Díl 4 - Vyrovnáni
Celý čtvrtek rozdýchávala deset bodů, které jí dal předešlého dne Snape. Ostatní na tom nebyli o moc lépe. Večer jí nevěřili, ráno však kolovalo kolem Hravraspárského stolu nadšení. Deset bodů tam opravdu bylo! A co víc, posunuly je na první místo. Všichni se k Seleně začali chovat vřeleji. Příjemná změna.
Večer kráčela k učebně lektvarů odhodlaná nesdělit Malfoyovi, co se včera po jeho odchodu stalo.
Snape jim tradičně zadal práci a odešel, tentokrát však mimo učebnu. Neobtěžoval se sdělit jim proč, ani to pro ně nebylo důležité. Je čtvrtek, už jen dnešní a zítřejší večer…
Malfoy nevypadal, že by o něčem věděl. Nebo o tom jen odmítal mluvit, stejně jako ona. Díky Bohu. Jenom zavrčel, že potřetí její lektvar opravovat nehodlá, radši bude vysvětlovat Snapeovi, že to podělala. Dál pracovali mlčky. Malfoy přecházel po místnosti, předpokládala, že si jen sbírá přísady. Když prošel kolem ní postřehla, že na sobě má pouze bílou košili s malým znakem Zmijozelu místo celé uniformy.
Zavrtěla hlavou. Převádí se… Kéž by se chtěl ušpinit. Pořádně.
Po nějaké chvíli ji však vyrušil naprosto nečekaný zvuk - mlaskání. Zírala na Malfoye na druhé straně učebny. To myslí vážně?
„Můžeš mi vysvětlit, co to děláš?“
Zmijozel na druhé straně zvedl hlavu.
„Mám hlad. Jím,“ odpověděl samolibě.
Selena zírala dál.
„Ty jíš přísady do lektvarů?!“
„Ne,“ hodil si nějakou zelenou věc do úst, „náhodou vím, že v jedné nádobě Snape schovává určitý druh řasy,“ polkl, „který je velice chutný. A do lektvarů se nepoužívá.“
Věnoval jí povýšený pohled a vrátil se k jídlu.
Je to idiot. Definitivně.
Selena obrátila pozornost zpět k práci. Zanedlouho ji však vyrušil zvuk ještě podivnější než před tím. On… Chrčel?
„Co to zas…“
Slova jí zmrzla na rtech. Zírala na něj, nechápala, co se děje. Vyděšeně se držel za hrdlo a vydával podivné zvuky.
„Malfoyi?“ vstala a pomalu k němu zamířila.
To je zas nějaký blbý vtip? Pokud ano, je to rozhodně idiot.
V půlce učebny jí to došlo. Nebyl to vtip. Zmijozel na druhé straně místnosti se dusil. Vyrazila tak rychle, že se málem přerazila o židli vedle něj, hábit za ní vlál. Nevěděla, co dělat.
Merline, co když se udusí?! Kde je Snape, když ho člověk potřebuje?!
Zrak jí padl na řasu na stole, zpola snězenou. Vypadala jinak, než ostatní na hromádce opodál…
Ne, to snad neudělal, nemůže být až takový pitomec...
Chytila jej za ruce a škubnutím ho donutila pustit krk.
Jasně že může…
„Malfoyi, ty idiote!“ vyběhla zpět ke svému stolu a popadla hůlku. „Tys sežral žaberník! Že prý chutná řasa! Jak moc vypatlaný opravdu jsi?!“
Nejbližší prázdný kotlík shodila na zem.
„Engorgio!“ seslala na něj kouzlo.
Okamžitě zvětšil tak, že připomínal podivnou vířivku.
„Aqua eructo!“
Kotlík se naplnil vodou. Nekompromisně chytla dusícího se Zmijozela za paži a za neustálého nadávání jej táhla ke kotlíku s vodou. Těsně před ním se, Bůh ví proč, začal bránit.
