Díl 7 - Temná tajemství
Draco procházel chodbami směrem k jídelně. Hrad mu najednou připadal přívětivější než dřív, přistihl se, že se usmívá. Okamžitě vyhladil tvář do obvyklé netečné masky, zpoza rohu totiž vyběhla skupina Nebelvírů.
Ach bože, ti otravní malí lvi jsou všude. Člověk se jich nezbaví… Kéž bych je mohl zašlápnout.
Přesto měl dobrou náladu, když dorazil do jídelny. Ve Velké síni bylo rušno, většina lidí už vstala. Jistě, dnes se jde do Prasinek… U Zmijozelského stolu probíhal vzrušený hovor, návštěvu nedaleké vesničky zastínilo nadšení z blížícího se famfrpálového zápasu. Jejich družstvo mělo na druhý den zamluvené hřiště pro trénink, oznámili mu. Usadil se mezi Goyla a Pansy a v příštím okamžiku ho jeho dobrá nálada opustila.
„Ach, Draco! Kdes byl? Já jsem se tak bála, že se ti něco stalo! Včera jsi vůbec nevypadal dobře…“
Malfoy podrážděně vydal blíže nespecifikovatelný zvuk a vzal si kus dortíku, Parkinsonová však mlela dál.
„Byl jsi aspoň na ošetřovně? Musíš si tam zajít, madam Pomfreyová ti určitě něco dá! Nestalo se v noci něco? Nebyls v ložnici, chtěla jsem tě jít hledat! Tohle mi nesmíš dělat, Draco, měla jsem strach! A taky…“
Došla mu trpělivost. Ta holka snad nikdy nesklapne…
„Do toho, co dělám ti nic není, Pansy,“ odbyl ji a pokračoval v jídle.
Ještě chvíli vypadala, že bude mluvit dál, nakonec však poslechla a tiše popíjela čaj. Nikdo u stolu už na něj nepromluvil. Byl za to rád, mohl se v klidu věnovat svým myšlenkám.
Stále dokola si přehrával jeho rozhovory se Selenou. Proč nikomu neřekla, že má tetování smrtijeda, jak se mu omlouvala, že na něj použila Imperius. Málem se usmál, když si vybavil, jak jej před chvílí budila. Pak se jeho myšlenky stočili na zoufalou výměnu názorů v umývárně. Co všechno mu v panice řekla… Opravdu myslela všechno vážně? Nikdy by to živé duši (a už vůbec ne Uršule) nepřiznal, ale hřálo jej u srdce, že je pro ni důležitý. Aspoň pro ni, když ne pro někoho dalšího.
Zamyšleně se natáhl pro sklenici džusu.
Na jednu stranu měla pravdu – ona je ta, která nikoho nemá. Ale on také nemá to, co si myslí. Rodiče jej sice milují, ale chtějí po něm nemožné. Nikoho ze Zmijozelu by neoznačil za svého přítele, spíš… Následovatele, nohsleda. Jsou s ním jen kvůli jeho původu. A ta holka? To jako Pansy? Merline, chraň! Zná ji sice dlouho, ale nedokázal by s ní být. Je otravná a užvaněná. Sice jej bezmezně uctívá, ale to nechtěl… Vždycky mu její chování bylo nepříjemné, jen rodiče od něj očekávali, že si jej bude užívat. Navíc, v porovnání s Everdeenovou byla zoufale jednoduchá a nudná... A to o holce v modrém hábitu v nevěděl v podstatě nic. Přitom rodiče očekávají, že si Pansy jednou vezme… Málem se otřepal. To bych opravdu raději vypil ten jed…
Rychle dopil džus a vstal, hodlal jít do společenské místnosti a odpočívat. Do Prasinek se mu nechtělo, stejně tam nic zajímavého není.
Když odcházel, bezděčně se rozhlédl po tvářích kolem svého stolu.
Mám věrnou kolej, přesto jsem sám, pomyslel si a s povzdechem odešel z Velké síně.
Selena dorazila do kuchyně v doprovodu Uršuly. Její dobrou náladu jí v tu chvíli nemohla zkazit ani skupinka Havraspárských třeťáků, kteří se jí pokusili přebarvit kůži na zeleno. Uršulina křiku se však lekli tak moc, že se zasáhli navzájem. Vlastně to její náladu ještě vylepšilo.
Sedla si na své obvyklé místo v rohu kuchyně a počkala, než jí skřítci nachystají snídani – nechtěla je rušit od důležitějších věcí. Zatímco si vychutnávala své oblíbené toasty, na půl ucha poslouchala lamentace nad neúnavnou Grangerovou a okázale ignorovala Uršulin potutelný úsměv.
V myšlenkách se stále vracela ke včerejšímu večeru a dnešnímu ránu. Sice nemožná, ale ve spojení se jménem je to vlastně jedno… Dojedla, poděkovala skřítkům a šla za Uršulou. Těsně přede dveřmi se otočila.
„Ty, Winky?“
„Ano?“ ozval se vysoký hlásek.
„Myslíš, že bys mi mohla oběd a večeři přinést do Komnaty nejvyšší potřeby?“
„Ale jistě!“ rozzářila se malá skřítka. „Jen musí paní počkat, než Winky udělá svou práci…“ podívala se na ni bázlivě.
„To nevadí, hlavně nejdřív udělej všechno, co musíš. Díky,“ usmála se šťastně na malinké stvořeníčko.
Teď ještě aby se mi ta Komnata otevřela…
Vyšla z kuchyně, Uršula na ni čekala. „Půjdeme ke mně?“ zeptal se duch vesele.
„Fajn, klidně. Bude tam klid.“
Mrtvá dívka zmizela a Selena vyrazila směrem k umývárně odhodlaná čelit jejímu křížovému výslechu.
Sotva dovřela dveře, vypálila Uršula první otázku: „Jak to šlo?“
„Co myslíš, Uršulo?“ zeptala se netečně a posadila se na své obvyklé místo.
„No všechno přece! Co jste si řekli, jak reagoval a hlavně,“ přiblížila se, „úplně všechno, co se odehrálo v Komnatě nejvyšší potřeby! Povídej!“
Selena si povzdechla.
„Nevím, co čekáš. To, co se odehrálo tady jsi viděla i slyšela, nevěřím, žes byla někde daleko.“ Uršula neurčitě trhla rameny. „Co se týče Komnaty… Vyhrožoval mi Azkabanem, tak jsem ho upozornila, že s tím jeho tetováním by tam šel se mnou.“
„Co ti na to řekl?“ vyjekl duch naproti ní.
Ne, že by se zajímala, že jsem málem skončila ve vězení…
„Byl překvapený, že to vím. A ještě víc, že jsem to nikomu neřekla. A náhodou se mi podařilo trefit, že Snape je taky smrtijed, vědělas to?“
„Joo, veřejné tajemství, nic nového. A dál?“
„Díky, že mi to někdo řekl... Dál nic. Sesypal se, došlo mu, že se málem otrávil. Asi to opravdu nechtěl udělat… Nalila jsem do něho trochu ohnivé whiskey a přikryla, byl ledový jak smrt. Eeh… Promiň.“
„V pohodě,“ mávla nad tím mrtvá dívka rukou. „Pokračuj!“
„Už není moc co říct. Omluvila jsem se mu za tu kletbu, v podstatě mi poděkoval. A pak… No…“ Selena zčervenala a uhnula pohledem.
