Díl 18 - Návrat
„Malfoy pronásleduje Zlatonku, ale Changová se nevzdává! Po nepovedeném manévru se rychle vrátila zpět do akce a teď se mu doslova lepí na paty! Kličkují mezi tribunami a Havraspár mezitím skóruje a dohání Zmijozel! Je to shodně po dvě stě deseti bodech, dámy a pánové! A potlouk právě těsně minul Havráspárského střelce, to je na hraně faulu! Moc rád bych se vrátil ke Zlatonce, ale nevidím ani jednoho z chytačů, mezitím sledujeme útok Zmijozelů! Camrál jim krade Chambers, přihrává Bradleymu… A teď ho má opět Warrington… A skóruje, dámy a pánové… Havraspárští rozehrávají další útok, ale – Changová je těsně u Zlatonky! Ještě kousek! Cho! Changová i Malfoy se řítí k zemi, už jenom padesát metrů! Třicet… A Changová to vzdává, zatímco Mal-… CO TO DO HÁJE BYLO?! No… Takže milí diváci, právě jsme viděli Draca Malfoye skočit po Zlatonce, udělat pár kotrmelců a hodit si voraz… Každopádně Zlatonku chytil a Zmijozel vítězí nad Havraspárem tři sta sedmdesát ku dvě stě deseti. Zase… Zmetci jedni.“
„Pane Jordane!“ ozval se z amplionu pohoršený hlas profesorky McGonagallové následovaný spěšnou omluvou.
Selena jim nevěnovala pozornost, spolu se zbytkem Zmijozelu už vybíhala na hrací plochu a pádila k Dracovi. Ten se sotva stihl zvednout na nohy, když mu skočila do náruče.
„Jsi nejlepší!“ vyjekla s rozzářeným úsměvem, když ji pustil na zem.
„Já vím,“ zašklebil se na ni a společně prošli kolem vztekající se Changové směrem k hradu.
„A vysvětlíš mi, co za převratný manévr jsem právě viděla?“
Draco místo odpovědi jen pokrčil rameny a se samolibým úsměvem dál přijímal gratulace. Pomalu vyrazili směrem k hradu opět ignorujíc zbytek školy na famrfpálovém hřišti.
„Bude párty?“ zeptala se po chvíli, když se kolem nich prohnali Wilson a Tebboth s nebezpečným zábleskem v očích.
„Proč by neměla být? Byl jsem boží a zařídil nám suverénní vedení.“
„Jsem asi jediný člověk na světě, kterého tvůj egoismus přitahuje, brouku,“ dloubla ho pod žebra.
„Přitahuju tě, protože jsem prostě nejlepší a ty máš očividně vytříbený vkus,“ objal ji majetnicky kolem ramen a zvážněl: „Jak ti je? Vypadáš unaveně.“
„Jsem v pohodě,“ opřela se mu o rameno.
„Nelži mi. Vidím to na tobě.“
„Fajn, ty kvočno… Není mi nejlíp, ale jsem v pohodě, jenom unavená. A proč se mě vůbec ptáš, když to víš?“
„Protože to chci slyšet od tebe,“ vtiskl jí něžný polibek do vlasů.
„Jsi hrozný, víš…“
„Podělte se s náma, vy dva!“ skočila na ně zezadu Joannie a objala je.
„Zapomeň, Harrisonová,“ setřásl ji ze sebe.
„Ale no tak, plánujete snad jako oslavu nějaké nepřístojnosti?“ zeptala se s pobaveným úsměvem.
„Ti dva? Rozhodně,“ dohonil je i Cooper se Zabinim. „Měli bychom být rádi, že mají samostatnou ložnici.“
„No to rozhodně, Merline!“ zděsil se Blaise. „Na druhou stranu, umlčovací kouzla umíme.“
„A ty bys chtěl s nima být v jedné místnosti?“ navázala Joannie.
„Jak jsme se dostali k tomuhle tématu?!“ otočila se Selena na Draca se zděšeným pohledem.
„Nevím, ale neřeš to. Časem si zvykneš.“
„Já si nechci zvykat, já chci, aby přestali!“ zakvílela.
„… a z tohoto důvodu je rozhodně správně, že mají svoji ložnici. Máte představu, kolik bodů by nám strhnul Snape, kdyby je při tom někde chytil?“ dokončil Zabini myšlenku naprosto ignorujíc její protesty.
„Bychom byli v mínusu! Viděli jste někdy Maddie, když se rozvášní? Ti dva rozhodně nebudou potichu, by je slyšela půlka školy. Překvapuje mě, že jsme je neslyšeli my,“ dokončil větu Chris a se spikleneckým mrknutím se otočil na Selenu.
Jen zrudla, čímž jim poskytla záminku pokračovat v konverzaci. Ta – k jejímu zděšení – skončila až když s Dracem zmizeli za dveřmi jejich ložnice. I přesto je však vyprovázeli potutelnými pohledy.
O pár hodin později opět vešli do ložnice, tentokrát Selena okamžitě zapadla do koupelny. Draco se chvíli zkoumavě díval na zavřené dveře, jako by mu mohly dát odpovědi na všechny jeho otázky. Sešel po schodech a rozvalil se na pohovku. Celý večer byla unavená a nedivil se jí, přece jenom pořád bojuje s účinky toho lektvaru. Ale tohle nebyla únava, spíš něco skrývala. Jenomže co? Přes den se chovala normálně, na famfrpálu byla v pohodě – v rámci mezí. Po večeři zůstali zrovna ve společenské místnosti a do teď seděli s ostatními. To už byla taková…
Dveře od koupelny bouchly, Selena stála u zdi v zeleném županu, pod ním viděl svou černou košili od pyžama. Pozorovala ho takovým zvláštním, podivně nervózním pohledem… Vyběhl k ní.
„Co se děje?“ položil obvyklou otázku.
„Nic,“ usmála se na něj nejistě a objala ho kolem krku. „Mělo by se něco dít?“
„Nemělo,“ odpověděl zaraženě.
Rozhodně se něco děje, takhle se normálně nechová… To vůbec není ona.
Co by teď dal za správně fungující pouto…
„Tak vidíš,“ zašeptala a políbila ho.
Nejdřív něžně, nejistě. Jako by se bála, že ji odmítne. Sám pro sebe se podivil, tohle je čím dál divnější… Postupně nejistota odeznívala, nezmizela však úplně. Místo toho nastoupilo odhodlání – co to sakra…?
Opatrně ho kousla do spodního rtu, zarazil se. Než stihl cokoliv říct, sjela mu rukama po zádech až k pasu, najednou měl jiné věci, na které se soustředil. Dál ho líbala, pravou ruku pomalu přesunula na břicho a pokračovala dolů. Přejela přes sponu opasku, zip od kalhot a stále pokračovala dál…
Přestal přemýšlet. Vzrušeně jí oplatil kousnutí do rtu a strhl z ní župan, v příští chvíli ji přirazil ke zdi, kolenem roztáhl nohy. Chytil ji za zápěstí, přitlačil je ke stěně vedle její hlavy a pevně držel na místě. Přitiskl se k ní, svá ústa přesunul na její krk.
Konečně, konečně!
Hlavou mu probleskla vzpomínka – od té doby se chová divně, došlo mu. Přestal a podíval se na ni, třeštila na něj oči.
„To ty jejich poznámky, že?“ povzdechl si. Uhnula pohledem a přikývla. „Sel, nemusíme spolu spát jen kvůli tomu, že má někdo debilní kecy.“
Dál zírala na zem a neodpovídala. Přes pomalu se obnovující pouto cítil že je nejistá, trochu vyděšená a stydí se.
Co je tohle krucinál za kombinaci?!
Zkoumavě se na ni zadíval. Uhýbala pohledem, byla napjatá a ruce, které stále svíral, měla pevně sevřené v pěst. Zhluboka se nadechl, když pochopil podivnou směs pocitů.
