Povídka ze světa Harryho Pottera

Ahoj! Přidávám další díl, respektive dva. Původně měl být jenom jeden delší, nakonec jsem se tak rozepsala, že jsem ho musela rozdělit... A i tak jsou oba o něco málo delší než ostatní. :-D Navíc mi daly docela zabrat, pro další vývoj Dracovy povahy jsou poměrně důležité... Další díl zatím stojí, ale dělám na tom! Ať se líbí. :-) Silvie

Jo. Bradavická ošetřovna. Proč já tady vlastně už nebydlím? Vždyť tohle je stejně v podstatě moje postel… Po kolikáté tu už jsem? Mohla bych si třeba začít dělat zářezy... byly první myšlenky po probuzení.
V místnosti vládla tma, přesto bylo všechno už tak důvěrně známé, že nepotřebovala více světla, aby přesně věděla, kde se nachází. Vedle ní se ozvalo tiché, nesrozumitelné zamumlání. Překvapeně stočila pohled a uviděla Dracovy bílé vlasy. Spal opřený o její postel, zatímco klečel na zemi a neklidně sebou cukal. Chvíli jej pozorovala a snažila se přijít na to, co by měla udělat. Na jednu stranu byla tak šťastná, že je v pořádku zpátky, až se jí chtělo brečet… Na stranu druhou – Pansy a Malfoy Manor. Nakonec její dilema vyřešil sám Draco, s přidušeným výkřikem a vytřeštěnýma očima vyletěl na nohy. Tiše jej pozorovala, zjevně si nevšimnul, že je také vzhůru. Rozklepaný přecházel po výjimečně prázdném nemocničním křídle, odešel se napít, sklenice mu málem vypadla z ruky. Zastavil se před oknem zády k ní, jednou rukou si vjel do vlasů, druhou si s něčím nervózně pohrával. Dlouho tiše sledoval krajinu za oknem, stále zahalenou do tmy.
Nakonec se rozhodla promluvit. Chtěla, aby jí vysvětlil, co se stalo… A co bude dál.
„Draco?“ pronesla tichounce, její hlas se ztichlou místností zvláštně rozléhal.
„Sel?!“ vyjekl, za pár vteřin opět klečel vedle její postele. „Já… Omlouvám se, nechtěl jsem se probudit. Vlastně se neomlouvám jenom za to, ježíši, vždyť kdybych se měl pořádně omluvit, sedíme tu ještě týden, Merline, mě to všechno tak strašně mrzí, ani nevíš jak moc, vůbec nechápu, jak nebo co se stalo, můj bože, Sel, já se ti tak strašně omlouvám, nejradši bych se…“
„Draco,“ přerušila jeho monolog, překvapeně se zarazil. „Co se stalo na Malfoy Manor?“
Na pár vteřin se odmlčel, dokonce vypadal, že se mu podařilo zblednout ještě víc.
„Mám… Nepříjemný pocit, že je ta vzpomínka upravená…“ pronesl obezřetně.
„Mluv,“ vyzvala ho.
„Jistě,“ povzdechl si. „Našel jsem otce a šel si s ním promluvit do jeho pracovny. Oznámil jsem mu, že odjíždíme a že se mi nelíbí, jak se chovají. Měl… Dost… Nemístné poznámky ohledně našeho vztahu. Naštval jsem se a odešel, a… No…“
„No?“
„V půli cesty do pokoje jsem potkal tebe. Zeptal jsem se, co se stalo, co tam děláš… Jen ses usmála a vyslala proti mně kletbu. A trefilas mě,“ sklonil hlavu.
„Můžu ti zaručit,“ zašeptala po chvíli, „že ta vzpomínka je upravená. Já jsem tvůj pokoj při vědomí neopustila.“
„Cože?!“ vyletěl zděšeně. „Co tím myslíš, co se stalo?!“
„Na tohle se mě nikdy, nikdy neptej,“ probodla ho pohledem. „Pokračuj.“
„Dobře…“ rezignoval po krátkém vnitřním souboji. „Probudil jsem se u sebe v pokoji, vedle mě seděla… Pansy. Mluvila něco o tom, žes na mě zaútočila a stejně tak na mámu, když se vyšla podívat, co se děje. Že tě zkusili chytit, ale prý ses přemístila. Taky mi řekla, že nás našla ona na poslední chvíli,“ odmlčel se. „Sel, přísahám, že mi to od začátku přišlo divné… Ty vzpomínky, Pansy, naši… Navíc když jsme se vrátili do Bradavic, tys tady nebyla, ostatní prefekti mi jen řekli, že ležíš na ošetřovně a nic víc neví… A pak přišla Parkinsonová a začala se chovat, jako bychom spolu chodili bůh ví jak dlouho. Snažil jsem se jí to rozmluvit, ale když jsem pak viděl, že se mi vyhýbáš… Vzdal jsem to a snažil se ji prostě ignorovat. Snažit se nevidět tebe, protože jsi vypadala tak strašně v pohodě… Navíc se kolem tebe pořád motali Zabini a Cooper, nemohl jsem si s tebou ani promluvit…“
Pár následujících minut bylo v nemocničním křídle napjaté ticho.
Rozhodně se mu někdo hrabal ve vzpomínkách, protože tohle je blbost. Já jsem přece nebyla schopná pořádně ani přemýšlet, natož udělat něco takového… Nebýt Snapea, který se tam zjevil bůh ví odkud, byla bych dost pravděpodobně mrtvá… A co se týče Bradavic, asi to odpovídá. Vždyť celou dobu vypadal, že se s Parkinsonovou spíš smířil, než že by z ní byl nadšený. I ty jeho vražedné pohledy na začátku by odpovídaly, pokud mu řekli něco takového. Zajímalo by mě, koho napadla ta blbost, že se umím přemístit. Jenom…
„Nebyla jsem tak v pohodě, jak si myslíš,“ zašeptala a hypnotizovala pohledem strop. „Nebýt právě Blaise s Chrisem a ostatních, pravděpodobně bych se sesypala. Pokračuj. Jak ses dostal do té hrobky?“
„Šel jsem za Snapem,“ promluvil dutým hlasem. „Pár dní po tom, cos sejmula Pansy. Nedalo mi to, prostě jsem potřeboval vědět, jestli o tom něco neví, i když mi tvrdili, že tam nebyl. A jestli by tě mohl zavolat, abych si s tebou promluvil bez toho, aby mi Zabini zlomil čelist… K jeho kabinetu jsem ani nedošel, někdo mě trefil zezadu kletbou. Přestává to být vtipné, měl bych s tím něco dělat… Každopádně, probral jsem v cele na Malfoy Manor. Ani ne hodinu po tom přišel otec, McNair a dva smrtijedi, které neznám… Začali se vyptávat. Teda… Otec stál u schodů a nic nedělal, ale… To bylo na tom to nejhorší. Protože musel vědět, že nevím, co po mně chcou… Ptali se kdo to je, jestli to víš a na pár dalších divných věcí… Pak na mě seslali Imperio. Znovu jsem se probral až před tou hrobkou. Matka s otcem se o něčem hádali... Vmetla mu do tváře že si nemyslí, že být jenom 3 míle od Bradavic je bezpečné a že na severozápad je otočený kabinet McGonagallové. Ve smyslu, že by se mohla podívat z okna na krajinku a jen tak mimochodem si uvědomit, že ta hrobka sloužívala jako shromaždiště. Ne, že bych ji zajímal já... A dole to pokračovalo. Pár kol stejných otázek, než přešel k tomu, že tě mám zavolat. To už víš, věděl jsem o tobě, když sesílal ty nepromíjené… Snažil jsem se tě ignorovat, abys to vzdala a oni tě nenašli. Nechápu přesně, jaký to mělo smysl, přece museli vědět, že jsi v Bradavicích a že se tam sama nedostaneš. Pak jsem ucítil takové studené cosi kolem srdce, strašně jsem se leknul. A zbytek znáš…“
Odmlčel se a zíral do matrace, nervózně si mnul prsty, na kterých chyběly všechny prsteny.
Kde je má? pozastavila se nad tím na moment, pak jenom zavrtěla hlavou a nechala to být. Pokud říká pravdu, nic z toho, co mi řekla Lestrangeová se pravdě neblíží ani zdaleka. Také by to nemohl být on, kdo byl s Parkinsonovou, Merline, díky! Ale… Můj bože, vždyť on kvůli mně přišel o rodinu… Tím nejhorším možným způsobem… Prostě neexistuje důvod, proč by někdo nechal své dítě mučit… Jak mu to mohli udělat?! 
A já nejsem o moc lepší. Věděla jsem, že to s rodiči nemá nejjednodušší, věděla jsem, k čemu ho nutí… A krávu blbou mě nenapadlo, že by to mohlo dopadnout špatně nejen pro mě.
Je to moje vina.
Pitomá, pitomá, pitomá!
Chytla ho za ruku, překvapeně sebou trhnul a hleděl na ni s nadějí v očích. Jemně jej vytáhla k sobě na postel a sama se zvedla, takže seděli proti sobě.
„Draco… Omlouvám se,“ špitla.
„Cože? Za co? Ty se…“
„Neříkej, že se nemám za co omlouvat, když nevíš, co ti chci říct,“ umlčela ho. „Ten večer, kdy jsi mi řekl cos měl udělat… Chtěla jsem od tebe utéct a nikdy se nevrátit. Nevěděla jsem, jestli ti můžu věřit nebo jestli je to jen další úskok. Ale pak jsem si uvědomila, že pokud něco neudělám, skončím buď mrtvá nebo někde, kde mě zase budou mučit. A že kdybych od tebe utekla, jenom to zvýší pravděpodobnost, že to stane. Místo toho jsem tě chtěla využít pro to, abych si zajistila klid aspoň od smrtijedů. Takže když jsi přišel s tou pozvánkou na panství… Byla jsem vyděšená, ale to, čím jsi mě přemlouvat byl přesně můj cíl. Proto jsem jela.“ Rukávem si setřela slzy, které se jí vydraly z očí a upřela na něj prosebný pohled. „Draco, já přísahám, že jsem nikdy nechtěla aby se ti něco stalo. Chtěla jsem jen mít aspoň trochu klidu… A chtěla jsem, abychom spolu mohli být bez těch všech hrozeb, které nad námi kvůli mně visely. Mrzí mě to…“
„Jak tě vůbec něco takového mohlo napadnout?“ zeptal se přiškrceným hlasem.
„Říkala jsem si, že máš určitě nějaký důvod, kvůli kterému jsem ti užitečnější živá než mrtvá,“ zakuňkala provinile. „Že mě chceš taky k něčemu využít. A tak mě napadlo…“
„Že mě využiješ taky. Jak Zmijozelské,“ pronesl věcně a vymanil ruku z jejího sevření, aby si je mohl založit na hrudi. Selena jen tiše přikývla a snažila se nebrečet. „Každopádně mě máš přečteného líp, než se mi líbí. Chtěl jsem tě využít. Od začátku.“
„Cože?“ vyjekla tak vysokým hláskem, že ani nemusel být její.
„Chtěl jsem, aby mě otec uznával jako sobě rovného. A čím jiným bych si to měl vysloužit než tím, že mu přivedu toho zatraceného Pottera až pod nos? A s tvojí mocí to měla být hračka.“
Selena zůstala oněměle zírat. Draco si jen tiše povzdechl a z jeho tváře zmizel odměřený výraz.