„A pak?! Vyklop to!“
„Nic se nestalo, Uršulo. Jen… Usnul opřený o mně. Spali jsme tak až do rána,“ usmála se nepřítomně při vzpomínce na příjemné probuzení. „A ráno mi řekl, že zelený hábit by mi slušel víc. Nevím, jak si to přebrat. Nějaký nápad?“
„Já si myslím, že ti chtěl prostě zalichotit. Nebo tě chce mít ve Zmijozelu, aby tě měl blíž…“ prohlásila Uršula přesvědčeně.
„Fakt? Já bych řekla, že ještě spal a neuvědomil si, že mluví nahlas.“
„Ty vůbec nejsi romantická!“ rozhodila podrážděně rukama a vyletěla ke stropu.
Selena se zakuckala.
„Romantická?! Proč, proboha?!“
„No proč asi? Určitě se mu líbíš,“ vypískla Uršula.
„Jsi v pohodě?“ hleděla na ni nechápavě.
„Ale no tak. Copak on se ti nelíbí?“ začala vyzvídat.
Selena vyskočila na nohy. Končím!
„Už musím jít! Já…“
„Líbí se ti!“
„Sbohem!“ vyběhla rychle z umývárny, aby utekla Uršulinu smíchu.
Zastavila se až v jedné z tichých chodeb sedmého patra. Uršula jí naštěstí dala pokoj, i když… Teď už o jejich rozhovoru ví všichni Bradavičtí duchové.
Merline, co jsem komu udělala…
Přišla tam, kde by se měly nacházet dveře do Komnaty nejvyšší potřeby. Chvíli se soustředěně dívala na místo, kudy s Dracem minulého večera vešli.
Jak je jenom otevřel? Nějak před nimi přecházel…
Vyzkoušela párkrát projít kolem zdi. K jejímu překvapení se dveře do Komnaty ukázaly v podstatě okamžitě. Opatrně otevřela a vstoupila do známé místnosti.
Pokojík byl téměř stejný, jako když jej ráno opouštěla, jen gauč naproti krbu měl velikost postele a pod oknem stál pracovní stůl a židle. Ten pohled ji zahřál u srdce. Že by konečně byla někde doma? S úsměvem procházela místností, na jednom z křesel objevila deky, pod kterými v noci spali… Ještě jednou se rozhlédla a nadšeně vyrazila pro první várku svých věcí do Havraspárské věže.
Lepší chvíli si vybrat nemohla, starší ročníky byly v Prasinkách, zatímco mladší si venku užívaly slunečného podzimního dne. Věci nakonec odnesla jen na dvakrát, neměla jich mnoho. Naštěstí, ty schody byly šílené…
V Komnatě už na ni čekala Winky s obědem. Nesměle jí také předala malinkou rolničku, jako dárek od skřítků. Druhou měli v kuchyni, stačilo jen zazvonit a některý z nich se objevil. Selena byla dojatá, neubránila se a Winky vděčně objala. Malá skřítka po chvíli objetí oplatila, poté rychle zmizela zpátky do kuchyně. Selena s chutí spořádala oběd a začala vybalovat.
Zabrala se do zvelebování svého nového pokoje natolik, že se v půl sedmé objevila Winky s večeří sama od sebe vyděšená, jestli se něco nestalo. Ujistila ji, že je vše v nejlepším pořádku, zhltla večeři a rozhlédla se kolem sebe. Byla neuvěřitelně šťastná, oheň v krbu vesele hořel, ve skříni bylo úhledně poskládané oblečení, hábity visely na ramínku. Na stole ležel komínek učebnic a žádná nevybouchla. Krásný to pocit…
Věnovala ještě jeden rychlý pohled dvěma dekám přehozeným přes opěradlo křesla a vydala se do sklepení.
Draco vyšel ze společenské místnosti krátce před sedmou v doprovodu ostatních účastníků turnaje. Pansy doslova tancovala kolem něj. Když nad tím tak přemýšlel… Byla otravnější než obvykle.
„Proboha Pansy uhni! Zavazíš!“ štěkl po ní otráveně.
Uskočila na stranu a ztichla.
Je spíš pes, napadlo ho. Dobře vycvičený pes, poslouchá na slovo…
Najednou pocítil k Pansy odpor. Otravná, poslušná, užvaněná, naivní, obyčejná. Vyvrátil oči a podrážděně pokračoval dál.
Jdou pozdě, zbytek koleje už určitě posedává na svých obvyklých místech, aby je mohli sledovat.
Vešel do místnosti jako první, ihned jej přivítal Snapeův ledový hlas: „Jdete pozdě. Všichni.“
Nezkoušel odporovat, k ničemu by to nebylo. Navíc na to neměl náladu.
„Začneme. První kolo proběhne už příští týden a vy jste zoufale nepřipravení. Jděte za slečnou Everdeenovou, pane Malfoyi. Proti vám se postaví pan Montague a pan Flint.“
Kývl na Snapea a vyrazil směrem k Seleně. Stála opodál, ruce založené na prsou.
„Měl by ses naučit poznávat hodiny, Malfoyi,“ prohodila sarkasticky.
„Sklapni, Everdeenová.“
Pobaveně si odfrkla a zaměřila se na chystající se soupeře.
Geniální, Draco. Fakt geniální odpověď, nadával si v duchu.
„Zvládneš se bránit sám, nebo mám ten štít vytvořit zrovna?“ rýpla si znovu.
Přešel vedle ní, zaujal stejnou pozici.
„Radši se soustřeď na to, co máš, ať tu nejsme ještě pozítří.“
Věnovala mu další přezíravě pobavený pohled.
„Začněte,“ ozval se vzápětí Snape.
Úkosem se podíval na Everdeenovou po své levé ruce. Bez sebemenšího zaváhání vyslala první kletbu, zato on Flintův útok téměř neustál. Rychle přesunul svou pozornost na soupeře. Automaticky začal vykrývat kletby, které k nim mířily. Dvakrát se mu povedlo vyslat Expelliarmus, jeden z nich úspěšně rozhodil Montaguea natolik, že jej další Selenin útok odzbrojil. Flint sotva stihl vyslat na Draca poslední kletbu, kterou bez problémů vykryl, a následoval Montaguea. Everdeenová vedle něj se narovnala, věnovala mu záhadný pohled.
„Že ti to trvalo…“ řekla tiše.
Dracovi vyjelo obočí, než však stihl odpovědět, přerušil je Snape posílající proti nim Zabiniho s Parkinsonovou.
Pansy zaútočila na Selenu s takovým odhodláním, že se chvíli musela jen bránit. Draca vedle ní si vůbec nevšímala, soustředila se jen na to, jak tu špínu před sebou vymazat z povrchu zemského. Draco bezmyšlenkovitě přešel do útoku, což by byl úspěšný manévr, jelikož černovlasá dívka jej vůbec nevnímala. Problém však byl v tom, že ve stejném okamžiku zaútočila i Selena. Okamžik před tím, než Zabini i Parkinsonová ztuhli, vyslali oba jejím směrem Everte statim. Překvapený Draco nestihl vytvořit štít a dívka vedle něj odletěla. Trhnul sebou, Merline, teď mě rozkouše… Rychle přešel k ní.
„Co se tady válíš, Everdeenová?“ shlédl na ni.
„Kdybys radši nekafral a pomohl mi,“ zvedala se ze země.
Podal jí ruku a vytáhl ji na nohy. Jako dnes ráno, blesklo mu hlavou. Spěšně její ruku pustil. Všimla si toho? Zkoumavě si ji prohlížel, oprašovala si hábit.
„Pokračujem?“ zeptala se prostě, když se narovnala.
„Jistě,“ odtušil.