„Miláčku… Tohle by bylo tvoje poprvé?“ zeptal se tiše.
Rozpačitě kývla, stále hypnotizovala kamennou podlahu. Okamžitě povolil sevření a narovnal se.
Ty jsi takové tele…
Jemně jí zvedl bradu, tak, aby se mu dívala do očí.
„Tak takhle ne,“ políbil ji něžně a zvedl do náruče.
Za chůze uhasil stínovou magií většinu svíček, v pokoji bylo najednou příjemné přítmí. Opatrně ji položil do postele a lehl si vedle ní.
„Pojď sem,“ přitáhl si ji jemně a obaj ji.
Takhle to nechtěl. Nechtěl, aby jejich společné poprvé vzešlo z pár hloupých poznámek. A už vůbec nechtěl, aby se do svého poprvé nutila kvůli stejnému či pocitu, že by měla a že mu něco dluží. Takhle prostě ne.
Dal jí něžnou pusu na čelo a jemně ji hladil po zádech, chtěl, aby se uklidnila. Pár minut leželi tiše, pak k němu zvedla své nádherné, zelenomodré oči. Z té trochy emocí, které pouto mezi nimi propouštělo pochopil, že se mu chce omluvit. Než stihla cokoliv říct, umlčel ji polibkem. Na okamžik překvapeně ztuhla, pak mu jej nejistě začala oplácet. Ještě chvíli počkal a opatrně se odtáhl, tentokrát byly její oči nechápavé.
„Neudělám nic, co by ti mělo být nepříjemné,“ zašeptal. „Ale musíš mi to říct, ano? Nechci, aby ses do toho nutila. Rozumíš, princezno?“
Vděčně přikývla.
Můj bože, ona si vážně myslela, že musí?!
Pohladil ji po tváři a znovu ji políbil, lačně jeho rty přijala. Rukou sjel přes krk až na klíční kost, prstem začal jemně opisovat její tvar. Chvíli pokračoval, než začal obratně rozepínat knoflíčky hedvábného pyžama. Na okamžik ztuhla, když jí sjel rukou pod rozepnutou košili, tu však zastavil až na zádech a přitiskl ji k sobě blíž. Jemně přejížděl prstem po jizvách, které se jí paprsčitě táhly od ramen ke kříži.
Odtáhla se od něj. „Ty jizvy…“
„Vadí mi jen, že je máš kvůli mně. Jsi nádherná,“ zadíval se jí do očí. Její pohled zjihl, pomalu přejela prsty po jeho tváři a přitáhla ho k sobě.
Sjel po poslední jizvě a ruku zastavil, místo toho jí začal líbat krk. Trochu rozpačitě zaklonila hlavu, téměř okamžitě jí po celém těle naskočila husí kůže.
Rukou přejel k ňadrům, jemně začal kroužit kolem bradavky. Posunul se, aby byl kousek nad ní, sevřel dlaň. Vyjekla, než se stačila vzpamatovat, zakousl se jí do rtu. Přestože byla překvapená, uvolnila se. Znovu jí zlíbal krk, tentokrát však pokračoval níž. Zastavil se až u prsou, jazykem se pohrával s druhou bradavkou.
Přejel rukou po břiše, našel lem krajkového prádla a začal si s ním pohrávat. Napjala se – očekáváním, touhou, vzrušením. Rozklepanýma rukama našla knoflíčky jeho košile. Od pasu nahoru je začala nejistě rozepínat, snad čekala, jestli ji zastaví. Přesunul se opět k jejím rtům, opatrně zajel kousíček pod krajku. Její ruce se na okamžik zastavily, než našla odvahu pokračovat dál. Konečně mu rozepla košili, sjela po vypracovaném břiše dolů k pasu, přes záda nahoru na lopatky.
Zachvěl se vzrušením, jak on po tom touží…
Nedočkavě sjel dlaní ještě níž, černá krajka mu teď skrývala celou dlaň. Dívka pod ním přidušeně vyjekla, dech se jí zrychlil ještě víc. Využil okamžiku a něžně jí rty přejel po krku, zatímco prsty jemně zkoumal nové území.
Cítil ustupující nervozitu, po pár okamžicích se dokonale uvolnila. Naprosto se mu poddala, věřila mu, nechala by jej udělat cokoliv. Měl ji, byla jen jeho…
Vyšla vstříc jeho prstům, vlhká, nevinná. Nehty mu zaryla do zad, vyhověl jejímu přání. Přes pouto k němu prosakovalo její vzrušení, závratnou rychlostí se blížilo vrcholu. Přitiskl se k ní, vybral místečko na jejím odhaleném hrdle a naposledy kousl, tentokrát odmítal pustit. Pod jeho tělem se prohnula, z úst se jí vydralo tiché zasténání, nepřestával, chtěl od ní víc. Rozedrala mu záda, první orgasmus byl pro ni nesnesitelně úchvatný.
„Draco…“ zašeptala třesoucím se hlasem.
Omámená novým, úžasným pocitem klesla zpátky na postel, s nepřítomným úsměvem přerývavě dýchala. Teprve teď byl spokojený, ruku přesunul od černé krajky na záda, aby ji k sobě mohl přivinout.
Moje, jen moje. Nádherná, rozkošná, kouzelná. Dokonalá…
Ležel vedle ní, schovávala obličej do jeho stále rozepnuté košile. Láskyplně ji pozoroval a přemýšlel, kolik stránek osobnosti dívka vedle něj vlastně má.
Téměř pro všechny byla chladná a sarkastická potvora, silná, cílevědomá, lstivá. Neoblíbená pro své chování i moc. U hadů si velmi lehce získala obdiv i respekt právě díky všemu, kvůli čemu ji ostatní odsuzovali. V jejich přítomnosti byla uvolněná, spokojená a zmijozelsky milá. Byla jednou z nich. A teď se choulila vedle něj, nesmělá, stydlivá a zranitelná…
„Miláčku… Podívej se na mě,“ zašeptal, jen zavrtěla hlavou. „Prosím…“
Po pár vteřinách k němu opravdu zvedla pohled. Přestože byl trochu naštvaný, že nepodlehl své touze, při pohledu do zářících očí se hněv rozplynul. Hleděla na něj s takovou důvěrou a oddaností…
Najednou vypadala o tolik mladší… Nebo taková byla vždycky a on si toho jenom nevšimnul? Porovnával rozzářenou nevinnou dívku před sebou s tou, která vedle něj stála před pár měsíci při finále turnaje a téměř zabila jejich soupeře. Tak strašně se změnila…
Něžně ji políbil do vlasů.
„Počkej tady. Jenom se převleču a přijdu, ano?“
Stál v koupelně a sledoval svůj odraz v zrcadle. Vybavila se mu podobná chvíle, v listopadu na Malfoy Manor. Tehdy sice sebevědomě vypadal, ale necítil se tak ani zdaleka. Teď to bylo jiné. Po všech událostech, které ho potkaly… Byl si jistý, že zvládne cokoliv. Věřil si, protože mu věřila dívka čekající na něj ve vedlejším pokoji. Na ničem jiném nezáleželo.
Seděla na posteli a usmívala se na něj. Přisedl si k ní a přitiskl ji k sobě, obličej schoval do tmavých vlasů, jako už tolikrát před tím. Jak vůbec mohl váhat, jestli vypít Eviteru? Vždyť ji málem nechal odejít, když poprvé uviděl její křídla. Málem ji zabil, protože ji vzal k nim. A podruhé, když nedokázal překonat svou pýchu… Už nikdy ji nechtěl vidět tak nešťastnou a zlomenou. Chtěl, aby se smála. Aby jí oči zářily tak jako teď. Aby byla šťastná.
„Miluju tě, Draco,“ zašeptala dívka v jeho náručí.
„Já tebe víc, Sel.“
Teď teprve to nebyla jen prázdná fráze.
Nikomu nedovolím, aby ti ublížil, princezno. Ani sobě. Především sobě.
