovi.
„Co s ním mám dělat?! Vždyť vůbec nevnímá!“
„Netuším,“ zněla prostá odpověď.
Opravdu nevěděl, co dělat. Draco tvrdohlavě odolával veškerým pokusům dostat ho zpět do normálu. Dívka v modrém hábitu rázovala k bledému chlapci. Unavená, otrávená a naštvaná.
„Hej, Malfoyi! Mohl bys mě laskavě chvilku sledovat?! Fakt máme málo času a…“
„Co?“ probral se na okamžik. „Jo, promiň…“ řekl neurčitě, aniž by věděl, o čem Selena mluví.
Ta odskočila, tvářila se jako opařená. Vyděšeně se rozhlížela kolem sebe, jako by čekala, odkud přijde první rána. Severus se taky zarazil, stejně jako všichni okolo. Vážně se jí omluvil?
Pak se třesoucím hlasem ozvala: „Nevím, co se tu stalo. Ale nehodlám toho být součástí! Dojděte pro mě, až se probere. Tohle je…“ otočila se zpátky na duchem nepřítomného Malfoye, „…děsivé.“
Otřásla se a spěšně odešla. Severus si povzdechl.
„Odveďte pana Malfoye do společenské místnosti. Zbytek pokračuje.“
Počkal, až se zbylí čtyři účastníci turnaje postaví na svá místa a gestem zahájil souboj.
Selena se vydala za Uršulou. Tohle musela někomu říct a Uršula byla jediná, kdo jí naslouchal. Tentokrát však zklamala.
Když vešla do její umývárny, ozval se jen rozezlený hlas: „Já ti říkala, že je mimo! Proč mu to děláš?!“
Uršula okamžitě zmizela a zanechala Selenu neschopnou slova ve dveřích umývárny.
Co to u Merlinových vousů mělo znamenat? Co jsem mu udělala?! Vždyť jsem tomu blbovi musela tvořit štíty! Moje nervy… Uršulo, kdybys nebyla mrtvá, zabila bych tě.
Zavřela oči a pár minut se snažila uklidnit. Otočila se a vyrazila směrem ke kuchyni. Snad se zvládne aspoň v klidu najíst.
Ani to jí nakonec nebylo dopřáno. Při večeři poslouchala jednoho ze skřítků, stěžoval si na Grangerovou. Prý jim plete čepičky a nechává je po celé Nebelvírské společenské místnosti. Kromě Dobbyho tam nikdo ze skřítků nechtěl uklízet. Taky pořád chodila do kuchyně a vyprávěla jim o tom, že by měli být za svou práci placeni a měli by mít volno.
To byste měli, pomyslela si Selena. Ale Grangerová by na to neměla jít z téhle strany…
Skřítci dál hořekovali nad nepořádkem u Nebelvírů, když se ze zdi vynořila Uršula.
„Sel! Nemohla jsem tě najít, honem!“ vykřikla a zase zmizela.
Všichni domácí skřítci se za ní podezřívavě dívali, Selena už nebyla ani vyvedená z míry, v klidu pokračovala v jídle. Za pár vteřin se duch opět vynořil.
„Kde jsi?! Musíš jít se mnou!“
„Půjdu, když mi řekneš, o co jde. Nemůžeš sem jen tak doletět a začít na mě křičet, abych…“
„Draco!“
„Co?“ zarazila se uprostřed sousta.
„Draco! U mě v umývárně! Má jed! U Merlinových vousů, dělej!!“ ječela hystericky Uršula.
Selena vystřelila ke dveřím, dvě vyděšené skřítky musela přeskočit. Hůlku přivolala do ruky stínovou magií. Dveře se před ní málem nestihly otevřít, udeřila se do ramene, když se snažila procpat ven. Sprintovala přes chodbu, na schodech rozrazila skupinku Mrzimorských prváků. Někdo za ní křičel, pravděpodobně po ní. Minula Pottera s onou Grangerovou a Weasleym, zkoušeli ji zastavit. Nevnímala, jen se kolem nich prosmekla a pokračovala dál. Potřebovala co nejrychleji dostat k Uršule do umývárny. Byla vždycky takhle daleko?