Měl pocit, že kdyby chtěl říct víc, zradil by ho hlas.
Neúnavně pokračovali v tréninku, stejnou chybu už nezopakovali. Za jeden večer se posunuli dále než zbylé dvě dvojice za celou dobu, dokonce Snape vypadal potěšeně (tak dvě vteřiny). Ke konci večera před ně začal stavět náhodné dvojice z řad starších studentů, Parkinsonová, Zabini, Flint i Montague měli dost. Jen jednomu z prefektů se podařilo Seleně vyrazit hůlku z ruky, ta si ji však vzápětí přivolala zpět stínovou magií, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. V následujícím okamžiku onen prefekt strnul, Draco jej znehybnil pomocí Petrificus totalus. Zároveň s ním Selena odzbrojila jeho partnerku, která ztratila koncentraci, když se podívala vedle sebe.
Snape se je zrovna chystal poslat pryč, když se ozvala jedna dívka ze druhého ročníku: „Pane profesore?“
„Ano?“ otočil se Snape překvapeně.
„Proč… Proč nemůže používat stínovou magii?“ ukázala směrem k Seleně. „Je přece o tolik mocnější a nepředvídatelná! Myslím tím, že když soupeř netuší, co přijde, je větší šance vyhrát…“ dodala nesměle.
Snape si ji chvíli prohlížel.
„Slečna Everdeenová,“ začal, „nemůže v turnaji použít stínovou magii ze dvou velmi jednoduchých důvodů. Prvním z nich je ten, že její stínová magie je opravdu velmi mocná, tudíž by se proti tomu pravděpodobně postavili zástupci ostatních kolejí, Kruvalu i Krásnohůlek.“ Odmlčel se a přejel pohledem tváře před sebou. „Ten druhý také souvisí s mírou její magické síly. Předpokládám, že vás nikoho nenapadlo, co by udělala Um… Profesorka Umbridgeová ve chvíli, kdy by ji uviděla? Dost, že ředitel za jejími zády vyhlásil tenhle turnaj. Slečna Everdeenová by v tu chvíli představovala všechno, proti čemu ona a Ministerstvo kouzel bojuje těmi svými směšnými učebními výnosy,“ vyplivl a nechal svá slova doznít.
Obličeje před ním trochu pobledly, Zmijozelové očividně pochopili. Draco se otřásl, tohle ho vůbec nenapadlo. Podíval se na Everdeenovou, stála kousek od něj bílá jako stěna s nepřítomným výrazem, ruce se jí nekontrolovatelně třásly. Že by ji tak zasáhla Snapeova poznámka? Nebo prostá představa Umbridgeové?
„Pro dnešek končíme,“ ozval se rázně profesor. „Zítra máte volno, po famfrpálovém tréninku stejně budete nepoužitelní. Uvidíme se v pondělí.“
Studenti se postupně začali sunout směrem k východu, Snape však přešel k němu.
„První kolo je již ve středu, měl byste využít příležitosti a probrat se slečnou Everdeenovou vaši taktiku, abyste se podle ní od pondělí mohli řídit. Běžte,“ odeslal jej pryč s výhružným hlasem.
I přesto mu byl Draco určitým způsobem vděčný, aspoň měl výmluvu, proč za ní jít. Na chodbě se prosmekl kolem Pansy, Crabbea a Goyla a pokračoval za Havraspárkou. Dohonil ji u Velké síně, vypadala rozrušeně.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se, nenapadlo ho nic lepšího.
Dívka před ním poděšeně nadskočila, neslyšela jej přicházet.
„Co? Jo… Jo, jsem. V pohodě,“ odpověděla nepřítomně a pokračovala nahoru po schodech, Draco nejistě kráčel vedle ní.
„Posílá mě Snape. Kvůli taktice na středu,“ promluvil znova.
„Řekla bych, že dneska to bylo dobré,“ přišla neurčitá odpověď.
„Jo, asi jo. Takže… Ty útočíš, já bráním?“
„Jo.“
„Fajn,“ odmlčel se.
Nechtělo se mu odcházet, ta holka rozhodně nebyla v pořádku. Když potřetí zakopla na schodišti, raději ji chytil za paži. Vždyť je po deváté, nikdo tady není… Přesto se raději neustále ohlížel přes rameno. V tichu dorazili až před Komnatu.
„Takže se ti povedlo přestěhovat se sem?“ zeptal se se zájmem.
„Jo, naštěstí.“
Opět utichli, Draco si ji prohlížel. Stále se klepala, uhýbala před ním pohledem.
„Ehm… Přijdeš se zítra podívat na trénink?“ zkusil.
„Díky za pozvání, ale asi ne. Bylo by to trochu… Divné.“
„Jo, to by asi bylo…“
Kruci. Špatný pokus.
„Já… Asi půjdu,“ špitla a otočila se směrem k nenápadným dveřím.
Instinktivně ji chytil za ruku, zastavila se.
„Vážně jsi v pořádku? Vypadáš, jako bys viděla bubáka, co Snape zmínil Umbridgeovou…“ zeptal se jí, opravdu měl o ni starost. Překvapoval sám sebe…
Při zvuku jména profesorky Obrany proti černé magii sebou trhla. Zhluboka se nadechla.
„Ne, nejsem. Ale je to osobní…“ Podívala se mu do očí. „V pondělí budu v pořádku. Jen… Potřebuju přemýšlet.“ Draco kývl a pustil její ruku.
„Takže… V pondělí?“
„V pondělí,“ vykouzlila na rtech unavený úsměv a zmizela v Komnatě nejvyšší potřeby.
Zůstal stát a díval se na mizející dveře.
Byli jsme sami a ona byla tak zranitelná… Byla skvělá chvíle splnit svůj úkol. Proč mě to nenapadlo? Proč jsem se místo toho staral, jestli jí je dobře?
Otočil se a v hlubokém zamyšlení se vydal potemnělým hradem zpět do své koleje.
Téměř celý druhý den strávil na famfrpálovém hřišti. Byli ve formě, letos určitě vyhrají pohár…
Pomalu létal kolem hřiště a hledal Zlatonku. Jeho pátravý pohled se několikrát stočil k hradu, až na něm zůstal viset. Bezděčně začal přemýšlet, co mohlo Havraspárskou dívku tak rozrušit…
„Hej, Malfoyi!“ křikl na něj Warrington.
Draco sebou škubnul a nechápavě se na něj podíval.
„Prober se, Malfoyi! Zlatonka už kolem tebe proletěla třikrát! Nad čím u Merlinových vousů přemýšlíš?!“
Nad ní, ty pitomče…
„Nad turnajem,“ odsekl a odletěl, než se Warrington stihl začít vyptávat.
Zbytek tréninku proběhl bez problémů, dával si pozor, aby se soustředil jen na malou zlatou věc.
U večeře ve Velké síni rozebírali strategie hry proti jednotlivým kolejím. Mrzimor jim vrásky nedělal, Changová z Havraspáru byla sice dobrá, ale zbytek týmu nestál za nic. Zápas s Nebelvírem bude oříšek… Jen se zbavit toho otravného Pottera a byli by v háji.
Draco poslouchal probíhající debatu a kradmo sledoval vedlejší stůl plný modrých hábitů. Věděl, že tam nebude. I tak to stálo za pokus. Jediné, čeho však dosáhl bylo, že začal Havraspár nenávidět ještě víc. Skupina studentů z jeho ročníku totiž probírala, kam se před nimi Everdeenová schovává a jak ji z toho místa vyhnat. Kdyby mohl, všechny by je naházel do jezera… Jen nevěděl proč.
