Díl 19 - Vyděděnci
Draco nasupeně napochodoval do haly Malfoy Manor. Vchodové dveře při tom rozrazil tak prudce, že hlasitě práskly o stěnu a probudily podobizny do té chvíle pokojně spící ve svých obrazech. Jeho předci začali okamžitě reptat a nadávat, nevybíravě je poslal do patřičných míst. Selena vešla podstatně pomaleji, obezřetně se rozhlížela po prostorné hale a hledala jakýkoliv náznak toho, že by na ni snad chtěl někdo skočit. Rozklepaně přišla až ke svému prefektovi a ovinula mu ruce kolem pasu. Vzal ji kolem ramen, na druhé ruce vyčaroval drobný plamínek. Nepatrně se usmála.
Díky Merlinovi za stínovou magii, pomyslel si.
„Půjdeme nahoru vybalit,“ oznámil jí a vykročil. „Skřítci už tam krufry ur–“
„Draco, drahoušku! Už jsem se bála, že nepřijedeš!“ přerušilo ho vyjeknutí v chodbě, do které mířili.
O pár vteřin později se za hlasitého klapání podpatků vyřítila Narcissa Malfoyová. Stejně jako při jejich první návštěvě se zarazila uprostřed kroku a nechápavě mezi nimi přejížděla pohledem.
„Nějaký problém, matko?“ zeptal se Draco ledově.
Elegantně oblečenou ženu tím očividně vyvedl z rovnováhy. Trvalo jí ještě pár vteřin, než našla ztracený klid a opět promluvila – jeho dotaz naprosto ignorovala.
„Otec tě očekává v salonu,“ pronesla odměřeně a střelila pohledem k Seleně. „Nečekali jsme, že přijedete oba.“
„Jinými slovy jste nečekali, že přežijeme,“ ušklíbl se. „Jdem si vybalit. Všechno, co mi chce otec říct, může počkat.“
Spolu se Selenou minuli zaraženou Narcissu a vyrazili do spletitých chodeb Malfoy Manor. Za pár minut dorazili k jeho pokoji (tou dobou už Selena hudrala, že je naprosto dezorientovaná). Zapadli dovnitř zrovna když se v pokoji zjevil drobný domácí skřítek s jejich zavazadly. Poděšeně vypískl, vykulil oči a uskočil co nejdál od kufrů. Přikrčil se u zdi a překotně brebentil omluvu.
„Winky,“ pronesla jednoduše a střelila po Dracovi významným pohledem.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se skřítka, když se mu ho po pár minutách konečně podařilo utišit (ve kterých je stihl vyděsit k smrti, když začal bušit hlavou do zdi).
„Pán se ptá, jak se jmenuje domácí skřítek?“ zapištěl a přikrčil se ještě víc.
„Ano. Odpověz mi… Prosím,“ dodal honem, když mu Selena stojící opodál věnovala další významný pohled.
„Na-… Naree, pane,“ zašeptal skřítek pisklavým hláskem.
Draco na sobě nedal znát, jak moc se mu ulevilo, že na Nareeho narazili hned po svém příjezdu a nemusejí ho Merlin ví jakým způsobem někde hledat. Domácího skřítka zrovna požádal, aby na jejich zavolání okamžitě přišel a s díky jej propustil. Stvořeníčko zmizelo s hlubokou úklonou a tichým lupnutím.
Zatímco on zapadl do postele a snažil se na stropě svého pokoje najít co by měl otci říct, vytáhla Selena z kufru Snapeovu knihu a dala se do sesílání ochranných kouzel proti vniknutí, přemisťování, odposlechu a všemu možnému, co profesor považoval za vhodné. Po dvaceti minutách nevydržel její reptání a připojil se k ní – i ve dvou jim zabezpečení pokoje zabralo víc času, než předpokládali.
Večeře, na kterou dorazili o několik minut později, proběhla v nepříjemném, napjatém tichu. Přesto se oba shodli, že je to zjevně nejlepší možná varianta. Z jídelny se vytratili co nejdřív, Draco však nevěřil, že by unikl křížovému výslechu svého otce. A nemýlil se – jen pár minut poté, co se Selenou začali vybalovat, se objevil domácí skřítek se vzkazem, že je okamžitě očekáván v salonu.
„Děkuji, můžeš jít,“ propustil skřítka, který překvapeně nadskočil a pár vteřin na něj koulil obrovské oči, než se přemístil.
„Tobě nikdy nevadilo, jak zbědovaně ti chudáci vypadají?“ vypálila Selena.
„Ne… Nikdy jsem to nebral na vědomí. A ano, vím, kam tím míříš. Vždyť jsem mu poděkoval!“ rozhodil rukama.
Selena se jen obrátila ke kufru a nijak jeho slova nekomentovala. Draco frustrovaně zafuněl, její mlčení bylo výstižnější než půlhodinový monolog.
„Jo, přiznávám, byl jsem idiot. Stačí?“
Stále mlčela, vytáhla komínek složených triček a přenesla jej do skříně.
„Můj bože! Slibuju, že pokud to půjde, zařídím, aby se měli líp! Už jsi spokojená?“
Konečně zvedla oči od kufru a nasadila navýsost spokojený úsměv. Draco pochopil, že se trefil, ale rozhodl se debatu dál nerozvádět – netušil, jak na tom budou oni, natož aby se staral ještě o domácí skřítky…
„Jsi vyděračka, víš to?“ zahučel.
„Já jsem neřekla půl slova,“ odpověděla nevinně. „A nečekal tě náhodou otec okamžitě před deseti minutama?“
„Jo, ale čemu vadí, když ho nechám čekat ještě chvilku?“ ušklíbl se. „Ty… Sel?“
„Hmmm?“ Zkoumavě se na něj zadívala a než vůbec stihl cokoliv dalšího říct, roztáhla rty do širokého úsměvu. „Vážně můžu?“ zeptala se.
„Jistě,“ mrknul na ni, věnoval jí rychlý polibek a vyšel z pokoje.