Pokračoval tichým, smutným hlasem: „Jenomže pak mi řekli, abych tě zabil. A já si nedokázal představit, že bych měl něco takového udělat. Nechtěl jsem být smrtijed, ale až v tu chvíli mi došlo, že ať bych se bránil sebevíc, ať bych se jim zavděčil čímkoliv… Nepustili by mě. Proto jsem to chtěl vypít. Jenomže jsi přišla ty a aniž bys o mně věděla něco víc než že jsem arogantní parchant, zůstalas se mnou. Nejen tu noc, ale i potom. Nikdy jsem neměl nikoho, s kým bych mohl mluvit tak otevřeně jako s tebou. Díky tomu jsem změnil svůj původní záměr. Pořád jsem jim chtěl přivést Pottera a využít tvou moc, ale tentokrát abych se vymanil z jejich vlivu a aby ti nechtěli ublížit. Od určité doby jsem nedokázal snést pomyšlení, že by se ti něco stalo.“
„No… Asi si nemáme co vyčítat,“ přerušila napjaté ticho Selena když si konečně vzpomněla, jak se dýchá.
„Ne, to asi ne…“ přisvědčil tiše Draco. „Sel, miluju tě. Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo, strašně mě to mrzí, nechci tě ztratit. Myslím to vážně, dej mi prosím ještě šanci,“ vyhrkl prosebně.
„A dáš šanci ty mně?“ zašeptala.
„Zlato…“ vydechl s úlevou, když si ji přitáhl k sobě do náručí a zabořil obličej do tmavých vlasů. „Domluvme se, že už si nikdy nebudeme lhát, ano? Že už se tohle nebude opakovat.“
Horlivě přikyvovala, pak se zarazila a zvedla hlavu: „Mohl bys mi slíbit dvě věci?“
„Cokoliv, co si budeš přát, princezno.“
„Pokud se kolem tebe bude ještě někdy motat Parkinsonová, nebudeš mi bránit, když jí budu chtít ublížit. A nikdy se mě nezeptáš na to, co se odehrálo u vás po tom, cos odešel… A ani to nebudeš hledat v mých vzpomínkách. Prosím…“
„To druhé se mi vůbec nelíbí,“ zamračil se. „Ale ano, slibuju. Nebudu se ptát a nebudu to hledat.“
„Děkuju,“ pousmála se a věnovala mu něžný polibek. „Nelehnem si? Takhle mě ty záda bolí… A podal bys mi vodu?“
„Jistě,“ vtiskl jí pusu na čelo a zvedl se.
Vděčně přijala sklenku s vodou a zahrabala se do přikrývek.
„Půjdeš za mnou?“ zeptala se nejistě když si všimla, že Draco zůstat sedět na vedlejším lůžku a nevypadá, že by si k ní chtěl přilehnout. Jen se usmál a za pár okamžiků ležel vedle ní.
Opatrně se k němu přitulila, opřela hlavu o rameno, nechala se jemně obejmout a přikrýt. Až v tu chvíli si uvědomila, jak strašně jí i přes to všechno chyběl... Z ničeho nic vytáhl z kapsy její hadí prstýnek a nadechl se, promluvit už nestihl. Bleskově mu jej sebrala z ruky a se zářivým úsměvem si jej navlékla na prst. Oplatila mu polibek a šťastně se zavrtala zpátky, když…
„Draco!“ vyjekla a zděšeně na něj zírala.
„Co se děje, udělal jsem něco? To ty záda? Sel promiň, dám si…“
„Ne, ne… Záda jsou dobrý, dejme tomu… Já tě necítím,“ rozšířily se jí hrůzou oči.
„To určitě nic není, miláčku,“ snažil se ji ukonejšit a přitáhl ji zpátky. „Podle toho, co jsem pochopil jsi neměla být schopná udržet Králův štít, ale stejně držel… Bude to jenom vyčerpaná magie, nic víc, za pár dní to určitě bude v pořádku…“
„Ale co když…“
„Pan Malfoy má naprostou pravdu,“ ozvalo se ode dveří.
„Pane profesore!“ vyjekli oba současně a zírali na blížícího se Snapea.
„Už se mi zdálo divné, že byste porušil tradici,“ pokračovala Selena z náhlého sebevražedného popudu a zkoumala profesorovu reakci, zatímco Draco mezi nimi nechápavě přejížděl očima.
„Bez téhle pochybné tradice bych se velmi rád obešel,“ zpražil ji pohledem, přesto… Nebyl tak vražedný jako normálně, když pokračoval: „Jak se cítíte?“
„Jsem v pohodě,“ mávl Draco rukou.
„Jako bych vstala z mrtvých…“
„I bez téhle tradice bych byl šťastnější,“ zavrčel rozladěně dřív, než se Draco stihl začít šílet. Přejel je zkoumavým pohledem a pokračoval k ní: „Předpokládám, že tentokrát si odpustíte pokusy o stěhování do Komnaty nejvyšší potřeby či žádosti o ránu z milosti.“
„Ano, tentokrát se na nic takového ptát nebudu,“ odpověděla a zkousla si ret.
Snape ji znervózňoval. Choval se jinak. Nedokázala popsat, co přesně je to za změnu, ale prostě se choval… Nesneapovsky. Asi tak jako posledně, když ležela na ošetřovně…
„Výborně,“ pokračoval obvyklým netečným tónem. „Jak říkal pan Malfoy, Vaše množství magie je zcela vyčerpáno a bude trvat pár dní, než se obnoví. Jelikož je vaše pouto založené na ní, momentálně není funkční.“
„Jak je to vůbec možné?“ pípla. „Vždyť nikdy se mi nic takového nestalo…“
„Slečno Everdeenová, uvědomujete si, co jste dokázala?“
„Ehm… Ne?“ odpověděla zaraženě.
„Udržela jste jedno z magicky nejnáročnějších kouzel pod magickými pouty. Neměla jste být schopná použít jakoukoliv magii od chvíle, kdy byla vyřčena inkantace. A Vy se divíte následkům?“
„Když to řeknete takhle… Asi ne,“ zahuhlala. „V tom případě ale… Jak je možné, že se mi to povedlo?“
„Nemám nejmenší tušení, stejně tak kdokoliv z profesorského sboru.“
„Ehm… Aha… To mi moc nepomohlo, popravdě…“
„Do chvíle, než zjistíme něco dalšího, se s touto informací budete muset smířit,“ pronesl odměřeně.
Poté vytáhl hůlku a mávnul s ní směrem k vitríně s lektvary, poslušně přiletěly tři lahvičky. Dvě zůstaly levitovat před Selenou, jedna visela ve vzduchu před Dracem.
„Vypít,“ zavelel Snape nekompromisně, pokračoval, až byly všechny tři lahvičky prázdné. „Vzhledem k tomu, jaký šok jste způsobili madam Pomfreyové předpokládám, že vás zde bude chtít několik dní udržet a nehodlám jí v tom bránit. Někdo ze Zmijozelů vám přinese učebnice a další materiály, pobyt zde nebrání vašemu studiu a s ohledem na uplynulé události a blížící se zkoušky Náležité kouzelnické úrovně byste přípravu neměli podceňovat.“
Vážně nás otravuje s tímhle hned po tom, co jsme se nad ránem probudili polomrtví na ošetřovně?! projelo jí hlavou.
Snape ji téměř okamžitě zpražil pohledem, instinktivně se přitiskla blíž k Dracovi. Vzpomněla si na svůj minulý pobyt na ošetřovně, kdy také naprosto přesně odhadl, na co myslí.
„Lektvary začnou účinkovat během pár minut. Lze předpokládat, že s vámi bude chtít co nejdříve mluvit ředitel, tudíž bych vám doporučoval jít spát navzdory všem informacím, které si potřebujete sdělit. Slečno Everdeenová, pane Malfoyi,“ oslovil je místo rozloučení, nečekal na odpověď a opustil nemocniční křídlo.
Oba dva za ním nejdříve pár minut zkoprněle zírali, pak promluvila Selena: „Draco? Všiml sis, že měl obvázanou ruku?“
„Nevšiml, měl jsem dost práce strávit nějaké vaše tradice,“ odvětil a snažil se neznít popuzeně.
„Tohle tě teď zajímá?“ otočila se na něj s úsměvem.
„Ano, ocenil bych, kdybys mi to vysvětlila… Trochu mě to děsí.“
„Není to nic zajímavého. Jenom že ve většině případů, kdy se tady probudím tu sedí Snape. To máme když jsem se tu probudila v létě poprvé, málem jsem z něho dostala infarkt… Když jsem spadla z koštěte tu nebyl…“
„Kdy spadlas z koštěte?!“ vyjekl.
„V létě, to je na dlouho, neřeš. Potom až Vánoce, po Eviteře tady byl. Po křídlech tu nebyl nikdo, jenom ty a madam Pomfreyová… Po finále vlastně taky.“
„Po finále odešel pár minut před tím, než ses probudila. Většinu času se s Karkarovem snažili navzájem zabít…“
„Vidíš, tak to započínáme taky. Potom Malfoy Manor a teď… Každopádně musím říct, že od minula se chová divně…“ Draco jenom nechápavě zvedl obočí, takže pokračovala: „Nevím, jak to vysvětlit. Prostě byl až podezřele upřímný, sdílný, starostlivý. Merline, vždyť se dokonce chvilku tvářil, že jsem ho pobavila. A co se hodin týče – přišlo mi, že oproti ostatním se ke mně chová tak nějak… Benevolentně? Vážně nevím, jak jinak…“
„Co děláte vzhůru?!“ vyděsila je tentokrát madam Pomfreyová rázující k nim.
„Ehm… My jsme jenom…“ začal zaraženě Draco, nebylo mu dovoleno dokončit větu.
„Na tom stejně nezáleží, hlavně, že jste se usmířili, děti moje… Dostanete lektvary a půjdete spát, zítra s vámi určitě budou chtít všichni mluvit, jako by vám nemohli dát pár dní klidu…“
„Nějaké lektvary nám dal před chvílí profesor Snape,“ špitla nejistě Selena, čímž energickou ženu vyvedla z míry.
„Aha. Profesor Snape, říkáte. A nemáte náhodou tušení, co vám pan profesor dal?“ zamračila se lékouzelnice.
„To, co jsme dostali oba vypadalo jako dýňový džus,“ pronesl obezřetně Draco.
„To nebyl dýňový džus?“ vyjekla překvapeně.
„Ne, vždyť to chutnalo úplně jinak…“
„Jsi si jistý? Já tohle mívám k snídani,“ zadívala se na něj nedůvěřivě.
Madam Pomfreyové problesklo tváří náhlé pochopení: „Tak dýňový džus… Jak jinak. Ještě něco?“
„Asi něco na bolest, protože mě přestaly bolet záda…“ odpověděla opatrně Selena, Draco jen zavrtěl hlavou.
Madam Pomfeyová přivolala další čtyři lahvičky, které je donutila vypít. Jakmile byly prázdné, oznámila jim, že mimo Krvetvorného lektvaru právě vypili lektvar Hlubokého spánku, čili do pár minut zaručeně usnou. Což se také – k její radosti – stalo. Ještě chvíli poté zůstala stát u postele a spokojeně pozorovala dva Zmijozely spící přitisknutí k sobě tak pevně, jako by na tom závisel jejich život.
Pak se vydala důrazně vysvětlit profesoru Snapeovi, který z nich má na starost nemocniční křídlo.

