Díl 17 - Nejsi sama II.
Z hlubokého zamyšlení vytrhlo Severuse bušení na dveře jeho kabinetu, ten večer již třetí. Zmrazil proces v kotlíku před sebou a otráveně vyšel z laboratoře, nerad odcházel od rozdělané práce. Nasupeně se podíval ke dveřím, co za spratka ho zase otravuje. Ohnivý nápis se jménem nejstarší prefekty pronikavě zářil, nad ním znamení hada. Ztuhnul. Pak bleskově překonal vzdálenost, která jej ode dveří dělila a prudce je otevřel. Na prahu stála Palmerová a škytavě vzlykala.
„Musíte tam jít, pa-pane profesore! Pros-sím…!“
Nečekal na vysvětlení.
Pokud přišla, použila nouzové znamení a ještě vypadá takhle… Jak moc je to zlé? Vždyť už je mimo víc než týden, nemohlo se to ještě zhoršit, protože to prostě už není možné!
Proletěl prázdnou společenskou místností, matně vnímal, že se za ním ozývají rychlé kroky. Vpadl do prefektské ložnice a ztuhnul podruhé. Cox, Zabini, Harrisonová i Cooper zběsile pobíhali po pokoji, odhazovali nábytek, sesílali zdánlivě nesmyslná kouzla. Odtrhnul od nich pohled, tím se bude zabývat později, na posteli seděla Selena s Dracem. Ona se zády opírala o čelo postele, objímala si kolena a netečně hleděla přímo před sebe. Na chlapci bylo poznat, že se pekelně soustředí, ve tváři měl zoufale odhodlaný výraz.
„Co se tu stalo?“ zeptal se ledově stále brečící Palmerové, která stála vedle něho. Jen mlčky ukázala na stůl. Na malou lahvičku na lektvary. Plnou. „Jak se to sem dostalo?!“
„Já nevím!“ probral se Malfoy a provinile na něj zíral. „Nevím, vzbudil jsem se, stála uprostřed pokoje a tohle měla v ruce!“
Severus se mermomocí uklidnil.
Dobře. Tohle je problém, ale nestihla to vypít. Kdyby vypila něco ještě před tím, nevzala by si hned další, nějakou dobu by jí vydržel…
„Je to jediný lektvar, který tu byl?“ zeptal se o poznání klidněji.
„Nevím,“ sklopil chlapec poraženě hlavu. „Proto teď prohledávají pokoj.“
„A co se tak zeptat jí?“ zavrčel. „Nitrozpyt Vám nic neříká? Prozkoumání vzpomínek? Vám by to mělo jít snadno.“
„Zkouším to, pane profesore. Ale nikdy jsem se k ní přes nitrozpyt nedostával, nikdy jsem to nepotřeboval! A nikdy jsem ho ani nezkoušel,“ odpověděl smutně, před Severusem proletěla Harrisonová zuřivě si utírající oči.
Merline, proč jsou najednou všichni tak uřvaní?!
„Má kolem sebe bariéru, přes kterou se nemůžu dostat,“ pokračoval Draco, pak se zvednul z postele a odešel se napít.
Tak proto mě zavolali… Tohle by mělo být jednoduché. Není ve stavu, kdy by se mohla bránit. Malfoy asi není tak nadaný, jak jsem si myslel… Jaká škoda, pomyslel si zlomyslně.
Přešel k posteli, dívka v ní se ani nehnula. Chvíli vyčkával, jestli jej zaregistruje, koutkem duše doufal, že se přímému nitrozpytu vyhne. Nesetkal se však s žádnou reakcí. Opatrně přiložil ruce na spánky, takhle to bude jednodušší.
„Legilimens.“
Okamžitě narazil.
Co tohle u vousů velkého Merlina je?!
Kroužil kolem jejího vědomí, kolem nepropustné bariéry.
Jak se jí tohle podařilo? Musí tam přece být skulina, vždycky tam je…
Jenom nebyl schopný ji najít. Obcházel ji ze všech stran, byl stále více nervózní. Tohle byl problém. I ti nejlepší nitrozpytci dělali chyby, nechali se vyrušit, zaregistrovali cizí přítomnost a polevili. Ona ne. Vůbec nevnímala, že se o něco snaží ze všech svých ne tak skromných sil. Ani se jí nedotknul. Zabarikádovala se bolestí tak nepropustně, že neměl šanci ji obejít.
Tohle bylo velmi, velmi zlé. Znal tenhle stav, už několikrát musel podobné barikády překonat, avšak v těch situacích nebylo přežití dotyčného zrovna prioritou… Stáhla se do sebe, uzavřela se před světem. Dokonale. Teď žila jen ve svých myšlenkách. Tohle bylo opravdu zlé.
Odhodlal se k přímému útoku, pokud se mu podaří proniknout do její mysli, dokáže ji dostat zpátky. Vyrazil v očekávání odporu, místo toho se bariéra rozestoupila… A uvěznila jeho vědomí. Role se otočily, ona vyrazila proti němu, zaplavila ho neskutečná bolest. Od té chvíle neexistovalo nic jiného, postupně začínal ztrácet vládu sám nad sebou.
„Finite!“ vyhrkl, když se z posledních sil zvládl aspoň částečně vymanit.
Tlak okamžitě přestal, opět vnímal pokoj kolem sebe, netečnou dívku, šest Zmijozelů, tmavé dubové dřevo postele, praskající oheň v krbu… Klid.
„Přiveďte ředitele. Hned,“ řekl třesoucím se hlasem, aniž by z ní spustil oči. „Legilimens.“
Obezřetně kroužil kolem, neodvažoval se přiblížit. Ne sám. Když se vrátil do reality, vedle něj stál Albus a zkoumavě si jej prohlížel.
„Co se stalo, Severusi?“ zeptal se klidně, jako by se nic zvláštního neudálo.
Chvíli na něj zíral a přemýšlel, jestli je šílenec on, nebo lidi před ním.
„Vytvořila kolem sebe neprostupnou hradbu. Sám se tam nedostanu.“
Bylo těžké přiznat porážku v něčem, co dlouhou dobu považoval za jednu ze svých největších předností.
„Jak je to možné?“ naklonil Brumbál hlavu na stranu a dál jej pozoroval.
Okrajově vnímal, že to stejné, avšak s respektem a strachem, udělali i prefekti (Zabiniho si v tu chvíli pro zjednodušení zařadil do skupiny prefektů, stejně dost dlouhou dobu plnil Dracovy povinnosti).
