Povídka ze světa Harryho Pottera

„Umřu,“ prohlásil Draco z ničeho nic a práskl sebou na jejich starou, rozvrzanou postel.
„Hmm? Proč tentokrát?“ zeptala se Selena s nezájmem. Ležela na zemi mezi jejich kufry, natažené nohy opřené o zeď mířily ke stropu, do kterého už hodinu bezmyšlenkovitě zírala.
„Nudou.“
„Nepovídej. Já se výborně bavím,“ odvětila sarkasticky. Natáhla se pro srolované ponožky a opět jimi začala trefovat flek na stropě.
V Londýně byli týden a nálada v domě byla čím dál horší, čemuž výrazně dopomohla událost s Kráturou a Selenina poznámka. Nebelvíři podporovaní Blackem dávali jasně najevo, že jsou na jejich území nevítanými hosty. Snape jim důrazně doporučil, aby se nezaplétali do žádných dalších problémů, jelikož mu problémů nadělali za posledního půl roku víc, než Zmijozel dohromady za posledních pět let. Vzali si tedy jeho slova k srdci, zejména protože byla pravdivá, a chladné chování Nebelvírských přecházeli mlčením. Většinou se zavřeli do svého malinkého kamrlíku a tvářili se, že neexistují, než aby byli nechtěnými účastníky dění.
„Byl bych radši i na tom blbém panství. Aspoň bych neměl klaustrofobii z vlastního pokoje…“
„Neměl, protože bychom byli oba mrtví.“
„Aspoň bych se neunudil k smrtit,“ zavrčel.
„To ne, mrtvý bys už byl. Anebo spíš já bych byla obětovaná, ty bys měl pohyblivé tetování a výborně se bavil.
„Moc vtipné,“ ucedil.
„Já vím, někdy bývám po ránu takhle zábavná,“ odvětila kousavě. (Bylo půl sedmé večer.)
„Haha, nemůžu se přestat smát,“ pronesl ledově Draco a převalil se na bok. Postel pod ním hrozivě zavrzala.
„Ano, takhle na lidi běžně působím. Snape se může potrhat smíchy, když mě vidí.“
„Musíš mít vždycky poslední slovo?“ zeptal se podrážděně.
„A ty?“
„Nemůžeš prostě chvilku mlčet?“
„Proč?“
„Jsi neuvěřitelně otravná!“
„To ty taky,“ ušklíbla se a začala se pitvořit: „Buuu, ten pokoj je strašně malý… Buuuu, já se taaaak strašně nudím…“
„Zdechni, Seleno.“
„Dělám na tom,“ ušklíbla se.
„Tak se snaž trochu víc, lezeš mi na nervy.“
„Hlavně že pán je příjemnost sama…“
„A to mám být jako nadšený z toho tvého otráveného ksichtu?“
„Ten je otrávený, protože musí snášet tebe a tvoji ne zrovna okouzlující přítomnost.“
„Cos to řekla?!“ vyletěl do sedu.
„Abys držel hubu! To tvoje věčné stěžování už prostě nedávám! Můj bože, jsi jak malý spratek! Všechno jsem to slyšela už třikrát a fakt mě to nezajímá!“
„Hlavně že ty jsi příjemná až za roh. Co máš zas za problém?“ zeptal se suše.
„Hádej, můžeš třikrát,“ ucedila a demonstrativně si položila ruku na podbřišek.
„Už zas?!“
„Jo. Jak překvapivé, že? Opakuje se to každý měsíc…“
„Zab mě, Merline!“ praštil sebou zpátky na postel. „Zas s tebou nebude k vydržení…“
„A s tebou snad je?! Pokud se ti to nelíbí, sežeň si místo mě chlapa.“
„Laskavě toho konečně nech, vůbec…“
„Večeře!“ ozvalo se zezdola.
„Díky bohu,“ zavrčela Selena a udělala kotoul vzad, aby se zvedla.
„Hej! Dávej sakra pozor!“ vykřikl podrážděně Draco, když ho málem nakopla.
„Tak zavazej jinde,“ odsekla, oprášila ze sebe prach z podlahy a vyrazila dolů. Draco za ní něco nespokojeně mumlal, avšak jakmile dorazili ke kuchyni, utichl.
Oba nasadili neurčitý, nicneříkající výraz, zapadli na své místa a začali mlčky jíst. Jediný, kdo se je snažil vtáhnout do hovoru byla paní Weasleyová. Zdvořile odpovídali na její dotazy, ale nesnažili se zapojit více. K čemu?
Zrovna sklízeli ze stolu, když se z chodby ozval veselý hlas: „Jsme tady!“
O pár vteřin později vrazili do jídelny další dva zrzci a začali se vesele zdravit s Nebelvíry. Soudě podle vzhledu a chování… Další dva z klanu Weasleyových.
Selena s Dracem zrovna vyrazili ke dveřím, když paní Weasleyová nevybíravě strčila do nejvyššího syna a ten klopýtl směrem k nim. Střelil po matce jediným nasupeným pohledem, ale netroufl si odporovat.