„Na tohle nemám čas, vlez tam sakra!“ svedla s dusícím se Malfoyem krátký souboj.
Proč se ten pitomec brání?!
S notnou dávkou štěstí se jí podařilo strčit do něj tak silně, že zavrávoral a přepadl přímo do kotlíku plného vody.
Přiskočila k němu a vší silou mu držela ramena pod vodou, ať přestane, je normální?! Pak jej pud sebezáchovy konečně donutil se nadechnout. Uvolnil se.
Selena pustila jeho ramena a narovnala se. Při pohledu na Malfoye v kotlíku nevěděla, jestli se smát, nebo být znechucená. Ještě chvíli mu naštvaně vysvětlovala, jak velký idiot vlastně je. Bylo jí jedno, že ji pod vodou neslyší.
Nakonec přešla k jeho hábitu, otřela do něj ruce a vrátila se na své místo. Skvělé, nechala to moc dlouho vřít. Musí začít znovu…
Tenhle incident způsobil, že když v devět hodin vešel Snape, její lektvar ještě nebyl hotový. Zastavil se těsně za dveřmi s výrazem nefalšovaného překvapení.
Fajn změna, pomyslela si, ten člověk má mimiku…
„Dobrý večer, pane profesore. Dal byste mi, prosím, ještě minutku?“ ignorovala jeho výraz.
„Slečno Everdeenová, mohla byste mi laskavě vysvětlit, co to má znamenat?“
Vzhlédla a zářivě se usmála.
„Ale jistě. Mám nové hobby,“ vrátila se zpět k práci.
Snapeovo obočí vyletělo ještě výš.
„Mohla byste mi to blíže objasnit?“
Pobaveně vzhlédla podruhé.
„Určitě. Mým novým hobby je zachraňovat hloupé Zmijozely, kteří jí k večeři žaberník tím, že Vám devastuji vybavení učebny.“
Jo, Snapeovo obočí rozhodně vyletělo ještě výš.
„V tom kotlíku,“ pokračovala nevzrušeně, „se nachází pan Malfoy. Chcete-li vědět, proč jedl žaberník, musíte se ho zeptat. Jeho účinky vyprší…“ ohlédla se na hodiny, „přibližně za deset minut. Pokud to chcete vědět okamžitě, musíte pravděpodobně strčit hlavu pod vodu, protože je to pro mě stejná záhada jako pro Vás,“ dokončila.
Ještě jednou si vychutnala Snapeův zaražený výraz a vrátila se k práci. Profesor se beze slova posadil za svůj stůl a čekal.
Je vyvedený z míry, bod pro mě, pomyslela si potěšeně.
Dokončila lektvar, zanesla vzorek Snapeovi, který se na něj jen zběžně podíval a kývl, takže se vrátila ke stolu.
Ve chvíli, kdy začala uklízet, se ze zvětšeného kotlíku ozvalo zabublání. Otočila se právě včas, aby viděla promočeného Draca Malfoye, jak se čelem k ní opírá o stěnu kotlíku a přerývavě oddechuje s výrazem naprostého děsu.
Draco Malfoy v promočené bílé košili… Merline, to je pohled… Jen kdyby to nebyl takový sebestředný idiot.
Snape vstal a přešel ke kotlíku. „Mohl byste vylézt, abych schopen dát vybavení učebny do pořádku?“ zeptal se promočeného studenta ledově.
Malfoy sebou trhl, vyděšeně se podíval na profesora a opatrně vylezl z kotlíku. Okamžitě se pod ním vytvořila kaluž vody. Snape si pohrdavě odfrkl, nechal vodu v kotlíku zmizet, pak jej zmenšil. Kouzlem Malfoye osušil, aby mu přestal kapkat na podlahu a nechal zmizet louži. Selena se mezitím tvářila, že vůbec nic nevidí a postupně uklízela své věci. Brala do ruky batoh a chystala se odejít, když profesor promluvil, opět svým odměřeným tónem.