„Nevím,“ hlesl unaveně. Strach těm dětem nedovolí to někde vykládat. „Je silnější než já. Výrazně.“
Chvíli se s ředitelem měřili pohledem.
„Nechceš to zkusit ještě jednou? Zásah jedné mysli je dosti drastický, nemyslíš?“
Severus zůstal jen nechápavě zírat.
Vážně tohle řekl?!
„Albusi,“ začal ledovým hlasem, uražený na nejvyšší možnou míru. Prefekti o krok ustoupili. „Velmi dobře znám své meze. Poznám, kdy se jedná o holé šílenství a ty to víš.“
To už vrčel, Palmerová se schovala za Coopera, Brumbál dál zíral s tím svým pitomým věčným úsměvem… Tohle byla poslední kapka.
„Krucinál, Albusi!“ rozkřikl se. „Já nejsem idiot! Když říkám, že to sám nezvládnu, můžeš si být sakra jistý, že je to pravda! Vždyť to malé pitomé děcko mě málem zabilo! Ne myšlenkou, ne přáním – emocí! Jediným pocitem, jenom množstvím bolesti, kterou musí prožívat! Nikdo se o to nemůže pokusit sám!“
„A nebude v tom případě rozumnější, ať se s tím vyrovná sama?“
Ředitelův stoismus jej iritoval, vzteklý výbuch mu však pomohl se uklidnit.
„Ne, nebude. Uzavřela se do sebe tak hluboko, že za chvíli nebude návrat do reality možný.“
„Chápu.“
Dvě hodiny. Dvě hodiny trvalo osmi lidem dostat se do její mysli. Pravda, kromě Malfoye nebyl žádný z prefektů výraznější pomocí, přesto ji aspoň rozptylovali. Nakonec to byly právě vzpomínky světlovlasého chlapce, které ji dokázaly na okamžik vytrhnout z netečnosti a vytvořit tím téměř neznatelnou mezeru v nedobytné hradbě.
Konečně pronikl do její mysli, okamžitě jej zaplavila hrůza a zoufalá snaha utéct.
„Slečno Everdeenová,“ zkusil opatrně zda vnímá.
Odpovědí mu však byl jen zmatený vír různých emocí a vzpomínek.
„Slečno Everdeenová!“
Stále věnovala pozornost jen snaze prchnout co nejhlouběji do své mysli, tomu se musel vyvarovat.
„Seleno!“ překousl s nechutí svůj obvyklý odstup, právě tohle se však ukázalo jako účinné.
Pokud to bylo možné říct tímhle způsobem – zastavila se. Přestala se snažit před ním utéct. Byla zmatená a vyděšená, přesto mu věnovala pozornost. Tornádo kolem něj zpomalilo.
„Lenire,“ pronesl opatrně.
Ihned pocítil účinky kouzla, dokonce předčily jeho očekávání. Původním záměrem bylo ji jen uklidnit, aby mohl ve vzpomínkách najít, zda jsou v místnosti další lektvary a co se vlastně stalo. Tolik práce kvůli takové prkotině… Místo pouhého zklidnění se její mysl projasnila. Nejen, že vnímala jeho přítomnost ve své mysli. Naprosto vědomě k němu upírala pozornost a vyčkávala.
„Slečno Everdeenová…?“
„A-ano? Kdo jste?“
Zarazil se.
Ne, nemůže být pozdě…
O půl vteřiny později se uvolnil – jak by jej mohla poznat? Nikdy na ni Legilimens neseslal. Takže je to vlastně správně…
Merline, ještě budu já ten zmatený…
„Profesor Snape,“ odpověděl jí, když sám sobě poděkoval za léta tréninku nitrobrany, která jí znemožnila sledovat tok jeho myšlenek.
„Aha…“ projela kolem něj další vlna zmatku, přesto zůstala vnímat.
Opět čekala, co jí řekne. Chvíli přemýšlel, než se rozhodl. Mohlo by to znamenat výrazný zvrat a lepší příležitost pravděpodobně nebude…
„Teď na okamžik odejdu,“ začal pomalu a dával bedlivý pozor, zda ho stále poslouchá. „Jakmile to udělám, pokusíte se stáhnout bariéru, kterou máte kolem sebe. Nebo ji aspoň oslabíte. Až se budu vracet, okamžitě mě pustíte. Je Vám to jasné, slečno Everdeenová?“
„Ano.“
„Zopakujte mi, co jsem říkal.“
„Odejdete. Stáhnout nebo oslabit bariéru. Neodmlouvat, až se budete vracet.“
„Finite incantatem,“ vyslovil nahlas.
Opravdu to byl náznak humoru? Každopádně – ví, co po ní chci. Nakonec to začíná vypadat nadějně…
Postupně všech sedm lidí kolem něj otevřelo oči a upřelo na něj nechápavý pohled.
„Mluví se mnou, bez problémů reaguje. Poprvé za několik dní. Nepotřebuje ve své hlavě někoho dalšího,“ vysvětlil stroze, nikdo se nebránil. Dokonce se trochu uvolnili…
Teď uvidíme, jestli ta snaha k něčemu byla.
„Legilimens.“
Opět se k ní přiblížil, bariéra tam stále byla, přesto cítil, že postupně mizí. Po chvíli si ho všimla, ucítil, že se na něco soustředí – Merline, snad ji zase neobnoví… Místo toho se objevila mezera. Obezřetně vstoupil. Nic se nestalo, jen čekala – zase.
„Slečno Everdeenová, cítím jistou potřebu Vám sdělit, že v tuto chvíli mé schopnosti v nitrozpytu výrazně převyšují ty Vaše.“
„Dobře…“ přišla zmatená odpověď.
Přesto si oddychnul, aspoň trochu. Třeba ji to odradí od dalších pokusů ho sprovodit z povrchu zemského…
„Jak jste se dostala k tomu lektvaru?“ přešel konečně k původnímu tématu.