V pondělí se celým hradem začala šířit nervozita z nadcházejícího prvního kola turnaje. Promítla se i do jejich tréninku. Zatímco zbylí čtyři účastníci podávali mizerné výkony, on s Everdeenovou předváděli ty nejlepší. S představou blížícího se souboje se oba víc soustředili, postupně bez problémů vyřídili všechny odvážlivce, kteří se jim postavili. Draco byl tak spokojený sám se sebou, že nezaregistroval, že si za celý večer nevyměnili jedinou urážku. Stejně tak nevnímal stále překvapenější obličeje kolem sebe.
Druhý den se opět nikdo z profesorů nenamáhal učit, udržet pozornost studentů bylo stejně nemožné jako udržet dospělého draka na psím vodítku.
Večer se celá Zmijozelská kolej tísnila v tréninkové místnosti už ve třičtvrtě na sedm. Vzrušeně čekali, až začnou souboje, ještě jednou se před začátkem turnaje chtěli ujistit o svých šancích na vítězství. Fandili sice všem, ale téměř jistě věděl, že jejich favoritem je on a Everdeenová. Samolibě se usmál. Zítra všem vytřou zrak…
Postupem času však dobrá nálada v místnosti upadala. Everdeenová nepřišla, stejně tak zatím neukázal Snape.
Bylo po půl osmé, když ředitel jejich koleje rozrazil dveře. Všichni nadskočili, chtěli se začít vyptávat, co se stalo. V příštím okamžiku se však přikrčili a nikdo z nich se neodvažoval promluvit. Snape byl nepříčetný. Zuřivým pohledem našel v davu Draca.
„Pojďte,“ vyštěkl.
Nečekal na odpověděl a vyrazil z místnosti. Draco vteřinu váhal, pak se raději rozběhl za ním. Nechtěl zjišťovat, co by se stalo, kdyby se pro něj Snape musel vracet.
Klusal za ním studenými chodbami bradavického sklepení a neodvažoval se vydat jakýkoliv hlasitější zvuk. Tak rozzuřeného ho ještě nikdy neviděl. Musel si přiznat, že měl ze svého profesora strach. Za pár minut dorazili před dveře učebny lektvarů, které Snape jediným rázným švihnutím hůlky otevřel. Téměř vběhl dovnitř, Draco za ním.
„Zavřete,“ štěkl po něm, Malfoy spěšně poslechl.
Profesor lektvarů rázoval kolem učebny, na stůl skládal všemožné lahvičky a přísady. Některé z nich znal, ale nedokázal rozluštit, k čemu by měly být dobré. Dalších dvacet minut tiše stál uprostřed učebny a snažil se být neviditelný. Stále byl příliš vyděšený, aby se zeptal, o co se jedná.
Snape konečně promluvil: „Vyskytly se jisté… Komplikace, pane Malfoyi.“ Draco polkl. Co se u Merlina děje? „Ti zpropadení Havraspáři se rozhodli, že vy a slečna Everdeenová představujete v turnaji příliš velkou hrozbu, než aby vás nechali se jej účastnit. Jak pošetilé,“ zavrčel a začal zuřivě drtit jeden z kořínků na stole. „Sám o sobě by jejich nápad vyřadit slečnu Everdeenovou pomocí explodující směsi nepředstavoval až takový problém. Ti malí pitomci se však rozhodli svůj plán uskutečnit v průběhu Obrany proti černé magii. Umbridgeová využila příležitosti a velmi nespravedlivě uložila slečně Everdeenové školní trest. Což by se také dalo poměrně jednoduše vyřešit,“ otočil se a vsypal nadrcený kořen do jiné nádobky, „kdyby do jejího trestu nepromítla své osobní zájmy. Slečna Everdeenová je v této chvíli ve velmi špatném stavu, pane Malfoyi, což pro nás představuje větší problém, než si dokážete představit.“
Dokončil lektvar a přelil jej do malinké lahvičky, kterou postavil na stůl. Zašel do svého kabinetu a vrátil se s mastí podobnou té, kterou před pár měsíci namíchal Draco. Když procházel kolem svého stolu, sebral lahvičku a pokračoval v chůzi. Zastavil se těsně před mladým Zmijozelem.
„Předpokládám, pane Malfoyi, že víte, kde se slečna Everdeenová nachází. Nejdřív tohle,“ vrazil mu do jedné ruky lahvičku. „Naředit s vodou, nechat dvacet minut působit. Pak tohle. Pečlivě vmasírovat,“ nacpal mu mast do druhé. „Jděte.“
Teprve teď Draco našel slova.
„Co? Proč… Já?“ odvážil se zeptat odcházejícího Snapea.
Ten se vrátil a probodl jej černýma očima.
„Slečna Everdeenová nemá v tuto chvíli v Bradavicích nikoho živého, koho by mohla nazývat přítelem. Ač si to možná neuvědomujete, Vy jste této definici nejblíže, pane Malfoyi,“ odtušil.
„Ale… Byl jste na Malfoy Manor. Víte, co ode mě otec požaduje,“ uhnul pohledem. „A stejně mě tam chcete poslat?!“
Snape se odmlčel, Draco se na něj neodvažoval podívat. Teď poprvé si uvědomil, jak složitá je jeho situace. Představil si hněv svého otce, když nesplní svůj úkol. Nedokázal si představit, že by splnil. Co po něm Snape vlastně chce?!
„Ano, pane Malfoyi. Chci Vás tam poslat.“
Draco se otočil na profesora lektvarů, jeho hlas zněl… Jinak. Takhle jej neznal.
„Každý z nás má na výběr. Váš okamžik přišel teď. Nebuďte loutkou, neopakujte chyby svého otce. Vy nejste vrah.“
Pronikavě se na něj zadíval, Draco nebyl schopný slova. Profesor pomalu odcházel směrem ke dveřím. Těsně před nimi se otočil a zadíval se na něj.
„Ještě jedna věc, pane Malfoyi.“
Trhnul sebou. Co ještě?! Není toho už tak dost?!
„Slečna Everdeenová by neriskovala Azkaban pro nepřítele.“
Draco vytřeštil oči, Snape však bez dalších slov odešel.
Nevěřil tomu. Tohle nebylo možné. Jak jen Snape věděl, že na něj použila kletbu, za kterou je Azkaban?! A co víc… Nikomu to neřekl.
Draco stál uprostřed učebny lektvarů, neodvažoval se pohnout. Měl pocit, že by jej v prvním okamžiku zradily vlastní nohy. Ten Snapeův tón… Nikdy před tím takhle nemluvil. Nezněl výhružně, vůbec nezněl tak, jak jej znal. Byl skoro… Otcovský?
Blbost, zavrtěl hlavou. Nemohl si však pomoct. Něco mu říkalo, že tohle je správné pojmenování.
Přesunul pozornost na věci ve svých rukou. Jak zvláštní. Otec jej nutí ji zabít, Snape ho pošle jí pomoci. Tohle se nemohlo týkat jen turnaje… Proč by jinak říkal, že si ten problém neumí představit?
Konečně se rozhýbal, nedokázal zůstat stát na místě s představou, co všechno se jí stalo, když Snape tak naléhá. Samozřejmě že věděl, kde ji najde. Včera ji tam opustil… Svižným krokem vyrazil do sedmého patra.
Zastavil se před zdí, ve které se okamžitě objevily známé dveře.