„O čem přemýšlíš?“ dopletl cop z dlouhých vlasů. Bylo nad ránem, přesto se ani jednomu z nich nechtělo spát. Jak by mohli?
Ještě chvilku mlčela, než se odhodlala: „Pro tebe by to nebylo poprvé, že?“
„Ne, nebylo,“ odpověděl popravdě, opřel ji zády o svůj hrudník a objal ji. Rozepnul knoflíček, který před chvílí nenápadně zapnula a zavinul ji těsněji do hedvábné košile. „Proč se ptáš zrovna na tohle?“
„Já… Připadám si strašně… No…“
„Nezkušená?“ dovtípil se.
„Hmm…“
„Tohle tě vážně trápí?“
„Jo…“ zaklonila hlavu, aby na něj viděla. „Víš… Mám pocit, že tě v tomhle směru… Omezuju,“ odmlčela se na okamžik.
„Jsi tele, miláčku…“ pousmál se.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ ozvala se po chvíli.
„Ty? Na cokoliv.“
„Jaké to bylo? Poprvé…“ opět uhnula pohledem.
„Vlastně si to moc nepamatuju,“ opřel si bradu o temeno její hlavy. „Bylo to minulé léto. Otec pořádal nějakou oslavu, nebo co… Poprvé jsem byl pozvaný a poprvé tam nebyli jenom smrtijedi. Bylo tam několik holek, starších, než jsem já. Zpětně si uvědomuju, že mi přidali něco do vína. Než jsem se ho napil, byl jsem v pohodě, potom je všechno takové… Rozmazané. Nepamatuju si, jak se jmenovala. Ani jaké to bylo. Jediné co vím je, že byla blonďatá a že jsem ji od té doby neviděl. Můj otec… Druhý den mě tak divně pozoroval. Nejdřív jsem nechápal proč. Pak jsem si začal všímat, že celou dobu, když jsem byl… Doma, nějaká tam byla. A pak pokaždé, když jsem se vrátil. Čistě pro to, aby mě potěšila. A musím přiznat – nestěžoval jsem si. Ani na jedné z nich mi nezáleželo, jen si užít a odkopnout, do rána byly vždycky pryč, otec se o to postaral…“ utichl, chtěl jí dát čas.
„A… Dneska? Proč jsi to neudělal?“ zeptala se nejistě.
Kolik věcí by bylo jednodušších, kdyby šly vyjádřit přes pouto? Jen by jí ukázal, co v tu chvíli cítil, na co myslel…
„Nemohl jsem. Nechtěl jsem. Nechtěl jsem, aby k tomu došlo takhle, kvůli pár hloupým narážkám.“
Mlčela. Přitisknul ji k sobě blíž, pohrávala si s prstenem na jeho ruce.
„Sel… Něco mi slib, ano? Slib mi, že tvoje… Že naše společné poprvé nebude, protože si myslíš, že bys měla. Ale protože chceš. Počkám, jak dlouho bude potřeba. Jen mi slib tuhle jednu věc, princezno.“
„Slibuju,“ zašeptala vděčně.
Merline, díky.
S úlevou si lehnul si a stáhl ji s sebou do přikrývek.
„Sel, počkej na mě!“ křikl pobaveně za prchající dívkou.
Zvedl tašku s učebnicemi a vyrazil za ní, chtěl ji dohnat ještě před společenskou místností. Naštěstí se mu to podařilo, i když jen těsně.
„Zlato,“ chytil ji za rukáv od hábitu, aby zastavila.
Úplně rudá sledovala určitě velmi zajímavou spáru ve zdi a odmítala se podívat na něj. Nevědomky ho tím pobavila ještě víc.
„Víš, že jsi strašně rozkošná, když se stydíš?“ zašeptal jí do ucha, jen trucovitě vysunula spodní ret. Okamžitě dostal chuť se do něj zakousnout… Raději ji vzal kolem ramen, přitáhl k sobě a dál šeptal: „Miláčku, viděl jsem tě v podstatě nahou svíjet se rozkoší při orgasmu. Nemyslíš, že je zbytečné stydět se, když ti ráno zapínám knoflíky na košili?“
Zrudla ještě víc a zarytě mlčela. Už nepokračoval, stejně neměl šanci dostat z ní jediné slovo. Navíc by se brzo rozesmál a nechtěl ji naštvat.
Vešli do přeplněné společenské místnosti, nedošlo mu, že je tak brzo. Většinou chodili na snídani mezi posledními, tou dobou bývalo sklepení v podstatě prázdné. Chytil ji jen za ruku, aby měli vůbec šanci prodrat se až ke Cooperovi s Palmerovou na druhé straně místnosti a vyrazil davem.
Zítra jí musím ty knoflíky zapínat o něco pomaleji…
„Všechno ti to vrátím, ty zmetku, až přede mnou budeš konečně nahý ty…“ ozval se mu z ničeho nic v hlavě její naštvaný hlas.
Nadskočil a chtěl se otočit na ni, místo toho zapackoval o probíhajícího prváka a rozplácl se na zem, překvapenou Selenu stáhl za ruku s sebou.
„Malfoyi?!“
„Maddie!“ ozvalo se zděšeně někde z davu, podle dusotu a naštvaných hlasů k nim přibíhali Grace s Chrisem.
„Co děláš?“ posadila se a třela si naražený loket.
„Co dělám? Co já dělám?!“ vyjekl naprosto odrovnaný netečností, s jakou bere obnovu jejich pouta. Prefekti už stáli nad nimi a zaraženě je pozorovali. „Dva měsíce spolu nemluvíme a ty se mě teď ptáš, co já dělám?! Ještě když mi jako první řekneš zrovna tohle?!“
„Asi nechápu, o čem mluvíš…“ nasadila bezradný výraz.
„Ty jsi tak strašné tele, miláčku…“
Vyvalila na něj oči, když jí to došlo.
„Draco…?“
Ano, konečně! Polomrtvý štěstím se na ni usmál a roztáhl ruce, „půjdeš za mnou?“
Vrhla se mu do náruče a povalila ho zpátky do lehu.
„Miluju tě! Tak strašně jsi mi chyběl, Merline, konečně! Já se ti tak strašně omlouvám, už to nikdy neudělám, slibuju, hlavně mě už nikdy, nikdy, nikdy nenechávej v mojí hlavě samotnou nebo z toho zešílím! Můj bože, Draco…“ rozbrečela se mu na rameni. Schoval obličej do jejích vlasů, bylo mu jedno, kolik lidí je kolem, rozbrečel se taky.
„Máte někdo tušení, na co se tu díváme?“ ozval se nad nimi najednou Blaise.
„Nemám, ale z tohohle už mě nevynecháte. Hromadné obětí!“ vykřikl Cooper, padl na zem vedle nich a objal je, Zabini ho bleskově následoval. Prefektka se po chvíli nejistě přidala také.
„Řeknete nám, co se stalo?“ zeptal se tiše Chris, když se k nim zdráhavě začali přidávat ostatní. Oba jen zvedli hlavu, hleděli na ně tak šťastně, že okamžitě pochopili.
„Pouto?“ zeptala se nevěřícně Grace.
„Funguje…“ zašeptal Draco.
V příští chvíli se na ně vrhla Harrisonová s Coxem, kteří se vzali bůh ví odkud. Nevšimli si toho, ale ta zpráva se šířila společenskou místností rychlostí blesku. Přidávali se další a další Zmijozelové…
Severus seděl u profesorského stolu ve Velké síni a nervózně přejížděl pohledem stoly pod sebou. Tři z nich byly plné jako každé ráno, jeden byl poloprázdný. Do Síně vběhli dva jeho třeťáci a začali něco vzrušeně vykládat přítomným Zmijozelům. Za pár minut jich u stolu zbývalo sotva dvacet – skupiny kolem Russela a Parkinsonové. Podmračeně sledoval zbylé hady, kteří se během několika okamžiků seskupili k sobě a začali probírat situaci, o které neměl ani potuchy.