„Lektvaru? Jakému lektvaru?“
„Pan Malfoy a pan Cooper Vás chytili uprostřed pokoje s lahvičkou lektvaru. Rád bych slyšel nějaké vysvětlení. A také zda se v pokoji nachází další.“
„Nechápu… To se přece nemohlo stát…“
„Tvrdíte, že Vám lžu?“
„Ne, to ne… Jen… Vždyť ty lektvary jste mi tehdy vzali… A já nemůžu ani z postele, musí mě někdo pustit, to nemůže být pravda, to jsem neudělala, já si to nepamatuju…“
„Lenire,“ použil kouzlo znovu, jeho dotaz ji rozrušil víc než očekával. Přesto… Na tom, co říkala, něco bylo.
„Přestože Vám věřím, zejména ve Vašem zájmu bych rád viděl vzpomínky posledních několika dní.“
„Stejně Vás nemůžu poslat pryč…“ ujelo jí. „Já… Ehm… Pardon?“
„V pořádku. Ty vzpomínky.“
Situace rozhodně začala vypadat nadějně.
Našel vzpomínku na noc, kdy ho k ní přivedl Malfoy. Až do teď si neuvědomil, jak moc ji tehdy vyděsil… Trpělivě procházel všechny další, poslušně se držela v ústraní. Za prvních pár dní těch vzpomínek moc nebylo, ty, které měla, byly rozmazané a zmatené. Zaráželo jej, kolik vzpomínek má z posledních dvou dní. Určitým způsobem jej nepřekvapovalo, že si toho nikdo nevšimnul. Když byla při smyslech, jen ležela v posteli a poslouchala hlasy kolem sebe, rozhlížela se nebo pozorovala spícího Malfoye.
Prosákly k němu rozpaky, raději se přesunul dál. Tady stejně nic nenajde.
Dostal se až k dnešnímu dni. Ráno poslouchala rozhovor mezi Palmerovou a Coxem ohledně prefektů na příští školní rok. Kolem poledne poslušně snědla kousek pečiva, který do ní dostala Harrisonová – o tomhle věděl. Odpoledne se dokonce nudila tak moc, že si snažila vybavit postup přípravy jednoho z nedávno probíraných lektvarů. Tak to bylo velké překvapení… Pak našel to, co hledal.
Probudilo ji bouchnutí dveří, chvíli se v sedě rozhlížela. V pokoji nikdo nebyl, Severus však postřehl dovřené dveře od koupelny. To vysvětlovalo Cooperovu nepřítomnost. Zapadla zpátky do postele a chvíli pozorovala spícího chlapce. Ozvalo se další bouchnutí dveří, tiché zamumlání – a vzpomínka skončila. Jinak než ostatní… Nevytrácela se, byla useknutá.
Následovala zmatená vzpomínka na rozhovor s ním.
Vrátil se k té podivné, procházel ji stále dokola a dokola, něco na ní bylo zvláštní. Nedokázal to popsat, postupně však docházel na jisté nesrovnalosti…
V první řadě – druhé bouchnutí dveří. Cooper vyšel z koupelny až když měla lektvar v ruce. Další – Malfoy. Nikdy ho sice neviděl ve spánku (a ani po tom netoužil), ale když vytáhl její vzpomínky z dřívější doby… Neměl by být tak podivně strnulý. A poslední věc – to mumlání. Rozhodně to nebyl chlapecký hlas a obě dívky přišly, až když je zavolal Cooper.
To mumlání…
„Je všechno v pořádku, pane profesore?“ zeptala se unaveně.
Severus se zarazil, úplně zapomněl, že celou dobu ví, co dělá – ostatně, jsou to její vzpomínky. Zajímavé, nezastavila mě…
„Ten hlas…“ pokračovala, když neodpověděl. „Já se omlouvám, ale víc si opravdu nevybavím…“
„Vadilo by Vám, kdybych tu část určitým způsobem upravil? Potřebuji zjistit, co přesně se zde stalo.“
Potřeboval vědět, co to bylo. Byl si jistý, že je to klíč k celé této situaci…
„Mám na výběr?“ ozvala se odevzdaně, pak se zarazila.
Správně vytušil, že se chce omluvit.
„Samozřejmě, že máte na výběr,“ předběhl ji – neměl rád tyhle falešné projevy lítosti. „Jsou to Vaše vzpomínky. Určitým způsobem mne udivuje, že jste mne již nezastavila…“
Místo odpovědi se před ním opět zjevil daný okamžik.
„Budu to brát jako souhlas, slečno Everdeenová.“
Izoloval příslušných pár vteřin. Pročistil je, utišil šustění přikrývek, Malfoyův tichý dech, šum jezera. Objevil se zvuk opatrných kroků, několikrát si je poslechl. S jistotou dokázal říct, že to není Cooper. Odstranil je také, už zbývalo jen mumlání. Zesílil je, zpomalil… Nejdříve rozeznal inkantaci pro několikaminutové omráčení… Což sice vysvětlovalo Malfoye, ale pokud mu bylo známo, nenacházela se v žádné z běžně dostupných knih. Po chvíli tyto úvahy odsunul stranou a pokračoval, téměř okamžitě zaznamenal Finite. Následovala ještě jedna inkantace, kterou nedokázal rozeznat. Přehrával si zvuk znovu a znovu… Nakonec porozuměl tomu jedinému slovu, jež vysvětlovalo celou situaci.
Myšlenky kolem něj začaly opět zběsile vířit, postupně podléhala hrůze. Potřetí té noci použil kouzlo, aby ji uklidnil. Kéž by ho mohl použít i na sebe…
„Pokud si to přejete, uvedu ji do původního stavu a…“
„Šlo by to?“ skočila mu do řeči, vír se postupně uklidňoval.
„Jistě. Uvedu ji do původního stavu a tu, ve které je porozumění této situaci velmi pečlivě uschovám. Bez zásahu jiné osoby nebudete schopna si ji vybavit.“
„Prosím…“
Bez dalšího vyhověl. Nemělo smysl stresovat ji ještě víc, pokud bude někdy třeba, vzpomínky se dají vytáhnout…
Okamžitě ucítil její úlevu a mírný zmatek.
„Běžte spát.“
Potřeboval si promluvit s Brumbálem a prefekty, ona byla stejně unavená. Víc, než se mu zamlouvalo.
„Nevím, jestli usnu… Mohl byste…?“
„Zajisté,“ pochopil, oč jej žádá, a po krátké úvaze se rozhodl vyhovět. „Zcela výjimečně.“
„Děkuji, pane profesore…“
Chtěl opustit její mysl, pak si to rozmyslel. Měl by říct ještě jednu věc. Pokud ho poslechne, uleví se všem…
„Slečno Everdeenová, my všichni Vám chceme pomoci. Nebraňte se, ubližujete tím nejen sobě, ale i panu Malfoyovi a ostatním. Věřím, že by rádi věděli, že jste při smyslech a schopná je vnímat.“
Nečekal na reakci, opustil její mysl.