„Ahoj,“ pozdravil je, oba se překvapeně zastavili. „My jsme se ještě nepotkali. Jsem Bill.“
„Selena,“ přijala nabízenou ruku s podezřívavým úsměvem, Draco o něco méně ochotně hned po ní.
„Jak se vám tu líbí? Vím, je to starý dům… Ale není tak špatný…“ pokusil se o zdvořilou konverzaci.
„Proti domu nic nemám,“ ujala se slova, než Draco stihl začít reptat. „Vadí mi Krátura. Mám pocit, že se snad každou noc usídlí před naším pokojem a dělá všechno proto, abychom nemohli spát.“
„Jo, to dělá,“ ozvala se Ginny. „V noci prostřídá všechny pokoje.“
„No skvělé… A co s tím?“ naklonila se, aby na ni viděla.
„Vyhodit. Řekla bych, že když tam půjde Malfoy a bude se tvářit takhle, už se tam nevrátí,“ zašklebila se Nebelvírka. Selena se otočila a uviděla Dracův navýsost otrávený výraz.
„To by mohlo fungovat,“ oplatila jí úšklebek, Draco za ní podrážděně zafuněl. Jen vyvrátila oči.
To už se k ní prodíral druhý z příchozích bratrů, který mezitím něco probíral s matkou: „Nazdárek! Já jsem Charlie, ty budeš Selena, co? Slyšel jsem o tom hypogrifovi, skvělý výkon! Jak se ti to povedlo?“
„Asi kouzlo osobnosti,“ usmála se, Draco vydal blíže nespecifikovatelný, ale jasně podrážděný zvuk. Jenom vyvrátila oči a zlomyslně dodala: „Aspoň jeden z nás dvou rozezná hypogrifa od slepice…“
„Seleno!“ vykřikl, zatímco se Nebelvíři začali pochechtávat.
„Ještě se se mnou o tom zkoušej hádat,“ pronesla přes rameno. Draco se s naštvaným výrazem a založenýma rukama jen mlčky opřel o zárubeň dveří.
„Víš co by mě zajímalo?“ ozval se znovu Charlie. „Jak by sis vedla s draky.“
„Už je to tu zas, Merline…“ ucedil Ron s očima navrch hlavy. Popadl Harryho za paži a prchal ke dveřím.
„Věčná škoda že musel Hagrid Norbertu poslat k nám do Rumunska… Péče o kouzelné tvory by byla hned zajímavější.“
„Kdo je Norberta?“ zamračila se.
„Nebyl to Norbert?“ ozvala se zmatená Ginny, chlapci se zastavili.
„Je to ona, tudíž Norberta,“ otočil se na ně Charlie se zápalem. A trochu posmutněle dodal směrem k Seleně: „Norberta je Norský ostrohřbetý drak. Hagridovi se před pár lety nějak podařilo sehnat její vejce…“
„Hagrid měl draka?! Proč už ho nemá?“ vyvalila Selena oči.
„Protože je to nezákonné,“ odpověděla tentokrát Hermiona. „Což by ale nebyl problém, protože by zůstal – teda zůstala – v Zapovězeném lese.“
„No a proč tam nezůstala? Vždyť by na to nikdo nepřišel…“
„Poděkuj svému příteli,“ odsekla Nebelvírka. „Nabonzoval to McGonagallové a Snapeovi.“
„Co?!“ vyjekla a otočila se na Draca.
Ten zrovna rudý vzteky vyrazil ode dveří: „Aspoň jednou bys mohla držet klapačku, ty jedna špinavá…“
„Draco. Luciusi. Malfoyi,“ pronesla vražedně dřív, než se kdokoliv z ostatních přítomných stačil nadechnout. „Neopovažuj se dokončit tuhle větu.“
„Jak se opovažuješ…?!“
„Jak se opovažuju co?“ vyštěkla na něj a z vysoka ignorovala přítomnost zkoprnělých Nebelvírů.
„Říkat mi, co mám dělat! Kdo si sakra myslíš že jsi?!“
„Tvoje přítelkyně a zároveň s největší pravděpodobností také mudlovská šmejdka. A ano, budu ti říkat, co máš dělat, jestli se budeš chovat jako nesnesitelný čistokrevný snob! Takže teď zavři klapačku a běž otravovat někam jinam!“
„Já tě…!“
„Je mi to úplně fuk! Jestli nechceš dopadnout jako před mým prvním výletem do Prasinek, okamžitě vypadneš!“
„To bys…!“
„No to bych sakra udělala a taky to udělám!“
„Ty jsi…!“
„PADEJ MALFOYI!“ zavřískala nepříčetně. Draco, rudý vzteky, se otočil na patě a vztekle rázoval pryč. Dopřála si pár hlubokých nádechů, protože si uvědomila, že bude muset něco říct přihlížejícím lvům… A pravděpodobně zůstat v jídelně. Příští tři týdny.