To byla rychlost, napadlo jej…
Lahvičku už před nějakou dobou vložil do kapsy hábitu, volnou rukou chytil kliku. Zaváhal. Vážně se dokáže vzepřít otcově vůli? Může si zvolit? Nadechl se, tohle nemůže odkládat. Třesoucí se rukou opatrně otevřel dveře a vešel.
Everdeenová seděla schoulená v křesle, její hůlka ležela na zemi kousek od ní. Celý pokoj vypadal, jako by se jím prohnaly nějaké z Hagridových kreatur. Vše, kromě křesla, ve kterém seděla, bylo rozbité nebo povalené na zemi. Byla plná rozházeného oblečení a rozervaných učebnic. V místnosti byla tma a chladno, krb byl pohaslý.
Dívka před ním nadskočila, když jej uslyšela vejít, podívala se na něj. Tak vyděšenou ji ještě neviděl, v očích měla čirou hrůzu. V příštím okamžiku se sesula zpět do křesla a roztřeseně schovala hlavu do dlaní.
Merline, jestli tohle udělala ona, jsem neskutečně rád, že mě poznala, pomyslel si.
Z rukávu vytáhl hůlku a rozhlédl se po pokoji. Nejdřív zapálil oheň v krbu, místností se okamžitě rozlilo teplé světlo plamenů. Postavil shozený nábytek zpět na nohy, na rozbitý použil Reparo, hromadu věcí ze země pouze přesunul do rohu na větší hromadu, na to bude čas později. Ve vitríně po chvíli hledání objevil poměrně velkou (a překvapivě nerozbitou) mísu plnou vody – ne nadarmo se to tady jmenuje Komnata nejvyšší potřeby, napadlo jej.
Přenesl mísu na nízký stolek a postavil ji před netečnou dívku. Z hábitu vytáhl malou lahvičku a její obsah vliv do vody, ta okamžitě získala podivný hnědavý nádech.
Hlavně když to zabere, pokrčil rameny.
Stále mlčky si přitáhl druhé křeslo naproti jejího a chtěl se posadit, když uslyšel tichý hlas.
„Běž pryč…“
Zarazil se. Měl bych…? Zavrtěl hlavou.
„Ne,“ usadil se do křesla.
„Běž pryč, prosím…“ vzlykla.
„Nepůjdu. Taky jsi nešla.“
Čekal na odpověď, žádná však nepřicházela. Teprve teď si prohlédl její ruce. Neschovávala obličej v nich, jak se domníval, jen za nimi. Obličeje se dotýkala pouze velmi opatrně konečky prstů. Z rány na hřbetu levé ruky ztékala kapka krve. Zadíval se na ránu pozorněji. Tohle už viděl…
Jistě, Potter! Umbridgeová má ty očarované brky…
Nápis na její ruce byl však delší...
Tohle Snape myslel, když říkal, že je to pro Umbridgeovou osobní?
Nadechl se, bezděky se připravil k hádce. Tohle už tu přece jenom jednou bylo.
„Dej mi ruce.“
Neodpověděla, jen zavrtěla hlavou a ruce nechala na místě.
„Už jsme to jednou řešili a stejně sis nechala pomoct. Dej mi je, víš, že ti to pomůže.“
Samotného jej překvapilo, jak klidně zněl jeho hlas. Posunul se na křesle kousek blíž k ní a lehce ji uchopil za zápěstí.
„Nech si pomoct, Seleno…“ opatrně jí odtáhl ruce od obličeje.
Nebránila se, jen uhnula pohledem a dál tiše brečela. Přešel pohledem od jejího obličeje k dlaním. Byly ošklivě popálené, Merline, jak se jim tohle povedlo?! Vstal a opatrně ji chytil kolem ramen. Bez odporu se zvedla a nechala se usadit na větší pohovku, ruce založené v klíně. Takhle to bude jednodušší.
Postavil vedle ní mísu s nahnědlou vodou a posadil se. Opět ji chytil za ruce a pomalu je ponořil do misky mezi nimi. Trochu se pootočila, tak, aby nemusela sedět zkroucená. Pár minut tiše seděli naproti sebe, pak si Draco všimnul, že se jí ramena opět začínají otřásat vzlyky. Bez zaváhání si ji přitáhl k sobě, tohle gesto ho snad překvapilo ještě víc než popotahující dívku. Ta si však jen vděčně si opřela čelo o jeho rameno. Rozbrečela se.
Draco zaváhal, netušil, co by měl udělat. Nakonec se odhodlal ji obejmout.
Zajímavé, jak rychle jsme si vyměnili role, pomyslel si.
Čtvrt hodiny poté jí vyndal ruce z nádoby s vodou a osušil je do svého hábitu. Zvedla hlavu a spolu s ním se zadívala na hřbet levé ruky. Po ošklivé ráně zbyla jen drobná, růžová jizva. Přesunul misku na stůl a místo ní si podal mast na popáleniny. Než stihl cokoliv říct, podala mu pravou ruku. Potěšilo ho to, přestože neuměl vysvětlit proč. Nabral mast a soustředěným pohybem ji začal vtírat do kůže. Tiše jej sledovala.
Dracovy myšlenky se ubíraly všemožnými směry. Otec, Snape, turnaj, Havraspár, famfrpál, Potter, Umbridgeová, lektvary.
„Draco?“ ozvalo se najednou nejisté oslovení.
Překvapeně vzhlédl, nečekal, že mu tak ještě někdy řekne. Přesto byl rád… Rychle stočila uslzené oči jinam.
„Já… Chci se omluvit. Tohle… Nechtěla jsem, aby to dopadlo takhle, zítra při turnaji…“
„Počkej,“ zastavil ji rozhodně. Vážně se mu chce omlouvat za to, že zbytek její koleje jdou idioti? „Nevím, co se stalo a nemusíš mi to říkat, pokud nechceš. Ale tohle,“ mírně nadzvedl její dlaň, „není tvoje vina. Rozumíme si?“
Zaváhala.
„A… Kdybych to chtěla někomu říct?“ zeptala se opatrně.
Zmijozela tím naprosto odzbrojila.
„Jsem tady,“ vysoukal ze sebe.
„Já… Nevím, kde začít.“
„Zkus to na začátku,“ vyletělo z něj, než si stihl uvědomit, co říká.
K jeho překvapení se však usmála. Trochu, ale přece jen…
„Každopádně,“ pokračoval rychle, „kdybys chtěla začít od konce, já si to nějak přeberu.“
Další nejistý úsměv. Merline…
„Asi to bude znít dost zmateně… Víš, jak jsem se sem dostala?“
„Vím jen to, co všichni ostatní. Že tě sem Brumbál přivedl z Ministerstva,“ odpověděl obezřetně a vyměnil ruce.
„Ono toho vlastně moc dalšího není, moje první normální vzpomínka je z ošetřovny. Před tím… Jen mlhavé záblesky. Nejasné záblesky, tmavá místnost, zima, hlasy… Bolest. Tak šílená, že jsem se skoro zbláznila…“
Draco útrpně zavřel oči. Otče, jak jsi mohl?