Hlavou se jí stále dokola honila jediná myšlenka: Nesmí to vypít!
Konečně dorazila před umývárnu, udýchaná se opřela o zeď. Čekala na Uršulu, která vyrazila napřed, aby ho zdržela. Duch dívky se téměř okamžitě vynořil ze zdi.
„Ještě to nevypil, ale běž tam. Nemá k tomu daleko…“ špitla a zmizela chodbou.
Nadechla se. Merline, dej mi sílu.
Vešla do umývárny a opatrně za sebou zavřela. Tiše se vydala dál, hledala Malfoye. Stál na druhé straně tiché, studené místnosti. Opíral se o umyvadlo a zíral na sebe do špinavého zrcadla, ve tváři uštvaný výraz, uslzené oči. Hábit ležel odhozený opodál, roztrhaný svetr byl ve vedlejším umyvadle. Povolenou zelenou kravatu měl stále na krku, dva horní knoflíčky košile rozepnuté. Klepal se. V pravé ruce svíral svou hůlku, v levé malou lahvičku.
Chvilku mu trvalo, než si jí všimnul. Vyděšeně se otočil, levou ruku rychle schoval za zády. Hůlka mířila na Selenu.
„Co tu děláš?!“ vyhrkl.
„Mohla bych se ptát stejně, tohle je dívčí umývárna,“ odvětila.
Snažila se vypadat klidně, hlas ji však zrazoval. Tiše hleděla do jeho šedých, vyděšených očí.
Proč tohle děláš?
„Dej dolů tu hůlku,“ řekla místo toho.
„Ne,“ odsekl.
„Dej dolů tu hůlku. Prosím.“
Zachvěl se.
„Nemůžu…“
„Dobře, tak ji nech nahoře. V tom ti teda bránit nebudu. Ale dej mi tu věc, kterou máš v levé ruce.“
Viděla, jak se mu svaly na ruce napnuly, lahvičku svíral silněji než před tím.
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Ne? O tom jedu, co máš v ruce.“
Neodpověděl. Opatrně udělala krok směrem k němu, pokusil se couvnout. Neměl kam, hned za ním bylo umyvadlo. „Dej mi tu lahvičku, Malfoyi,“ zkusila výhružný tón a vytáhla vlastní hůlku.
„Ne. Běž pryč.“
„Nepůjdu,“ přiblížila se o další krok.
„Vypadni, Everdeenová.“ Hlas se mu třásl.
„Ne.“
„Nech mě na pokoji!“
„Ne. Jaký jed máš v té lahvičce?“ vypálila. Malfoy neodpovídal. „Fajn, je fuk, co tam máš. Dej mi to.“
„Už jsem říkal, že ti to nedám,“ zavrčel, Selena začínala pomalu propadat panice. „Co je ti vlastně po tom?!“ přešel do útoku Malfoy. „Proč ti záleží na tom, co chci udělat?!“
„A co chceš udělat?“ sledovala jej přimhouřenýma očima.
Jen mu sebrat tu zatracenou věc…
Opět ztratil hlas, odpověď nepřišla. Udělala další krok vpřed.
„Chceš to vypít? Zabít se? Proč?!“ rozhodila rukama.
„Je to jediná možnost…“ uhnul pohledem.
„Vážně jediná? Zkoušels všechno ostatní? Nebo aspoň něco? Nebo prcháš tou nejjednodušší možnou cestou?“
„Nic nevíš…“ Po tváři mu začaly stékat slzy. „Nevíš, proč to chci udělat. Nevíš, čím jsem si prošel. Nevíš, co musím udělat!“ křičel.