Její problém naštěstí vyřešil Charlie: „Páni, ty mu dáváš…“
„Mám jenom jedny nervy,“ ušklíbla se. „A to jsem doufala, že jsme si už docela jasně vysvětlili, že se nebude chovat jako čistokrevný idiot s nosánkem nahoru…“
„Teď bych vážně chtěl vidět, jak by sis vedla s draky. Čarodějek s takovou povahou moc nemáme a…“
„Mizíme,“ pronesl rozhodně Ron. „Zatím!“ křikl, znovu popadl Pottera za paži a táhl ho na chodbu, zatímco před sebou postrkoval protestující Grangerovou. Prošli kolem Seleny do chodby, Ginny s Fredem a Georgem se před ní na okamžik zastavili a naznačili potlesk. S pobaveným úsměvem se drobně uklonila. Všichni tři pak zmizeli v patře.
„No… Mám takový pocit, že nahoru hned tak nepůjdeš… Takže si můžeme promluvit o dracích!“ ozval se nadšeně Charlie a táhl ji ke stolu.
„Právě jsi propadla ďáblu,“ ušklíbl se Bill. „Charlie dokáže mluvit o dracích doslova hodiny…“
„V pořádku, docela mě to zajímá,“ usmála se.
To ale nečekala, že opravdu bude Charlieho přednáška o dracích trvat přes dvě hodiny. K jeho nadšení a překvapení Billa i paní Weasleyové byla Selena zjevně jediná, která byla ochotná poslouchat tak dlouho. A navíc se také doptávat, z čehož byl Charlie jako u vytržení. Když se s ní o dvě hodiny později loučil, samým nadšením ji pozval do dračí rezervace v Rumunsku, ve které pracoval. Měli málo pracovníků a kdyby měla zájem, určitě by se neztratila…
Jen co s nadšeným zmizel v krbu, posadil se na jeho židli u stolu Bill: „Nikdy bych nehádal, že se najde někdo, kdo vydrží o dracích mluvit tak dlouho jako můj bratr.“
„Zázraky se dějí,“ zakřenila se. „Ale draci mě vážně zajímají. Tebe ne, podle výrazu…“
„Rozhodně ne tolik jako Charlieho. Ale to asi nikoho…“
„Ne, to asi nebude možné,“ usmála se. „Co vůbec děláš ty?“
„Odeklínače u Gringottových. A když už Charlie dělal pracovní nábor… I nám by se hodil někdo jako ty,“ mrknul na ni.
„Jako já? Jak si to mám vyložit?“
„Rázná, cílevědomá a podle toho, co jsem slyšel o turnaji…“ pokrčil rameny. „A navíc, pokud jsi zvládla Malfoye, skřeti pro tebe nebudou problém.“
„Budu to brát jako lichotku,“ pronesla a mermomocí se snažila nesmát.
„Jak jinak. Ale popřemýšlej o tom. Já dělám posledních pár let v Egyptě, příští rok bych se měl přesunout do Peru.“
„Takže hodně cestuješ,“ konstatovala se zájmem.
„Jo, skoro nepřetržitě. Trochu mi chybí Doupě, ale tohle je…“
V chodbě se ozvala hlasitá rána, která přehlušila cokoliv, co chtěl Bill o své práci říct. Než se stihli rozkoukat, do jídelny vpadl Kingsley Pastorek podpírající bledého Artura Weasleyho. Bill vyskočil ze židle a podepřel otce z druhé strany, na chodbě začal vřískat obraz paní Blackové. Selena rychle zasunula židle, aby mohli projít až k malé, staré pohovce a muže s tváří staženou bolestí na ni posadit. Z pohovky vyletěl oblak prachu, Bill i Pastorek se jej snažili rozehnat. K jekotu Walburgy Blackové se přidaly několikery rychlé kroky v patře, pak vrzání schodů a vyděšené výkřiky, když Nebelvíři vrazili do místnosti.
Všechny je však přehlušil hlas paní Weasleyové, která se objevila spolu se svými dětmi: „Arture! Pro lásku velkého Merlina, Arture! Co se stalo?“
S vyděšenou tváří klesla na pohovku vedle svého manžela, Bill a Pastorek zmizeli v dalším oblaku prachu.
Pracovník ministerstva přesto odpověděl na dotaz: „Nevíme, Molly. Našel jsem ho v jeho kanceláři. Šel jsem náhodou okolo a všiml si světla…“
„Arture, ach Arture…“ zavzlykala. Její manžel nereagoval. „Udělejte někdo něco!“
„Seženu Poppy,“ odvětil Pastorek a zmizel v krbu.
„Potřebuje něco od bolesti, Hermiono!“ vykřikl Ron a otočil se na kudrnatou dívku. Jen vyděšeně zírala před sebe. „Miono! Potřebujeme pomoct, slyšíš?!“ zatřásl s ní.
„Já… Já nevím, co s tím,“ špitla provinile.