„Somnum,“ pronesl tiše směrem k ní, okamžitě usnula. Svým hlasem vyděsil Albuse s Dracem, ostatní prefekti spali na gauči.
„Už jsme se začínali bát, příteli,“ vstal ředitel ze židle a popošel k němu. „Byl jsi u ní více než hodinu…“
Severuse již podruhé té noci zklamala jeho netečná maska. Hleděl na něj vyčerpaně, zděšeně, nevěřícně.
„Co jsi zjistil?“ zmizel Brumbálovi úsměv ze rtů, bělovlasý chlapec se objevil vedle něj, z pohovky se zvedlo pět hlav.
Dodával si odvahy. Nevěřil, že se to mohlo stát. Ne ve škole. Zadíval se do očí svému dlouholetému příteli, hledal u něj podporu. Tentokrát ji potřeboval, hlas se mu třásl, když promluvil.
„Byla pod Imperiem.“
V místnosti nastalo hrobové ticho, rušené jen mělkým dechem dívky spící v posteli opodál. Ředitel spolu s jeho hady zůstali šokovaně zírat. Nešlo jim to zazlívat, přece… Kdo by čekal, že se na pozemcích školy, Školy čar a kouzel v Bradavicích, nejbezpečnějšího místa na světě najde někdo, kdo by seslal nepromíjenou, aby otrávil studentku?
„Severusi… Jsi si jistý, že se nemýlíš?“ promluvil do ticha Brumbál.
„Naprosto.“
Přestože v tuhle chvíli bych se mýlil k smrti rád…
Ředitel si znaveně povzdechl, oznámil, že jde probudit McGonagallovou a zamyšleně opustil prostory Zmijozelu.
Po jeho odchodu se Severus otočil na své studenty: „Věřím, že chápete závažnost situace. Je od vás všech očekávána naprostá diskrétnost, nikdo se o tomhle nesmí dozvědět. Také upozorňuji, že ona sama si na incident nevzpomene, tudíž doporučuji předstírat, že k němu nikdy nedošlo. Od této chvíle zde budou minimálně dva z vás. Pokud narazíte na cokoliv podezřelého, neprodleně to oznamte. Nehodlám tuhle situaci nechat nevyřešenou a už vůbec ji nenechám eskalovat. Rozuměli jste?“
Sinalí Zmijozelové zaraženě kývali, stále neschopní slova.
Merline, od kdy je třeba se v takových situacích spoléhat na děti? Měl bych jim všem vymazat paměť, aby vůbec dokázali klidně spát, místo toho chci, aby sháněli informace…
„Zůstanou tu slečna Harrisonová a pan Zabini. Z ranní hodiny lektvarů jste omluven. Prohledejte zbytek pokoje. Ostatní půjdou do svých ložnic.“
A jen co se za mnou zavřou dveře se vrátí zpátky… pomyslel si chmurně, sebral lahvičku s lektvarem a bez dalších slov opustil prefektskou ložnici.
Kdo by něco takového udělal? Kdo by měl potřebu se zbavit zrovna jí? Samozřejmě smrtijedi, už dvakrát se v poslední době přes Bradavické štíty dostal smrtijed pod mnoholičným lektvarem… To ale nedává odpověď na otázku kdo konkrétně seslal Imperius. Někdo ze zaměstnanců? Z řad studentů? Jedna blbost větší než druhá… Na každý pád musel mít přístup do Zmijozelského sklepení, což okruh lidí podstatně zužuje… Na studenty. Výborně. Black se sice dostal přes Buclatou dámu, ale jenom proto, že Longbottom je idiot… Je pravda, že mnoho Zmijozelů má rodiče mezi věrnými, ale kromě Luciuse nikdo z nich nenechal své dítě označit… Nebo se za tak krátkou dobu tolik změnilo? Na druhou stranu… Draca potřeboval kvůli Seleně. Co by dělal s dětmi? Jedině, že by převzali jeho úkol… Jenomže jak to dokázat? Nemusí mít znamení, aby mu sloužili…
Pohroužen do vlastních úvah vstoupil do Brumbálovy pracovny, kde už čekala pobledlá Minerva se stejně pochmurnými myšlenkami.
Probudila se celá zahrabaná v dekách. Zmateně se rozhlédla, moc toho neviděla – jen ty deky a tmavě zelená nebesa.
Prefektská ložnice? Asi… Ne, určitě. Ven přece nesmím od chvíle, co tady byl Snape…
Snape… Proč mám pocit, že bych měla něco udělat?
Zírala nahoru do zelené látky a snažila se identifikovat původ toho podivného nutkání. Vzpomínky na poslední dny byly převážně rozmazané, přesto některé dojmy vyčnívaly… Přede všemi bezmoc, nevolnost, ublíženost, bolest. Po chvíli si však vybavila něco dalšího – Draca.
Draca, vysílajícího kletby, aby neutekla. Brečícího, když ji v nejhorších chvílích svíral v náručí a bránil jí si ublížit. Nešťastného, zoufalého. Zlomeného.
Co jsem mu to proboha udělala?
Snape! Jistě, dát Dracovi vědět, že jsem v pohodě!
Opatrně se zvedla, aby viděla přes nakupené přikrývky. Zaposlouchala se, zdálo se jí, že slyší tiché hlasy. Posadila se a vyhlédla, dole u stolu opravdu sedělo pět lidí. Draco a čtyři starší prefekti. Chvíli je obezřetně pozorovala, nevšimli si jí. Něco psali… Úkoly? Málem se rozesmála, bylo to tak nepředstavitelné.
Neměla bych jej raději nechat v klidu? Dál se tvářit, že tady nejsem? Co když mu beze mě bude líp?
Jak bych mu to mohla udělat? Neublížila jsem mu už dost?
Vždyť… Zůstal tu se mnou, i když jsem ho odháněla pryč.
Bože, vždyť já jsem mu i vrazila…
Stejně tu je, na pokraji zhroucení.
Nemůžu tu zůstat jen tak sedět Merline, on čeká na to, až se proberu…
Vyhrabala se z dek, musí za ním. Opatrně vstala z postele. Udělala sotva tři kroky.