„Ne, to nevím,“ odpověděla rozhodně, stále ještě se jí dařilo držet si klidnou masku. „Ale vím, že tohle není řešení. Nemusíš mi nic vysvětlovat. Nic mi neříkej, pokud nechceš, je mi jedno co za tím je. Ale nenechám tě to udělat.“
Klidná maska vzala za své.
„Proč? Proč se o to staráš?! Vždyť je jedno, jestli tu bude o jednoho zbytečného spratka víc nebo míň!“
„Sklapni, Malfoyi!“ neudržela se, přešla také do křiku. „To neuděláš! Nenechám tě to udělat!“
„Proč?! Nikomu scházet nebudu! Jsem sám, nikoho nezajímá, co dělám!“ zařval na ni.
„Protože ty jsi tady jediný, co se na mě nedívá skrz prsty! Co se mnou prohodil i tři normální věty! Jediný, kdo mi kdy pomohl! Díky tobě mi dal Zmijozel pokoj! Díky tomu se mi Mrzimor a Nebelvír vyhýbá! Havraspárští se bojí, že když mi moc ublíží, sežerete je za živa! Chápeš?!“ vzlykla. „Nenechám tě to vypít! Je mi fuk, co všechno stalo, nestalo nebo má stát! Nechci, abys to udělal!“ Přerývavě se nadechla, aby se uklidnila aspoň trochu. „Navíc,“ uhnula pohledem, „pokud je tady někdo sám, jsem to já. Ty máš kolej, která za tebou stojí. Přátele, kteří se o tebe zajímají. Holku, která se kolem tebe motá. Rodiče… Já nemám nic. Teď,“ podívala se mu zpříma do hlubokých šedých očí, „dej pryč tu hůlku. Víš, že kdyby došlo na souboj, nevyhraje ani jeden z nás. Na to známe svůj styl příliš dobře. A odhoď tu lahvičku.“
Nevšímala si slz, které jí ztékaly po tvářích.
Malfoy proti ní otevřeně brečel, přesto jí však hleděl do očí. Smutně. Odevzdaně. Smířeně. Přesunul levou ruku před sebe, palcem odzátkoval lahvičku.
On to fakt vypije, proletělo jí hlavou. Panika dosáhla vrcholu.
Zvedl lahvičku k obličeji.
Jak je to s tou zoufalou chvílí a zoufalými činy? Zvedla hůlku a podívala se na zlomeného chlapce před sebou, připraveného spáchat sebevraždu. To by nemělo být těžké. Nadechla se, další a další slzy se jí draly z očí. Podívala se zpříma do těch, které se ji právě chystaly opustit.
„Promiň, Draco. Je mi to líto… Imperio!“
Ztuhnul.
Merline, funguje to?
„Dej levou ruku dolů.“
Okamžitě poslechl.
Fajn.
„Vylij obsah té lahvičky a pak ji zahoď.“
S prázdným výrazem se otočil, tekutinu vylil do umyvadla a lahvičku odhodil někam bokem. Zůstal strnule stát.
Co teď?!
Selena horečnatě přemýšlela, tady zůstat nemůžeme. Do Havraspárské věže ne. Ke Zmijozelům? Ne, čistá sebevražda. Kuchyň? Taky ne, někdo by nás po cestě potkal.
Vůbec si nevšimla Uršuly, která proplula dveřmi.
„Sedmé patro,“ řekla tiše, Selenino srdce vynechalo úder. „Komnata nejvyšší potřeby. Je večeře, nikdo na chodbě není. O Filche a tu jeho ohavnou kočku se postarám.“
„Díky, Uršulo…“ Mrtvá dívka kývla a zmizela za zdí.
Selena se otočila zpět ke strnulému Zmijozelovi.
Fajn, musíme si pohnout.
„Víš, kde je Komnata nejvyšší potřeby?“ Přikývnutí. „Doveď mě tam. A vem s sebou všechny svoje věci,“ uvědomila si na poslední chvíli.