Ode dveří se ozvaly hlasy, několik lidí se dohadovalo s madam Pomfreyovou. Draco seděl v posteli v nemocničním křídle, zády se opíral o její čelo. Vedle jeho natažených nohou klidně spala Selena, hlavu u něj v klíně. Jemně ji hladil po vlasech a přemýšlel, jednu z mnoha učebnic, které jim tam Snape nastěhoval, odložil už před nějakou dobou.
Zpoza zástěny vyšla lékouzelnice.
„Přišli za Vámi ostatní prefekti, pane Malfoyi. Mám je poslat pryč?“ zeptala se starostlivě.
Už třetí den tvrdošíjně bránila jejich soukromí. Našli se studenti, kteří si dobrovolně něco udělali, jen aby je viděli. Například Zabiniho musela vyhazovat čtyřikrát.
„Ne, pusťte je,“ odpověděl jí po chvíli rozmýšlení. Tohle bude lepší vyřešit zrovna… „Jenom pošlete pryč Parkinsonovou, pokud tam je taky.“
Lékouzelnice chápavě přikývla a odspěchala, téměř okamžitě se ode dveří začal ozývat vzteklý hlas Pansy, nakonec se však objevili jen čtyři prefekti. Cox zabral židli u nohou postele, Cooper zůstal stát, zatímco dvě starší dívky si sedly na vedlejší lůžko.
„Vypadáš jako mrtvola, Malfoyi,“ pronesl Cooper místo pozdravu, okamžitě schytal kopanec od Grace.
„Co je?!“ vyjekl. „Vždyť jediný důvod, proč jsem mu ještě jednu nevrazil je to, že jsem musel slíbit první ránu Zabinimu!“
„Sklapni Chrisi! Jak vám je?“ pokračovala prefektka starostlivě směrem k nim. „Jestli rušíme, můžeme klidně odejít…“
„Ne, jsem rád, že jste přišli,“ ušklíbl se.
„Hele, Malfoyi,“ vzala si rázně slovo Joannie. „Nikdo z nás nepopírá, že to, co se ti před pár dny stalo bylo hrozné. Ale my jsme s ní byli, když ses tady měsíc promenádoval s Parkinsonovou. A řeknu ti, že sledovat, jak visí ve vzduchu a ze zad jí valí krev taky nebylo zrovna fajn… Takže mluv.“
Draco si rezignovaně povzdechl, předpokládal, že mu to budou vyčítat. Ale co jim říct?
Začal si pohrávat s pramínkem Seleniných vlasů a pak konečně promluvil: „Popravdě, moc nevím, kde začít. Je toho hodně, co nevíte a naprostou většinu z toho vám nemůžu říct, aniž bych se jí zeptal a budit ji nehodlám. Takže to zjednoduším… Víte, že jsme k nám jeli kvůli tomu večírku…“
„Jo, to víme,“ skočil mu do řeči netrpělivý Cooper. „Taky víme, že Parkinsonová udělala scénu, hodila s ní o zeď a šli jste k tobě. Pak odešels a ona tě viděla až v Bradavicích.“
„Nevěděl jsem, že vám něco řekla… Víte ještě o něčem?“ zkusil štěstí.
Chris se na chvíli odmlčel, jako by zvažoval možnosti… Pak zavrtěl hlavou, že nic dalšího neví.
„Dobře,“ smířil se Draco a pokračoval. „Opravdu jsem šel oznámit rodičům, že odjíždíme. S otcem jsem se pohádal a pak mám vzpomínky… Upravené. Sama mi řekla, že není možné, aby se to stalo tak, jak si pamatuju. Potom jsem se probudil v pokoji, Pansy seděla vedle mě. Napovídala mi, že mi Sel chtěla ublížit a podobné věci… Proto jsem se choval tak, jak jsem se choval. Celou dobu mi to přišlo divné, šel jsem za Snapem, jestli by mi ji nemohl zavolat a já si s ní mohl promluvit bez toho, aby mi někdo z vás zlomil vaz… Na krátkou dobu jsem se probral doma, pak až v té hrobce. Stačí?“
„V podstatě,“ zahučel Cooper. „Ale to pořád…“
„Jak tě našla?“ skočila mu do řeči Grace. „Vím, že jí Snape dal nějaký lektvar, ale byli jste od sebe moc daleko na to, aby to šlo nitrozpytem…“
A já idiot doufal, že to nebudu muset nikomu vysvětlovat…
„Fajn… Ale hlavně to nikomu neříkejte, u Merlinových vousů, byl by z toho neskutečný problém... Ohledně nitrozpytu vám lhala,“ přejel pohledem překvapené obličeje před sebou. „Byla moje blbost, že jsem to tehdy zmínil a ona se z toho jen snažila vybruslit. Pouto mezi námi dalece přesahuje možnosti obyčejného nitrozpytu. Spojuje nás černá magie, lektvar jménem Permisceo evitera. Než mě odsoudíte – kdybych na to nepřistoupil, Selena by byla mrtvá už o Vánocích. Od té doby spolu nejen mluvíme, ale sdílíme veškeré své emoce a myšlenky. Víme, kde přesně se ten druhý nachází. Dokážeme se sladit tak dokonale, že nemusíme přemýšlet…“
„Finále!“ vyjekla Joannie.
„Ano, třeba při finále. Zároveň jsme navzájem přebrali část své moci, což je důvod, proč já ovládám stínovou magii. Co má v tomto ohledu ona ode mě netuším.“
„Takže při tom zápasu s Nebelvírem…“ ozval se zamyšleně Cox.
„Ano, celou dobu jsme věděli, co ten druhý dělá. Proto jsem byl schopný zbytku týmu říct, co se venku děje, naštěstí to v tu chvíli nikomu nedošlo. A díky ní jsem chytil Zlatonku, našla ji… Ale tím se dostáváme mezi věci, které vám neřeknu, než se probudí.“
„Fajn. Stejně mám ještě jeden dotaz. Těsně po tom, co vypila ten Snapeův lektvar ji zasáhla druhá nepromíjená naplno a v tu chvíli se jí na rukou objevily šupiny. A jako by tohle nebylo dost divné, prsty se jí divně zkroutily a protáhly. Máš k tomu co říct?“
Draco zbledl a místo odpovědi na prefektův dotaz se přiškrceně zeptal: „Všiml si toho ještě někdo?“
„Podle toho jak se tváříš předpokládám, že o tom něco víš,“ oznámil varovně Cooper. „A jediný, kdo to kromě mě a Grace viděl byl Snape... A ten nevypadal překvapeně. Zbytku jsem to řekl, protože jsem nevěděl, kolik lidí to vidělo. Potřeboval jsem, aby případně pomohli zapírat. A teď mluv, Malfoyi.“
„Nemůžu,“ zavrtěl hlavou. „Ne bez ní.“
„Dobře, tak nám aspoň vysvětli, proč se tohle všechno stalo,“ vrátil se Chris k původnímu tématu a posadil se vedle prefektek.
„To je pořád ta stejná věc…“ trhnul Draco rameny.
Cooper jej probodl vražedným pohledem: „Proč mám pocit, že…“
„Řekni jim to,“ ozvalo se tiše. „Stejně by na to jednou nějak přišli…“
„Maddie!“ vyjekli všichni čtyři naráz.
„Jsem v pohodě, než se začnete ptát,“ usmála se.
Opatrně se posadila a schoulila se Dracovi na rameni, okamžitě dostala něžnou pusu do vlasů.
„Řekni jim to,“ zopakovala. „Stejně toho nevíme zase tak moc a bude to lepší, když už se něco takového stalo…“
Světlovlasý prefekt jen tiše přitakal a pustil se do vysvětlování. Začal tím, jak si k sobě postupně našli cestu a Vánoce trávili spolu. Mluvil o hadovi, lektvaru i následujících dnech. Znejistěl, když popisoval její první střemhlavý let a další pokusy s McGonagallovou, vrátil se k tomu, jakým způsobem našla při zápase Zlatonku. Okrajově se zmínil o věštbě a skončil tím, že se vždycky ptají kdo to je, i když ani jeden z nich netuší, o co se má jednat. Neměl tušení, že část z toho je jednomu z prefektů velmi dobře známá.
Když domluvil, zůstali ostatní Zmijozelové chvíli jen netečně zírat, než promluvila Grace.
„Páni… Tohle jsme… Nečekali. Páni… Asi nám bude chvíli trvat, než se s tím srovnáme. Ale díky, že jste nám to řekli… Každopádně… Páni.“
Cox s Harrisonovou jen mlčky přikývli.
„Připadám si jako nějaké monstrum,“ pípla Selena, Draco si ji jemně přitáhl blíž.
„To vůbec!“ vyjekla Joannie. „Ta věc s křídly a dračí pohled… Je to boží!“
„Jenom kdyby sis kvůli tomu nemusela projít tím zbytkem…“ ozval se tiše Cox. „Mám dost velké nutkání hodit Umbridgeovou do Černého jezera…“
Cooper najednou vstal, mlčky obešel jejich postel, posadil se vedle ní a stáhl si ji do náruče.
„Tobě chci říct, že jsi skvělá. A tobě,“ zabodl ledový pohled do Draca, „bych rád připomenul, že jsme ti ji předávali s tím, že se k ní budeš chovat jako k princezně. Takže poslední varování, Malfoyi.“