„Odebírám Zmijozelu padesát bodů za to, že mi jíte zásoby, pane Malfoyi.“
Draco vytřeštil oči.
Ten výraz mu snad zůstane, pomyslela si.
„Havraspáru padesát bodů uděluji. Za pohotové reakce slečny Everdeenové, díky kterým jste se neudusil,“ zpražil ho pohledem. „I když byste si to zasloužil. Zmizte,“ dokončil vztekle a práskl za sebou dveřmi kabinetu.
Malfoy stále třeštil oči, jo, rozhodně mu to zůstane. Selena s batohem na zádech mlčky, avšak s úsměvem na rtech, odkráčela ze sklepení.
Že prý potřetí opravovat lektvar, blbec jeden...
Draco stál tam, kde jej profesor i Selena zanechali a jen tupě zíral.
Co se to…? Jak?! Jak se tam ocitl žaberník?!
Přemýšlel nad tím sice celou hodinu, když se máčel ve vodě, ale na rozumné řešení nepřišel. Vždyť na tu řasu chodí už od třetího ročníku… A zrovna dneska! Před tou pitomou Everdeenovou. Chtěl ji jenom naštvat, aby udělala chybu a on jí mohl zase předvést, jak je hloupá, co se lektvarů týče. Posledně to byl skvělý pocit. Tohle byl rozhodně otřesný pocit. Představil si, jaké potupě bude muset od zítřejšího dne čelit a útrpně zavřel oči. Zítra večer. Zítra večer jí to dá vyžrat…
Selena dorazila do Havraspárské společenské místnosti. Sedělo tam překvapivě velké množství studentů a nevěřícně poslouchali jednoho z prváků.
„…opravdu! Stál jsem hned vedle a najednou Zmijozelu padesát bodů zmizelo! A pak,“ zajíkl se vzrušením, „padesát bodů přibylo nám!“
Prvák vzrušeně oddechoval a rozhlížel se kolem sebe hledaje aspoň někoho, kdo by mu věřil. Konečně zaregistrovali Selenu stojící ve dveřích. Teprve teď jí to došlo, určitě se zeptají, jak je to možné. Co jim řekne? Z nějakého důvodu měla pocit, že říct pravdu není zrovna nejlepší nápad...
Opravdu, otázku vystřelil Michael: „Víš o tom něco?“
„Ehm… Vlastně ano.“ Všechny tváře se otočily k ní, Selena horečnatě přemýšlela. „Malfoy svůj lektvar absolutně podělal. Snape tak zuřil, že mu odebral body. Zkoušel protestovat, Snapea to rozzuřilo ještě víc a dvacet přidal nám,“ pokrčila rameny.
S trochou fantazie se to blížilo pravdě, jelikož Malfoy žádný lektvar neuvařil… Ve společenské místnosti propukl jásot, ostatní překvapeně vycházeli z ložnic. Dalších padesát bodů jim zajistilo suverénní vedení ve školním poháru, a to je teprve druhý týden. Z nějaké poličky vytáhl jeden ze starších studentů máslový ležák, v Havraspárské věži se slavilo.
Ve Zmijozelské společenské místnosti panovala stísněná nálada. Zatímco před dvěma dny jim Malfoy vášnivě vyprávěl, jak musel tu pitomou Havraspárskou holku zachraňovat od exploze, dnes se jen zlobně podíval po svém natěšeném obecenstvu a vyštěkl: „Nemáte snad co na práci?!“
Všechny zpražil pohledem a vztekle odešel do ložnice. Zmijozelští za ním chvíli mlčky hleděli. Věděli, že jejich prefekt je náladový, ale tohle bylo podezřelé i na něj. Odcházeli spát odhodláni zjistit, co se stalo. A ať to bylo cokoliv, pomstít Malfoye.
Albus ve své pracovně poslouchal svého přítele a téměř neznatelně vrtěl hlavou. Severus mu líčil, co se před pár okamžiky odehrálo ve sklepení.