Procházel ztichlými chodbami panství rodu Malfoyů. Schválně si dával načas, dokonce zvolil dlouhou okliku přes západní křídlo. Sám pro sebe se samolibě zašklebil – pokud správně počítá, dorazí nejméně o patnáct minut později.
Rázně otevřel dveře do salonu, jeho otec naštvaně přecházel před krbem, zatímco se jej matka neúspěšně snažila uklidnit. Oba sebou trhli, když vešel. Narcissa vyskočila a vyrazila k němu.
„Ach Draco…“ bylo jediné, co stihla říct, než ji přerušil její manžel.
„Kde jsi byl? Neumíš chodit včas?“ obořil se na něj.
„Měli jsme práci,“ odsekl.
„Co tak důležitého jsi měl na práci zrovna teď?“ zavrčel podrážděně Lucius Malfoy.
„Do toho ti nic není,“ odpověděl značně otráveným tónem. „Co tak důležitého jsi potřeboval?“
„Nebuď drzý, Draco,“ napomenula jej matka. Trhnutím ramen dal na vědomí, že ji slyšel a dál propaloval otce pohledem.
„Posaď se,“ zavelel a vycházkovou holí ukázal na jedno z křesel.
„Postojím,“ založil si Draco ruce na hrudi. „Nehodlám se zdržet dlouho.“
„Proč jsi přivedl tu šmejdku s sebou?“ zasyčel na něj otec po pár vteřinách.
„Takhle jí laskavě neříkej. A proč bych nemohl? Je to moje holka.“
„Mohla zůstat v Bradavicích, pod Brumbálovou ochranou,“ pronesl posměšně.
„Omluvte mě,“ zašeptala Narcissa a vyklouzla ze dveří.
Ani jeden jí nevěnoval pozornost, Draco zrovna kousavě odpovídal: „Kdyby mohla, tak tam zůstane, nemyslíš?“
„Takže vás Brumbál vyhodil. Zajímavé. Každopádně jsem ti chtěl oznámit, že příští sobotu budeme mít hosty.“
„A co já s tím mám dělat?“ zamračil se Zmijozelský prefekt.
„Dostavíš se ke slavnostní večeři a budeš se chovat slušně.“
„Ne.“
„Prosím?“ zavrčel na něj otec a o pár kroků se přiblížil. „Co jsi to řekl?“
„Že tam nepůjdu. Na tvém posledním večírku na Selenu zaútočila Pansy a nehnul jsi ani prstem. A vzhledem k tomu, jak jsem pak dopadl…“
„Ona pozvaná není. Budeš dělat společnost Pansy Parkinsonové.“
„O dva důvody víc tam nechodit,“ pronesl přezíravě.
„Jak se opovažuješ mi odmlouvat?!“ zvýšil Lucius hlas a začal v obličeji rudnout.
„Neodmlouvám, jen jsem se rozhodl, že tam nepůjdu. To se tak stává…“ pokrčil rameny s cílem muže před sebou co nejvíce vytočit. „A teď mě omluv, jdu za Selenou. S tebou očividně není rozumná řeč.“
Draco se otočil na patě a vyrazil ke dveřím. Spokojeně se pousmál, když za sebou zaslechl vzteklé zasípání.
Jo, tahle Snapeova rada stála za to, pomyslel si. Až ho uvidím, měl bych mu poděkovat. Merline, jsem moc špatný syn, když si to tak užívám?
Natáhl ruku ke klice dveří, ty se však otevřely dřív, než se jí stihl dotknout. Ve dveřích stála dívka odhadem o pár let starší, než byl on. Dlouhé havraní vlasy měla zapletené v copu, který jí padal přes rameno. Nejistě se rozhlédla po salonu velkýma, černýma očima a drobně se na Draca usmála. Ten si toho nevšiml – jeho pohled se zastavil na dívčiných výrazných přednostech.
„DRACO LUCIUSI MALFOYI!“ ozval se vzteklý hlas v jeho hlavě.
S trhnutím se probral a otočil se zpět na otce: „Co má tohle znamenat?“
„Tohle je Dayami. Minulé léto jsi podobných služeb velmi hojně užíval…“ pronesl jeho otec s ledovým úsměvem, opět klidný.
„Těší mě,“ zavrněla snědá dívka a svůdně zamrkala řasami.
Draco se na moment zarazil – teprve v tu chvíli si uvědomil, jak moc je divné, že mu otec shání děvky. Protože… Proč, sakra?!
„Není třeba,“ otočil se zpět na otce. „Omluv mě, vracím se nahoru za svou přítelkyní. A ocenil bych, kdybys podobné… Schůzky už nedomlouval.“
Protáhl se kolem zmatené Dayami a vytratil se v chodbě.
Zatímco Draco kráčel za otcem vytahala Selena z kufru všechno oblečení a bez ladu a skladu jej nacpala do skříní. Druhý kufr s učebnicemi, Dracovým Nimbusem a dalšími školními pomůckami prostě odkopla do kouta. Ostatní kufry byly prázdné. Postavila se doprostřed pokoje a rozhlédla se – ponurý a temný… Pro sebe se usmála, protože Draco jí dal volnou ruku a se stínovou magií by neměl být problém udělat pár změn.
Tmavě zelená, černá, šedá, tmavě hnědá… Kromě béžových stěn to byly jediné barvy v místnosti. Nejdřív se zaměřila na povlečení, z temně zelené, až černé, jej změnila do barev Zmijozelské kravaty – zelené se stříbrnými pruhy. Po troše soustředění se jí podařilo vyčarovat několik různobarevných polštářků. Prozatím spokojená se otočila ke křeslům a změnila je z šedých na sytě rudé… A spokojeně na ně nacpala další barevné polštáře (těch není nikdy dost, ne?). Závěsy přebarvila do několika odstínů tmavě modré, které se vzájemně prolínaly. Pár minut jí zabralo vyčarovat koberec tak, jak si jej představovala – chlupatý a mechově zelený. Pak se znovu pustila do již vytvořených polštářů různých velikostí, s barvami to trochu přehnala a nechtěla, aby to v pokoji vypadalo jako v cirkusu…
Ozvalo se zaklepání, zděšeně nadskočila. Na dveřích zabezpečených četnými kouzly zářilo jméno Dracovy matky. V duchu poděkovala Snapeovi a párkrát se zhluboka nadechla.