Do Zmijozelského sklepení se vrátili až po dalších čtyřech dnech a to pouze kvůli nedostačujícímu počtu postelí v nemocničním křídle. Madam Pomfreyová měla plné ruce práce s nějakým novým, dosud neidentifikovaným vynálezem dvojčat Weasleyových.
Poté, co s Cooperem vešli do společenské místnosti (k Dracovu zděšení bylo nové heslo ‚Draco Malfoy je pitomec‘) si prošli dalším kolečkem vyptávání. Hadi byli naštěstí natolik taktní, že si s velkým sebezapřením odpustili většinu otázek k událostem, kterých byli svědky. Jediné, na co požadovali odpověď byl způsob, jakým jej Selena našla. Po velmi dlouhém zvažování možností jim nakonec nastínili, jak funguje pouto mezi nimi… Naštěstí se nikdo nevyptával na podrobnosti, tudíž se vyhnuli zmínce o černé magii a drželi se lži o velkém nadání pro nitrozpyt.
Jediný nespokojený s tímhle vysvětlením byl Zabini. Tomu museli vyložit vše, co věděli prefekti jen co se konečně dostali do ložnice. Po tom, co domluvili odmítl Selenu celý zbytek večera pustit od sebe a Dracovi velmi barvitě vyložil, co ho čeká, jestli se na ni ještě jednou jen špatně podívá.
Ještě ten večer scénu Zabinimu oplatil. Po dlouhém Selenině ujišťování, že se má opravdu nastěhovat zpátky k ní si konečně přinesl věci… A ve skříni našel Blaisovu košili. Nečekal na žádné vysvětlení a nepříčetný se vyřítil Zabiniho uškrtit jeho vlastní košilí. Než se pobavená Selena vydala uklidnit probíhající zuřivou výměnu názorů, prozíravě odnesla Blaisův ručník z jejich koupelny do chlapecké ložnice.

Na první snídani ve Velké síni mířili spolu s ostatními prefekty, Blaisem, Crabbem, Goylem a zbytkem alkoholového osazenstva, které se opět začalo scházet ve společenské místnosti. Ve chvíli, kdy vstoupili zavěšení do sebe do Velké síně zůstali všichni ostatní zaraženě civět. S pobaveným, povýšeným úsměvem skrývajícím nervozitu prokráčeli ztichlou síní a zabrali svá obvyklá místa. Těsně před tím, než se pustili do jídla, vyhnala Selena od stolu Pansy překvapivě přesvědčivým zasyčením. Pár nejbližších Havraspárů se začalo dusit snídaní, Zmijozelové se královsky bavili. Rozzuřený výraz Umbridgeové vyvažoval Brumbálův všudypřítomný úsměv. Snape téměř nepostřehnutelně vyvrátil oči, když Kratiknot nasupeně předal McGonagallové dva galeony, zatímco se Prýtová snažila skrývat pobavení nad jeho neúspěchem.
Podobné, i když umírněnější reakce vzbuzovali ještě týden. Tou dobou už to bylo spíš otravné než zábavné…

Co se vyučování týče, vrátili se k zaběhlému zasedacímu pořádku. Jen s tím rozdílem, že Blaise byl najednou vždycky někde poblíž. Většina profesorů je prostě ignorovala, jen Trelawneyová měla pár poznámek, jak bylo jejím dobrým zvykem. A Snape je celou dobu úspěšně děsil, protože vůči nim byl podezřele benevolentní. Jistě, vždy měl své oblíbence… Ale oni se nějakým záhadným způsobem zjevně vyškrábali na vrchol jeho osobní pyramidy favoritů.

Přestože všechno nasvědčovalo tomu, že je vše v nejlepším pořádku, asi dva týdny poté, co se vrátili do Zmijozelského sklepení, se Selena začala chovat divně. Postupně se vracející magie se opět začala vytrácet, pouto se neobnovilo vůbec. S postupem času byla stále více unavená, nervózní a nesoustředěná, kruhy pod očima a nepřítomný výraz byly stálicí.
Po jedné hodině Lektvarů, kdy se jí podařilo pořezat si prsty, se ke skupině neúspěšně vyzvídajících Zmijozelů připojil i Snape. Když ani on z ní nic kloudného nedostal, nařídil Dracovi, aby přišel okamžitě, jak zjistí něco dalšího.
Že se objeví ještě tu noc rozhodně nečekal.

Draco se probudil uprostřed noci, ostatně jako každou noc za posledních několik dní. Tentokrát však byla Selena stočená do klubíčka a křečovitě svírala jeho ruku. Okamžitě vyletěl a zapálil pár svíček, šíleně se klepala. Byla zmrzlá na kost.
„Sel! Co se děje, co ti je?“
„Je mi jenom špatně, to nic…“ ozvala se po chvíli plačtivě.
„Počkej, strašně se klepeš, zabalím tě do dek a pro něco ti zajdu, Snape bude něco mít…“
Najednou byl úplně probuzený. Vylezl z postele a chytil nejbližší deku válející se na křesle.
„Ne-e…“
Zarazil se v půli kroku.
„Sel? Co je, co ne?“
„Nechoď…“
Víc neřekla, zkroutila se v křečích.
„Proboha, zlato, co ti je?!“
Začínal se vážně bát, tohle se nikdy nestalo, aspoň pokud věděl… Jen zavrtěla hlavou a začala tiše brečet.
„Prosím, co se děje?“ sedl si k ní na postel.
Byla ledová jako smrt.
„Jak ti můžu pomoct?“
Nereagovala.
„Mluv se mnou! Sel…“
Klepala se čím dál víc, vůbec ho nevnímala. Naklonil se k ní a chtěl ji obejmout, rány na zádech už byly dávno zhojené... Zaječela tak pronikavě, že snad musela vzbudit i Nebelvíry nahoře v jejich věži.
„Jdu pro Snapea!“ vyletěl zděšeně z postele a popadl svůj hábit.
Nepostřehl, že kroutí hlavou, aby nikam nechodil. Nazul boty, spěšně zkontroloval, že je odznak prefekta na svém místě – kdyby ho chytil Filch – a vyrazil ke dveřím.
Doklusal před Snapeovy soukromé pokoje a zarazil se.
Kolik je vlastně hodin? Merline, on mě sežere…
Stejně zaklepal, nic se nedělo. Zkusil to podruhé, stále nic…
Tak fajn, asi mi nic jiného nezbývá… On chtěl, abych přišel!
Odběhl o dva metry dál, našel správný kámen s nenápadným hadem v rohu. Ve složitém, zdánlivě náhodném sledu zaklepal na několik kamenů.
Dveře se do půl minuty rozletěly, profesor ho nasupeně probodával černýma očima.
„Selena…“ hlesl jen.