„DRACO!“ zavřískala Selena v duchu. Měli pravdu, potřeboval nějaký lektvar a pokud je Grangerová mimo…
„Teď se…“
„Prosím, nehádej se! Potřebujem tě dole…“
„Je tam přece tvoje kamarádka Grangerová,“ ucedil.
„Draco prosím… Vážně ho necháš trpět jenom kvůli tomu, že jsme se pohádali? Vážně si necháš ujít možnost znemožnit Grangerovou?“
„Ach Merline…“ zavrčel, ale zvedl se z postele a spěšně sbíhal ze schodů. „Uhněte!“ vyštěkl a protáhl se mezi překvapenými lvy. Sklonil se nad panem Weasleym a k překvapení všech začal sesílat diagnostická kouzla a kouzla na rozeznání jedu.
„Kde ses to…?“ začala Selena zmateně.
„Snape. Život na panství nikdy nebyl zrovna procházka růžovým sadem,“ odsekl a dál se věnoval své práci. Za pár okamžiků se zarazil a pobledl. Ignorujíc všechny dotazy vběhl do vedlejší místnosti sloužící jako improvizovaná laboratoř a sklad lektvarů.
Z krbu vyběhl Black těsně následovaný Lupinem: „Arture! Molly! Co se…?“
Draco je vztekle odhodil, ruce plné lahviček s lektvary. Než se stihli rozkoukat, vytáhl ze skříně skleničku a začal v ní smíchávat obsahy lahviček v nějakém neznámém poměru.
„Co si sakra myslíš, že děláš?!“ probral se Black a vyrazil k němu. Selena na poslední chvíli skočila před Draca a zabránila vzteklému Blackovi, aby udělal cokoliv, co zamýšlel. Nedonutila ho však přestat řvát: „Co ksakru děláš?! Myslíš si, že si tady můžeš míchat jedy jen tak?! Neopovažuj se…!“
„Já ho nechci otrávit, ty idiote,“ zavrčel Draco, aniž by zvedl hlavu. „Někdo už to totiž stihl a i ty se svými naprosto zjevně nedostačujícími znalostmi z lektvarů bys mohl pochopit, že tohle je protijed… Aspoň částečný. Sežeňte Snapea…“
„Toho parchanta nikdo…!“
„Jestli nechcete, aby mu ten jed ucpal všechny žíly, tepny a nakonec i srdce, sežeňte Snapea!“ vyštěkl a i se sklenicí vyrazil k pohovce. „Vypít. Není to protijed, ale výrazně zpomalí působení jedu. Nic víc dělat nemůžu, potřebuje Snapea nebo lékouzelníka. Do pěti, maximálně deseti minut…“ dodal mdle.
Paní Weasleyová beze slova převzala sklenici rozechvělou rukou a vnutila ji svému manželovi. Pár minut se nic nedělo. Draco zkoumavě pozoroval muže před sebou, Selena nestíhala sledovat tok jeho myšlenek, protože jedy i lektvary, o kterých přemýšlel a kombinoval je, pro ni byly velká neznámá. Přesto z jeho myšlenek dokázala vycítit obavy. Ať Weasleyovy neměl rád jak chtěl a tvářil se jako bezcitný parchant… Nechtěl, aby někdo zemřel. Takže prostě dál ignoroval nepříčetného Blacka obviňujícího jej, že Artura Weasleyho otrávil. Stejně tak ignoroval ustaraný pohled Molly Weasleyové, kterým přejížděla mezi ním a svým manželem. A také všechny ostatní Nebelvíry v místnosti napjatě očekávající jakoukoliv pomoc. Někdo duchaplný naštěstí přehodil přes portrét paní Blackové černý závěs, takže v domě vládlo tíživé ticho rušené jen Kráturou naříkajícím nad osudem své paní.
Krb se rozhořel zeleným plamenem a všem spadla z ramen aspoň část starostí – objevil se Pastorek těsně následovaný Snapem a madam Pomfreyovou. Zatímco lékouzelnice okamžitě zamířila k panu Weasleymu, profesor odtáhl Draca do vzdálenějšího kouta místnosti, aby si vyslechl, co se stalo a co zjistil. Selena zaměřila pozornost na práci madam Pomfreyové, Draco mezitím překotně vykládal Snapeovi všechny své poznatky a co následně udělal. Ten to odbyl pouhým přikývnutím a okamžitě polohlasně sdělil informace i lékouzelnici, která mu je zjevně potvrdila. Začala sesílat další kouzla, Snape na několik minut zmizel v krbu a vrátil se s lahvičkou s tekutinou připomínající jablečný džus. Madam Pomfreyová obsah lahvičky bez váhání vkouzlila muži do krve.
„Tak, hotovo,“ usmála se na paní Weasleyovou povzbudivě. „Za dva tři dny bude Artur naprosto v pořádku.“
„Byl by v pořádku dřív, kdyby ho ten malý spratek nepřiotrávil ještě víc…“ ucedil Black na půl pusy.