Naštěstí, kromě hábitu a svetru sebral Malfoy kus pergamenu, kterého si nevšimla a malý stříbrný prstýnek. Pak vyrazil ze dveří, Selena klusala za ním. Do sedmého patra dorazili bez problémů, Uršula školníka očividně zaměstnala někde v jiné části hradu. Draco se zastavil uprostřed chodby a Selena se chvilku zmateně rozhlížela.
Co teď?! No… Za zkoušku nic.
„Otevři dveře do Komnaty nejvyšší potřeby,“ zkusila.
Malfoy párkrát přešel tam a zpátky. Chvíli se nic nedělo, pak se ve zdi objevily nenápadné dveře. Že by?
„Vejdi,“ otočila se na něj.
Poslušně otevřel dveře, Selena se protáhla za ním do nevelké místnosti.
Byla útulně zařízená, dvě červená křesla a pohovka stejné barvy spolu s nízkým stolem stály proti krbu. Ve zdi bylo malé okno s výhledem na školní pozemky, vedle něj skříň a vitrína. Po celé místnosti ležely rozházené polštáře a deky nejrůznějších velikostí a barev. Selena se do té místnosti zamilovala. Obdivovat ji však může jindy…
Otočila se k Dracovi. Tohle bude zlé.
„Finite.“
Škubnul sebou a upustil všechny věci. Zmateně se rozhlížel, tu místnost nepoznával. Pak se jeho pohled stočil k Seleně. A vzpomněl si.
Rychle se přitiskl ke zdi, hůlkou na ni opět mířil. Chvíli se na něj mlčky dívala, čekala, co udělá. Ale on neudělal nic. Byl vyděšený a zoufalý.
„Draco, já…“ promluvila po chvíli.
V tom okamžiku se mu vrátil hlas.
„Použilas proti mně kletbu, která se nepromíjí!“ vyhrkl.
„Ano,“ odpověděla, „ale omlouvat se nebudu.“
„Za to je minimálně Azkaban!“
„Chceš mě poslat do Azkabanu?“ Její hlas zněl pobaveně, byl však podbarvený nervozitou. „Dobře, ale garantuju ti, že půjdeš se mnou.“
„Co?!“ vyjekl.
Netrpělivě mávla směrem k jeho levé ruce.
„Za to tetování je taky Azkaban, pokud vím.“
Draco si vyděšeně chytil levé předloktí.
„Jak… Jak dlouho to víš?“
„Od prvního týdne tady. Nebo vlastně od druhého... Co snědls ten žaberník. Měls na sobě jenom bílou košili a ta je docela průhledná, když se namočí. Navíc,“ pokračovala, „máš to tetování přes půl ruky. To nešlo přehlédnout.“
Ona to ví tak dlouho?! Cítil, že brzy omdlí.
„Proč jsi to nikomu neřekla?“ zeptal se třesoucím se hlasem.
„Nevím,“ povzdechla si, „možná proto, že první byl u tebe Snape. A ten má stejné.“
Tohle taky ví?! Místo čehokoliv, co chtěl říct jen nevěřícně otevřel ústa a zůstal na ni hledět.
„Potom… Ehh… Asi takhle: Snape tu učí, to znamená, že mu Brumbál věří. A nikomu o tom tvém neřekl, vzhledem k tomu, že tu pořád jsi. Takže… Proč bych měla já? Musí mít nějaký důvod to tajit,“ vykoktala a odmlčela se. „Každopádně teď máš na mě stejnou páku, jako já na tebe,“ řekla klidně a odešla zkoumat obsah vitríny.
Nemohl uvěřit tomu, co řekla. Teprve mu začínal docházet význam jejich rozhovoru. Ví o tom, že je smrtijed a nikomu to neřekla. Použila na něj kletbu, která se nepromíjí. Chtěl spáchat sebevraždu…
Já to vážně chtěl vypít! Pod tíhou té myšlenky se sesul na zem a nehnutě zíral před sebe.