„Selena!“ zaječela Grace, která jako jediná seděla čelem přímo k posteli.
Lekla se, zastavila. Pět Zmijozelů vyletělo od stolu rychlostí blesku a udělali půlkruh kopírující schody k posteli.
Kde vzali tak rychle hůlky?
Všichni mířili na ni, v očích se jim mísilo zoufalství a odhodlání. Zůstala vyděšeně stát, čekala, odkud přijde první kletba. Místo toho zůstali strnulí a jen ji bedlivě pozorovali. Přejížděla pohledem z jednoho na druhého, neodvažovala se pohnout.
„Zkus to…“ zašeptala najednou Joannie, aniž by z ní spustila oči.
Co má kdo zkusit?
Draco mírně přikývnul a trochu sklonil hůlku.
„Sel?“ řekl nejistě, při zvuku jeho hlasu sebou škubla. Okamžitě dal hůlku zpátky. Zůstala mu vyděšeně zírat do očí. Znejistěl ještě víc. „Sel… Slyšíš mě?“
Opatrně kývla, nervózně se rozhlédla po ostatních čtyřech. Stále na ni mířili.
„Zlato…“
Otočila se znovu na Draca, vyšel po schodech nahoru. Bezděčně o krok couvla.
Okamžitě se zastavil: „Ne, ne… To je dobrý Sel, už stojím…“
Proč se ke mně proboha chová jako k vyděšené lani?!
Chvíli ji pozoroval, pak opatrně položil hůlku na zem a ukázal jí prázdné ruce.
Jako by to něco znamenalo, když ovládá stínovou magii…
Ovládá ji vůbec? Existuje vůbec ještě naše pouto?
„Mohla bys… Mohla by sis sednout na postel?“
Poslušně si vlezla doprostřed postele. Zkřížila nohy, ruce položila na ně a čekala, co bude dál. Byla odhodlaná udělat cokoliv, co po ní bude chtít. Jenom ať je všechno v pořádku… Viditelně se mu ulevilo.
„Můžu k tobě?“
Kývla. Ostatní prefekti sklonili hůlky.
„Sednu si, ano?“
Znovu kývla. Přisunul se až k ní, pozorně se jí díval do očí.
„Jak ti je, zlato?“
Neudržela se.
„Já se ti tak strašně moc omlouvám!“ vrhla se mu kolem krku a rozbrečela se mu do košile.
„Můj bože, Sel… Konečně…“
Opatrně ji objal kolem ramen, aby se vyhnul ránám na zádech. Zabořil obličej do rozcuchaných vlasů, jak jí tohle chybělo…
„Zajdu pro Snapea,“ ozval se dole Cooper, za okamžik uslyšela bouchnutí dveří.
„Můžeme za vámi?“ ozvala se rozpačitě Grace, všichni tři stáli u postele. Překvapeně se na ně podívala, vždyť ještě před chvílí na ni mířili…
„Byli tu celou dobu,“ zašeptal jí Draco do ucha. „Řekl jsem jim to hned druhý den. Sám bych to nezvládl.“
Pár okamžiků nad jeho slovy přemýšlela, pak se trochu usmála – nejdřív na něj, pak se otočila na Zmijozely u postele.
„Děkuju…“ začaly jí znovu slzet oči.
Za pár vteřin už ji všichni tři opatrně objímali, dívky začaly brečet úlevou.
Ozvalo se bouchnutí dveří a dvoje spěšné kroky. Prefekti ji pustili a odtáhli se, aby na ni profesor viděl. Joannie ji přesto dál držela za ruku, Grace si otírala oči lemem hábitu.
Snape ji probodával pohledem, statečně mu jej oplácela… I když by se nejraději vypařila.
Zhluboka se nadechl a úlevně zaklonil hlavu: „Merline, děkuji…“
Profesor seděl před nimi na židli a vyptával se Grace, co dělala ve chvíli, kdy si jí všimla. Draco s nejstarším prefektem balili věci ze stolu, něco u toho řešili. Opírala se Joannie a okrajově sledovala rozhovor mezi Snapem a Palmerovou, když si ji k sobě přitáhl Cooper naštvaný, že nebyl součástí společného obětí.
„Teď si tě půjčím já,“ oznámil jí tichým, veselým hlasem, za okamžik však zvážněl, nasměroval ji čelem k sobě, aby se mu dívala do očí. „Seleno, tohle už nám nikdy nedělej. Kdyby se náhodou mělo něco takového stát, přijď za náma, ano? Nejsi na to sama, rozumíš? Nedovolíme, aby se naše Zmijozelská princezna trápila,“ dodal jen napůl v žertu.
Nenacházela slova, zůstala jen překvapeně zírat. Cooperovi to očividně stačilo, opřel ji o sebe a dal jí do vlasů letmou pusu. „Chybělas nám.“
Draco stál vedle postele spolu s Grace, kterou Snape konečně propustil. Nekomentoval, že se opírá o Coopera, to bylo zvláštní… Musí se ho potom zeptat. Snape stočil svou pozornost k ní.
„Slečno Everdeenová. Mám Vám vyhrožovat i dnes, nebo odpovíte bez problémů?“
„Myslím, že problémů jsem už nadělala dost…“ přikrčila se.
„Výborně. Vaše záda?“
„Bolí, ale tak nějak… Snesitelně. Spíš táhnou, není to ostrá bolest, jako předtím.“
„Nevolnost?“
„Ne, vůbec.“
„Bolesti břicha, hlavy…?“
„Trochu mě bolí hlava, jinak dobrý.“
„Něco dalšího, co bychom měli vědět?“
Na chvíli se zamyslela, Snape i ostatní trpělivě vyčkávali. Špatně jí není, o zádech ví, že ji bolí hlava také…
„Je mi zima,“ řekla nakonec nejistě. „A mám žízeň… Jinak nic.“
Naštěstí jim to stačilo, opravdu nemohla přijít na nic podstatného. Cooper ji začal balit do dek, Draco se přidal. Harrisonová mezitím přinesla sklenici vody. Opřela se o svého přítele a vděčně přijala sklenici. V tu chvíli jí došlo, co je špatně.
„Já…“ začala, všichni byli okamžitě ve střehu. „Necítím ho. Vlastně vůbec nic necítím, ani magii…“ předala svému Zmijozelovi prázdnou sklenici, zvedla třesoucí se dlaň a zašeptala: „Avis.“
Nic se nestalo, vyděšeně se podívala na Draca, jen ji objal.