„To jsou všechny mé vzpomínky z doby před Bradavicemi. Těch hlasů bylo víc, přicházeli náhodně. Některé častěji, jiné méně… “ odmlčela se na chvíli. „Umbridgeová mi vždycky přišla nějaká povědomá, jen jsem ji nedokázala zařadit,“ pokračovala tiše. „Až když Snape začal mluvit o tom, co by se stalo, kdybych použila stínovou magii…“ Z očí jí začaly téct slzy. „Byla to ona, jeden z těch hlasů, který se vždycky vracel. Vysmívala se mi, nadávala mi, mučila mě, nedokážeš si představit, kolikrát použila Crucio! Užívala si to… A dneska mě poznala, poznala, že jsem to já!“ zoufale se podívala na Draca. Nebyl schopný pohybu. „Někdo mi dal něco do učebnice Obrany, něco jiného než normálně, normálně nemám… Tohle,“ zamávala mu před obličejem volnou rukou, hlas jí začal přecházet do hysterie. „Přestala se zajímat o Pottera a přešla ke mně. Nejdřív mě poslala na ošetřovnu, pak se jí v očích objevil ten pohled. Takové to ‚Našla jsem tě!‘, chápeš? Dostala jsem školní trest, snažila se ze mě vytáhnout to stejné, co před tím na Ministerstvu. Pak mě donutila psát pořád dokola, že jsem jen bezcenný spratek, že si tohle nezasloužím, že si mám ublížit…“ Začala se znovu klepat, vytrhla Dracovi ruku a schoulila se do klubíčka. „Pak přišel Snape a začal po ní ječet a mě poslal pryč. Ona… Ona řekla, že se před ní neschovám. Že si mě najde… Že mě stejně dostane…“
V tu chvíli se rozbrečela naplno.
Ještě chvíli na ni zíral, nemohl věřit tomu, co mu právě řekla. Oddělal nádobku s mastí na stůl, přisedl si k ní a schoval ji v objetí. Vůbec nepřemýšlel nad tím, co dělá, ale něco udělat musel. Nebránila se, vděčně se mu schoulila na rameni.
Zatímco se mu její slzy vpíjely do košile přemýšlel, za kolik jejích zlých vzpomínek může jeho otec. Nedokázal pochopit, že by toho byl schopný. Čím vším si prošla? Dívka bez vzpomínek, bez minulosti. Jen se svým strachem. V Bradavicích měla najít domov, přitom ji odmítá její vlastní kolej. Ti, kteří jí měli být nejblíže. Je terčem zlomyslných žertů a posměšků, přesto je schopná ráno vstát a fungovat. Ohromit je.
Bezmyšlenkovitě schoval obličej do jejích tmavých, rozcuchaných vlasů.
Získat si jejich srdce…
Poslechnout otce či Snapea? Čelit hněvu rodičů, nebo svému svědomí?
V hloubi duše však věděl, že se rozhodl už dávno. Přitáhl si ji blíž k tělu, stále brečela.
Stejně jako posledně, tiše hledali útěchu jeden v druhém.
S trhnutím se probudil, rozhlédl se po místnosti.
„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit,“ zašeptal kdosi vedle krbu.
Postava se pohnula směrem k němu.
„Uršulo?“ vyzkoušel.
„Ano. Posílá mě Snape.“
„Co chce?“ zpozorněl.
„Mám vám vzkázat, že jste omluvení z ranního vyučování,“ sjela pohledem na spící dívku. „A taky, že turnaj začíná ve dvě. Sraz je v jednu v té místnosti, kde jste trénovali. Pořadí se losuje při začátku.“
Kývl.
„Ještě něco?“
„Jo… Máš udělat cokoliv, aby zítra byla schopná držet hůlku,“ potutelně se usmála, jeho překvapenému výrazu nevěnovala pozornost. V příštím okamžiku zvážněla. „Věděla jsem, že jí neublížíš, Malfoyi…“ prohlásila a zmizela zdí.
Jak ta to ví?! Chvíli za ní nechápavě hleděl. Do reality jej vrátila Everdeenová, zavrtěla se mu v náručí. Choulila se k němu stále stejně, jako když usínala. Draco chvíli přemýšlel, tahle pozice už přece jenom začínala být nepohodlná… Nakonec ji opatrně pustil, vstal a tiše přešel na druhou stranu místnosti k hromadě věcí.
„Draco…?“ ozvalo se za ním poplašeně.
„Tady jsem,“ odpověděl, vyhrabal deky a polštáře a vrátil se k ní. „Nikam nejdu.“
„Díky…“ prohodila a ospale jej pozorovala.
Posadil se na druhou stranu gauče, přitáhl si křeslo a natáhl na něj nohy. Současně naaranžoval polštáře tak, aby si mohla pohodlně lehnout. Nejistě se na ni podíval a natáhl ruku ve výmluvném gestu. Vděčně se usmála a ulehla na polštář v jeho klíně, přitáhla si nabízenou deku. Spolu s jeho rukou, jak si vzápětí uvědomil. Neodvažoval se ji stáhnout zpátky. Vlastně ani nechtěl…
Druhou rukou uhladil rozcuchané tmavé vlasy a spokojeně usnul.
Někdo opatrně klepal na její ruku.
To je ale divný sen, napadlo ji.
Znova ji někdo poklepal, tentokrát důrazněji.
Co je?
Na třetí pokus otevřela oči a uviděla před sebou Winky, vyděšeně zírající na Malfoye.
Pravda, musí to být podivný pohled, napadlo ji.
„Copak, Winky?“ zašeptala.
Malá skřítka jenom tiše vypískla a ukázala na spícího Zmijozela.
„To je v pořádku,“ usmála se na ni Selena.
Trochu ji tím uklidnila.
„Paní nechtěla snídani. Winky se bála, že se něco stalo tak šla sem…“ zírala na ni obříma očima.
„Děkuju, ale všechno je v pořádku.“
Malá skřítka konečně vypadala přesvědčeně.
„Budete chtít přinést oběd?“
„Oběd? Kolik je hodin?“
„Asi půl dvanácté,“ špitla skřítka.
Seleně se ulevilo, turnaj začíná až někdy odpoledne.
„Mohla bys přinést oběd pro dva, Winky?“ zkusila štěstí.
„Jistě! Ráda!“ zašvitořila a zmizela.
Sotva za pět minut byla zpátky, postavila podnos na stolek a opět zmizela. Skvělá a úžasná Winky!
Selena přesunula pozornost od lákavého jídla k Malfoyovi. Měla by ho probudit… Přetočila se na záda a zkoumavě se na něj zadívala. Levou ruku měl přehozenou přes její pas, pravou si podpíral hlavu a stále spal. Chvíli jej jen pozorovala. Vážně mu včera všechno vyklopila? A on tu zůstal… Přece by odešel, kdyby mu byla její společnost nepříjemná. Podívala se na své ruce a potěšeně se usmála. Jediné, co zbylo, byla nenápadná jizvička na hřbetu levé ruky. Začala šťouchat do ruky na svém břiše.
„Draco, vstávej.“
„Hmmff…“
Jak je možné, že jsem přesně tohle čekala?
„Vstávej, nebo tě polechtám!“ šťouchala do něj dál.
„Nelechtej mě, Sel…“ plácl ji rozespale přes ruku.
Sel? To je novinka!
„Máme tu oběd,“ vyzkoušela.
„Hmm… Oběd bych si…“ najednou vyletěl a vytřeštil oči. „Kolik je hodin?!“
„Tak třičtvrtě na dvanáct, co je?“ zeptala se nechápavě, Malfoy se mezitím uklidnil.
„Nic, dobrý. V jednu máme být dole, turnaj začíná ve dvě.“
Selena znejistěla, na turnaji bude celá škola…
„Myslíš, že je to dobrý nápad? Myslím, po tom, co se včera stalo…“ zvedla se do sedu a nejistě se mu zadívala do očí.
„Určitě, vzhledem k včerejším událostem ještě víc. Ukaž jim, co je v tobě. Příště si to nedovolí.“
Na chvíli se odmlčela.
„Dobře,“ odpověděla prostě, natáhla se pro tác s jídlem a položila jej na gauč mezi ně.