Klusal za Snapem, aby mu vůbec stačil. Ten proletěl prázdnou společenskou místností a rozrazil dveře do jejich ložnice, Draco vpadl těsně za ním.
Než za sebou stihl zavřít, stál Snape u postele. Selena stále ležela stočená v klubíčku, vypadala, že je jí trochu líp… Obešel postel a zkoušel ji rozmluvit. Trucovitě zírala někam za něj a tvrdošíjně odmítala profesorovu snahu dostat z ní, co se děje.
„Sel, no tak,“ zkoušel dál svou snahu, „tohle se ti přece nikdy nestalo… Nech si pomoct, prosím…“
„Běžte pryč,“ ozvala se konečně.
„Neodejdu, dokud mi neodpovíte na mé dotazy,“ ozval se nekompromisně profesor. „Předpokládal jsem, že jsme si tohle už vyjasnili.“
Nic.
„Co přesně se Vám před několika minutami stalo?“
Dál zarytě mlčela, Snapeovi docházela trpělivost.
„Slečno Everdeenová…“ zavrčel.
„Nechte mě být!“ vyletěla a snažila se utéct, k její smůle kolem profesora.
Než Draco vůbec stihl pochopit, o co se pokouší, Snape ji zachytil.
„Okamžitě… Zpátky!“ nacpal ji vztekle zase do postele. „Tohle už nezkoušejte,“ zavrčel výhružněji než před chvílí. „Teď mi konečně řekněte, co se tady děje, přestává mě to bavit.“
Dívka ublíženě zírala do stropu a odmítala cokoliv říct.
„Z ní to nedostanete,“ ozvalo se najednou od koupelny, Draco zděšeně poskočil.
„VYPADNI URŠULO!“ zaječela okamžitě a vymrštila se do sedu.
„LEHNOUT!“ zařval Snape.
Vyděsil ji natolik, že zaraženě poslechla.
„Pojď sem,“ řekla Uršula a zmizela v koupelně.
Nejistě se podíval na vzteklého profesora, jen trhnul hlavou směrem k místu, kde zmizela ve zdi. Poslušně odspěchal.
Uršula levitovala vedle vany a ukazovala na jeden z kamenů ve výši jeho kolen.
„Je falešný,“ řekla překvapivě vážně.
Vytřeštěně se podíval na mrtvou dívku, která dál ukazovala na údajně falešný kámen. Nakonec se přece jen sklonil a zkusil se jej rukou dotknout - bez problémů prošla skrz. Ke svému překvapení nahmatal téměř prázdnou láhev od lektvaru, popisek chyběl. Zaraženě vyšel z koupelny.
„Co to je?!“ vyštěkl Snape, který mezitím hlídkoval u Seleny.
„Nevím…“ přešel k posteli a podal mu ji, Uršula tiše levitovala opodál.
„Myslela jsem, že jsme kamarádky…“ ozvalo se tichým, dotčeným hlasem z dek.
Všichni ji ignorovali.
Snape odzátkoval láhev a přičichl k ní.
„Kde jste to vzala?!“ vyletěl na Selenu, vypadal, že každou chvíli pukne vzteky.
„Nic Vám neřeknu!“
„Co to je?“ zeptal se opatrně Draco, Snape vraždil dívku pohledem, ta mu ho vzdorovitě oplácela.
Profesor se otočil na něj, jeho výraz ho donutil o krok ustoupit.
„Tohle,“ zvedl lahev, „je jeden z nejsilnějších lektvarů proti bolesti. Běžné dávkování je jedna lžíce denně ne déle než pět dní, poté začíná ovlivňovat psychiku. Ztratil se z ošetřovny před přibližně čtrnácti dny. Pokud správně počítám – a buďte si jistý, že to správně je – musela pít minimálně čtyři lžíce denně po celou dobu.“
Vytřeštil na profesora oči.
„Vy tvrdíte, že…“
„To, co jste mi popsal, pane Malfoyi, není nějaká záhadná nemoc, ale abstinenční příznaky.“
„Ona je… Je… Na tom…“
Ne, to nemůže být pravda!
„Ano.“
Snape očividně našel ztracený klid, zatímco on ho ztrácel závratnou rychlostí. Obešel profesora, nevěřícně pozoroval dívku před sebou. Byla pobledlá, strnule zírala ven do jezera.
„Sel… Proč?“
Jen zavrtěla hlavou a začala tiše popotahovat.
„Mám jisté tušení…“ ozval se za ním vražedně Snape a otočil se k dívce. „Myslím, že byste měla začít od událostí na Malfoy Manor.“
Jen znovu zavrtěla hlavou a schoulila se do klubíčka.
„Slečno Everdeenová, znáte kletbu Legilimens?“
Vyletěla do sedu a vyděšeně ho pozorovala.
„Máte poslední možnost. Ve Vašem současném stavu se vydržíte bránit nanejvýš pár vteřin, pokud vůbec.“
Dracovi se ani vzdáleně nelíbilo, jakým způsobem ji nutil mluvit. Ale nechal ho. Tohle by z ní sám nedostal ani omylem a ona na tom byla zjevně špatně. A nemohl si dovolit Snapea naštvat ještě víc.
„Takže?“ zeptal se ještě jednou profesor a vytáhl hůlku.
„Ne, prosím…“ trhla sebou. „Já… Řeknu vám to…“
 Párkrát se zhluboka nadechla, zabodla pohled do deky před sebou a konečně začala překotně mluvit.
„Když… Když mě Draco odvedl k němu do pokoje a šel za otcem, čekala jsem v těch křeslech na boku… Někdo přišel, myslela jsem, že je to on… Místo něho tam stála Lestrangeová, spoutala mě nějakou kletbou, nemohla jsem vůbec používat magii.“ Objala sama sebe, stále hypnotizovala deku. „Vykládala… Vykládala že Draco mě přivedl jenom proto, aby mi přede všemi ublížil, že mě chce zabít přede všemi, aby dokázal svou věrnost… Jemu. Že všechno před tím dělal jen proto, abych mu uvěřila a aby mě tam dostal… Všimla si prstýnku a vzala mi ho… A pak se mě ptala kdo to je a já to nevěděla, tak použila Cruciatus… Pak mě odtáhla k oknu. Tam dole… V tom altánku… Byl tam. S Pansy. Vím, že to nebyl on, ale vypadalo to tak skutečně… Užíval si to. Pak říkala že našla nějakou kletbu kterou chce vyzkoušet, ta bolest byla tak šílená… Poslední, co si pamatuju jsi ty s Pansy,“ zvedla k němu pohled. Zoufale se mu dívala do očí a rychle pokračovala, neměla daleko k pláči. „Probudila jsem se v nemocničním křídle, všimla jsem si, jaký lektvar mi madam Pomfeyová dává a kam ho uklízí…  Zbytek víš!“ Nevydržela to a rozbrečela se. „Motal ses kolem Pansy, myslela jsem, že to všechno byla pravda… A ona mi to všechno předhazovala! Pořád dokola… A pak jsi zmizel. Když jsem tě pak našla a oni tě přivedli zpátky, myslela jsem, že už bude všechno v pořádku…“ Nedokázala pokračovat, jen schovala obličej do dlaní a brečela.
To sice nebyla úplně uspokojivá odpověď na otázku proč, ale rozhodl se nechat to teď být.
„Jak jsi k tomu přišla?“ zeptal se pevně.
„Stínová magie. Odsud. Trvalo mi to celou noc,“ odpověděla mezi vzlyky.
„A… Ty záda, když jsem tě chtěl obejmout... To jsi ječela kvůli to-“
„COŽE?!“ Draco poplašeně nadskočil, Snape se prohnal kolem něho. „Vaše záda. Hned.“ Selena se jen rozklepala a začala naříkat ještě víc. „Na tohle momentálně opravdu nemám náladu, slečno Everdeenová.“
Bez odezvy.
„Merline…“ zavrčel profesor a otočil se na Draca. „Sundejte jí laskavě tu košili dřív, než to budu muset udělat sám.“
„Ehe?“ zíral na něj naprosto vyvedený z míry.
„Hned, pane Malfoyi!“
Konečně se rozhýbal, omámeně obešel postel z druhé strany. Selena ho však gestem odehnala, natočila se zády k profesorovi a třesoucíma se rukama začala rozepínat knoflíky košile. Absolutně zmatený se vrátil zpátky.
A zůstal zděšeně zírat. Celé záda měla temně fialové, od ramen až ke kříži se jí táhlo sedm známých paprsčitých ran. Vypadaly sotva den staré, temně rudé, hluboké a rozšklebené. A co víc – z každé vycházely desítky černých nitek.
„Pane Malfoyi,“ ozval se Snape dutým hlasem. „Odpřísáhnete mi pod Veritasérem, že jste o tomhle nevěděl.“
„Pod Veritasérem, pod Imperiem, pod čím chcete! Samozřejmě že jsem o tom nevěděl! Co to proboha vůbec je?!“
„Evidentně další důkaz šílenství a zvrácené, masochistického záliby Bellatrix Lestrangeové v utrpení jiných. Abych byl přesný, jedná se o černou magii, konkrétně prokletí ohně. Postižený prožívá bolest srovnatelnou s upálením, přestože kletba nezanechává žádné zranění. To, co vidíte, je jedinou viditelnou známkou jejího působení. Odpovídá místům, která jsou zasažena. Ve chvíli, kdy se rozšíří až k srdečnímu svalu, způsobí jeho odumření. Ve většině případů se jedná o velmi pomalou a bolestivou smrt, jelikož jen velmi málo lékouzelníků je schopno dodržet správný postup při eliminaci jejího působení. Ke štěstí slečny Everdeenové jsme já a madam Pomfreyová jedněmi z toho mála.“
Snape se na chvíli odmlčel a začal podrobněji zkoumat rány na dívčiných zádech, zatímco ta si křečovitě tiskla košili k hrudi a dál vzlykala. Draco mezitím postupně zpracovával přemíru hrůzostrašných informací.
„Mám jisté neblahé podezření, že se toto prokletí určitým způsobem spojilo s ranami, které utržila místo Vás. Zde,“ přiblížil prst k jedné z otevřených ran, „je to naprosto zjevně patrné. Momentálně nejsem schopen určit, zda je to pro slečnu Everdeenovou dobrá či špatná zpráva, každopádně při odstraňování následků prokletí je třeba otevřít ránu co nejblíže místa prvotního působení. Tohle místo je zde,“ přesunul prst k páteři a opět ho zastavil v dostatečné vzdálenosti, pokračoval spíš pro sebe, „tudíž bychom se mohli vyvarovat otevření nové rány, jelikož propojení očividně způsobuje opětovné rozevření všech ran… Což bychom mohli využít, abychom působení kletby eliminovali rychleji…“ protáhl zamyšleně a spěšně zamířil ke dveřím, jenom přes rameno štěkl několik instrukcí.
Pár minut Dracovi trvalo, než se vzpamatoval. Pak začal překotně plnit podivné pokyny – od překvapené Winky vyptal sklenici džusu, vody a několik utěrek. Do svého rezervního kotlíku napustil ledovou vodu, postavil ho vedle postele a seslal chladící kouzlo. Stále třesoucí se Selenu donutil vypít sklenku s vodou, poté ji s přehnanou opatrností uložil do postele. Přes odhalená záda přehodil saténovou košili, kterou si před chvílí sundala a popravil přikrývky. Sedl si vedle ní, začal ji jemně hladit po vlasech a utápěl se ve vlastní vině.