„Dále!“ zvolala a doufala, že to znělo nenuceně.
„Nerada ruším, ale chtěla jsem si s tebou… Ach,“ zarazila se Narcissa, když vešla do pokoje. Překvapeně se rozhlížela a na okamžik zapomněla na svůj odměřený výraz. Selena ji obezřetně pozorovala, ruce se snažila zaměstnat přeskládáváním polštářů.
„Přejete si?“ ozvala se, když měla jistotu, že se jí nebude třást hlas.
Dracova matka se pomalu, opět s neproniknutelným výrazem otočila k ní: „Chtěla jsem si s tebou promluvit.“
„A o čem?“ zeptala se a snažila se tvářit nezaujatě.
„O Dracovi.“
„Ano?“ pozměnila odstín červené na obřím chlupatém polštáři, který držela v rukou.
To se k tomu ta ženská nemůže dostat ještě dneska?!
„Můj syn si zjevně myslí, že mezi vámi panuje jistá náklonnost.“
„Zjevně…“
Myslí si, že je mezi náma náklonnost? Bych řekla, že si může být sakra jistý…
Zapátrala myslí směrem k Dracovi, jen pro jistotu… A zjistila, že se naprosto zaseknul na prsou bůh ví koho!
„DRACO LUCIUSI MALFOYI!“ zavřískala v duchu, s potěšením zaznamenala, že sebou leknutím škubnul a zahanbeně odvrátil pohled.
Znovu se zaměřila na jeho matku, která ji se zaujetím pozorovala. Nadzvedla obočí, jako by se ptala, na co tak zírá… A doufala, že se nebude vyptávat, proč teď byla mimo.
Narcissa však jen pomalu přešla k ní a povýšeně na ni hleděla: „Pokud mému synovi ublížíš, bude to to poslední, co ve svém zbytečném životě uděláš.“
Najednou má starost?!
„Já nejsem ten, kdo mu ublížil,“ zavrčela, vzápětí ji napadla naprostá podpásovka. „Já nejsem ta, která ho dohnala k pokusu o sebevraždu. Já jsem ta, která mu tu lahvičku s jedem na poslední chvíli sebrala.“
S ženou stojící před ní to naprosto otřáslo. Na chvíli pocítila osten výčitky, bez milosti jej pohřbila. Dál na sebe beze slova zíraly… Z ničeho nic měla strašnou potřebu rozdrásat si záda. Zbavit se těch jizev aspoň tak, že přes ně udělá další a sedm ran po přízračném biči nepůjde už nikdy vidět…
„Kdy?“ hlesla konečně Dracova matka.
„V listopadu.“
Neviděla důvod lhát – co by s tím udělali? Nutkání zatnout si nehty do kůže bylo stále větší, neklidně se ošila… Skryla ruce za záda, žena před ní vůbec nezaregistrovala její pohyb.
„Potřebuješ něco, matko?“ ozvalo se ode dveří.
Oslovená se bleskově otočila, Selena si zaryla nehty do předloktí, na poslední chvíli zadržela úlevný sten.
„Jen jsme si povídaly,“ odpověděla neurčitě o poznání přívětivějším tónem. „Ráda bych…“
„Pokud nás omluvíš, potřebuji se Selenou něco probrat.“
Draco ustoupil ode dveří, aby dal důrazněji najevo, že chce, aby jeho matka opustila pokoj. Beze slova kolem něj prošla s hlavou hrdě vztyčnou. Dovřel dveře a s úlevou se o ně opřel.
„Tohle budou hrozné dva měsíce,“ zahučel.
Selena jen tiše přikývla, předloktí rozedrané do krve.
Společně doladili barvy pokoje (poté, co jí naprosto zděšený zhojil rány na předloktí), ani jednomu z nich se nechtělo vracet k proběhlým rozhovorům a už vůbec ne k Dayami. Draco byl nadšený, že má konečně v pokoji barvy, že je konečně útulný – na skříni stála váza plná nejrůznějších květin, vyskládané školní potřeby zabraly všechny volné police a knihovnu, Seleniny věci válely všude možně. Po dlouhé době zapadl do své postele šťastný, usnul s úsměvem schovaným v tmavých vlasech.
Celý následující týden se naštěstí nestalo nic z katastrof, které předpokládali. Dracovým rodičům se vyhýbali, jak mohli, veškeré společné večeře probíhaly tradičně ve vyčítavém tichu. Na snídani a na oběd se naštěstí nepotkávali. Většinu času trávili u Draca v pokoji, po pár dnech se přesunuli do knihovny. Průběžně ji prováděl po Malfoy Manor – bylo tak rozlehlé, že nikdy nikoho nepotkali. Po pár dnech se Selena osmělila a vyšla do zahrady, okamžitě si zamilovala stinný altán u drobného jezírka v jejím vzdáleném konci. Často prchali z temných a pochmurných prostor panství a trávili dny venku všemi možnými příjemnými způsoby.
Očekávaná katastrofa nakonec přišla v sobotu spolu s ostatními hosty.
„Já už nevím, jak mu to mám říct!“ vztekal se Draco zatímco přecházel po pokoji. Před chvílí se už potřetí zjevila drobná skřítka se vzkazem, že je očekáván v salonu. „Ne. Takové jednoduché slovo, můžeš mi vysvětlit, co na tom nechápe?“
„Vzhledem k tomu, žes ho celý život poslouchal jako cvičená opička… Odpor se mu asi úplně nezamlouvá,“ pokrčila Selena rameny a trochu se zavrtěla, aby našla v křesle pohodlnější pozici. Draco jen něco neurčitého zavrčel. „Co budeš dělat? Může ty skřítky posílat klidně celou noc… A nakonec sem může přijít sám.“
„Myslíš si, že to nevím?“
„Neštěkej po mně, jenom se ptám.“
„Promiň, Sel,“ povzdechl si a vyhlédl z okna. „Jdu tam. Nebo nám nedá pokoj… Budeš v pohodě?“
„Jo, určitě,“ přikývla a ignorovala ledovou ruku, která jí sevřela žaludek. „Ta Snapeova kouzla fungují a kdyby něco, zavolám.“
„Za chvilku se vrátím, zlato,“ políbil ji a opustil pokoj.