„To je pochopitelné,“ promluvil Snape klidně. Moc jí tím nepomohl. „Jedná se o utlumující lektvar a vzhledem k množství, které jste vypila mě překvapuje, že jste si magii udržela tak dlouho. Pouto mezi vámi zaniklo pravděpodobně mnohem dřív, osobně bych se odvážil tvrdit, že se po Vašem experimentu s Královým štítem vůbec nestihlo obnovit.“
Ztuhlá hrůzou na něj zírala.
Zaniklo? Jako… Úplně?
Snape naštěstí pokračoval.
„Účinky samozřejmě postupně odeznívají. Během několika dní byste měla znovu užívat jednoduchá kouzla. Až lektvar vymizí úplně, budete spolu opět schopní komunikovat na stejné úrovni jako před tím.“
Teď ji konečně uklidnil, opřela si hlavu o Dracovo rameno a schovala ruku zpátky pod deku.
„Ještě si ujasníme několik věcí,“ ozval se znovu profesor nesmlouvavě. „Už žádné lektvary. I kdyby Vás něco bolelo, i kdyby ta bolest byla nesnesitelná… Nesmíte. Nedokážeme předvídat, co by se stalo. Nejobyčejnější lektvar proti bolesti by mohl fungovat správně, způsobit Vám stav naprosté euforie nebo Vás zabít. Takže opakuji – žádné lektvary. Pan Malfoy na Vás dohlédne, než si budeme jistí, že zde vydržíte přes den sama a neuděláte žádnou hloupost. V případě potřeby s Vámi zůstane některý z prefektů. Rozumíte?“
Přikývla, nedokázala najít odvahu promluvit. Snape ji chvíli probodával pohledem.
„Dobře. Dáme tomu pár dní čas. Přesto nečekejte, že od nynějška budete jen vesele ležet v posteli. Nevolnost ani bolesti nezmizí, jen budete při smyslech, což všem značně ulehčí situaci. Každý večer v sedm, pane Malfoyi. Nezapomeňte.“
„Jistě,“ ozval se Draco, očividně věděl, o co jde.
Snape se zvedl ze židle: „Běžte spát. Všichni.“
Otočil se a bez dalších slov odešel. Prefekti se po chvíli rozloučili také, zítra se staví. Cooper odběhl jako první najít Zabiniho ve strachu, že kdyby čekal s novinkami do rána, byl by to jeho poslední hrdinský čin…
Draco se konečně vrátil z koupelny, bylo zvláštní nevědět, kde přesně je. Lehl si vedle ní a přitáhl ji k sobě.
„Draco, já jsem ti chtěla…“ začala mluvit, do očí se jí znova draly slzy.
Jako hysterická želva, blesklo jí hlavou.
„Pššš,“ umlčel ji okamžitě. „Řekneš mi to ráno. Teď spi, zlato.“
Draca tu noc probudila nečekaná, ostrá bolest v břiše. Vystřelil do sedu, zkřivil tvář a chytil se za něj. Koutkem oka zaregistroval pohyb, Selena zrovna skákala ze schodů.
Merline, už ne!
Chtěl vyslat Imobilus, aby neutekla, když minula dveře z pokoje a zapadla do koupelny. Ozvala se rána. Začal se zběsile hrabat z postele.
„Sel! Au, sakra, Seleno!“
Snažil se ignorovat bolest a spěchal ke koupelně.
Můj bože, nemůže tam nic mít, vždyť jsme to procházeli!
Zarazil se ve dveřích. Klečela na zemi uprostřed koupelny, rukama se opírala o podlahu a klepala se. Chvíli vyčkával. Přestože scéna před ním vypadala dost děsivě, byla také určitým způsobem nadějná. Neutíkala, spíš vypadala, že se přemáhá…
„Sel?“ popošel k ní, párkrát kývla, věděla o něm.
To bylo taky dobré znamení. Opatrně si vedle ní klekl.
„Co se děje?“
Snažil se působit klidně, nebyl moc přesvědčený o tom, že se mu to daří. Odpověď dostal až po chvíli.
„Asi… Asi budu zvracet…“
Trochu se mu ulevilo, jistě, Snape o tom mluvil. Proč ho to nenapadlo? I když… Po tom, co prožil v posledních dnech to není až tak překvapivé…
„Běž pryč… Prosím…“ ozvalo se potichu vedle něj.
Jít nebo nejít? Měl by jí nechat soukromí, nebo s ní radši zůstat?
Nakonec vyhrála ta část, která se o ni příliš bála, než aby ji tam nechala samotnou. Navíc… Tohle by nebyla nejhorší chvíle, ve které ji kdy viděl. Časem to pochopí, kdyby byla naštvaná. V tu chvíli si nebyl jistý, jestli bude nebo ne.
Místo aby odešel se natáhl pro gumičku, kterou zapomněla na umyvadle jedna z prefektek. Kouzlem jí pročísl zacuchané vlasy, už prsty je rozdělil na tři prameny a obratně je spletl. Překvapeně se na něj podívala.
Jen pokrčil rameny: „Grace mě to naučila.“
Trvalo skoro dvacet minut, než se jí udělalo líp. Celou dobu klečel vedle ní a jemně ji hladil po ruce, neodvažoval se dotknout zad. Teď s ním ležela opět v posteli, byla odtažitá, uhýbala pohledem. Přesto si byl jistý, že udělal dobře.
„Miláčku…“ pohladil ji po vlasech. „Mluv.“
„Já… Asi jsem tě nakopla, když jsem se snažila dostat z postele…“ zahuhlala a zrudla.
„Sice nechápu, jak se ti povedlo kopnout mě do břicha, ale neřeš to, ano? Všechno v pohodě.“
Chvíli bylo ticho, než se odvážila znovu promluvit: „Zlobíš se na mě?“
„Zlobím se na sebe,“ odpověděl, když pochopil, kam tím míří.
„Proč?“ konečně zvedla pohled k němu.
„Protože se to všechno stalo kvůli mně. Kdybych tě netahal na Malfoy Manor… Nebo si aspoň potom všimnul, že se něco děje… Zlobíš se na mě?“
„Já? Já vlastně nevím. Kdybys mě nevzal k vám… Na druhou stranu, něco takového nemohls tušit. Měla jsem ti o tom říct, když jsem se pak probudila, mělo mě to napadnout… Nebo ti to říct, když se to vrátilo, já se strašně bála…“ začala znovu natahovat.