„Pan Malfoy zachránil Arturovi život, jelikož správně určil jed i látky, které zpomalily jeho působení,“ odvětila lékouzelnice bojovně. „Odpusť si své předsudky, Siriusi, a běž raději dělat něco užitečného. Artur potřebuje klid.“
„Běžte nahoru,“ ozvalo se těsně za nimi. Selena leknutím nadskočila, vůbec neslyšela Snapea přicházet. Propaloval ji svým obvyklým neurčitým výrazem, ze kterého jí naskakovala husí kůže. Jen přikývla, popadla Draca za ruku a táhla ho pryč. Snapeův pohled cítila v zádech i když se prodrali mezi Nebelvíry na chodbu, vzápětí uslyšela i jeho jízlivý hlas: „Čekal bych od Vás pohotovější reakce, slečno Grangerová. Jaká škoda, že nejste schopna…“
Konec profesorovy poznámky zanikl v jeku Walburgy Blackové, kolem které se prohnal Brumbál a omylem z ní strhl černý přehoz. Odmítli se tím zabývat a pokračovali po vrzajících schodech nahoru, až zapadli do svého malého pokoje. Draco sebou práskl na postel, Selena si váhavě přilehla k němu. S povzdechem si ji k sobě přitáhl a zabořil obličej do tmavých vlasů.
„Promiň, zlato…“ pípla nesměle. „Nechtěla jsem…“
„Nech to plavat,“ přerušil ji.
Přikývla a opatrně změnila téma: „Řekneš mi, co se dělo na panství?“
„Snape trval na tom, že tohle budu umět… Pro všechny případy. Jsem jediný dědic… Nechce se mi o tom mluvit.“
„Dobře, promiň.“
Zůstali ležet mlčky. Draco se zabral do ne zrovna šťastných vzpomínek na své dětství, Selena dumala nad tím, proč by chtěl někdo otrávit pana Weasleyho. Předpokládala souvislost s Fénixovým řádem – rádoby tajnou organizací bojující proti Voldemortovi, která zde měla hlavní štáb. Její existenci objevili hned druhý den jejich pobytu čistě proto, že byli dochvilní a nepohybovali se po domě jako stádo hysterických pakoňů, na což zjevně nikdo nebyl zvyklý. Pak už stačilo jen pár minut tiše postávat před kuchyní a vyslechnout si konec schůze. (Když se začali zvedat k odchodu, Draco pohotově strhl černý závěs z obrazu své drahé příbuzné a hlasitě zaklel… Nikoho zjevně nenapadlo, že by tam mohli stát delší dobu.) I přestože byl pan Weasley jedním ze členů Řádu, nešlo jí do hlavy, proč zrovna on. Ze všech lidí, kteří se v domě střídali jí přišel jako nejzbytečnější oběť. Na ministerstvu bylo tolik důležitějších členů – Kingsleym Pastorkem počínaje. A pan Weasley se i v době války zajímal hlavně o mudlovské blbosti… Měla podezření, že by si ani nevšimnul, že vypil čaj se samotným Pánem zla, pokud by byl ochotný naslouchat jeho teoriím o gumových kachničkách.
Z myšlenek je vytrhlo zaklepání na dveře. Na okamžik ztuhli, na Grimmauldově náměstí se neobtěžovali použít žádné ze Snapeových kouzel. Sem nahoru za nimi nikdo nechodil…
„Jdu otevřít, nachystej si hůlku,“ zvedl se Draco z postele a podezřívavě se kradl ke dveřím.
Selena se vyškrábala na nohy a hmátla po hůlce. Kývli na sebe, co kdyby…?
Draco trhnutím otevřel dveře. Za nimi stála ubrečená paní Weasleyová. Zmijozelský prefekt nejdřív zkoprněl, tuhle návštěvu nečekal… A pak musel bojovat s hlubokým šokem – malá zrzavá dáma se mu vděčně vrhla kolem krku s takovou vervou, že jej málem povalila na zem.
„Děkuju, děkuju! Mockrát ti děkuju, chlapče!“ rozvzlykala se znovu a drtila Draca v železném objetí. Selena celou scénu jen vyjeveně pozorovala.
„To… Nic… Dobrý…“ hekal s námahou dusící se Zmijozel ve snaze přežít příští minuty.
Paní Weasleyová jej konečně pustila, vděčně se na něj usmála… Jen aby ho ještě jednou rychle objala a i se svým kapesníkem odcupitala pryč.
Draco pár minut konsternovaně zíral do chodby a neodvažoval se pohnout, kdyby ji tím náhodou přivolal zpátky. Selena se prostě jen svezla na postel a trpělivě čekala, až její přítel rozdýchá své zděšení. To se mu tak úplně nepovedlo, ale konečně se rozhýbal a tak tiše, jak to jen v tom vrzajícím domě šlo, dovřel dveře.
Otočil se na Selenu, chvilku si mlčky zírali do očí snažíc se pochopit, co se právě stalo. Z ničeho nic se svezl na zem, opřel se o dveře a schoval hlavu v dlaních.