„Zajímavé. Opravdu zajímavé, Severusi.... Vypadá to, že tvůj nápad přece jen nebyl tak špatný, jak jsem si myslel. Pan Malfoy nám nevědomky prokázal velkou službu.“
Severus zvedl hlavu: „Ano, nezměrné ego našeho pana Malfoye bude rozhodně užitečné.“
Albus zamyšleně přikývl. Chvíli otálel, než se profesora lektvarů v protějším křesle zeptal na to, co jej doopravdy zajímalo.
„Proč nepoužila stínovou magii? Bylo by to rychlejší,“ zadíval se na něj se zájmem.
„Vypadá to, že slečna Everdeenová byla natolik duchaplná, že si vzpomněla na náš poslední rozhovor před začátkem školního roku. Důrazně jsem jí vysvětlil, jaké důsledky by mohlo mít její užívání před ostatními studenty.“
„Nevěděl jsem, že jsi to udělal,“ řekl překvapeně.
„Považoval jsem to za nutné,“ zadíval se tvrdým pohledem do očí za brýlemi tvaru půlměsíce.
„Nemyslel jsem to zle, Severusi,“ vrátil se Brumbálův úsměv, „udělal jsi dobře. Vyhneme se tak mnoha potížím. Pokud si bude tvá doporučení pamatovat.“
„Bude,“ prohlásil rozhodně a spěšně opustil místnost.
Albus se za přítelem ještě chvíli díval. Vhodil si do úst svůj oblíbený citronový bonbon a pohodlně se opřel do křesla.
Tohle bude zajímavý školní rok. Těžký, ale rozhodně zajímavý.
Ráno bylo ve Velké síni nezvykle hlučno. Havraspárský stůl slavil, Mrzimorský a Nebelvírský hádal, co se stalo. Jen Zmijozelský stůl byl podivně zamlklý.
Malfoy měl od rána velmi špatnou náladu a dával to na sobě znát. Atmosféra ve Velké síni jeho hněv ještě stupňovala. Od rána udělal pouze jeden druhák tu chybu, že na něj promluvil - velmi kreativním způsobem jej odeslal do příslušných míst. Od té chvíle se mu všichni vyhýbali. Nevadilo mu to, aspoň nemusí nikomu nic říkat. Stejně na to přijdou sami, určitě to už všem řekla a teď se mu smějí…
Celý den ji pronásledoval pohledem. Ona se na něj nepodívala ani jednou, bylo to k vzteku. Chtěl jí naznačit, že jestli ještě někde cekne, odskáče si to. I když na to bylo už trochu pozdě... Hněv se však postupem času měnil v údiv. Ano, celý den ho studenti v modrých hábitech popichovali, že jeho talent vařit lektvary se vytratil. Že už nebude Snapeův oblíbený student, protože Selena je lepší. Malfoyi, jak je možné, že máš ještě obočí? I přes to, že měl chuť jim všem naplnit pusu slimáky, o žaberníku ani slovo.
Ona jim to neřekla, napadlo jej záhy. Blbost. Musela jim to říct. Ale to by si nenechali ujít. Že by přece…?
Večer. Večer ji donutí vyklopit mu, co za hovadiny roznáší po škole...
Večer však nic nešlo podle jeho představ. Vyrazil před učebnu lektvarů o něco dřív, z Velké síně jej vyprovázely posměšky, teď už od tří stolů. Snažil se je ignorovat, tváře mu hořely hněvem. Čekal na ni v učebně, doufal, že ji k doznání donutí, než přijde Snape. Vyhrožovat jeho přítomností je docela účinné... K jeho smůle i překvapení byl profesor ten, který dorazil jako první. Rozhlédl se po učebně a když nespatřil Selenu, posadil se a vyčkával. Teprve po deseti minutách sdělil, který lektvar mají dnes zadaný a ať jí vyřídí, že nedochvilnost rozhodně netoleruje. Poté rozezleně opustil učebnu. Draco si začal chystat potřebné věci, dnešní lektvar byl jednoduchý a neměl by mu zabrat celé dvě hodiny. Začal s přípravou. Pokud se neukáže, Snape jí to dá vyžrat. Aspoň nějaká satisfakce...