Oběd si vychutnali v tichu, oba přemýšleli nad nadcházejícím turnajem.
„Koho myslíš, že dostanem?“ zeptala se Zmijozela, zatímco odklízela tác.
„Nevím. Koho bys chtěla?“
„Changovou nebo Pottera,“ vystřelila okamžitě, Malfoy se zakuckal.
„Proč?“ podařilo se mu vypravit.
„Protože Changová je na ránu. Líbí se jí Potter a pořád to všude vytrubuje, je to neuvěřitelně otravné. I když je pravda, že teď se s ní v podstatě nevidím, ale i tak, princip je princip,“ pokrčila rameny. „Co se týče Pottera… Sejmout Changovou by mělo za následek jen to, že by na její místo přišly dvě další. Zato sejmout Pottera by problém vyřešilo. Ani nevíš, jak často jsem přemýšlela nad tím, kterého z nich mám odtáhnout doprostřed Zapovězeného lesa…“ natáhla se pro sklenku s džusem.
„Neuvěřitelná…“ ozvalo se obdivně vedle ní.
Zvedla hlavu a zarazila se.
„Proboha, Draco!“
„Co?!“
„Ty ses na mě usmál!“
„Coo?“
Selena neodpověděla, svíjela se smíchy.
„Ty jsi nemožná!“ hodil po ní polštář, ona jej zachytla a hodila zpátky.
„Tak neuvěřitelná nebo nemožná?“ smála se dál.
„Obojí!“ vyhrkl rudý až za ušima, přesto se stále usmíval. Nemohl si pomoct.
Ještě chvíli po sobě házeli polštáře, pak srazili na zem jednu ze sklenic a raději přestali.
Selena zběžně naházela své oblečení do skříně, Draco se snažil zachránit její učebnice. Chvíli před jednou se zvedli, u dveří se však zastavili.
„Připravená?“ zeptal se.
„Lepší to nebude,“ prohodila nervózně.
„Venku se asi budem muset chovat tak, jak před tím,“ trhnul hlavou směrem ke dveřím. „Každopádně… Kdybych se chtěl náhodou někdy zastavit…?“ zadíval se do země s nevyřčenou otázkou.
„Bydlím tu, takže je dost pravděpodobné, že mě tu najdeš,“ štouchla do něj vesele a vyšla ze dveří.
Do sklepení dorazili několik minut po jedné hodině, zastavili se přede dveřmi. „Myslíš, že nás Snape sežere? Jdeme pozdě,“ střelila po něm pohledem.
„Těžko říct,“ pokrčil rameny. „Stejně je to tvoje chyba, Everdeenová. Trvá ti to.“
„Hlavně, že je to na koho svést, že?“ zeptala se ironicky a rázně otevřela dveře.
Ticho v místnosti bylo téměř hmatatelné, oba je donutilo zastavit na prahu. Zírala na ně celá Zmijozelská kolej i se Snapem.
Eeeh… Že by něco tušili?
Nervózně se rozhlížela po tvářích před sebou, Malfoy strategicky půl kroku za ní.
Srab jeden…
Nakonec udělal profesor dva pomalé kroky. Vypadal zlověstně.
„Jsem potěšen, že jste se konečně uráčili přijít,“ odměřeně prohlásil. „Doufám, že jste si svůj vztek uschovali a hodláte si jej vybít na komkoliv, kdo se postaví proti vám.“
Selena zůstala zírat s otevřenou pusou, Draco za ní na tom nemohl být o moc líp. Postupně jí začalo docházet, co Snape řekl. Pomalu zvedla koutky v opatrném úsměvu, vážně si nebyla jistá. V příštím okamžiku začali Zmijozelští hlasitě jásat. Byl to tak nečekaný zvuk, že bezděčně ustoupila a narazila do Malfoye. Ten jí okamžitě zabránil v dalším útěku, chytil ji za ramena a tlačil směrem k blížícímu se nadšenému davu v zelených hábitech.
„Tys to věděl, ty zmetku!“ sykla zděšeně a snažila se vyprostit.
„Jistěže, Everdeenová. Vítej mezi hady,“ zašeptal jí zlomyslně do ucha.
„Počkej, co jsi to…?“ zkusila se na něj podívat, avšak neúspěšně.
Doslova ji vhodil mezi zelené hábity a pobaveně sledoval, jak se neúspěšně brání přivítání. Trvalo skoro půl hodiny, než ji konečně pustili a podařilo se jí přiklopýtat až k němu.
„Parchante…“ zavrčela a uhlazovala si hábit.
„Díky,“ pronesl přezíravě.
Snape stál u dveří spolu s ostatními účastníky a čekal na ně.
„Jdem?“ zeptal se.
„Jo. S trochou štěstí bude Umbridgeová sedět moc blízko…“ usmála se zlověstně a vyrazila ke Snapeovi, Malfoye v těsném závěsu.
Do Velké síně vešli jako poslední, jejich příchod vyvolal velký rozruch mezi ostatními kolejemi.
Uprostřed byl stůl připomínající podium, v rozích prostorné místnosti shluky židlí a stolů. Snape rázoval první, za ním Parkinsonová. O krok za ní Zabini, Flint a Montague. Selena s Dracem si nechali dvoumetrovou mezeru a bok po boku kráčeli Velkou síní, zbytek Zmijozelu v úctyhodné vzdálenosti za nimi.
Už když vycházeli ze sklepení, nasadili lhostejný výraz. Ostatní studenty tím vyváděli z míry, mnoho z nich nadšením nedokázalo zůstat sedět.
Zmijozelové zabrali poslední volný roh místnosti, zatímco Snape se třemi dvojicemi přišel až k Brumbálovi a ostatním. Ten prohodil posledních pár slov s McGonagallovou a Kratiknotem, poté konečně popošel dopředu a začal mluvit.
„Vážení studenti!“ V tu chvíli veškerý šum ve Velké síni utichl. „Chtěl bych vás přivítat na prvním kole turnaje v soubojích kouzelníků! Toto je historický okamžik, buďme vděční, že jsme jeho součástí. Vidím, že jste všichni velmi nedočkaví, takže bez dalších průtahů, přistoupíme k losování,“ mávl hůlkou a od profesorského stolu připlula známá losovací koule. „Mějte na paměti, že studenti se utkají v pořadí, v jakém budou vylosováni,“ upozornil všechny okolo.
Selena postřehla růžovou ropuchu soustředěně škrábající brkem na pergamen v rohu profesorského stolu.
„A nyní – první dvojice!“ vykřikl Brumbál a z koule vyletěly dva kousky pergamenu.
Parkinsonová a Zabini byli první vylosovanou Zmijozelskou dvojicí. K jejich smůle se měli utkat s Potterem a Grangerovou jako třetí v pořadí. Selena je už v duchu vyřadila, tady nemají šanci. Tolik smůly…
Flint s Montaguem měli podstatně větší naději, nastoupí proti Moorovi a Jonesovi. Se smíšenou Havraspársko-Mrzimorskou dvojicí zkusí štěstí hned po Pansy s Blaisem.
Ona a Malfoy přijdou na řadu jako šestí, proti nim Goldstein z Havraspáru s McLaggenem hájícím červenozlatou. Sice to není Potter ani Changová, ale mělo by to být jednoduché. Vypadali, jako by se před chvílí pohádali. To nám hraje do karet, napadlo ji.
Po rozlosování se přesunula ke Zmijozelským, souboje sledovala pohodlně usazená v první řadě mezi Malfoyem a Zabinim. Jediný pohled k modrému davu jí prozradil, že tohle nečekali.