„Já chci zpátky do školy!“

„Můj bože, už jsou to čtyři dny, nemůžou na mě přestat zírat?!“
„Jak je možné, že si Draco Malfoy neužívá pozornost?“ rýpla si Selena, když si snad po patnácté za poslední půl hodiny stěžoval, že na něj ostatní civí. Od událostí s panem Weasleym se v domě začalo objevovat podezřele moc lidí a jenom v době, kdy scházeli dolů na jídlo. Navíc ne všechny šeptané poznámky byly šeptány potichu. Hned druhý den si tím pádem Draco mohl být stoprocentně jistý, že za přítomnost všech těch neznámých kouzelníků opravdu může on.
Ten večer mělo jeho utrpení naštěstí krátkého trvání. Paní Weasleyová byla ve velmi špatné náladě, tudíž nezvané hosty velmi rychle vyprovodila ze dveří. Raději nepátrali, co dalšího krom spálené večeře je důvodem jejího hněvu.
Jenomže ty dvě minuty, ve kterých uvažovali, zda se ještě vracet nahoru se nakonec vymstily Seleně. Jakmile padla zmínka o potřebě uvařit večeři znovu, čtyři lvi se vypařili jako pára nad hrncem. V tu chvíli se jí matka Weasleyova klanu zdvořile zeptala, jestli by mohla pomoci děvčatům. Selena vyděšeně přikývla, protože spíš než dotaz to byl rozkaz generála.
Už patnáct minut spolu s Ginny připravovaly zeleninu do polévky, zatímco Hermiona se u dřezu snažila jakýmkoliv způsobem vyčistit hrnec. Draco pohodlně rozvalený na židli je sledoval tak nepokrytě pobaveným pohledem, že začal znovu lézt na nervy i Seleně.
„Nechtěl bys nám náhodou pomoct?“ zavrčela a odhodila okrájenou mrkev do mísy.
„Nechtěl,“ zašklebil se.
„Tak jinak,“ povzdechla si. „Pojď nám pomoct, Draco.“
„Vždyť pomáhám.“
„Vážně?“ zvedla obočí.
„Nezavazím,“ zakřenil se.
Ginny vedle ní ji počastovala dokonale čitelným pohledem – ‚proč mě to nepřekvapuje?‘
„Moc zábavné,“ zavrčela a hodila do mísy bramboru.
„Ale no tak, princezno,“ křenil se dál. „Vždyť ti to tak krásně jde…“
„Neštvi mě, mám v ruce ostrý předmět,“ zavrčela výhrůžně.
„To bys neudělala,“ založil si ruce na hrudi a pobaveně sledoval její výraz.
„Proč si to myslíš?“ přimhouřila oči.
„Princezny nože nehážou,“ odpověděl vítězoslavně a začal se na židli houpat.
Chvíli na něj nevěřícně zírala a uvažovala, jestli po něm ten nůž přece jenom nemá hodit. Weasleyová mezitím hodila do mísy se zeleninou další bramboru. A Selenu napadlo něco lepšího.
„Máš pravdu, miláčku, princezny nože nehážou,“ pronesla přesladce. Draco se přestal houpat na židli a podezřívavě ji pozoroval. Roztáhla rty do širokého, nevinného úsměvu a pokračovala: „Princezny na to mají lidi. Weasleyová? Chceš mít tu čest a hodit po mé drahé polovičce tenhle úchvatně ostrý nůž?“
Nebelvírce zazářily oči, když nůž převzala a škodolibě odpověděla: „Bude mi ctí.“
Draco na ni pár vteřin jenom zděšeně civěl. Pak bleskově vystřelil ze židle a prchnul do nejvzdálenějšího kouta místnosti, protože si opravdu začala vyměřovat vzdálenost a zkoušet vrhání nože.
„Srab jeden,“ zavrtěla Nebelvírka pobaveně hlavou a vrátila jí nůž, Grangerová se zklamaně obrátila zpátky ke svému hrnci.
„Vážně vtipné,“ ucedil Draco a zapadl na nejvzdálenější židli, odkud je nasupeně propaloval pohledem.
„Já se bavím,“ pokrčila rameny Selena. „Kdybys nám šel pomoct…“
Draco si jen podrážděně odfrkl. Vyměnila si s Ginny pobavený úšklebek a dál se mlčky věnovala zelenině.
Nebo… Navenek mlčky.
„Máš další kamarádku, jo?“ ozval se po chvíli popuzeně její Zmijozel.
„No tak, Draco. Vždyť Weasleyová není tak špatná…“
„Z čeho usuzuješ?“ přimhouřil oči.
„Zjevně jako jediná zvládla akceptovat fakt, že ne všechny předsudky o Zmijozelu jsou pravdivé. Nebo k tomu má aspoň mnohem blíž než ostatní.“
„Chtěla po mně hodit nůž!“
„Další body k dobru,“ mrkla na něj a obrátila pozornost k ruchu v chodbě.