Selena jej pozorovala, vyděsilo ji, že sebou práskl na zem. Ve vitríně našla sklenice a ohnivou whiskey.
Jo, ta teď bude potřeba. Miluju to tady…
Nalila pořádnou dávku do obou sklenic a přešla k netečnému Dracovi.
„Na, vypij to,“ řekla tiše.
Naštěstí zareagoval a vzal si od ní sklenici. Jejich prsty se dotkly, měl je ledové jak smrt.
Ohnivá whiskey byla dobrá volba, pomyslela si.
Lusknutím zapálila oheň v krbu, tmavou místnost okamžitě zalilo teplé světlo.
Vypila svou sklenici a otřepala se. Tohle nečekala. Se slzícíma očima vzala nejbližší deku a vrátila se k Malfoyovi. Ten zíral na obsah ve své sklenici, jako by něco takového viděl poprvé.
„Vypij to, nebo ti to naleju do krku,“ oznámila mu rezolutně.
Bez jediného pohledu do sebe obrátil whiskey. V příštím okamžiku začal kašlat a plivat kolem sebe. Rychle mu sebrala prázdnou sklenici z ruky a postavila ji na stůl vedle své. Než se stihl vzpamatovat, přehodila přes něj deku.
„Co? Já to ne…“
„Je mi jedno co chceš nebo ne, jestli tu deku sundáš, zabalím tě do třech dalších.“
Malfoy se přestal vzpouzet a zahrabal se do deky. Selena chvíli přemýšlela, co dál. Nemohla ho tu takhle nechat. Nechtělo se jí odcházet. Určitým způsobem jej litovala. Co jenom může dohnat tak mladého kluka k sebevraždě?!
Nehodlala se vyptávat, pokud bude chtít, řekne jí to. Pokud ne… Nebude mu to dělat ještě horší.
Vzala si další deku a tiše se usadila ne zem kousek od Malfoye. V krbu plápolal oheň, v místnosti bylo příjemně. Oba tiše zírali do plamenů.
Zmijozel promluvil první: „Proč jsi přišla? Do té umývárny.“
„Uršula mi řekla, co chceš udělat. Já… Prostě jsem musela.“
Oba se odmlčeli. Selena se rozhodla, že na vše, co se jí zeptá, odpoví pravdivě. Už mu ublížila dost.
„A to, co jsi řekla...?“
„Všechno, co jsem řekla, jsem myslela vážně.“
„I když víš, že jsem smrtijed?“ pokračoval opatrně.
Tak o tohle tu jde?
„Ano. Já nevím, proč ses tak rozhodl. Nevím ani, jestli to bylo tvoje rozhodnutí. Jestli si za to rád nebo toho lituješ. Nemůžu tě soudit jen tak, od pohledu.“
Trpělivě čekala na odpověď.
„Díky,“ řekl po chvíli s úlevou v hlase.
Opět zavládlo ticho, plameny před nimi vesele tančily. Hlavou jí vířily výčitky svědomí. Znovu a znovu si přehrávala okamžik, kdy seslala Imperius. Říkala sice, že se za to omlouvat nebude, ale svědomí ji k tomu stejně nutilo. Nakonec se odhodlala promluvit.
„Malfoyi, já…“ Při zvuku svého jména sebou trhnul. „Omlouvám se. Za tu kletbu. Nevěděla jsem, co dělat, zpanikařila jsem, nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo, nechtěla jsem…“
„Nic se nestalo.“
„Co?“ překvapeně se po něm podívala.
„Nezlobím se. Jsem rád, žes to udělala. Nechápu, jak mě to mohlo napadnout…“
Hlas se mu zlomil, v očích se opět objevily slzy. Selena se k němu přisunula blíž, sama nevěděla proč. Jen jí přišlo, že by to měla udělat. Okamžitě ucítila, že se neuvěřitelně klepe.