Selena nebyla na večeři. Přehnaná srdečnost ostatních studentů jí byla nepříjemná. Bylo tak očividné, že jsou k ní milí jen díky těm šedesáti bodům a ztrapnění Malfoye. Večeřela sama v pokoji (díky Merlinovi za Winky) a přemítala nad tím, co se pokazilo. Od začátku roku chtěla, aby ji Havraspárští přijali. Jejich pozornost jí teď ale byla nepříjemná. Možná proto, že přišla tak náhle. Možná proto, že i přes veškeré nadšení s ní mluvili jen a pouze o událostech předchozího večera. O těch smyšlených, které jim sdělila. Byla si téměř jistá, že kdyby jim řekla, co se opravdu událo, Zmijozelští by se postarali o to, aby celý příští týden strávila na ošetřovně. Možná víc. Nikdo by se za ni nepostavil, pořád nebyla součástí koleje. Až nadšení ze získaných bodů opadne, jejich chování bude stejně odtažité jako první dny. Povzdechla si. Měla by vyrazit, ať nepřijde pozdě a Snape jí to neprotáhne i na příští týden.
Procházela sklepením, když zpoza rohu vykročili Crabbe, Goyle a Zmijozelský student, kterého neznala.
„Kohopak to tu máme?“ pronesl posměšně, Crabbe a Goyle se zachechtali. „Naše nová mistryně lektvarů,“ začali ji obcházet.
Tohle není dobré, tohle vůbec není dobré.
„Copak si provedla Dracovi?“ pokračoval snědý Zmijozel.
Selena se na něj tiše dívala s podezřívavým výrazem. Nebylo kam utéct, cestu nahoru jí zastoupil Crabbe a temné chodby sklepení neznala, jen cestu kam potřebovala. Oni tu byli doma.
„Ale, naše oblíbená Havraspárská studentka ztratila hlas,“ vychutnával si ji, oba hromotluci se za ní znovu zachechtali. „I na to určitě existuje lektvar. A ty by sis ho mohla uvařit, že?“
Jeho výraz se změnil. Selena začínala mít strach, ty úšklebky nevěstily nic dobrého.
„To bychom s tím asi měli něco dělat,“ oznámil, bleskově vytáhl svou hůlku a zamířil jí na tvář: „Sectum!“
Chtěla automaticky vyvolat štít, aby ji kletba nezasáhla. Hlavou jí však bleskla vzpomínka na Snapea. Hůlku neměla šanci vytáhnout, stihla jen zvednout ruce před obličej. Kletba jí okamžitě rozřezala obě dlaně, tvář naštěstí z větší části minula. Než se stačila vzpamatovat, jedna z goril za ní pokračovala.
„Everte statim!“
Selena odletěla o kus dál, tvrdě dopadla na zem. Hůlka jí vypadla z rukávu, natáhla se po ní.
„Expelliarmus! Snad sis nemyslela, že tě necháme se bránit?“ zeptal se pobaveně snědý Zmijozel, hůlka odletěla neznámo kam.
„Flipendo!“ odletěla znovu.
Takhle to šlo několik minut, než Crabbe (nebo Goyle?) sykl: „Snape! Zdrhejte!“
„Takhle do dopadne, když budeš něco zkoušet na jednoho z nás. Pamatuj si to,“ vražedně k ní pronesl neznámý student.
Všichni tři se spěšně vytratili. Nechali dobitou a krvácející Selenu ležet na zemi. Sebrala všechny síly, takhle ji Snape nesmí najít. S námahou se zvedla, stínovou magií přivolala svou hůlku a věci. Však tu nikdo není… Opatrně vykročila směrem k učebně, ve které už měla být. Nohy ji sotva nesly, hlava ji bolela, v dlaních pulzovala ostrá bolest a rány krvácely. Najednou se těsně před ní vynořil profesor s kamenným výrazem.