Snape se objevil až po dvaceti minutách, trhnutím hlavy jej zavolal k pracovnímu stolu, na kterém zatím vršil všemožné lahvičky.
„Něco si ujasníme, pane Malfoyi,“ pronesl ledově a začal to podivné hutné masti vmíchávat obsah první lahvičky. Sice se tvářil klidně, ale Draco by dal ruku do ohně za to, že není. Jak by vůbec mohl být?! „Tahle situace jde z velké části na Vaši zodpovědnost. Kdybyste nebyl tak pošetilý a nedoufal, že se Váš otec dokáže změnit, vůbec by k ní nedošlo. Musím však přiznat, že jsem si vědom toho, že část viny nesu také já, jelikož jsem ztrátu lektvaru bral na lehkou váhu a jeho absenci přisuzoval početní chybě při předání.“ Snape se na chvíli odmlčel, Draco však moudře jeho slova nekomentoval a jen se tiše hroutil pod tíhou výčitek svědomí. Profesor mezitím pokračoval v posledních přípravách masti a svém výkladu: „Slečnu Everdeenovou čeká velmi náročné období. Nedokážu určit, zda bude dlouhé pár dní, týden či více. Prokletí, které na ni seslala Lestrangeová je extrémně bolestivé, avšak kvůli dlouhodobé konzumaci onoho lektvaru se jí ze zjevných důvodů neodvažuji dát víc než pár kapek čehokoliv s podobným účinkem. Také ji nelze uspat kouzlem, jelikož přímé použití magie těsně před aplikací by mělo za následek znehodnocení látek působících proti kletbě šířící se jejím organismem.“ Na okamžik utichl, otočil se k Dracovi a unaveně pokračoval: „Slečna Everdeenová bude muset být po celou dobu při plném vědomí a ujišťuji Vás, že ona nebude jediná, pro kterou se bude jednat o dlouhodobý pobyt v pekle. Bude zoufalá. Bude křičet, brečet, prosit o jedinou kapku lektvaru, který by jí dokázal aspoň na moment ulevit. Bude schopná vyhrožovat a své hrozby vyplnit. Může upadnout do naprosté letargie. Při takové míře bolesti je také pravděpodobné, že se její mysl bude bránit ztrátou příčetnosti, což může vyústit pokusem vzít si život. Je potřeba, aby ji někdo hlídal. Bez přestávky. Jakékoliv pochybení v této době by mohlo mít katastrofální následky. Pokud nejste ochoten pro ni obětovat své pohodlí, čas a vše ostatní, nemá žádnou cenu se o cokoliv pokoušet. Protože nic menšího si tato situace nežádá, jen byste jí ublížil ještě víc. Teď po Vás chci, abyste si dobře promyslel svou odpověď, než ji vyslovíte. ‚Ne‘ v téhle situaci není špatnou volbou. Jedinou špatnou odpovědí je nerozvážné ‚ano‘.“ Draco zvedl hlavu a odhodlaně opětoval pohled, rozhodnutý ještě před tím, než vůbec slyšel otázku. „Hodláte s ní zůstat?“
„Ano. Nemůžu ji nechat samotnou, vždyť je to všechno kvůli mně…“
„Jste si jistý, že to zvládnete, pane Malfoyi? Nesmíte jí podlehnout. Bude Vás nenávidět. Svalovat na Vás všechny své problémy, reálné i vymyšlené. A jsem si jist, že jsem zmínil, že se nejedná o jednorázovou záležitost.“
„Už jsem se rozhodl, pane profesore. Zvládnu to, musím…“
„Dobře, zatím se s Vaší odpovědí spokojím,“ pronesl Snape a s mastí v ruce vyrazil k posteli. Draco jej odhodlaně následoval.
Profesor nakapal do sklenky džusu obsah jedné z lahviček, Selena ji bez odporu vypila. Poté mu vysvětlil účel ledové vody a utěrek – přestože to byla chabá náhražka lektvaru proti bolesti, aspoň minimální účinek by se měl projevit. I přes to, že žádné popáleniny vlastně neměla.
Za pár minut začal lektvar působit, Draco jí ze zad opatrně sundal košili, znovu prožil vnitřní zemětřesení a odhodil ji někam za sebe. Přisednul si do čela postele, okamžitě si opřela temeno hlavy o jeho stehno, obličej zabořený v polštáři. Bleskově našel její ruku, Snape mezitím vztyčil diskrétní bariéru a umístil misku s mastí vedle zad. Jediným pohledem dal najevo, že začíná. Opatrně, přesto co nejrychleji vtíral mast do první z rozšklebených ran, Selena mu drtila ruku, než se dostal ke druhé, odkapávala na polštář vedle Draca krev společně se slzami.
„Křičte,“ vyštěkl Snape zastřeným hlasem, když zajel do druhé rány, jen zavrtěla hlavou a dál se přemáhala, rozkousaný ret krvácel čím dál víc.
Hned u třetí svou snahu vzdala, místností se začal rozléhat nelidský vřískot.
U páté rány už dokázala jenom sípat.
U šesté omdlela.
Snape, bledý na smrt, vetřel v nervy drásajícím tichu mast do poslední rány, mlčky je obskládal ledovými utěrkami a vstal.
„Teď se zeptám ještě jednou, pane Malfoyi. Opravdu jste odhodlaný s ní zůstat? Mast na sebe naváže část černé magie a vytvoří strup, který je před další aplikací třeba odstranit. Tu je třeba opakovat minimálně jednou denně, jinak se kletba začne opět šířit.“
Zvedl pohled od bezvládné dívky, ani se nesnažil zakrývat slzy: „Neodejdu.“
Profesor jenom unaveně přikývl, než pokračoval.
„Doporučoval bych Vám svěřit se aspoň jednomu z prefektů, jelikož Vás každý večer v sedm hodin budu očekávat ve svém kabinetu, abyste mi sdělil vše o stavu slečny Everdeenové. A musím zdůraznit – očekávám od Vás naprostou upřímnost.“
Draco mu oplatil přikývnutí. Nesměl ji v tom nechat…
„Nechám krb napojit na letax do svého kabinetu, nehodlám žádnému všetečnému Zmijozelovi vysvětlovat, proč jsem zde každý večer. A upozorňuji, že bude zabezpečen výhradně pro mé užití.“
Další kývnut, nezmohl se na slovo.
„Jsou v pokoji nějaké další lektvary?“ zeptal se profesor téměř neznatelně klidnější.
„Nevím,“ našel konečně hlas. „Je to možné, ale nevím o nich.“
„Předpokládám, že nejpozději zítra pokoj prohledáte a vše odevzdáte.“
„Jistě,“ hlesl Draco.
Tentokrát přikývl profesor, kouzlem přivolal lahvičky, přidal pár pokynů a opustil prefektskou ložnici.