Z té se ozývalo několik hlasů blížící se ke kuchyni. Jako první vrazila dovnitř paní Weaselyová s navýsost otráveným a znechuceným výrazem, za ní vešel Bill a švitořící blondýnka připomínající vílu.
„Ó bože, Šišla přišla…“ zavrčela Weasleyová vedle ní.
„Kdo?“ neubránila se.
„Šišla,“ trhla hlavou k blondýnce. „Jmenuje se Fleur. Příští léto se budou s Billem brát.“
„A proč Šišla?“ zamračila se Selena a měřila si vílu pohledem.
„Chvilku to poslouchej.“
Místo nenápadného poslouchání však dostala Fleur v přímém přenosu. Přihnala se k ní s širokým úsměvem: „Achoj, jsem Fleur! A ty?“
„Ehm… Selena,“ obezřetně odpověděla, odložila nůž a natáhla k ní ruku.
„Och, ne ne!“ uskočila s vyděšeným výrazem. „Máš špinavé rruce! Ty jsi taky kamarrádka Arryho?“
„Harryho,“ šeptla Ginny rychle.
„Spíš ne… Jsme jenom spolužáci,“ zamračila se a mírně popuzeně znovu uchopila nůž.
„Ach…“ bylo poslední, co se jí blondýnka se svým výrazným francouzským přízvukem obtěžovala říct. Jakmile nebyla kamarádka ‚Arryho‘, očividně nebyla dost zajímavá. Svoji další oběť si ovšem vybrala ještě nešťastněji, protože s něčím, co mělo pravděpodobně znamenat ‚Ahoj, my se ještě neznáme‘ zamířila k Dracovi. Ten vstal ze židle a s ležérním úsměvem políbil její ruku, Selena překvapením strnula uprostřed pohybu. Fleur se zarděla a něco se ho zeptala tak tiše, že její dotaz nepostřehla.
Draco jí odpověděl plynulou francouzštinou.
Fleur vyvalila oči a nadšeně zatleskala, okamžitě začala vesele štěbetat. A Draco jí s úsměvem odpovídal.
Konsternovaně hleděla na svého přítele. Po chvíli si vzpomněla, že by mohla zavřít pusu. O vteřinu později se rozhodla, že Šišlu nemá ráda.
Víla naštěstí odtančila za svým snoubencem a začala mu vzrušeně sdělovat své dojmy.
„Od kdy sakra mluvíš francouzsky?!“ zavrčela.
„S francouzštinou jsem začal asi v sedmi,“ pokrčil rameny se samolibým úsměvem.
„A tos mi to krucinál nemohl říct?!“
„Proč? Neptala ses.“
„Já nevím, třeba když jsem se drbala s tvým úkolem pro Trelawneyovou?! Výklad toho tvého pitomého příjmení jsem hledala půl dne ve slovnících a ty ses mi neobtěžoval říct, že francouzsky umíš?!“
„Promiň?“ rozhodil nevinně rukama. Víc nestihl, Šišla dotančila zpátky k němu a za ruku jej táhla do chodby. Za chůze téměř nadskakovala nadšením a zaujatě brebentila ve svém rodném jazyce.
„Teď mám vážně chuť hodit po něm ten nůž… Nebo po ní,“ ucedila směrem k Weasleyové.
„Zakládáme spolek Nemáme rádi Šišlu,“ začala, přerušil ji její nejstarší bratr.
„Nečekal bych, že to řeknu, ale snad budu muset Malfoyovi poděkovat,“ zakroutil nevěřícně hlavou. „Fleur si tu nemá s kým popovídat, je snad jediný, kdo mluví francouzsky…“
„To mě těší,“ odpověděla chladně. Bill už ji naštěstí nevnímal a mluvil s matkou, takže polohlasně pronesla směrem k Ginny: „Kde se můžu zapsat?“
„Dám ti vědět,“ odpověděla spiklenecky a začala porcovat očištěnou zeleninu.
Selena se k ní mlčky přidala a přes pouto sledovala Draca. Protože blonďatá víla z Francie! Byl s ní v patře v jednom ze skoro prázdných pokojů, bavili se o výuce Lektvarů v Bradavicích a porovnávali ji s výukou Alchymie v Krásnohůlkách. Trochu se uklidnila, Draco naštěstí nejevil zájem o nic, co by ji mělo znepokojovat. S nepatrně lepší náladou se vrátila ke krájení mrkve. Z pokojů se konečně vynořili Fred a George zjistit, jestli je vzduch čistý. Jeden z nich se na okamžik vytratil, vrátil se i s Potterem a nejmladším z bratrů. Začali o něčem zapáleně diskutovat, sem tam se s pár poznámkami zapojily i Ginny a Hermiona. Selena konverzaci moc nevnímala, věnovala se své petrželi.
Dokud jejich hlasy nepřerušil Fleuřin vyděšený jekot.