„Víš o tom něco, Severusi?“ nahnul se k němu nakonec ředitel, ostatní profesoři jej sledovali s neskrývaným zájmem.
„Ne,“ zavrčel naštvaně.
Jako bys to nevěděl, Albusi…
Vstal od stolu dřív, než ho k tomu Brumbál stihl vyzvat a popudit ho tím ještě víc, bočními dveřmi vyšel z Velké síně a vyrazil do sklepení. Neomylně mířil do společenské místnosti své koleje – kde jinde by mohli být?
Staň se profesorem, říkali, bude to zábava, říkali… Nadšené děti lačnící po vědomostech, no jistě… Banda mrňavých pitomých děcek to je, Merline! nadával sám pro sebe, zatímco rázoval sklepením. Čím jsem si tohle zasloužil? Mohl jsem být jenom obyčejný profesor ale ne, já pitomec se musel stát zrovna ředitelem Zmijozelu. Jeden by myslel, že hadi nebudou dělat pitomosti ale ne, většina mojí koleje se rozhodla někam vytratit, výborně, lepší ráno si neumím představit. Jestli ti zmetci nebudou ve společenské místnosti, budou drhnout schodiště kartáčkem na zuby, každý jedno. Jako by to nestačilo, budu muset do nekonečna poslouchat Minervu s Filiusem a Pomonou, že jsem vytratil vlastní studenty… Za co, Merline?! zastavil se před tajným vchodem, ten se před ním automaticky otevřel.
V další vteřině zůstal zírat jako opařený. Všech sto dvacet chybějících hadů sedělo na zemi v jednom velkém chumlu, nedokázal pochopit, jak se tam můžou vejít. Jeho příchod zarazil salvu smíchu, všichni se přisunuli ještě blíž k sobě a teď na něj s očekáváním hleděli.
„Do této chvíle jsem si zakládal na tom, že Zmijozel je jediná kolej, která nedělá pitomosti. V jaké zvíře jste pana Malfoye proměnili tentokrát?“ přejel je pohledem, když konečně našel ztracený hlas.
„Tentokrát v žádné, pane profesore,“ ozvala se odněkud Palmerová nejistě.
„Vysvětlíte mi tedy, z jakého důvodu sedíte tady na podlaze a ne na snídani?“
„Malfoy s Everdeenovou!“ vykřikl někdo, tušil, že by to mohl být Wilson.
Merline, co se jí zase stalo?!
„Nechápu. Pane Malfoyi?“ oslovil dav před sebou, světlá hlava se objevila přibližně uprostřed.
„Tady, pane profesore!“
Kdyby jí bylo zle, takhle klidný by nebyl…
„Slečno Everdeenová?“
Kousek od prefekta vystřelila do vzduchu ruka.
„Selena se omlouvá, ale Cooper a Zabini ji nechtějí pustit,“ pokračoval připitoměle se usmívající Malfoy.
Severusovo obočí vyletělo nahoru, ten jeho přiblblý úsměv se začal šířit i na ostatní Zmijozely. Přesto začínal tušit…
„Evitera?“
Musel to zkusit.
Co kdyby…? Znamenalo by to, že je téměř v pořádku…
„Ano,“ zrudnul bůh ví proč chlapec uprostřed změti zelených hábitů, „funguje!“
Merline, děkuji ti…
Navenek nedal znát, jak moc se mu ulevilo, jen přikývl.
„Na první hodiny dorazte včas,“ řekl odměřeně, než vyšel na chodbu.
Za ním se ozval nadšený jásot. Zavrtěl pro sebe nevěřícně hlavou a vyrazil zpět do Velké síně, aby Albusovi vyložil, proč se většina Zmijozelu z ničeho nic rozhodla nedostavit se k snídani. Po cestě si ještě přivolal dva domácí skřítky. Neměl by svou kolej nechat hladovět…
Nepřítomně listovala učebnicí u jednoho ze stolů ve společenské místnosti, Přeměňování nebylo ten večer téma, které by ji zajímalo. Draco se poslední dva dny choval divně, zdrženlivě, tajil před ní část svých myšlenek… Ne, že by je normálně zkoumala dopodrobna, ale tohle bylo podezřelé. Nic se nedělo, když se zeptala – jak jinak. Ostatní navíc nevypadali, že by si něčeho všimli. Že by se jí to jenom zdálo? Ale proč se teda teď zavřel v ložnici a ji z ní v podstatě vyhnal?! Horší dobu na takové hlouposti si snad vybrat nemohl, zkoušky NKÚ začínají už příští týden a ona je zoufale pozadu! V Přeměňování naštěstí zas tak ne, stejně tak ji Kratiknotův přístup donutil dohnat Kouzelné formule… Ale Lektvary byly někde na pomezí, Astronomie to samé. Teoretické znalosti z Bylinkářství by mohly zajistit aspoň poslední přijatelnou známku, Jasnovidectví na nic lepšího také nevypadalo… U Péče o magické tvory prostě spoléhala na intuici. Na druhou stranu… Obrana proti černé magii byla prostě katastrofa. Nebýt kouzelnického turnaje, neměla by šanci.
Vztekle zaklapla učebnici, čímž vzbudila Palmerovou do té chvíle spící s nosem zabořeným do učebnice Bylinkářství.
Opravdu si nemohl vymyslet horší chvíli, Merline! Co tam vůbec dělá?! Jak se opovažuje vyhodit mě z ložnice?! Kdo si sakra myslí…?!
„Sel…?“
„Teď se ozveš?!“ vyjela po něm.
„Mohla bys sem?“ ignoroval její poznámku.
„Najednou můžu do ložnice, jo?“ odpověděla podrážděně, ale posbírala své učebnice a zvedla se od stolu – popravdě, byla zvědavá.
Otevřela dveře do prefektské ložnice a zůstala nechápavě civět. V pokoji hořelo jen pár svíček, na jednom z malých stolků stály skleničky s vínem a… Merline, jahody? A odkud se krucinál bere ta hudba?!
„Miláčku?“ vynořil se Draco od knihovny, jednu ruku schovanou za zády.
Přišel až k ní a jemně ji políbil, nechápavě polibek oplatila. Najednou se jí před obličejem zjevila rudá růže, omámeně ji vzala do ruky, zatímco jí sebral hromádku učebnic a odložil je na polici.
„My něco slavíme?“ zeptala se zaraženě a přičichla ke květině, vztek se dávno vytratil.
„Ne,“ pousmál se, „nemůžu tě překvapit jen tak?“
„Proto ses choval tak divně?“
„Je těžké tě překvapit, když o všem víš,“ pokrčil rameny a odvedl ji ke krbu.
Usadil ji na pohovku a odešel pro skleničky, stále jej vyjeveně sledovala. Posadil se vedle ní a přitáhl k sobě, okamžitě se mu zavrtala pod ruku a hodila si do pusy jednu jahodu.
„Proč to všechno?“ zeptala se a upila vína. „Mimochodem, tohle je od Chrise?“
„Samozřejmě, kdo jiný tady je tak spolehlivý?“ pronesl s nevinným výrazem. „Myslel jsem, že bys mohla na chvilku vypustit. Vždyť z těch učebnic skoro nevylézáš, vůbec bych se nedivil, kdybych jednou našel Dějiny čar a kouzel plavat ve vaně spolu s tebou.“
„Vždyť víš, že jsem šíleně pozadu…“
„Nejsi. Taky mám pocit, že pořádně nic neumím… A přitom známky tvrdí něco jiného.“
„Známky nejsou všechno,“ zahučela a natáhla se pro další jahodu. „Ty máš ale na rozdíl ode mě za sebou pět let studia, ne rok, kdy se chaoticky snažíš dohnat předchozí čtyři, zvládnout současné učivo, vyhrát turnaj, neumřít, nenechat se odvézt ke Svatému Mungovi…“
„Víš, že mě to mrzí…“ posmutněl.