Kráčel směrem k salonu a okázale přehlížel podobizny jeho předků. Už si zvykl, že na něj pokřikují pokaždé, když kolem nich prochází. Nic od krvezrádce po zkurvysyna ho už nevyvádělo z míry. Docela si užíval jejich zděšené obličeje, když je počastoval obhroublým gestem nebo nějakou ne zrovna vybranou poznámkou. Jediné, co mu opravdu vadilo byla špinavá mudlovská šmejdka když s ním procházela Selena. Ale Snapeova kniha obsahovala velmi zajímavá kouzla a kletby a některé z nich, jak náhodou zjistil, fungovaly i na pohyblivé portréty. Jeho pradědeček Septimus Malfoy měl z ničeho nic omotané oči i ústa páskou.
S potěšeným úšklebem dorazil před salon. Párkrát se zhluboka nadechl a nasadil výraz hlubokého pohrdání, se kterým rázně rozrazil dveře.
Všichni hosté jako na povel utichli a zírali na něj s neskrývaným zájmem. Postřehl Pansy v krátkých, bledě modrých šatech, jak se širokým úsměvem míří k němu. Zhnuseně vyvrátil oči a ani se to nesnažil skrývat.
„Potřebuji s tebou mluvit, otče,“ oznámil ledově vztekem rudnoucímu muži a bez dalšího se vrátil zpátky na chodbu.
Lucius Malfoy se vynořil naprosto nepříčetný ani ne za minutu: „Jak se opovažuješ…“
„Řekl jsem, že na ten pitomý večírek nepůjdu. Nechápu, cos na tom nepochopil, ale laskavě nám přestaň posílat skřítky každých dvacet minut!“
„Já jsem ti řekl,“ zavrčel na něj otec, „že tam půjdeš a to taky uděláš. Uvědomuješ si, jak teď vypadám před našimi hosty? Pokud nechceš…“
„Ach Draco! Tak ráda tě vidím!“
„Tys mi tu fakt chyběla, Parkinsonová,“ vyvrátil oči podruhé.
„Buď hodný, Draco,“ vyštěkl Lucius.
„Trhni si,“ zavrčel v odpověď. „A ty mě pusť, proboha! Padej ode mě!“
Setřásl Pansy, která mu sevřela paži a vyrazil zpátky do bludiště chodeb. Podle bouchnutí dveří, které utnulo její popotahování vyvodil, že se vrátila zpátky do salonu.
„Kam si myslíš, že jdeš?“
Se svým vzteklým otcem očividně tolik štěstí neměl.
„Zpátky do pokoje za Sel. To ti mohlo dojít i samotnému,“ křikl přes rameno a spěšně zmizel za rohem. Přestože štít kolem sebe vyčaroval ve chvíli, kdy se peprmintový dortíček pustil jeho ruky, nehodlal nic riskovat.
Procházel chodbami, pobaveně se zakřenil při pohledu na svého vztekajícího se pradědečka.
Dobře známý hlas jej zastavil jenom kousíček od cíle: „Nepozdravíš svou tetičku, můj malý draku?“
„Ahoj teto,“ usmál se a nechal se obejmout.
Bellatrix Lestrangeová mu úsměv nepřítomně oplatila. Nahnula hlavu na stranu jako by jej odhadovala, sjela dlaní po líci.
„Pročpak jsi ji nezabil, Draco? Všechno by bylo mnohem jednodušší…“ zašeptala tak něžně a lítostivě, až mu přeběhl mráz po zádech.
„Sel? Zůstaň v pokoji a za žádnou cenu nechoď ven.“
„Jsem vražená v koupelně pod umyvadlem, vážně si myslíš, že mám v plánu někam jít?!“ ozvala se hystericky.
Úsměv vystřídal vážný výraz, když od divoženky o krok ustoupil: „Já nejsem vrah.“
„Ale prosím tebe,“ mlaskla nespokojeně a založila si ruce na hrudi. „Dvě slova, mávneš hůlkou a je po všem. Pokud by ses na to nechtěl dívat, trocha jedu vyřeší všechno.“
„To nemyslíš… Samozřejmě že to myslíš vážně,“ opravil sám sebe. „To, že ty a otec si vraždíte pro zábavu neznamená, že já jsem taky takový,“ pronesl tak pevným hlasem, jak dokázal. „Nejsem vrah. Selenu miluju a je mi jedno, co si o tom myslíte. Takže mi teď laskavě ustup, abych mohl jít za ní. A neopovažuj se k ní přiblížit.“
Počastoval svou tetu výhružným pohledem, překvapeně mlčela. Prošel kolem ní a naštvaně mířil k pokoji. Do zad ho udeřila kletba, cítil, jak štít zakolísal. Zastavil se, pomalu se otočil.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se tiše. Na vteřinu se zarazil – v svém hlase, ledově vražedném tónu, pomalých, výhružných pohybech… Naprosto s jistotou rozeznal Snapea.
Lestrangeová očividně také, protože o krok poodstoupila. Draco i přes všechen vztek, který jím cloumal, nad celou situací žasl. Kromě Temného pána byl Mistr lektvarů jediný, před kým divoženka kdy ustoupila.
Téměř okamžitě se vzpamatovala, zuřivě ho probodla pohledem a namířila hůlkou.
„Stupefy!“ vyštěkl a mávl rukou, Bellatrix odletěla a narazila do portrétu v rohu chodby. „Nech nás na pokoji, nebo dopadneš podstatně hůř,“ zavrčel, zatímco se žena opodál mátožně zvedala ze země.
Bleskově dorazil do pokoje, pro jistotu jej zabezpečil nouzovými kouzly. Teprve pak se v koupelně svezl na zem vedle rozklepané Seleny, schoval ji v náručí a nakonec přinutil přejít do postele.