Merline, musí být zmrzlý na kost…
Mlčky přes něj přehodila svou deku. V příštím okamžiku obě deky zvednul tak, aby se mohla posadit těsně vedle něj. Nabídku přijala. Posunula se k Malfoyovi, ten přes ni obě deky přehodil. Tiše si opřel hlavu o její rameno.
Přemýšleli o minulosti, známé i neznámé. O tom, kvůli čemu spolu brečí na zemi pod dekou v Komnatě nejvyšší potřeby. Proč se jim vůbec otevřela. Přemýšleli o tom, co bude dál…
Oba usnuli až pozdě v noci, ani jeden z nich se ve spánku nepohnul.
Selenu vzbudilo svítání. Ostré slunce pronikalo malý okýnkem a zalévalo místnost teplými paprsky. Chvíli se rozespale rozhlížela, nechtělo se jí vstávat. Pak si náhle vybavila události předchozího dne a stočila pohled doprava.
Malfoy stále tvrdě spal opřený o její rameno.
Kolik nocí vlastně probděl? Proto vypadal tak ztrhaně, došlo jí…
Přemýšlela, zda ho budit. Byla sobota a svítalo… Mají čas. Nechtěla, aby odešel. Musela si přiznat, že jeho společnost je jí příjemná. Když nebyl arogantní, byl téměř milý. Nesmělý. Nejistý.
Bílé vlasy ji zašimraly na krku, trochu se pohnul. Prostě normální, jak to jen v tomhle šíleném světě šlo. Co bude dál? Nelíbila se jí představa, že by tohle bylo naposledy… Zároveň věděla, že je nemyslitelné chovat se k sobě stejně jako v noci před zbytkem školy. Snad by se mohli scházet tady… Ale chtěl by?
Překvapeně vytřeštila oči – Merline, on se mi snad líbí! Malfoy?!
Arogantní, namyšlený…
Něžný, zlomený.
Hezký.
Eh… Dobře, tohle se nějak vyřeší. Někdy. Třeba mě bude přehlížet a přejde to…
Ale já nechci, aby to přešlo, uvědomila si.
Měla bych ho vzbudit, posmutněla. Snad někdy…
„Malfoyi…“ zašeptala.
Nic.
„Draco?“ zkusila, oslovit ho křestním jménem bylo zvláštní, ale tak nějak... Příjemné. A stejně ji nevnímal...
Jen se víc zahrabal do deky. Nemohla se ubránit úsměvu.
„Draco, vstávej.“
„Hmmmmmpff…“
Jsi nemožný, Malfoyi.
„Je ráno, musíme jít…“
„Ještě chvilku…“
Seleně zacukaly koutky.
„Draco, musíme vstávat.“
„Já nechci!“ odvětil rozespale a rychle si přetáhl deku přes hlavu.
Vysmátá Selena sledovala, jak se snaží co nejdůkladněji ukrýt. Domluva nepomáhá, zkusíme něco jiného. Pootočila se směrem k němu, levou rukou opatrně našla žebra. A polechtala ho.
Malfoy překvapeně vyletěl z dek.
„Co?! Co to…?! Proč?“ nechápavě na ni hleděl.
„Je ráno, musíme se vrátit.“
„A proto mě musíš lechtat?!“
„Jo, snažím se tě vzbudit dobrých pět minut,“ pobaveně odpověděla.
Malfoy na ni chvilku nevěřícně hleděl.
„Jsi nemožná, Seleno.“
„Beru na vědomí. Ale tebe bude na rozdíl ode mě někdo hledat. Měl by ses vrátit,“ prohodila nevzrušeně. V duchu ječela nadšením. Řekl jí Seleno!
„Měl,“ odpověděl, ale zůstal sedět.
Chvíli bylo ticho. Pak se s povzdechem zvednul a natáhl k ní ruku.
„Jdu na snídani, jdeš taky?“ zeptal se nejistě.