Ten přišel zároveň s Dracovou posvátnou hrůzou, na okamžik jí vyrazila dech. O vteřinu později se už zběsile prodírala mezi strnulými Nebelvíry, ve dveřích z kuchyně se srazila s vyděšeným Billem. Zavrávorala, zrzek mezitím vyletěl z kuchyně, sprintovala za ním do patra. Rozrazil dveře místnosti, do které je přivedl Fleuřin vřískot a ztuhnul, zezadu do něj napálila. Nechápavě vykoukla…
A uprostřed místnosti uviděla samu sebe. Visela půl metru nad zemí s hlavou vyvrácenou vzad s rukama rozpaženýma, jako by ji podpíral neviditelný kříž. Potrhané oblečení na zádech nasakovalo krví.
Billův pohyb ji probral, zatímco on přitiskl vzlykající Fleur k sobě, ona se prohnala místností k mrtvolně bledému chlapci.
„Draco! Draco, jsem tady, slyšíš?!“ vzala jeho obličej do dlaní a otočila ho na sebe. Nespouštěl oči z výjevu za ní. „Dívej se na mě! Sakra Draco, na mě! Jsem tady, jsem v pohodě! Krucinál Draco, prosím…“
„Riddikulus!“ ozvalo se ode dveří, Seleně se málem podlomila kolena úlevou. Nikdy nebyla za Lupina tak ráda…Následovalo prásknutí zásuvky stolu, inkantace pro uzamčení. Teprve v tu chvíli se Draco probral. Prudce si ji přitáhl k sobě, zabořil jí hlavu do vlasů a drtil ji v náručí.
„Všechno je v pohodě, Draco,“ objala jej. „Byl to jenom bubák, obyčejný bubák… Nic mi není, už se to nebude opakovat… Nic takového už se nestane, všechno je dobrý…“
Z tichého konejšení ji vytrhl až Lupinův hlas: „Jste v pořádku, pane Malfoyi?“
Draco se ani nehnul, Selena proto pootočila hlavu. Všimla si, že Bill a Fleur zmizeli, místo nich se objevila paní Weasleyová a vyháněla dav přihlížejících Nebelvírů… Včetně Blacka.
No výborně… blesklo jí hlavou.
„Bude v pohodě,“ odpověděla ustaranému Lupinovi.
„Jste si jistá? Nepotřebujete něco? Nemám zavolat profesora Snapea?“
„Ne, v pořádku… Není třeba, řekla bych.“
„Dobře. Stejně profesora uvědomím… Pro jistotu. Kdybyste cokoliv potřebovali, stačí říct. Večeři vám přinese někdo nahoru do pokoje, myslím, že se raději najíte v klidu…“ Vděčně přikývla, pocítila k vlkodlakovi náhlou vlnu sympatií. Ta se ještě prohloubila, když sáhl do kapsy saka a vytáhl tabulku čokolády: „Dejte si, pane Malfoyi. Udělá se Vám lépe.“
S tichým poděkováním ji převzala. Lupin odešel vyhnat okounějícího Blacka a jakmile zmizeli v přízemí, vytáhla za sebou Draca do jejich maličkého pokojíku. Tam, stále v pevném objetí, zapadli na postel. Draco nakonec opravdu snědl kousek čokolády a ať už z nějakého hlubšího důvodu nebo prostě kvůli samotné čokoládě… Cítil se o trochu líp. Aspoň chvilku.
„Začínám mít pocit, že mě ten dům nenávidí,“ hlesl a sesul se jí do klína.
„Nás oba,“ zašeptala a začala se pohrávat se světlými vlasy.
Co bude dál?

„Ukaž to!“ zakřičel na něj.
„Co máš za problém, Pottere?“ otočil se na něj s neskrývaným odporem.
Jo, tohle je Malfoy, kterého znám.
„Sundej tu košili!“
„Prosím?!“ vyvalil oči Zmijozel. 

XXX

„Co máme dělat?“ zeptal se podmračeně Draco a uhnul trojici.
„Jakýmkoliv způsobem omráčit nebo znehybnit, fantazii se meze nekladou. Azkaban bude plný…“ zavrtěl hlavou. „Merlin s vámi!“
Odběhl od nich, v davu se totiž bleskla zrzavá hlava jeho sestry.
„Proboha, zlato…“ otočil se na ni s podivným výrazem. „Kam jsme se to dostali?“

XXX

„Tys jí to neřekl!“ vykřikl s neskrývaným překvapením. „Ona to neví! Neví, že jsi…“
„Stupefy!“
„Protego! To bylo velmi nemoudré, Severusi,“ zavrčel podrážděně smrtijed. „Oba víme, že mě nezabiješ, ne před tím děckem. Já takové zábrany nemám…“

Všechny upozorňuji, že příběh se přesunuje na Wattpad! Přece je to trochu využívanější platforma... Publikuji pod jménem Silvie394 a název povídky byl změněn - na Wattpadu ji najdete pod názvem V lásce a válce. Nebo jednodušeji - tady! :) Není třeba žádná registrace, jen rozkliknete odkaz a čtete. Doufám, že na mě nezanevřete. <3 Merlin s vámi. <3