Přestože si stál za tím, co udělal a věděl, že kdyby bylo třeba, udělal by to znovu… Užíral se výčitkami. Přece jen to byla jeho teta, milovaná teta Bella. Hrávala si s ním, četla mu, o Vánocích s ním rozbalovala dárky.
Výčitky nakonec zmizely hned ze dvou důvodů – prvním byla nahá Selena vášnivě jej líbající pod proudem vroucí vody ve sprše. Druhým jizvy, které nahmatal, když ji k sobě přitáhl blíž.
Následující den probíhala večeře ještě v horší atmosféře než běžně. Přesně jak očekával, Pansy udělala scénu, Bellatrix si také nenechala nic pro sebe a s tím, jak vrazil do salonu… Jeho otec byl nepříčetný.
„Chybí mi Bradavice,“ pronesl směrem k Seleně, když se jej otec potřetí zeptal, co přesně má proti Pansy a jak si může dovolit s ní takhle jednat. Bylo velmi dobře znát, že se po úvodním řevu začal silou vůle opět ovládat a nevydrží to zrovna dlouho.
„Mně chyběly ještě dřív, než jsme z nich vytáhli paty. Pořád nechápu, proč jsme museli sem. Co sakra čekají?“
„To by mě taky zajímalo. Ale Snape z toho nevypadal nadšený…“
„Ne, to vážně ne… Myslíš, že by fakt přišel, kdyby něco?“ střelila po něm pohledem.
„Pochybuju, že by si dal takovou práci a pak se na nás vykašlal. Nebo v to aspoň doufám…“
„Pořád čekám na odpověď,“ ozval se opět Dracův otec.
„A já ti pořád nehodlám odpovědět,“ zvedl nasupeně oči od jídla. „Odpověď je naprosto očividná.“
„Slyšela jsem Goylových, že Zmijozel vyhrál školní pohár,“ vložila se do hovoru jeho matka a pokusila se převést řeč na bezpečnější téma. „Proč jsi nám to nepověděl? Je to skvělá zpráva, konečně je v těch správných rukou. Jistě ho zajistily tvé skvělé výkony na postu chytače…“
„Pohár nám v podstatě vyhrála Selena. Díky jejím bodům, které dostala za Havraspár,“ zadíval se na matku.
„…a tvůj výkon při zápasu s Havraspárem! Jsem tak nadšená, určitě bys měl zkusit kariéru profesionálního hráče, byl bys skvělý. Všechny týmy by se o tebe praly, stačilo by ti jen pokynout a…“
„Znovu říkám, že Selena…“
„Nesnaž se,“ přerušila jej, zatímco jeho matka dál vytrvale pěla ódy na svého syna. „Docela mi vyhovuje, že jsem neviditelná, nech to tak. Je to příjemnější než minule a už jsem si zvykla.“
„Chápu,“ přestal vnímat své rodiče a zaměřil se na Selenu. „Ale to nic nemění na tom, že mě to vytáčí.“
„Neřeš to. Kdyby mě celé dva měsíce ignorovali, byla bych nejšťastnější na světě. Podal bys mi ty maliny? Vypadají dobře…“
Beze slova se natáhl pro misku s malinami, přemýšlel o jejích slovech – možná by nebylo až tak špatné být ignorován… Těsně před tím, než chytil nádobu, jeho otec vystřelil ze svého místa a popadl ho za ruku. Prudce ji otočil dlaní vzhůru dřív, než se Draco stihl probrat.
„Takže je to pravda,“ zasyčel zhnuseně, zatímco jeho matka vytřeštěně zírala na jizvu.
„Samozřejmě že je!“ vyštěkl a ruku mu vytrhl. „A netvař, že o tom nevíš! V té hrobce se na to dost spoléhali!“
„Doufal jsem, že se mýlí! Jak jsi mohl být tak pošetilý a smíchat svou krev s mudlovskou šmejdkou?!“
„Myslíš místo toho, abych ji zabil?! A takhle už jí nikdy neříkej!“ vyletěl ze židle a nahnul se nad stůl.
„Draco!“ vyjekla pohoršeně Narcissa. „Mluv s otcem s úctou!“
„Proč bych měl mluvit s úctou s někým, kdo beztak doufal, že se konce roku nedožiju?!“
„To není pravda, tohle neříkej…“ zkusila jej vzít za ruku, bleskově ucukl.
„Ne?! Docela mi to tak přijde. Nebo jsem si špatně vyložil to, že nic neudělal, když na mě seslali Cruciatus? Že mě před půlkou smrtijedů nechal mučit? Udělat ze mě návnadu? Nechal mě bičovat!“
„Ale…“ zkusila znovu jeho matka, zatímco Lucius na druhé straně stolu byl opět brunátný vzteky.
„Jaké ale?!“ zařval a práskl do stolu, dlouho potlačovaný vztek se prodral na povrch. „Neexistuje omluva pro to, co jste mi udělali! K čemu jste mě chtěli využít! A už vůbec neexistuje žádná omluva pro to, co se kvůli vám stalo Seleně!“
„Mlč, ty nevychovaný spratku! Nejsi nic víc než malý nevděčný fakan!“ zařval na něj otec. „Vůbec nic nechápeš! Mohls mít všechno! Byl bys po boku Temného pána jako jeho vyvolený! Měl bys moc, jakou žádný ze smrtijedů nikdy mít nebude!“
„Já jsem smrtijed být nechtěl!“ zavřískal. „Tys ho ze mě udělal! Udělals ho ze mě aniž by ses vůbec zajímal o můj názor! Tak jako celý můj život! Nikdy jsem nemohl nic říct, ale víš co?! Celé je to pitomost! Všechno, o co se Voldemort snaží! Nikdy toho nedosáhne, protože to prostě není možné! Je to jenom kretén co prahne po moci a dopadne úplně stejně, jako všichni před ním! Zdechlý a zapomenutý! A my s tím zkurvysynem a vším co dělá nebudem mít nic společného!“
Celé dvě minuty vládlo v místnosti napjaté ticho. Draco s otcem se vztekle měřili pohledem, jeho matka zuřivě mrkala, aby se nerozbrečela naplno. Selena stále mlčky seděla na židli a snažila se být co nejmenší. Přesto pozorně sledovala Luciuse Malfoye – přesněji řečeno jeho vycházkovou hůl. Byla připravená mu ji vyrazit z ruky při prvním náznaku, že by chtěl vytáhnout hůlku a Dracovi ublížit… Nebo nedej bůh svolat ostatní smrtijedy.