„Jdete pozdě, slečno Everdeenová. Strana 391.“
Jako bych to nevěděla, pomyslela si.
„Já vím, omlouvám se,“ uhnula před zkoumavýma očima pohledem a upřímně doufala, že si v šeru podzemní chodby nevšiml, jak vypadá.
Protáhla se kolem profesora a tak rychle, jak jen byla schopná, vyrazila k učebně lektvarů. Nesmí brečet, nesmí…
Dveře učebny se rozrazily, Draco na židli poskočil. Dovnitř vtrhla rozcuchaná, špinavá Everdeenová. S rudýma očima, ruce schované v potrhaném hábitu. Nevěnovala mu jediný pohled, jen zapadla na své místo. Posunula se kousek za kotlík tak, aby na ni neviděl a začala listovat učebnicí. Okamžitě mu bylo jasné, co se stalo. Zmijozelská sounáležitost byla většinou skvělá věc, každopádně... Tohle už přehnali.
Zatímco tu byl sám se Snapem, sdělil mu velmi odměřeným tóněm, že by jí měl být velmi vděčný. Nejen, že mu v podstatě zachránila život, ale také o incidentu nikomu neřekla. Bodový přírůstek zdůvodnila nějakou historkou o špatném lektvaru, kterou jí ti prostoduší Havraspáři sežrali a nyní ji šíří po škole. Nejdřív to nedokázal vstřebat. Před pár minutami se s tím vyrovnal, určitě to udělala kvůli tomu, že zabránil explozi jejího lektvaru (konečně si přestal vyčítat, že to udělal). Teď seděla na druhé straně místnosti v zuboženém stavu a přemáhala pláč.
Draca se zmocnily výčitky. Bojoval sám se se sebou, neměl by nabízet pomoc někomu z jiné koleje - zase. On byl Zmijozel, ne Nebelvír. Při té myšlence si potichu odfrkl, jen ta představa mu přišla ohavná. A proč by vlastně měl mít výčitky? Nebyl to on, kdo na ni vyslal ty kletby. Pokračoval v přípravě lektvaru a opatrně sledoval dívku v modrém hábitu. Viděl, že se s přípravou lektvaru trápí, její výraz byl zkřivený bolestí. I nakrájet lístky dobromyslu jí očividně dělalo problém. Dospěl do bodu, kdy se lektvar musel nechat deset minut vařit.
Tak fajn, za včerejšek. Nic jiného v tom není. Pak budu mít pokoj a Snape mi to nedá sežrat.
Zhluboka se nadechl a přešel k Seleně. Postřehl její rozřezané dlaně, než si jej všimla a schovala je do hábitu.
To jsou volové…
„Co chceš, Malfoyi?“ zeptala se hlasem, kterým by mohla vraždit.
„Ruku,“ oznámil jí.
„Proč?“
Tón byl ještě horší. Potkat ji v takové náladě schopnou držet hůlku, asi bych se jí bál, napadlo jej. Otázku raději přešel.
„Dej mi ruku.“
„Táhni.“
Takovou odpověď vlastně čekal. Nepohnul se, zůstal stát, levou ruku natahoval k ní, pravou ruku s hůlkou volně podél těla. Po chvíli se na něj náhle otočila s tak prudkou nenávistí v očích, že bezděky udělal krok dozadu.
„Jdi ode mě, Malfoyi!“ zaječela na něj.
Otočil se a vztekle se vrátil ke svému místu. Zkusil to, nechtěla, její problém. Odložil hůlku a vztekle si začal chystat další přísady.
Holka jedna pitomá… Proč se s ní vůbec otravuju?