„Už je to dobrý, zlato. Asi na tom máme všichni svůj podíl. Prefekti naprosto odvrhli Pansy, protože podle nich na tom má největší zásluhy. A jsou na sebe naštvaní, protože ani jeden nic neudělal. Zabini také… A vyčítá si to i Snape. Včetně toho, žes dokázala sebrat ten lektvar a on ho nenašel. Zároveň… Musíš pochopit, že je štve, že ses jim nesvěřila, hlavně Blaise. Pomohli by ti, i Snape. Znám ho dost dlouho, není tak hrozný, jak se říká…“
„Já vím… Mrzí mě to, ale prostě… V tu chvíli mi přišlo, že jsem na to sama…“
„Nejsi sama. Máš mě, přehnaně ochranářského Zabiniho, ostatní prefekty, celý Zmijozel. Všech šest se nás tu střídalo. Snape nás v podstatě úplně omluvil z hodin, stejně tak McGonagallová. Prýtová chtěla, aby tam byl aspoň jeden. Kratiknot měl docela problém, tam jsme museli všichni. Ale vycházelo to tak, že tu vždycky mohl být aspoň jeden z nás. Jen jednou nám to nevyšlo, ale to měl naštěstí Snape zrovna mezeru… Prefektské porady jsme přesunuli sem. Ostatní Zmijozelové se sice nevyptávali, ale starali se. Pomáhali s úkoly, všichni byli najednou tak vzorní, až to bylo děsivé, Snape dokonce zrušil kolejní schůze, protože nebylo co řešit. Kratiknot a Pomfreyová tě chtěli nechat převézt ke Svatému Mungovi, Snape se s nima hádal tak dlouho, až to nechali být…“ odmlčel se. „Už nikdy nebudeš sama, rozumíš?“
Mlčela. Nechal ji, přestože ho znervózňovalo, že neví, co si myslí. Říká se, že soukromí vlastních myšlenek je to nejcennější, co člověk má. Teď byl z ticha ve své hlavě zoufalý.
„Můžu se zeptat?“ ozvala se najednou nejistě.
„Povídej.“
„Když jsem seděla s Cooperem…“
„Ano?“
Co jí ten blb mohl říct?
„Normálně jsi dost žárlivý…“
„Ptáš se, proč jsem neudělal scénu?“ zeptal se pobaveně.
Merline, ta holka se probere po takové době a zeptá se na tohle… Neuvěřitelná.
Rozpačitě přikývla.
„V první řadě, za tu dobu se hodně změnilo. Za druhé – spíš bych se měl bát o sebe. Ale pokud vím, má zálusk na Zabiniho…“
„On je gay?!“ vyjekla překvapeně.
„Ano. Minimálně ta jeho část, která Blaise svléká pohledem…“
„Nenapadlo mě to…“ zamyslela se na chvilku. „Ale slušelo by jim to spolu. Zkusil někdy něco na tebe?“
„Ne, prý nejsem jeho typ,“ zabručel. Sice neměl zájem, ale bral těžce, že není něčí typ.
Absurdní, pomyslel si.
„Asi nemá rád typy, které září na slunci,“ dloubla do něj vesele a zaskučela, když jí zaškubalo v zádech.
„Ty jsi tele, nemůžeš dávat pozor? Vždyť víš, že tě to bude bolet, Merline, přestaň dělat blbosti nebo tě do té deky zamotám tak, že se nepohneš,“ peskoval ji.
„I ty kvočno…“ zašeptala a pobaveně se uculovala jeho výrazu.
„Člověk tady víc než týden trne strachy, aby sis něco neudělala, nespí, protože ví, že je ti špatně a jediné, co z tebe vyleze je, že jsem kvočna… Vážně díky, zlato…“
„Vždyť já to myslela v dobrém… Promiň,“ objala ho pevněji.
„V pořádku, princezno… Jenom se prosím snaž si neublížit, ano?“
„Já už budu hodná…“ pronesla s nevinným výrazem.
„To vykládej někomu, kdo ti to ještě věří,“ zašklebil se.
„Taky tě milu-uuá… Miluju,“ zazívala.
Ještě chvilku se tvářila, že si zvládne povídat. Po chvíli však už místo odpovědí jenom mručela a po pár dalších minutách usnula úplně.
Následující neděli večer šli spát brzo i na současné poměry. Selena byla nervózní z dalšího dne a vůbec se jí nedivil. Chyběla dlouho a přestože se snažila probíranou látku dohánět, byla zoufale pozadu, tudíž od prvního týdne neočekávala nic menšího než jednu velkou katastrofu. Na náladě jí nepřidala ani vyhlídka na další klepy a pomluvy šířící se školou. I přes její snahu tvářit se, že ji nic takového nezajímá Draco poznal, že si všechno bere osobně. A v kombinaci s možným fiaskem na hodině se to rovnalo noční můře.
I tentokrát se probudil uprostřed noci, po takové době navyklý ji kontrolovat. Selena ležela schoulená do klubíčka vedle něj, něžně ho pohladila po ruce.
„Promiň, nechtěla jsem tě budit.“
„Co se děje?“ posadil se na posteli, byl překvapený, že je vzhůru.
Aspoň že nezapírá...
„Bolí mě břicho. Ale to nic, spi dál,“ pokusila se usmát.
„Žádné nic, tohle už by se stávat nemělo! Zajdu pro Snapea,“ otočil se a chtěl vylézt z postele.
Rychle ho chytila za rukáv od pyžama.
„Nechoď. Stejně mi nepomůže,“ snažila se ho ukonejšit.
„Jak nepomůže, vždyť je ti zase špatně!“
„Zlato… Tohle nemá s tím, co se stalo nic společného. Navíc… Měla bych si zvyknout, když nesmím lektvary,“ věnovala mu smířený úsměv.
Dokonale zmatený zapadl zpátky do postele.
„Nechápu. Proč by sis měla zvykat?“
„Protože mi takhle bude každý měsíc,“ zamumlala rozpačitě a zčervenala.
„CO?! Proč?!“ vyjekl.
Co to sakra mele?! Ví, že jí bude špatně a tvrdí mi, že jí nemůžu pomoct? Co je to zas za pitomý výmysl?!