„Takhle jsem to nemyslela…“ vyhrkla spěšně. „Jde o to, že je v podstatě nemožné dohnat všechno za jeden rok a ještě tak hektický… Merline, proč já jsem na to celou dobu kašlala, určitě ze všeho proletím… I teď bych se měla učit!“
„Musíš si odpočinout aspoň chvilku. Nikam tě nepustím!“ skočil po ní, když se snažila zvednout.
Rezolutně ji stáhl zpátky na pohovku. Ještě chvíli se snažila vyprostit – spíš z principu, než že by se jí doopravdy chtělo odejít, z celé té atmosféry byla úplně naměkko… Po chvíli se pohodlně uvelebil na jejím klíně. Začala si pohrávat s jeho vlasy, zatímco její Zmijozel se spokojeně usmíval a cpal si do pusy jahody.
Ticho přerušila až po několika minutách otázkou, která jí dělala starosti v podstatě celý rok, avšak teď podstatně víc: „Draco… Co bude o prázdninách?“
„Nevím, Sel. Já se nechci vrátit… Domů. Nedokážu si představit, že bych tam měl strávit týden, natož celé dva měsíce…“
„Jenomže co když budeš muset?“
„Stejně budeš muset někde zůstat ty,“ prohlásil narovinu. „Zůstanu s tebou.“
„To je další věc – co bude se mnou? Co když mě tady nenechají? Ty, byť naprosto chápu, že se ti to nelíbí, se aspoň máš kam vrátit, někde ty prázdniny přežít…“
„Asi těžko bych je přežil,“ uchechtl se a sevřel si levé předloktí.
Jemně mu ruku odtáhla, ignorovala jeho výraz a začala rozepínat knoflíky na manžetě. Draco ztuhnul a pevně sevřel pěst, jako by se mermomocí snažil jí ruku nevytrhnout. Po chvíli mu vyhrnula rukáv až lokti a prstem obkroužila Znamení zla.
„Proč tohle děláš?“ zeptal se, po jemném, milujícím tónu v jeho hlase nezbylo ani památky.
„Nechci, abys ho přede mnou schovával,“ objela znova zkrouceného hada.
„Kdybych mohl, zbavil bych se ho,“ zavrčel.
„Já se svých jizev taky nezbavím…“ zašeptala a začala si namotávat na prst pramen blonďatých vlasů.
Chvíli ji zamyšleně pozoroval, než znovu prolomil ticho: „Takhle to bereš? Já mám tetování, ty jizvy? Moc dobře víš, že je máš kvůli tomu tetování a že si to vyčítám, schovávám ho i sám před sebou…“
„Neberu to přesně takhle… Spíš… Každý máme svoje. Jak říkáš – já jizvy, ty tetování. Ale díky tomu, že o něm vím a vím, že ti vadí si nepřipadám vedle tebe tak mizerně,“ odmlčela se na pouhý okamžik, protože jeho vytřeštěné oči značily, že by se s ní velmi rád začal dohadovat. „Pochop mě – jsem naprosto nezajímavá a obyčejná, navíc mám jizvy všude možně… Za tebou se naopak otočí snad každá! A když vím, že i tobě něco vadí, necítím se tak… Nepatřičně.“
„Sel, miláčku,“ zvedl se do sedu a probodával ji pohledem. „Pamatuješ si, o čem jsme se bavili tehdy u Chroptící chýše? Že jsou určité věci, kterýma mě neuvěřitelně naštveš a nemáš na ně ani myslet?“
„No…?“
„Tak tohle je jedna z nich. Tohle už nikdy neříkej, protože to tak není.“
„Dobře,“ špitla, neměla chuť se hádat. „Promiň.“
Místo odpovědi se dočkala dlouhého polibku. Objala Draca kolem krku a začala mu jej něžně oplácet.
„Víš, je ještě jeden důvod, proč nechci, abys ho přede mnou schovával,“ zašeptala a jemně ho kousla do ucha. „Možná jsem divná, ale tetování je sexy…“
Draco zalapal po dechu a vytřeštěně na ni zíral. To nebyla reakce, kterou čekala…
„Já… Vážně bych se měla učit…“ vyskočila na nohy a chtěla utéct.
„Tak na to zapomeň!“ vyletěl za ní.
V příštím okamžiku se octla na zemi pod jeho tělem, vášnivě ji líbal. Zakousla se mu do krku, překvapeně vydechnul a rukou jí vjel do vlasů. Roztřesenýma rukama začala rozepínat knoflíky jeho košile, zatímco on ji vytahoval na nohy. O pár minut později, aniž by se od sebe pořádně odlepili, zapadli nazí do postele.
„Vážně to chceš, princezno?“ sesumíroval poslední kloudnou myšlenku, zatímco jazykem dráždil vzrušením vystouplou bradavku.
Místo odpovědi si jej za vlasy přitáhla jej k sobě, zakousla se mu do rtu a nohy obmotala kolem pasu.
Až do začátku zkoušek NKÚ z nich byli ostatní prefekti a studenti jejich ročníku na prášky (a vlastně celý Zmijozel, protože se potkávali ve Velké síni a ve společenské místnosti). Neustále se usmívali jako sluníčka, neposlouchali je a co bylo nejhorší – každou chvíli se potřebovali někam vytratit a náhodou se vraceli úplně rudí, neupravení a zpocení.
Severus už několik minut nasupeně přecházel po svém kabinetu. Zdálo se, že Albus dočista zešílel. Jako by to nestačilo, odnesou to jeho studenti. A dosud nevymyslel, jak jim tuhle neradostnou zprávu sdělit co nejšetrněji. Už dobrých čtrnáct dní převracel možnosti ze všech stran, přišel na desítky lepších řešení – každé z nich však Albus odmítl. Po jedné obzvlášť ostré výměně názorů, ke které se náhodou připletla i Minerva, nebyl jediný, kdo na ředitele naléhal. Kromě přísné profesorky se – Merlinovi dík – přidal také Filius s Pomonou a hlavně Poppy. Postarší lékouzelnice měla plamenný půlhodinový proslov směrem k Brumbálovi, když zjistila, o co kráčí. Ani ta však nedokázala jeho názor změnit. Tudíž mu nezbylo nic jiného, než se situaci přizpůsobit a vymyslet preventivní opatření. Ty byly stejně troufalé jako zoufalé – a Severus z toho vůbec nebyl nadšený. A nijak to neřešilo jeho současný problém. Načasování také nebylo zrovna šťastné – měl neblahé tušení, že v tuhle dobu, sotva dva dny před zkouškami NKÚ je to velmi špatný nápad. Albus byl však neoblomný.
Ozvalo se zaklepání, na dveřích se objevilo jméno nejmladšího prefekta. Dopřál si jeden dlouhý povzdech, než je vyzval, aby vstoupili. S nejistým pozdravem vešel nejdřív Draco, za ním rozklepaná Selena. Teď seděli na židlích proti jeho stolu a obezřetně jej pozorovali. Vzhledem k tomu, čeho se většinou týkaly jejich soukromé rozhovory se jim nedivil. Sám tušil, že tenhle bude ten nejméně příjemný ze všech…
Ještě chvíli rozmýšlel, jak by měl začít, než promluvil: „Vzhledem k tomu, že ředitel je velmi… Zaneprázdněný, zbyla na mě povinnost sdělit vám jeho rozhodnutí ohledně místa, kde budete v létě pobývat.“
Oba studenti před ním ztuhli a zpozorněli. Z jeho hlasu zjevně vytušili něco nepříjemného… Bohužel správně. O to míň se mu chtělo pokračovat.
„I přes veškeré mé námitky je profesor Brumbál pevně přesvědčen, že nejlepším řešením je váš pobyt na Malfoy Manor. Vás obou.“
„To nemůže myslet vážně!“ ujelo prefektovi, zatímco pobledlá dívka vedle něj se s vytřeštěnýma očima schoulila na židli.