„Stydím se, že jsi můj syn,“ přerušil nakonec ticho.
„Luciusi!“ vyjekla vyděšeně Narcissa, v tu chvíli se jí už slzy nezadržitelně řinuly po tvářích.
„Stydím se, že jsem Malfoy,“ odpověděl Draco ledově a matku ignoroval. „Jdeme, Sel.“
Popadl ji za ruku a téměř ji vyvlekl z jídelny.
„Ach, Draco…“ ozval se tichý, plačtivý hlas těsně před tím, než za sebou rozzuřeně práskl dveřmi.
„Vstávejte! Hned!“ ozvalo se ostře vedle jejich postele. S trhnutím se probudili, nad nimi stál Snape, ve tváři neobvykle rozrušený výraz, očima nervózně těkal po pokoji. „Tak dělejte sakra, musíte zmizet!“ syčel potichu.
„Co tady děláte? Co se děje?!“ vyjel po něm zmatený Draco.
„Jde sem Pán zla, tvůj otec jej nechal zavolat s tím, že chceš znovu přijmout Znamení a ji použít jako oběť! Pokud se s ním nechcete osobně setkat a udělat přesně tohle, vypadněte z té postele!“
Draco ztuhnul hrůzou, s Voldemortem se setkal jen jednou, a to pouze nedopatřením. I přes to, že před ním stál jen pár vteřin měl pocit, že je míň než brouk, že o něm ví vše… A že by ho bez váhání zabil – stejně jako nepřemýšlíte nad tím, že zašlápnete brouka. A přijmout Znamení zla podruhé?
„Můj bože,“ hlesla Selena a nevěřícně zírala na profesora. „Kam… Kam nás vezmete?“
„To teď není důležité, jen konečně začněte balit u Merlinových vousů! Do pěti minut musíme zmizet,“ spěšně přešel ke dveřím. „Hněte sebou!“ štěkl po nich ještě a zmizel.
Selena vystřelila z postele, absolutně probuzená, adrenalin koloval v žilách.
„Balit!“ šeptla rychle a ukázala na jeden z Dracových kouzlem zvětšených kufrů, o pár vteřin později přidala druhý. Okamžitě do nich začaly létat věci ze všech stran.
Jak Snape sakra ví, že Voldemort jde sem?! Kam bychom vůbec mohli jít?!
Doběhla ke skříni, popadla jeden z Dracových pečlivě pověšených obleků.
„Obleč se!“ hodila ho po něm. Sama si rychle začala natahovat první kalhoty, které jí přišly pod ruku. Bylo jedno co má na sobě, hlavně rychle! „Draco, proboha dělej!“ sykla na něj, konečně se rozhýbal.
Sebrala jednu z jeho košil a přeběhla k prádelníku, který se zrovna začal stěhovat do kufru. Zachytila jednu podprsenku, spěšně si ji oblekla a za chůze si zapínala Dracovu košili. On u postele nepřítomně zapínal sponu opasku. Kufr se zaklapl, rychle proběhla pokoj a zkontrolovala skříně. Nikde nic nezůstalo, pokoj byl prázdný (díky komukoliv za stínovou magii a tenhle druh kouzel). Zmenšila oba kufry, teď měly velikost balíčku karet. Nacpala je do tašky, nazula si boty a popadla hůlky. Rozrazily se dveře, vběhl Snape.
„Chyťte se mě, přemístíme se,“ šeptal nervózně.
„Co rodiče?“ ozval se konečně Draco zastřeným hlasem, když spolu se Selenou přeběhli k němu.
„Budou v pořádku. Teď vás musíme dostat pryč, pevně se držte. Alligo.“
Po pár zjevně náhodných místech se objevili se uprostřed bažiny, která se zdála jejich cílem. Snape stál bez problémů na nohou, Selena s Dracem se mátožně sbírali ze země, něco takového nečekali…
„Jdeme. Rychle,“ zašeptal profesor a bez ohledů na jejich zelené tváře vyrazil to vysokých trav.
Vyměnili si vyděšené pohledy a spěšně se vydali za ním. Ani jednomu se nechtělo zůstat pozadu nehledě na nevolnost způsobenou přemístěním. Klopýtali za spěchajícím profesorem, podpírali se navzájem, aby nespadli. Teprve za několik nekonečných minut se vynořili u podivného stavení, Snape okamžitě zamířil ke dveřím. Zastavili se pár metrů za ním, Draco držel třesoucí se Selenu kolem ramen, sám na tom nebyl o mnoho lépe – spíš se o ni opíral.
„Molly, otevři!“ bušil na dveře. „Arture! Dělejte!“
V několika oknech se rozsvítilo.
„Nelíbí se mi to…“ sledovala postavu chvátající ze schodů.
„Bude to dobré…“ řekl spíš z principu – ani jeden tomu nevěřil.
Podala mu jeho hůlku, pevně sevřela svoji. Dveře se konečně otevřely.
„Severusi!“ vyjekla překvapeně buclatá žena v županu s ohnivě rudými vlasy. „Co tady…“ zarazila se, všimla si třesoucí se dvojice. „Pojďte,“ řekla neurčitě a ustoupila. Snape vešel, Draco se Selenou váhali.
„U Merlinových vousů, pojďte už dovnitř!“ ozval se vztekle profesor.
Vyměnili si pohledy a vyrazili ke dveřím. Minuli ženu s ustaraným výrazem, Selena mu křečovitě svírala ruku.
„Tudy,“ pokynula jim a zavřela dveře.
Vešli do podivně zařízené kuchyně překypující věcmi. Začali se nenápadně rozhlížet kolem po nejrůznějších serepetičkách, často bez na první pohled zjevného účelu.