To mám stát ve dveřích?! Každopádně aspoň si nebudou jistí, jaký vztah ke mně hadi mají… Já to totiž taky nevím.
Oba první souboje trvaly přibližně deset minut. Z prvního postoupily členky Nebelvírského famfrpálového týmu Bellová se Spinettovou, z druhého Bonesová a Smith z Mrzimoru.
Přesně jak předpokládala, souboj Parkinsonové a Zabiniho proti Nebelvírským favoritům byl naprosté fiasko. Trval sotva pět minut jen proto, že Potter s Grangerovou nevyužívali všech možností, jak je porazit. Prý čestný souboj nebo co…
Flint a Montague naopak po skoro patnácti minutách překvapivě vyrovnaného souboje postoupili.
Souboj mezi sestrami Patilovými a Changovou s Cornerem musel být kvůli délce na pár minut přerušen, aby si odpočinuli. Nakonec dopadl špatně pro dvojčata a otravná Changová nadšeně odtancovala, aby se mohla pochlubit Potterovi.
Eeeh…
Vyměnila si s Malfoyem vyzývavý pohled, pak vstali, mlčky vystoupali nahoru a zaujali pozici. Tiše čekali na Goldsteina s McLaggenem, kteří vypadali dost nejistě. Mírně se uklonili a souboj začal, jejich soupeři byli ještě horší, než vypadali. Přestože se domluvili, že v prvním kole brání každý sám sebe a zvolí nejjednodušší možnou strategii, aby na sebe neprozradili zbytečně mnoho, odcházeli po necelých dvou minutách se suverénním vítězstvím. Jejich soupeři se v podstatě odzbrojili navzájem. V tichosti přešli zpátky k oslavujícímu Zmijozelskému osazenstvu a se znuděným výrazem si opět sedli. Havraspár je častoval nasupenými pohledy, dokud se za ni a Malfoye jakoby náhodou nepostavili Crabbe s Goylem.
Další souboj byl pro změnu tak dlouhý, že musel být na pár minut přerušen. Nakonec spíš dílem náhody než jejich umu postoupili Abbottová s Daviesem a Mrzimor tak získal další zástupce ve druhém kole.
Poslední souboj s přehledem ovládli Dean Thomas a Ginny Weasleyová, své soupeře porazili v druhém nejkratším čase turnaje. Přece jenom se jim bránili…
K následující oslavě ve sklepení se Selena připojila jen z donucení, jelikož ji tam v podstatě dotáhl Snape. Respektive – nedal jí možnost uniknout, jelikož celou cestu od Velké síně kráčel těsně za ní.
Zatímco Malfoy si pozornost užíval, ona jen nervózně přijímala gratulace a hledala první náznak toho, že by mohla odejít. Ten přišel zanedlouho, mezi Parkinsonovou a Zabinim se strhla vášnivá hádka, kdo z nich zapříčinil jejich prohru. Plnou pozornost Zmijozelů si získali, když vytáhli hůlky a za neustálých nadávek po sobě začali metat kletby.
Selena se nenápadně vytratila a spěchala ke Komnatě nejvyšší potřeby. Nemohla se dočkat, až bude mít klid.
„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ ozval se za ní kousavý hlas.
Otočila se a sledovala Malfoye, jak se k ní nasupeně blíží.
Co se mu zas nelíbí?!
Zastavil kousek před ní a nadechoval se, aby něco řekl, když se ozvala ohlušující rána. Oba nadskočili a podívali se směrem, ze kterého přišli. Že by Parkinsonová probourala Zabinim zeď…?
Najednou ji chytil za ruku: „Dělej, než si všimnou, že tam nejsme.“
Selena se usmála, špatná nálada se vytratila. Vyrazili směrem ke Komnatě, cestou se vyhýbali skupinkám z ostatních kolejí. Naštěstí jich nebylo mnoho a všichni byli ponořeni do debatování turnajových výkonů, tudíž si jich nikdo nevšiml.
S úlevou zapadli do Komnaty, Selena se uvelebila v křesle, zatímco Draco zabral celý gauč.
„Kdy myslíš, že jim začneš chybět?“ zeptala se ho vesele.
Zmijozel se na okamžik zamyslel.
„To v podstatě závisí na Pansy.“ Seleně vyjelo obočí. „Záleží, jak dlouho ji bude bavit šikanovat Zabiniho. Pak mě začne hledat, jestli jsem měl dostatek čajíku nebo s nějakou podobnou blbostí…“ vyvrátil oči, Selena mezitím dusila smích. „Na tvém místě bych se moc nesmál, druhá možnost je, že bude hledat tebe.“
„Proč by to dělala?“
„Bude potřebovat nový terč, až ji Blaise přestane bavit,“ objasnil jí přezíravě.
„To je ale smůly, co?“ zazubila se na něj a Draco vyprskl.
„Co je?“ nechápala.
„Nic, já jenom…“ zhluboka se nadechl, aby byl schopný doříct větu. „Představil jsem si Pansy, jak odhodí Zabiniho a zuřivě běhá po celém sklepení a ječí, aby tě našla…“
Začala se smát taky. Představa nepříčetné Parkinsonové s pěnou u pusy byla vážně k nezaplacení.
Nakonec strávili skvělý, uvolněný večer ve dvou. Probírali jednotlivé výkony dvojic, šance na postup a koho by nejradši dostali v příštím kole. Několik minut jim zabrala debata o tom, zda se ubohý Blaise dožije rána. Volně přešli na blížící se famfrpálový turnaj Zmijozelu s Mrzimorem, Draco jí vyložil obsáhlou taktiku pro tohle utkání. K jeho překvapení ji pochopila, dokonce našla pár míst, které se jim ten večer podařilo vylepšit. Slíbila, že se přijde podívat. Rozhovor se stočil na ostatní koleje, předměty i profesory. Draco jí zdráhavě potvrdil podezření, že Lektvary jsou odjakživa jeho oblíbeným předmětem, zatímco ona se rudá až za ušima svěřila se svými pokusy vyvraždit skleníky profesorky Prýtové. Náležitě se jí za to vysmál, obratem ji však utěšil Potterovými a Weaslyho pokusy o lektvary z minulých let.
V dobré náladě odcházel až dlouho po půlnoci.
Ruku však už nestáhl. Opatrně schoval za ucho neposlušný pramen tmavých vlasů, pomalinku přejel po lícní kosti. Zvedl pohled od svých prstů, byl tak… Zvláštní… Zadíval se do vykulených modrozelených očí před sebou. Hleděly na něj se směsicí strachu a nedočkavosti. Zaváhal, ten podivný pocit tu byl zase. Pomalinku se nahnula k němu, jako by ho nechtěla vyplašit.
XXX
Dorazil do Komnaty nejvyšší potřeby, bez její přítomnosti byla tak prázdná a nepřívětivá… Otřásl se. Přejel rukou po křesle, ve kterém sedávala… Vybavil si ty večery, kdy v něm opravdu seděla, nohy přehozené přes opěradlo, v rukou šálek s čajem. Naslouchala mu, chápala, neodsuzovala. Smála se na něj, přestože věděla tolik věcí…
XXX
Vůbec nebyla schopná pochopit, co se děje. Pokoušely se o ni mdloby. Vůbec si nevšimla, že se blíží zbytek procesí, než byli těsně u ní. Někteří na ni hleděli s hrdostí, jiní se zájmem. Profesorka Trelawneyová na ni zpoza svých obřích brýlí s posvátným strachem.