„Netvrdím, že jsem z jeho rozhodnutí nadšený, bohužel není v mých silách jej jakýmkoliv způsobem změnit.“
Na to mu žádný z nich hodnou chvíli neodpověděl. Selena vypadala, že nemá daleko k nervovému zhroucení a Draco stále zpracovával šok a hrůznou představu setkání s otcem. Mlčky je pozoroval a přemýšlel, jestli to, co vymyslel bude dostatečná ochrana… A jestli se mu přece jen nepodaří Brumbála přesvědčit. Vždyť jsou to děti…
„Opravdu neexistuje jiné řešení?“ hleděl na něj světlovlasý chlapec s nevyřčenou prosbou. „Třeba nechat nás tady? Sel tu minulé léto byla… Nemůže nás tam přece chtít poslat, ne po tom, co se stalo… Co když se to stane znovu? Co když se stane něco horšího? Co když –“
„Pane Malfoyi,“ utnul ho rázně. „Jsem si samozřejmě vědom, co všechno se může stát. Ale jak jsem již zmínil, s tímto rozhodnutím nemohu nic dělat. Tudíž potřebuji, abyste mně velmi pozorně poslouchali – oba.“
Přestože zdůraznil, že potřebuje jejich plnou pozornost, Selena se ani nehnula. Civěla na jeho kalamář až do chvíle, kdy ji Draco zjevně upozornil, že mluví i na ni.
„Pardon,“ pípla a zrudla.
Severus to přešel a začal mluvit rovnou k věci: „V první řadě, pane Malfoyi, ihned po vašem příjezdu do Wiltshiru by bylo nanejvýš vhodné, abyste zejména Vašemu otci důrazně sdělil, že už se nadále nehodláte podřizovat jeho rozmarům.“
Počkal, než Draco přikývne, zjevně pochopil, čeho tím chce dosáhnout. Vstal od stolu a provázen jejich pohledy přešel ke knihovně. Z ní vytáhl tlustou, ošuntělou knihu s několika záložkami a pergameny uvnitř a položil ji před ně.
„Dále si podrobně nastudujete vyznačená kouzla. Po zkouškách budete mít trochu času. Přestože si knihu odvezete s sebou, budu mít absolutní jistotu, že všechna kouzla a zaklínadla dokážete bezchybně použít. Jedná se především o zabezpečení prostoru ve kterém budete pobývat, čili Vašeho pokoje, pane Malfoyi. Ohledně jejich užití… Přestože Hlídáčky mizí až plnoletostí, nedokáží ohlídat stínovou magii.“
„Takže…“ ozvala se nejistě Selena, gestem ji vyzval, ať pokračuje. „Takže kdyby se náhodou něco semlelo…“
„Budete schopní se bránit,“ dokončil s přikývnutím. „Čímž se dostáváme k poslední věci. Víte, který z domácích skřítků patřících Vaší rodině je Naree?“
„Tuším…“ odpověděl Draco zaraženě.
„V tom případě si to zjistíte. Nenápadně. Je to jediný z vašich skřítků, který mne zaručeně dokáže najít.“
Dracovo obočí překvapeně vyletělo nahoru. Už se nadechoval, aby se zeptal, co tím myslí a jak je to možné, ale Severus mu nedal šanci. Nebyla vhodná doba.
„V případě, že se opravdu něco stane, budete postupovat přesně podle mých pokynů. Jakýmkoliv způsobem se dostanete do pokoje, který uzamknete pomocí kouzel uvedených v knize. Jelikož tato kouzla nefungují pro magii domácích skřítků, přivoláte Nareeho a neprodleně ho pošlete pro mě. Pomocí kouzel zabalíte veškeré vaše věci a kufry zmenšíte. Až se Naree vrátí, přemístíte se s ním.“
Viděl, že oba jeho studenti bojují s touhou začít pokládat otázky – a nedivil se jim. Minimálně co se Nareeho týkalo… Přesto k jeho spokojenosti spolkli veškeré dotazy a prostě přikývli.
„Na jednom z pergamenů vložených do knihy je popsáno Nezjistitelné zvětšovací kouzlo. Doporučuji co nejvíce zredukovat počet vašich zavazadel, přestože z Bradavic odjedete se všemi. Bylo by nanejvýš podezřelé, kdybyste ve dvou měli méně kufrů než pan Malfoy na začátku roku.“
Zatímco mluvil postřehl, že si Selena začala nervózně pohrávat s přívěskem ve tvaru srpku měsíce. Pár okamžiků ji zkoumavě pozoroval, než se rozhodl využít situace.
„Stalo se něco, slečno Everdeenová?“
„Co? Ne, ne… Pardon, zamyslela jsem se…“ vykoktala překvapeně, pak však nejistě pokračovala. „Víte… Když jsem tu byla v létě, objevil se mi na posteli se vzkazem, který neměl podpis. Že když bude třeba, mám jen zavolat a přijde pomoc. Asi je rozbitý… A navíc mě do teď nenapadlo, že mi ho tam mohl dát stejný člověk, který na mě o Vánocích poslal toho hada.“
„Smím?“ natáhl ruku a velmi pečlivě skryl veškeré své reakce na její domněnku.
Rozepla si řetízek a podala mu jej – díky bohu. Severus nezkoumal, zda neobsahuje stopy černé magie – bezpečně věděl, že ano. Místo toho k nim pomocí stínové magie přidal pár dalších kouzel.
„Nic podezřelého z něj necítím, pouze kouzlo, které by mělo zajistit jeho funkčnost přesně tak, jak jste ji popsala.“
„V tom případě je opravdu rozbitý… Nebo na mě ten záhadný někdo z vysoka kašle,“ zabručela a stiskla.
Přívěsek fungoval bezchybně.
Severus opět zadusil své emoce a vrátil se k původnímu tématu. Zatímco Selena listovala knížkou mu Draco přeříkal veškeré pokyny, které jim udělil. Po pár minutách snažení mu ke své spokojenosti dokázal vysvětlit, jak pozná Nareeho a kde jej s největší pravděpodobností najde. Přesně jak doufal, oběma jeho studentům se ulevilo – s možností používat magii, ochrannými kouzly a někým, kdo jim v případě nouze pomůže. Přesto nechtěl, aby odcházeli po těchto chmurných informacích, naprosto správně vytušil, že by je do nekonečna probírali. Jakmile si byl jistý, že bezpečně ví, co dělat (stejně měl v plánu se jich ještě několikrát přeptat, jen pro jistotu) stočil rozhovor na zkoušky NKÚ.
Oba byli nervózní, Selena však z naprosto logických důvodů podstatně více. Nejraději by ji ubezpečil, že je jednou z nejnadanějších čarodějek, jaké kdy učil. S překvapením zjistil, že její znalosti, které musela dohánět v rámci jediného roku převyšují ty, které měla většina studentů pátého ročníku. Předpokládal, že nemalý podíl na tom má Draco. Nakonec se zvedli k odchodu po více než hodině, jelikož se jich (pro svůj vlastní klid) přeptal na všechny předměty, ze kterých skládali zkoušky. Jeho kabinet opouštěli s několika doporučeními, pěknou hromádkou knih a mírně překvapenými, ale zároveň neuvěřitelně vděčnými výrazy.
Selena se ploužila prázdným sklepením zpět ke společenské místnosti. Vzhledem k tomu, že Draco usnul za letu do postele, vydala se vrátit Snapeovi jeho knihy sama. Předpokládala, že by neocenil, kdyby si je nechali bůh ví jak dlouho… Toužebně se pro sebe pousmála, když si představila, jak za pár minut zapadne do peřin vedle svého Zmijozela a prospí příští století. Zazívala a v myšlenkách se vrátila k poslední zkoušce NKÚ (naštěstí poslední ze všech) – Dějinám čar a kouzel. Znovu přemýšlela nad některými otázkami, na které dle jejího názoru neexistovala jednoznačně správná odpověď. Nezabralo dlouhou dobu, než podrážděně zavrtěla hlavou a rozhodla se, že to stejně nemá cenu. Zvorala to. Zvorala všechny zkoušky, bude mít štěstí, jestli vůbec z něčeho projde. A kvůli ní neprojde ani Draco… Protože ministerští sice měli pojištěné pamatováčky a samoodpovídací brky, ale na pouto tvořené Eviterou byli krátcí. A Snape se ani slovem nezmínil, že by neměli své výhody využít… A co není zakázáno je povoleno, ne? Ale ani Dracovy schopnosti a um ji nedokázaly zachránit od fiaska na zkoušce z Lektvarů. A měla pocit, že co se Dějin týče mu poradila všechno špatně.