„Co tady k čertu děláte?!“ ozval se za nimi naštvaný hlas.
Bleskově se otočili a namířili hůlky, Potter stojící v pyžamu na schodech udělal to samé.
„Co ten tady?!“ zeptal se v duchu Seleny znechucený Draco.
„Dejte ty hůlky dolů! Tak dolů, povídám!“ křikl po nich Snape.
Neochotně poslechli. Za Harrym se objevil Ron, Hermiona a Ginny.
„Nechte mě projít! No tak, pozor!“ prodral se mezi Nebelvíry vysoký muž. „Co se tady…“ zarazil se při pohledu na dvojici ve své kuchyni stejně jako jeho manželka. „Zavolám Albuse,“ oznámil a odešel do vedlejší místnosti.
Mezitím seběhli dva zrzaví chlapci, na vlas stejní a velmi dobře známí.
„Mám takový nepříjemný pocit, že jsme u Weasleyových,“ sledovala obezřetně tváře před sebou.
„Zajímalo by mě, jak nám to má sakra pomoct. Co si Snape myslel? A kde vůbec je?!“ rozhlédl se po místnosti, profesora však nenašel.
Následujících deset minut se mlčky probodávali pohledem se šesti Nebelvíry před sebou, zatímco paní Weasleyová pobíhala po kuchyni. Konečně se ozvalo klapnutí dveří, za pár okamžiků opravdu vešel Brumbál v doprovodu pana Weasleyho a profesora Lektvarů.
„Dobrý večer všem,“ promluvil ředitel jako první, „omlouváme se za tohle pozdní vyrušení, ale očividně je nezbytné…“ přejel pohledem všechny okolo a zastavil se u Seleny s Dracem. „Ocenil bych, kdybychom si mohli promluvit v soukromí.“
„Ale profesore Brumbále! Co se děje? Proč jste je sem přivedli?“ vyrazil Harry pobouřeně od schodů.
„Teď není vhodná doba, pane Pottere.“
„Ale…“
„Později, Harry.“
Zaujatě sledovali výměnu názorů, než je paní Weasleyová odvedla do druhé místnosti a usadila na malý gauč. Někdo pro ně přijde, až bude čas. Drobným zadostiučiněním bylo, že poslali pryč i všech šest reptajících Nebelvírů.
Konečně měli čas se na sebe aspoň podívat. Oba byli po kolena špinaví, Dracova původně bílá košile, kterou měla Selena na sobě, měla natržený rukáv. Jeho saku chyběly knoflíky, kravatu měl povolenou. Jeho běžně pečlivě upravené vlasy trčely do všech stran, Selenin cop vzal za své. Byli unavení, uštvaní a zoufalí.
„Jsou z nás vyděděnci,“ promluvil Draco jako první. „Nemáme kam jít. Nemáme nikoho, kdo by nám pomohl. Nemáme nic…“ složil hlavu na její rameno a nechal se obejmout. „A naši…“
„Budou v pohodě, zlato,“ pohladila ho po vlasech.
„Jak to můžeš vědět?!“ vyjel na ni zoufale. „Nikdy ses s ním nepotkala! Nemůžeš vědět, co se rozhodne udělat!“
„Jsou příliš cenní, než aby si mohl dovolit je ztratit.“
Draco se na okamžik odmlčel, přemýšlel o jejích slovech.
„Jo, asi máš pravdu… Já jen…“
Utišila ho polibkem do rozcuchaných světlých vlasů. Dál čekali mlčky. Byli unavení a zrovna začali usínat, když vešla zrzavá dívka.
„Mamka posílá dýňový džus a sušenky,“ řekla mezi dveřmi a prohlížela si je. Musel to pro ni být dost neobvyklý pohled, rozhodně nečekala, že je najde v zoufalém objetí. Selena zvedla oči a sjela ji pohledem.
„Díky,“ řekla prostě.
Ginny beze slova postavila na stůl tác se dvěma sklenicemi a talířkem. Věnovala jim ještě jeden zkoumavý pohled a odešla.
Noc už značně pokročila, když se objevila paní Weasleyová.
„Pojďte. Brumbál chce s vámi mluvit,“ vyzvala je unaveně.
Draco spal Seleně na rameni, něžně jej probudila. Žena před nimi jim věnovala stejný zkoumavý pohled jako její dcera. Mlčky vstali a vydali se za ní do kuchyně. U stolu našli Brumbála, Snapea, neuvěřitelně divného chlapa s ještě divnějším okem, Pottera, Grangerovou a celou rodinu Weasleyových.
„Posaďte se,“ pokynul jim pan Weasley na dvě volné židle.
Obezřetně se k nim přesunuli, Selena si sedla vedle Ginny, Draco se usadil mezi ni a Snapea.
Brumbál okamžitě začal mluvit: „Jak jste si jistě všimli, situace se nám mírně zkomplikovala.“
Potter vedle něj si podrážděně odfrkl, Draco ztuhnul.
„Teď ne,“ chytla jej okamžitě za ruku.
„Musíme přijmout nezbytná opatření, a to okamžitě. Všichni školou povinní se neprodleně přesunou do hlavního štábu Fénixova řádu.“
„I oni?!“ vyjekl Potter a ukázal na špinavou dvojici na druhé straně stolu.
„Především oni, Harry,“ vzal mu vítr z plachet Brumbál. „Běžte si všichni zabalit. A vy,“ otočil se ke Zmijozelské dvojici, „si teď dobře zapamatujte, co vám řeknu, ano? Grimmauldovo náměstí 12,“ vyslovil pomalu a zřetelně. „Počkejte tady, než se ostatní připraví. Pak se přesuneme,“ vstal od stolu a zamyšleně odešel.
Chvíli se za ním dívali, pak se Draco stáhl do sebe a Selena začala pozorovat shon panující v domě.
Za hodinu stály všechny kufry sbalené v kuchyni, všichni byli připravení na cestu.