Trochu se pousmála, přes pomalu se obnovující pouto k němu problesklo její pobavení spolu s ještě většími rozpaky.
„Miláčku, já vím, že je pozdě v noci, ale přemýšlej. Bolí mě břicho. A bude mě bolet každý měsíc.“
Dál na ni nechápavě hleděl.
„Jsem holka. Bolí mě břicho každý měsíc,“ zkusila to znovu a zrudla ještě víc.
„Co to s tím má… Ouu…“ došlo mu, co se tím snaží říct a proč je z toho tak nesvá. Teprve teď si všiml, že se nedrží za břicho, ale až za podbřišek.
Ty jsi takový idiot…
„Už?“
„Jo… Promiň, vůbec mě to nenapadlo…“
Bože… Je jí blbě a já tu po ní skoro řvu… Idiote!
„Neřeš to. Zatím jsem měla vždycky od madam Pomfreyové slabý lektvar proti bolesti. To byl ten ve skříni,“ dodala.
„Stejně mě to mělo napadnout,“ zamumlal.
Ve společenské místnosti pár slabých lektvarů proti bolesti je, neměl bych je přesunout k některému z prefektů…?
„O těch lektvarech vím,“ poznala, nad čím přemýšlí. „Celou dobu, co jsem tady. Cooper mi o nich řekl hned druhý den, co mě sem přesunuli,“ přidala trochu vyčítavě. „I když to asi neměl dělat…“
„Promiň, Sel. Jenom jsem se bál, že…“
„Že bych si pro ně zašla? Jo, napadlo mě to. Ale nechci si tím vším procházet znova a rozhodně nechci, abyste tím museli znovu procházet se mnou. Nech je tam, nic si nevezmu.“
„Dobře,“ dal jí pusu na čelo, udělala mu radost. „Jak dlouho ti bude zle?“ zeptal se nejistě. Tohle pro něj bylo stejně nové jako nečekané.
„Tři, čtyři dny?“
Přikývl, z tohoto už tak nadšený nebyl.
„Běž spát, Draco. Stejně mi nijak nepomůžeš, já za chvilku usnu a bude to dobré…“
Pohladila ho po tváři, pak se k němu otočila zády a opět se schoulila. Zůstal sedět a pozoroval ji.
Jak je krucinál možné, že mě to tak dlouho nenapadlo?! Vždyť jsme spolu skoro půl roku, můj bože…
Škubla sebou a ztuhla, přes bariéru ucítil nepříjemné křeče. Ztuhnul také, ten pocit ho zaskočil.
Ty jsi blbec, vždyť je to úplně normální… Dobře, není úplně normální, že to cítím já. Ale ten zbytek ano. A znovu – aspoň, že se nesnaží něco schovávat, měl bys být spokojený, ty blbče…
Lehl si těsně k ní, donutil ji na chvilku zvednout hlavu. Objal ji tak, aby si ji mohla položit na jeho ruku a přivinul k sobě. Druhou opatrně našel její dlaně křečovitě položené na podbřišku a jemně je odsunul. Nadechovala se k protestu, okamžitě ji umlčel.
„Nesnaž se. Víš, že nikam nepůjdu,“ zašeptal a sjel svou dlaní níž, na místo, kde před chvílí byly ty její. „Jak bych mohl, po tom všem?“
Konečně se uvolnila, dlaň na svém břiše vděčně přikryla svou.
„Miluju tě…“
„Já tebe víc, princezno,“ něžně ji políbil do vlasů. „Snaž se usnout. Ráno bude líp.“
Sledoval ji, jak si skládá učebnice do tašky.
„Vážně tam chceš jít? Nechceš radši ještě pár dní zůstat tady?“
Líp jí sice bylo, ale podle jeho názoru ne dost. Nejradši by ji zahrabal zpátky do postele…
„Půjdu,“ ozvala se po chvíli. „Už jsem chyběla dost dlouho… A nevím, jestli bych se potom odhodlala…“
Zvedla tašku, udělala pár nejistých kroků směrem k němu. Přiskočil k ní a chytil ji, s úlevou se o něj opřela. Počkal, až křeče odezní a tašku jí sebral.
„Tohle mi dej,“ prohlásil nekompromisně.
„Ne, to je dobré… Dej mi to, přece nebudeš tahat dvě tašky,“ zkusila se pro ni natáhnout.
„Ne, to nebudu. Vezmu jenom svoje, jedna učebnice nám stačí,“ odhodil ji na postel.
„Já nebudu poslouchat profesory, že…“
„Ne, nebudeš. Protože nikomu to vadit nebude.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“ založila si vzdorovitě ruce.
„Protože jsem skvělý, úžasný, geniální, charismatický…“ začal vypočítávat, chytil ji kolem ramen a vyrazil s ní ke dveřím a dál do společenské místnosti. „…a taky zářím na slunci, víš to?“
„Jsi idiot Malfoyi. Víš to?“ odpověděla s pobaveným úsměvem, když ji konečně pustil ke slovu a s očima navrch hlavy vyšla ze společenské místnosti do chodeb bradavického sklepení.
Opatrně ho kousla do spodního rtu, zarazil se. Než stihl cokoliv říct, sjela mu rukama po zádech až k pasu, najednou měl jiné věci, na které se soustředil. Dál ho líbala, pravou ruku pomalu přesunula na břicho a pokračovala dolů. Přejela přes sponu opasku, zip od kalhot a stále pokračovala dál…
XXX
Severus seděl u profesorského stolu ve Velké síni a nervózně přejížděl pohledem stoly pod sebou. Tři z nich byly plné jako každé ráno, jeden byl poloprázdný. Do Síně vběhli dva jeho třeťáci a začali něco vzrušeně vykládat přítomným Zmijozelům. Za pár minut jich u stolu zbývalo sotva dvacet – skupiny kolem Russela a Parkinsonové. Podmračeně sledoval zbylé hady, kteří se během několika okamžiků seskupili k sobě a začali probírat situaci, o které neměl ani potuchy.
XXX
Snape je propustil jen pár minut před zahájením slavnosti, takže jen co se přihnali do Velké síně a usedli na svá obvyklá místa, přistoupil Brumbál k řečnickému pultíku a s širokým úsměvem začal mluvit.
„Milí studenti a studentky! Další školní rok nám končí, a musím říct, že šlo opět o velmi zajímavý rok…“