Z myšlenek ji vytrhlo vzteklé mumlání ozývající se ve vedlejší chodbě. Obezřetně se připlížila k rohu a vykoukla.
Co tady teď dělá Filch?!
Zmateně sledovala nevrlého školníka, jak se snaží naskládat na sebe obrovskou hromadu krabic přeplněných všemi možnými zakázanými předměty.
„Já těm malým spratkům ukážu, letos nic z toho nenajdou… Si myslí, jak jsou chytří s těmi svými kouzly a serepetičkami, ale já jsem tentokrát připravený, velmi dobře připravený…“ mumlal si pro sebe, když se mu konečně podařilo všechno pobrat.
Ještě chvíli sledovala školníka s kymácející se hromadou věcí. Těsně před tím, než zmizel za rohem mu z horní krabice něco vypadlo. Filch nevypadal, že by si toho všimnul… Když se ani za pár minut nevrátil pro jednu ze svých drahocenných zkonfiskovaných věcí proběhla Selena chodbou, zvedla ji a zůstala zaraženě hledět na prázdný pergamen. Byl poskládaný a poměrně ošuntělý, skoro to vypadalo, jako od častého používání…
Ale kdo by používal prázdný pergamen k něčemu jinému než psaní? A proč by měl Filch potřebu ho zabavit…?
Nakonec jej jednoduše nacpala do kapsy s tím, že pokud to není jen školníkova paranoia, která ho donutila zabavit něco tak bezcenného, bude mít celé prázdniny aby se tím mohla zabývat.
Vyrazila dál směrem ke koleji, prošla téměř prázdnou společenskou místností a v ložnici se zhroutila na postel vedle spokojeně oddechujícího Draca. Přestože byla neuvěřitelně unavená, ani po půl hodině nedokázala usnout – to ten pitomý pergamen… Nakonec smířeně vytáhla jedinou knihu, kterou Snapeovi nevrátila a začala pročítat poznámky k prvnímu kouzlu.
„Hej vy dva! Kam si myslíte, že jdete?“ ozval se za nimi Cox, když procházeli společenskou místností. „Za dvě hodiny začíná slavnostní hostina a vy se zase plánujete vytratit?“
„Musíme ke Snapeovi,“ odpověděl Draco popravdě.
„Už zas? Nejste tam nějak často?“ zeptal se nejstarší prefekt a podezřívavě si je měřil pohledem.
„Divíš se?“ přišla přezíravá odpověď.
„Divím se mnoha věcem, ale je pravda, že tohle v poslední době není jedna z nich… Na hostinu dorazte včas,“ dodal pedantským tónem, aby si užil poslední den v roli školního prefekta. „A opovažte se mu říct, co se tu včera večer dělo!“
„Nejsme idioti. Pochybuju, že by ses vůbec dožil večeře, kdyby to věděl,“ zašklebila se Selena při vzpomínce na opilého Coxe tancujícího spolu s Wilsonem a Tebbothem na jednom ze stolů.
„Hele, jeho narozeniny dopadly podstatně hůř! Já aspoň zvládl důstojně odejít!“ pokusil se bránit a trhnul hlavou k Dracovi.
Ten zaujatě zíral ven do jezera, kde zrovna proplouvaly podivné rybky a tvářil se, že je neslyší. Selena se kuckala smíchy, protože nedávná oslava jeho narozenin byla všechno možné, jenom ne důstojná. To, že se málem porvala s Parkinsonovou (a zbytek koleje je u toho v silně omámeném stavu hlasitě podporoval) nebylo nic oproti tomu, jak dopadl Draco. Dokonce přemýšleli, jestli ho neodtáhnout na ošetřovnu kvůli otravě alkoholem, když zčista jasna odpadl přímo v půlce svého potřetí opakovaného narozeninového proslovu. Nakonec ho nechali spát tak jak byl – rozpláclého na podlaze uprostřed společenské místnosti – a pokračovali v oslavě.
„Si myslím, že jste oba byli tak zřízení, že si nemáte co vyčítat,“ dostala ze sebe, zatímco pozorovala Coxe a modlila se, aby nedodal nic o Blaisovi, kterého ráno po oslavě bůh ví proč našla u sebe v posteli, jak se tulí k lahvi ohnivé whiskey.
Prefekt je naštěstí jenom odmávnul rukou a se studem rudnoucí tváří se vydal směrem k hádající se skupince prváků, aby zjistil, co se děje. Selena s Dracem se za ním jenom pobaveně podívali a vyšli ven ze společenské místnosti.
„Docela by mě zajímalo, co by Snape udělal, kdyby o tomhle věděl,“ pronesla po chvíli, zatímco mířili k profesorovu kabinetu.
„Mě ne, protože by to dopadlo katastrofálně pro všechny přítomné. Tys nezažila, jak probíhají jeho čistky co se týče alkoholu… A vlastně veškerého kontrabandu. Jednu dobu jsme všechno museli schovávat mimo kolej. Dokonce to chtěli přesunout k tobě, když jsi byla nahoře v Komnatě.“
„To je až tak důsledný?“ zvedla překvapeně obočí.
„Jo. Nejhorší je, že má na to nějaké kouzla… Takže všechno, co je schované pomocí kouzel okamžitě objeví. A to co není je většinou poměrně jednoduché najít.“
„Bych do vás neřekla, že jste takoví alkoholici…“
„My?!“ vyjekl Draco a vypadal, že vyletí z kůže. „Víš ty vůbec, kolik toho mají Nebelvíři?!“
„Nic? Vzhledem k tomu, že McGonagallová…“
„Tak za prvé – McGonagallová je oproti Snapeovi nic. A za druhé, všechno jim to nějak poschovávali ta Weasleyovic dvojčata a kromě nich prý nikdo neví kam, aby to z nich nemohla vytáhnout.“
„Zajímavé…“ prohodila neurčitě.
Zastavili před profesorovým kabinetem, Selena si popravila slavnostní hábit (tušili, že se před slavností už nestihnou vrátit na kolej) a Draco zaklepal. Dveře se otevřely za pár vteřin, přerostlý netopýr stojící proti nim je trhnutím hlavy vyzval, aby vstoupili. Už po pár minutách pochopili, jak prozíravé bylo vzít si na sebe oblečení na slavnost – Snape nevypadal, že by měl v plánu propustit je dostatečně dlouhou dobu před zahájením. Nejdříve mu museli zopakovat veškeré pokyny, které jim udělil. Potom ho ujistili, že zvětšovací kouzlo fungovalo správně na oba dva Dracovy kufry. Následně se potřeboval přesvědčit, zda zvládnou balící a zmenšovací kouzlo, takže do kufříku, který se záhadně zjevil na stole nejdřív sbalili půl jeho knihovny a pak jej zmenšili. S touto dovedností byl spokojený na první pokus, což se nedalo říct o kouzlech z knihy, kterou jim půjčil. Společnými silami pomocí stínové magie se naprostou většinu zbývajícího času snažili zabezpečit profesorův kabinet. Snape je propustil jen pár minut před zahájením slavnosti, takže jen co se přihnali do Velké síně a usedli na svá obvyklá místa, přistoupil Brumbál k řečnickému pultíku a s širokým úsměvem začal mluvit.