Po hodině sundal ledové utěrky, přehodil přes ni saténovou košili, velmi opatrně ji přikryl a lehnul si vedle ní. Zbytek noci nedokázal usnout, stále dokola kontroloval, zda dýchá, jestli opravdu mast zabírá, popravoval přikrývky i polštáře, sčesával vlasy.
Probudila se téměř v poledne. Okamžitě se začala nekontrolovatelně klepat a byla tak ledová, že nechápal, jak je vůbec možné, že ještě žije. Navrstvil kolem ní veškeré deky, které našel a když to nepomohlo, svedl s ní krátký, překvapivě zuřivý souboj, kterým se jej od sebe snažila bezvýsledně odehnat a lehnul si k ní. Bylo mu neuvěřitelné vedro, ale ona se aspoň přestala klepat.
Odpoledne přešla zimnice v horečku. A co bylo horší, opravdu začala škemrat. Když jí vytrvale odmítal vyhovět, začala ho nejprve obviňovat z toho, že se jí tohle všechno děje, poté jej častovala neuvěřitelně kreativními nadávkami, a nakonec se prostě znovu rozbrečela.
Usnula až těsně před šestou hodinou. Ještě chvíli vyčkával, než odevzdaně vyploužil z ložnice najít aspoň jednoho ze starších prefektů. Vešel do společenské místnosti, všechny pohledy se okamžitě otočily na něj. Teprve teď si uvědomil, jak musí vypadat… Odmítal se tím zabývat.
„Palmerová, mohla bys na moment?“ našel konečně jednu prefektku.
Okamžitě k němu přispěchala.
„Co se děje? Vypadáš hrozně…“
Jen přikývnul, stejně to bylo jedno.
„Sehnala bys zbytek prefektů? Potřeboval bych, abyste přišli k nám… Bez Parkinsonové,“ probodl ji unaveným pohledem.
„Jistě,“ odpověděla překvapeně a vydala se najít tři zbývající Zmijozely.
Draco se spěšně vrátil do ložnice a zkontroloval Selenu. Za těch pár minut mohla udělat bůh ví co… Naštěstí se ani nehnula. Ozvalo se zaklepání, pustil dovnitř čtyři starší studenty a mlčky ukázal ke stolu. K jeho překvapení se však za posledním z prefektů vynořil Zabini. Chvíli se měřili pohledem, než rezignoval a pustil jej do pokoje.
„Co se stalo, Malfoyi?“ ujal se slova Cox jen co se posadil.
„Kde je Maddie?“ navázala Joannie a rozhlížela se po místnosti.
„Spí,“ klesl unaveně na židli a odhodlával se pokračovat.
Nikdy si nemyslel, že by musel o něco žádat. Jeho postoj k lidem ze Zmijozelu byl spíš odtažitý a nadřazený…
I když Selena ho změnila, ani Merlin neví jak... Konečně se mezi nimi cítil opravdu dobře.
Snad to pochopí… Nebo mi aspoň pomůžou, kvůli ní…
„V noci jsem se probudil, ležela vedle mě v šílených bolestech naprosto neschopná mluvit. Přivedl jsem Snapea, protože jsem nevěděl, co s ní… Ten lektvar, kvůli kterému tak zuřil měla ona schovaný za falešným kamenem v koupelně. Je to silný lék proti bolesti, který po pár dnech začne ovlivňovat psychiku. Za tu dobu do sebe nalila skoro celou lahev…“ Zmijozelové na něj vytřeštěně zírali, neschopní slova. „Problém je, že k tomu měla dobrý důvod. Na Malfoy Manor… Má drahá tetička Bella,“ vyplivl sarkasticky, „se rozhodla, že Sel pro mě není dost dobrá a celou tu dobu, kdy byla sama v pokoji jí ubližovala… Dost… Drasticky. A celou dobu ji ujišťovala, že se ji chystám zabít. A tím pádem je dle jejího názoru jedno, jak moc trpí. Tudíž si na ní vyzkoušela Prokletí ohně. Ve zkratce – uhoříte zevnitř. Jako by to nestačilo, ta kletba se spojila s ranami, které má kvůli Královu štítu. Někdy v průběhu se jí všechny ty rány znovu otevřely a zároveň se vrátila i ta kletba, proto se chovala tak divně… K tomu přičtěte, že si na tom lektvaru vypěstovala závislost a teď nemůže víc než pár kapek… Podle Snapea je nejpravděpodobnější, že se bude bránit ztrátou příčetnosti, prostě se odstřihne od reality – a může udělat cokoliv. Třeba se zabít,“ zvedl k nim zoufalý pohled. V tu chvíli mu bylo úplně jedno, co si o něm budou myslet.
Sel…
„Potřebuju pomoc, tohle sám nezvládnu. Je to ani ne den a já už to nezvládám… A tohle je jenom začátek. Neustále s ní musí někdo být, hlídat ji, aby si neublížila…  Nedokážu být vzhůru dvacet čtyři hodin každý den, mohl bych prostě usnout a ona by si mezitím něco udělala… Prosím…“ Poraženě sklopil hlavu.
Kdyby mi někdo na začátku roku řekl, že budu v takovéhle situaci… Vysmál bych se mu do očí, protože bych tomu prostě nevěřil… Tomu by prostě nešlo věřit. Já že bych měl o něco prosit?! Vždyť ani teď tomu nevěřím! Merline, máš vážně pitomý smysl pro humor…
Joannie schovala obličej do dlaní, Chris netečně zíral do stolu, Albert hypnotizoval strop, Grace si utírala slzy, Blaise zamyšleně kroužil kolem stolu. Draco začínal propadat beznaději.
„Jsme idioti. Úplní a naprostí idioti,“ promluvil Cox jako první, ostatní tiše přikyvovali.
„Cože?“ vyjekl překvapeně.
„Celou dobu kolem ní chodíme, vidíme, že je něco špatně… A nic neřekneme, nic neuděláme. Vypatlaní pitomci, jinak se to říct nedá…“
„Ne, počkej! Já nechtěl, abyste si něco vyčítali,“ zděšeně se rozhlédl po tvářích před sebou. „Tohle není vaše vina, ale moje. Já ji vzal na Ma-“
„Naše taky,“ přerušila ho Joannie a dívala se mu smutně do očí. „Má pravdu, měli jsme něco udělat. Vyhýbali jsme se tomu, doufali jsme, že to není nic důležitého a všechno vyřeší čas…“
„Pomůžeme ti. Vůbec o tom nepochybuj,“ podíval se na něj Cooper odhodlaně, Zabini mlčky přitakal. 
Grace mu jen skočila kolem krku a rozvzlykala se. Pár vteřin váhal, pak odhodil veškeré zábrany a dívku objal. Nebyl si jistý, jestli potřebuje útěchu víc on nebo ona.
Merline… Díky za ně.
„Porovnáme rozvrhy,“ promluvil nejstarší prefekt po chvíli. „Najdeme, kdy máme mezery a domluvíme se, vždycky to nějak půjde. Případně obejdeme profesory, snad to pochopí… V noci se budeme střídat. Já s Grace máme zítra ráno volno, vezmeme si dnešní noc. Ty se potřebuješ vyspat, Malfoyi, vypadáš, že se sesypeš… A to nesmí nikdo z nás.“
Draco dál objímal Grace, po tvářích mu začaly ztékat slzy plné úlevy, vykašlal se na ně.
„Zajdeme pro naše rozvrhy,“ zvedla se Joannie. „A něco k pití…“
S Cooperem vyšli ze dveří a Grace ho konečně pustila. Usedla na židli vedle něj a snažila se zastavit proud slz řinoucí se jí z očí.
„Draco?“ oslovila ho velmi nezvykle třesoucím se hlasem. „Myslíš… Myslíš, že to zvládne?“
„Musí.“ Nedokázal si představit jinou možnost.
„Jak dlouho?“ promluvil poprvé Blaise, usadil se na druhé straně stolu a bedlivě jej pozoroval.
„Nevím. Pár dní, týden? Měsíc? Nedokážu vám to říct.“ Podvědomě čekal, že snědý Zmijozel se prostě vrhne přes stůl a umlátí ho k smrti.
„Dobře. V první řadě musíme vymyslet, jak se tady pro… Krucinál!“ vyletěl Al ze židle.
Draco s Grace vylekaně nadskočili, Blaise vystřelil od stolu, Cox mezitím pádil směrem k prchající dívce. Dveře se otevřely, Harrisonová s Cooperem stáli na prahu.
„Zastavte ji!“ zařval za běhu nejstarší prefekt, věděl, že on to nestihne.
Joannie bleskově vytáhla hůlku: „Imobilus!“
Selena ztuhla uprostřed kroku sotva metr ode dveří. Cooper rychle složil na zem láhev whiskey a skleničky, které přinesl, vtáhl rozklepanou Harrisonovou dovnitř a zabouchl za nimi.
„Můj bože,“ hleděla Joannie na nehybnou dívku. „Já… Omlouvám se, nevěděla jsem, co udělat…“
„Myslím, že to bylo jediné řešení,“ ozval se Draco tiše, s vyděšenou Palmerovou stáli proti ní. Všichni se na něj překvapeně podívali. „Ne, že by se mi to líbilo… Ale je to tak. Ona je schopná ublížit sobě i nám. Navíc, nemůžeme ji pořádně chytit bez toho, abychom jí způsobili ještě větší bolest…“
„Ty záda…“ došlo Coxovi.
„Ano,“ povzdechl si Draco odevzdaně. „A jak jinak ji chceš zastavit? Nějak ji dostanem zpátky do postele… A vymyslíme, jak ji tam udržet.“