„Frede, Georgi, vy s sebou vezmete Ginny a Rona. Hermiono, ty se přemístíš s paní Weasleyovou, Artur zůstane tady,“ začal rozdávat povely Brumbál. „Severusi, ujmeš se pana Malfoye. Alastrore, slečnu Everdeenovou.“
„My snad nemáme jména?!“ vztekala se Selena.
„Jména Zmijozelů Nebelvíry nezajímají, nevšimla sis?“
„Hmm. Nelíbí se mi to. Proč nás nemůže vzít oba Snape?“
„Pohněte se!“ popadl ji za ruku zmíněný Alastor a nevybíravě ji táhl ven. Poplašeně se otočila na Draca, ten se už dohadoval se Snapem. „Pevně se držte,“ zavelel muž a kouzelným okem ji bedlivě pozoroval, což bylo nepříjemné až k neuvěření.
Několikrát se přemístili, než dopadli na zem v temném parčíku. Weasleyovi, Brumbál, Potter a Grangerová už na ně čekali, Draco se Snapem se objevili těsně po nich.
„Aspoň jsme na stejném místě…“ vyslala k němu jedinou mdlou myšlenku, než ji muž donutil klopýtat za ním ven z parku.
Pustil ji až před řadou domů, Draco ji okamžitě chytil kolem ramen. Domy se začaly pohybovat, ukázaly se úzké dveře.
„Co to sakra je?!“
„Nevím Draco, ale nejsem si jistá, jestli mě to vůbec zajímá… A asi musíme dovnitř…“
Nemýlila se, domy se zastavily a všichni se vydali k záhadnému vchodu. Tu noc si už po několikáté vyměnili nejisté pohledy. Opatrně prošli dveřmi a pokračovali úzkou chodbou za Moodym a ostatními, za nimi šel pouze profesor Lektvarů.
„Harry! Nečekal jsem, že přijedete tak brzo!“ ozvalo se za rohem.
„Ahoj, Siriusi…“ odpověděl Potter.
„Omlouvám se, že jsme sem tak vtrhli, je to nezbytné… Zdravím, Remusi,“ rozmlouval Brumbál s lidmi v místnosti, ostatní se tiše zdravili s několika obyvateli domu.
„Musím vás upozornit,“ ozval se za nimi Snape, „že Black je dosti… Otravný. Snažte se ho ignorovat, přestože je to složité. Běžte,“ trhnul hlavou.
„Sirius Black?! To nemyslí vážně…“ hlesl vyděšeně Draco, v tu chvíli je Snape však prostrčil dveřmi do prostorné kuchyně. Všechny pohledy se otočily na ně.
„Tak tohle je ta komplikace, Brumbále?!“ začal křičet jeden z mužů.
„Mám pocit, že jsem ho našla…“ pomyslela si chmurně.
„To nemůžete myslet vážně! Nestrpím pod svou střechou… Jeho,“ vyplivl.
Selena naštvaně hrábla po hrábla po hůlce, Draco ji zastavil.
„Ignoruj ho.“
Ještě okamžik propichovala Blacka pohledem, pak se stáhla. Ten se mezitím otočil na Brumbála a nepříčetný vzteky se s ním dál hádal. Ředitel, kterému po čase došla trpělivost, jej však uzemnil prohlášením, že pokud je u sebe nenechá, v podstatě je vydá na milost Voldemortovi. Po tomhle Black konečně sklapnul a velmi neochotně souhlasil, že je ve svém domě ‚strpí‘. Dával si pozor, aby bylo jasně poznat, jak je pro něj celá situace proti srsti.
Zatímco Harry, Hermiona, Ron, Ginny, Fred a George (kteří se rozhodli dělat jim společnost) přesunovali kufry do svých pokojů, paní Weasleyová se nad nimi smilovala. Aby nemuseli poslouchat Blackovo reptání, odvedla je do jejich nového pokoje – podkrovního kamrlíku menšího než Dracova koupelna. Byl tak malinký, že se do něj nevešlo nic víc než nevelká skříň, jedna židle a postel pro jednoho a půl člověka (pro jednoho zbytečně velká, ale pro dva příliš malá na pohodlný spánek). S kufry hozenými na podlaze sotva zbývalo dost prostoru, aby bylo možné projít k posteli. Po Dracově úvodním zděšeném proslovu o tom, že i jeho šatní skříně jsou větší, měli v plánu trávit čas spíše mimo pokoj. Jejich názor změnilo hned první společné jídlo. I přesto, že se paní Weasleyová a Lupin snažili být zdvořilí, strávili večeři v podstatě o samotě na kraji dlouhého jídelního stolu probodáváni nenávistnými pohledy.
Oba se ten večer začali neochotně smiřovat s tím, že tyhle prázdniny budou jedna velká noční můra…
„Zajímalo by mě, jestli se ta obludnost nedá sundat,“ prohodila Selena aby změnila téma, když vcházeli do kuchyně. Z té se ozýval šum mnoha hlasů, nade všemi paní Weasleyová. „Netvrď mi, že…“
„Neee!“
„Ááá!“
„Co… Auuu!“ zakřičel Draco, když ho náraz odhodil na druhou stranu jídelny, přímo do jedné z vitrín.
XXX
„Arture! Pro lásku velkého Merlina, Arture! Co se stalo?“
S vyděšenou tváří klesla na pohovku vedle svého manžela, Bill a Pastorek zmizeli v dalším oblaku prachu.
Pracovník ministerstva přesto odpověděl na dotaz: „Nevíme, Molly. Našel jsem ho v jeho kanceláři. Šel jsem náhodou okolo a všiml si světla…“
XXX
„Jste si jistá? Nepotřebujete něco? Nemám zavolat profesora Snapea?“
„Ne, v pořádku… Není třeba, řekla bych.“
„Dobře. Stejně profesora uvědomím… Pro jistotu. Kdybyste cokoliv potřebovali, stačí říct. Večeři vám přinese někdo nahoru do pokoje, myslím, že se raději najíte v klidu…“ Vděčně přikývla, pocítila k vlkodlakovi náhlou vlnu sympatií. Ta se ještě prohloubila, když sáhl do kapsy saka a vytáhl tabulku čokolády: „Dejte si, pane Malfoyi. Udělá se Vám lépe.“