„Milí studenti a studentky! Další školní rok nám končí, a musím říct, že šlo opět o velmi zajímavý rok…“
„Draco?“ ozvala se Selena, zatímco Brumbál stále mluvil.
„Hmm?“
„Bude ti vadit, když ještě zaběhnu za Uršulou?“
„Proč?“ zvednul překvapeně obočí.
„Ještě jsem jí nepoděkovala, že mě napráskala,“ ušklíbla se. „A navíc–“
„Pšššt!“ utišil ji rázně a opět věnoval plnou pozornost řediteli.
„…vyhlásit vítěze školního poháru. Na místě posledním se s 1127 body umístil Mrzimor. Na třetím místě se 1302 body je kolej Havraspáru.“
Od obou stolů se po vyhlášení ozval potlesk. Studenti v modrých hábitech byli o poznání méně nadšení, Mrzimorští nevypadali, že by je jejich umístění nějak trápilo. Selena si musela přiznat, že tahle konkrétní vlastnost ji na Mrzimoru neuvěřitelně fascinuje. Jakmile dozněl jejich potlesk, rozhostilo se v Síni napjaté ticho. Zbýval jen Nebelvír a Zmijozel, odvěcí nepřátelé…
Brumbál konečně začal mluvit: „Zde nám chybí udělit ještě několik bodů…“
„A je to tady zas,“ zahučel vztekle Chris.
Všichni Zmijozelové se začali tvářit otráveně, Nebelvíři na druhé straně Velké síně naopak ožili – a Selena mezi nimi nechápavě přejížděla pohledem.
„Každému, kdo se účastnil turnaje, uděluji deset bodů,“ pokračoval ředitel.
„Vždyť to říkám, Nebelvírů bylo víc…“ ozval se vedle ní opět podrážděný prefekt, přes hluk jej téměř neslyšela.
„Slečnám Grangerové a Everdeenové, stejně tak panu Potterovi a panu Malfoyovi uděluji po padesáti bodech,“ pokračoval ředitel, hadi i lvi bleskově přepočítávali body. „Panu Potterovi…“
„Za co, Merline…“ zahučel Draco nasupeně.
„…uděluji dalších padesát bodů za oddanost a zápal, s jakým vedl Brumbálovu armádu,“ pronesl s šibalským úsměvem.
„S jakou vedl co?“ zamračila se Selena, nikdo z nich však nic dalšího nevěděl.
A ani to nebylo podstatné, protože od Nebelvírů se začal ozývat sborový jásot – díky posledním uděleným bodům těsně předběhli Zmijozel. Celá Síň najednou zářila rudou a zlatou, lvi nepřestávali jásat, Havraspáři s Mrzimorskými sborově tleskali. Zmijozelové zarytě mlčeli.
„Nakonec bych chtěl popřát štěstí všem studentům pátého a sedmého ročníku, aby zkoušky dopadly podle jejich představ. Studenty sedmých ročníků bych rád požádal, aby již tradičně zůstali po skončení slavnostní hostiny ve Velké síni. A teď,“ dramaticky tlesknul, všechny stoly se v tu chvíli prohýbaly pod množstvím skvěle vonícího jídla, „dobrou chuť vám všem!“
Najednou s Dracem postřehli tmavou postavu – Snape se zvedl od stolu (kdy sakra přišel?!) a rázně prošel až ke Kratiknotovi, se kterým si vyměnil pár vět. Poté obešel profesorský stůl a zastavil u usmívajícího se ředitele. Po pár Snapeových slovech mu však zmizel z tváře a pohledem zabloudil směrem k Seleně. Po dalších několika minutách, ve kterých trnula hrůzou, co se stalo, se Brumbál nevesele vrátil k pultu.
„Tiše prosím!“ zvolal, všichni studenti okamžitě poslechli. „S přihlédnutím k námitce profesora Snapea… Musím zohlednit nesrovnalosti v kolejní příslušnosti slečny Everdeenové.“
Síní se prohnal vzrušený šepot, všichni ji najednou pozorně sledovali. Což nebylo vůbec nic příjemného, ještě když netušila, k čemu Brumbál vlastně míří.
„Se souhlasem profesora Kratiknota převádím všechny body, které slečna Everdeenová získala v průběhu svého pobytu v Hravraspáru, Zmijozelské koleji.“
„Kolik to bylo?“ otočil se na ni Zabini, spolu s ostatními na ni dychtivě hleděl.
„Šedesát jsem dostala za první týden za školní trest u Snapea…“ hlesla. „O kolik vedou?“
„Jenom o třicet šest!“ vyjekla Grace. „To znamená, že pokud jsi dostala minimálně šedesát…“
Větu nestihla ani doříct – rudo zlatá výzdoba se proměnila v zeleno stříbrnou. Brumbálova mdlá gratulace zanikla v ohlušujícím řevu Zmijozelských.
Po několika hodinách strávených ve vlaku s jistou úlevou vystoupili na nádraží King’s Cross. Zatímco Draco se společnosti vyhýbal s výmluvou na své prefektské povinnosti, Selena se musela aspoň snažit o nezávaznou konverzaci (zjevně přišli o Protivu vyhánějícího Umbridgeovou z Bradavic) a předstírat nadšení z výhry školního poháru. Nedařilo se jí to ani zdaleka, tudíž se po pár neúspěšných pokusech nenápadně usídlila Blaisovi na rameni a dělala, že spí.
Na nástupišti se spěšně rozloučili s ostatními hady (hlavně s Coxem a Palmerovou, která celou cestu probrečela), vyzvedli kufry a vytratili se dřív, než se všichni kouzelníci shromáždění u Bradavického expresu vydají domů. Našli řidiče, který jim s notně obezřetným výrazem beze slova naložil zavazadla a vyrazili spletitými Londýnskými uličkami směrem k Wiltshiru. Zatímco Selena opět mlčky sledovala ubíhající město a následně krajinu kolem silnice, Draco ustaraně přemýšlel nad tím, co je čeká a co by měl udělat.
O dvě a půl hodiny později zastavilo auto před důvěrně známou pekelnou bránou. Beze slova vystoupili z auta, Selena mu pevně sevřela ruku. Stále mlčky prošli mezi živými ploty a zastavili se před obřími vchodovými dveřmi. Draco se podíval na pobledlou Selenu, okamžitě si vzpomněl na všechno, čím si musela projít po jejich první návštěvě.
Vztekle rozrazil těžké dveře Malfoy Manor a s pohrdavým výrazem napochodoval do haly.
Přidávám malou ukázku z 18. dílu :) Zveřejněný bude v první polovině září.
„Nějaký problém, matko?“ zeptal se Draco ledově.
Elegantně oblečenou ženu tím očividně vyvedl z rovnováhy. Trvalo jí ještě pár vteřin, než našla ztracený klid a opět promluvila – jeho dotaz naprosto ignorovala.
„Otec tě očekává v salonu,“ pronesla odměřeně a střelila pohledem k Seleně. „Nečekali jsme, že přijedete oba.“
„Jinými slovy jste nečekali, že přežijeme,“ ušklíbl se. „Jdem si vybalit. Všechno, co mi chce otec říct, může počkat.“
XXX
„Ahoj teto,“ usmál se a nechal se obejmout.
Bellatrix Lestrangeová mu úsměv nepřítomně oplatila. Nahnula hlavu na stranu jako by jej odhadovala, sjela dlaní po líci.
„Pročpak jsi ji nezabil, Draco? Všechno by bylo mnohem jednodušší…“ zašeptala tak něžně a lítostivě, až mu přeběhl mráz po zádech.
XXX
„Vstávejte! Hned!“ ozvalo se ostře vedle jejich postele. S trhnutím se probudili, nad nimi stál Snape, ve tváři neobvykle rozrušený výraz, očima nervózně těkal po pokoji. „Tak dělejte sakra, musíte zmizet!“ syčel potichu.
Podotýkám, že na jméno Naree jsem narazila v povídce Přeběhlík na stránce Slyther - FF.