Chytla se ruky a nechala se vytáhnout na nohy.
„Půjdu, ale snídám v kuchyni.“ Odpovědí byl jen překvapený pohled. „Nevím, jak ty, ale já dávivé dortíčky a vybuchující koláče nepovažuju za vhodnou snídani.“
„Jo, chápu. Dávají ti docela kapky…“
„Jo, docela jo…“ povzdechla si. „Ale je to trochu lepší, co si uvědomili, že jste mě ještě nerozkousali.“
„Proč bychom to dělali?“
„Vím já? Je ten hábit snad zelený?“ zeptala se pobaveně, zatímco ukázala na svůj modrý hábit přehozený přes křeslo.
Malfoy jen zavrtěl hlavou a zvedl svůj. Chvíli si jej prohlížel, pak jej podržel vedle Seleny.
„Zelená by ti slušela víc…“ řekl potichu a začal se upravovat.
Cože to co?! zarazila se, pak si jen tiše povzdechla. Ani nevíš, jak ráda bych nosila zelený hábit… A nebýt tvého tatíka… Zavrtěla hlavou. To nemá cenu.
Vzhlédla. Draco stál ve dveřích, nejistě se po ní díval.
„Ano?“ začala.
„Ehm… Já… Chtěl jsem tě požádat…“ koktal zaraženě.
„Abych to nikomu neříkala?“ zkusila mu to ulehčit.
„Ano.“
„A komu bych to podle tebe vykládala?“ založila si ruce na prsou.
„Jo… No… Ehm… Promiň.“
„Neboj, nemám to komu říct. Jakmile vyjdeš z těch dveří, budem dělat, že se včerejšek nestal.“
„Vyjdu? Ty tu zůstáváš?“
Selena se rozhlédla po pokoji. To není špatný nápad…
„Vlastně asi ano. Pokusím se sem nastěhovat… Víš kolik věcí může v ložnici vybouchnout?“ podívala se po něm vesele.
„Nemám chuť to zjišťovat,“ odpověděl rychle.
„Nedivím se ti, já bych to taky nejradši nevěděla.“
Oblékla si hábit a vzala svou hůlku. Přešla ke dveřím připravená vyrazit na snídani. Vystrčila hlavu ze dveří, na chodbě nikdo nebyl. Vyšli ven, dveře za nimi okamžitě zmizely.
„Půjdu oklikou, ať nás nevidí spolu,“ oznámila mu.
„Fajn,“ kývl a otočil se. Pak se zarazil. „Tak večer, Everdeenová! Máme co dohánět, nezkoušej přijít pozdě!“ nasadil svůj obvyklý tón.
„Nápodobně, Malfoyi,“ odsekla, koutky rtů zvednuté v mírném úsměvu.
„Vážně jsi v pořádku? Vypadáš, jako bys viděla bubáka, co Snape zmínil Umbridgeovou…“ zeptal se jí, opravdu měl o ni starost. Překvapoval sám sebe…
Při zvuku jména profesorky Obrany proti černé magii sebou trhla. Zhluboka se nadechla.
„Ne, nejsem. Ale je to osobní…“ Podívala se mu do očí. „V pondělí budu v pořádku. Jen… Potřebuju přemýšlet.“
XXX
Klusal za ním studenými chodbami bradavického sklepení a neodvažoval se vydat jakýkoliv hlasitější zvuk. Tak rozzuřeného ho ještě nikdy neviděl. Musel si přiznat, že měl ze svého profesora strach.
XXX
„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ ozval se za ní kousavý hlas.
Otočila se a sledovala Malfoye, jak se k ní nasupeně blíží.
Co se mu zas nelíbí?!
Zastavil kousek před ní a nadechoval se, aby něco řekl, když se ozvala ohlušující rána. Oba nadskočili a podívali se směrem, ze kterého přišli. Že by Parkinsonová probourala Zabinim zeď…?