Severus seděl ve svém kabinetu a pozorně sledoval hodiny na protější zdi temné místnosti.
V sedm. Ještě má dvě minuty.
Nervózně začal klepat prsty do stolu.
Jestli nepřijde včas, vytáhnu si toho malého pitomce sám…
Vstal a snad po sté začal přepočítávat všechny lektvary s podobným účinkem. Už žádný nechyběl.
Jak jsem sakra mohl dopustit, aby se jí něco takového stalo?! Merline, vždyť jsem Mistr lektvarů, jak je možné, že jsem si to nespojil?!
Začal kontrolovat všechny ostatní police.
Proč mě krucinál nenapadlo, že by ho mohla mít ona? Proč jsem ho já idiot nehledal víc?! Vždyť jsem ji viděl… Viděl ji hned poté, co si s ní Lestrangeová pohrála, můj bože… Vypadala hůř než většina těch, co přežila… Už zase jsem u ní seděl v nemocničním křídle. Vždyť má pravdu, už je z toho tradice! Salazare, ty to vidíš… Proč zrovna ona?!
Sedm hodin.
Jenomže teď za to můžu já… A Malfoy. Kdyby ji ten malý idiot netahal k nim… Jak může být tak naivní a myslet si, že jeho otec změní názor? Že změní názor Pán zla? Zatracený Albus, vůbec jim to neměl povolit, proč mě neposlouchá, když ví, že mám pravdu?! A kde vůbec je ten malý spratek?!
Sedm hodin a jedna minuta. Vyrazil ke dveřím odhodlaný vytáhnout prefekta z jakékoliv díry, ve které se před ním schovává. K jeho překvapení se ozvalo klepání, na dveřích se objevil ohnivý nápis ‚Draco L. Malfoy‘. Na pár vteřin se zarazil.
On vážně přišel?
Tohle nečekal. V tu chvíli pro něj byl jen malý, rozmazlený spratek neschopný rozhodovat se sám za sebe, neschopný přijmout zodpovědnost za své činy, zneužívající postavení své rodiny k zastrašování ostatních. V ten okamžik nedokázal pochopit, jak může být Zmijozel oddaný takovému arogantnímu parchantovi.
Otevřel dveře a trhnutím hlavy ho vyzval, aby vstoupil. Prefekt beze slova prošel kolem něj a zůstal stát před stolem.
Severus si opět sednul a pozorně chlapce před sebou sledoval.
„Mluvte,“ vyzval jej odměřeně.
Podruhé za pár minut ho překvapil. Podával mu popsaný kus pergamenu. Vzal si ho a přejel očima, díval se na podivný rozvrh popsaný jmény Zmijozelských prefektů, jen Parkinsonová chyběla. Překvapení vzrostlo, když našel jméno Blaise Zabiniho. V rozvrhu bylo několik volných míst, teprve teď si všiml, že zahrnuje i večery a celé noci.
„Na co se to dívám?“ probodl chlapce ledovým pohledem.
Zaregistroval unavený a smířený pohled v jindy povýšených šedých očích. Další překvapení.
„Na Vaše doporučení jsem to řekl ostatním prefektům. Kromě Parkinsonové. Shodli jsme se, že se jí v tomhle směru nedá věřit…“ odmlčel se. „A nějak se k tomu přimotal i Zabini. Tohle je rozvrh, kdo z nás s ní může zůstat, protože má mezeru ve vyučování. Včetně večerů a nocí. Usoudili jsme, že díky tomuhle systému zameškáme z vyučování nejméně a předejdeme tak možným problémům. Večery si rozebrali převážně oni, abych se trochu prospal, já s ní budu zůstávat přes noc. Co se týče dne… Je tam bohužel pár mezer, které se nám nedaří vyřešit.“
Severus se na rozvrh zaměřil podrobněji. Neměli to naplánované špatně, to jim musel chtě nechtě uznat. Logicky. Že by se na jeho věčně improvizujících hadech projevil vliv původně Havraspárské dívky? I když – nemohl jim křivdit. Pokud šlo o něco důležitého, dokázali udělat plán detailněji než kdokoliv jiný.
„Tady jsou hodiny Lektvarů šestého ročníku,“ zabodl prst do příslušných polí. „Coopera i Harrisonovou omluvím. Vy na Lektvary také nemusíte, čímž vyřešíte další problematickou dobu, přítomnost pana Zabiniho je však nutná. Předpokládám, že Vy svou látku ke zkouškám doženete a zároveň s ní pomůžete i oběma starším prefektům.“
Zkoušel. Čekal samolibou reakci, když mu naznačil, že by měl pomáhat starším ročníkům. Místo toho bylo odpovědí jen vážné kývnutí hlavou.
Ještě pár podobných překvapení a budu si muset něčeho nalít, pomyslel si Severus a střelil pohledem ke skříni se zásobami alkoholu (práce profesora je někdy náročná).
„Být Vámi, zkusil bych požádat profesorku McGonagallovou. Je velmi… Chápavá. A pro slečnu Everdeenovou má jistou slabost.“ Další přikývnutí. „Teď k jejímu stavu, pane Malfoyi,“ přešel k tomu podstatnému.
Chlapec útrpně zavřel oči, výraz se změnil.
„Vzbudila se před polednem, přišla zimnice, odpoledne horečka. A… Prosby,“ povzdechl si.
„Doufám, že jste jí nic nedal,“ vyletěl tak prudce, že jej donutil uskočit.
„Ne, ne!“ třeštil na něj oči. „Vždyť ani nemám co! Jediné, co jsme našli je tohle!“ vyhrabal z kapsy hábitu dvě malé lahvičky na první pohled obsahující běžný, poměrně slabý lektvar proti bolesti a položil je na stůl.
Severuse tím uklidnil jen trochu. Ve společenské místnosti byly „tajné“ zásoby mírných lektvarů, které studenti používali převážně kvůli těžkým ránům. Neměl iluze o množství alkoholu, které před ním schovávají. Dle domluvy o těch lektvarech věděli pouze prefekti, ale jak může vědět, jestli to z něj nevytáhla, než přestalo fungovat jejich pouto?
„Pokračujte.“
Malfoy se zhluboka nadechl.
„Usnula, přivedl jsem ostatní, abych jim to řekl. Když Cooper s Harrisnovou odešli pro své rozvrhy… Snažila se utéct. Naštěstí se ti dva zrovna vrátili a Harrisonová ji zastavila. Imobilus,“ dodal nejistě. „Udělala to naprosto automaticky, byla už jenom metr ode dveří. Probírali jsme to a neměli jsme jinou možnost než ji spoutat kouzlem, kvůli těm zádům…“ vysvětloval překotně.
 „V pořádku. Způsobíte tím podstatně menší potíže. Magii na ni musíte přestat používat hodinu před aplikací.“
Bělovlasému chlapci se viditelně ulevilo.
„V posteli ji drží momentálně Palmerová pomocí kletby Captivus, jelikož se opakovaně snažila dostat pryč… Myslíme, že nenechat ji utéct je nejlepší. Pokud teda není magie problém, Captivus obnoví vždy ten, kdo u ní má být.“
Já tu láhev snad dopiju…
„Jedla?“ zeptal se Severus, když se mladý Zmijozel odmlčel.
„Ne,“ sklopil hlavu a zíral do země. „Chápu.“
Škodolibě si vychutnal malé vítězství, pak pocit zaplašil.
„Pane Malfoyi, po dnešním dni Vám dám poslední možnost – věříte, že to zvládnete?“
Každý dělá chyby. Ale v tomhle případě je jakékoliv pochybení nepřípustné.
„Ano. Musím.“
Severus přikývl a gestem jej propustil. Počkal, než se dovřou dveře a vyrazil pro láhev Ohnivé whiskey.

„Musíte tam jít, pa-pane profesore! Pros-sím…!“
Nečekal na vysvětlení.
Pokud přišla, použila nouzové znamení a ještě vypadá takhle… Jak moc je to zlé? Vždyť už je mimo víc než týden, nemohlo se to ještě zhoršit, protože to prostě už není možné!

XXX

„Normálně jsi dost žárlivý…“
„Ptáš se, proč jsem neudělal scénu?“ zeptal se pobaveně.
Merline, ta holka se probere po takové době a zeptá se na tohle… Neuvěřitelná.
Rozpačitě přikývla.
„V první řadě, za tu dobu se hodně změnilo. Za druhé – spíš bych se měl bát o sebe. Ale pokud vím, má zálusk na Zabiniho…“

XXX

„Zlato… Tohle nemá s tím, co se stalo nic společného. Navíc… Měla bych si zvyknout, když nesmím lektvary,“ věnovala mu smířený úsměv.
Dokonale zmatený zapadl zpátky do postele.
„Nechápu. Proč by sis měla zvykat?“
„Protože mi takhle bude každý měsíc,“ zamumlala rozpačitě a zčervenala.

Díl 17 - Nejsi sama II.

Ještě jedna věc - v průběhu příštích dílů se začnou objevovat Pobertové. Vzhledem k tomu bych ráda znala váš názor: Snivellus nebo Srabus? Osobně se mi český překlad nelíbí, na druhou stranu si nejsem jistá, jestli je dobrý nápad skloňovat anglickou přezdívku. Budu ráda, když poradíte! :-)