Dokončil svůj lektvar, nabral jej do lahvičky a odnesl Snapeovi na stůl. Sklízel věci ze stolu, když pohledem zaletěl na druhou stranu učebny. Z lektvaru se podivně kouřilo, Everdeenová byla bledá, měla tmavé kruhy pod očima a jenom nepřítomně hleděla na kotlík. Rezignovaně si povzdechl, vzal hůlku a znova k ní vyrazil. Přece jenom jí to udělali kvůli němu, přitom ona ani nevyužila nejlepší příležitost jej ponížit, jakou kdy kdo na téhle škole měl.
Merline, tohle je ale blbý začátek roku...
Přišel k ní, znova se nadechl. Pokus číslo dvě.
„Dej mi ruku,“ řekl rozhodně, „a nezkoušej se se mnou hádat.“
„Myslím, že jsem to řekla jasně,“ ozvala se odpověď, už ne tak odhodlaně jako před tím.
Rozhodně jí nebylo dobře.
Pitomá, blbá holka. Proč si nenechá pomoct, když to potřebuje?
A on pomoc nenabízí často. Nebýt toho včerejšího incidentu, vykašlal by se na ni.
„Nebuď blbá. Vím, že to byli Zmijozelští a že to udělali kvůli mně. Tak si sakra nech pomoct. Vypadáš, že se sesypeš a to si na triko nevezmu.“
Znovu k ní natáhl levou ruku. Sledoval ji, sváděla vnitřní boj. Pomoc očividně potřebovala, ale od něj? Draco se tomu nedivil. Na jejím místě by se choval stejně. Nakonec mlčky vytáhla pravou ruku z hábitu a podala mu ji.
Idioti, opravdu idioti, napadlo jej. Horší kletbu použít nemohli, snad jí nepoškodila nervy...
Sedl si na volnou židli a začal ruku prohlížet. Celá dlaň byla poseta řeznými ranami, stejně tak kus předloktí. Opatrně zkoušel ohebnost a citlivost prstů, seslal kouzlo, které by našlo infekci.
Není to tak zlé, zhodnotil po pár minutách. Ale na pohled to vypadá otřesně.
„Druhou,“ oznámil jí.
Nehádala se, jen mu podala stejně zuboženou levou ruku. Zopakoval postup a oddechl si, byla na tom o něco líp. Neochotně zvedl hlavu, aby jí oznámil, že za pár minut připraví mast, která rány zhojí, když si něco uvědomil. Seděla tělem otočená k němu, přesto hleděla někam za své levé rameno. Současně jej napadla další věc. Kdyby na ni kletbu seslali jen tak, neměla by rozřezané dlaně… Prudce se narovnal.
„Kam mířili?“
Zatla zuby, skousla si spodní ret.
„Kam mířili?“ zopakoval pomalu a výhružně.
Po pravé tváři se jí skutálela slza, jediná za celou dobu. Muselo ji to bolet víc, než mu hodlala přiznat…
„Na obličej,“ ozval se tichý, ublížený hlas.
V Malfoyovi se zvedla nečekaná vlna vzteku, důvod v tu chvíli nebyl schopný identifikovat.
„Otoč hlavu. A nenuť mě to opakovat.“
Překvapivě poslechla napoprvé. Vyhnula se jeho pohledu a podívala se doprava. Od spánku dolů se táhla jediná hluboká rána, krev jí stékala na krk. Vyděsil se. Jak je možné, že si toho nevšiml?! Opatrně se k ní nahnul, znervózněl. Třesoucí se rukou seslal kouzlo, ani tady nic nebylo, díky Merlinovi. Nadechl se.
„Dej mi pár minut,“ oznámil prostě.
Nic neřekla, ale její pohled cítil po celou dobu. S hotovou mastí v jedné ruce, hůlkou v druhé přešel zpátky k ní. Všiml si brčálově zeleného lektvaru. Na to nepomyslel. Dvě vteřiny přemýšlel, co s tím, pak odevzdaně zvedl hůlku.
„Evanesco.“
Lektvar zmizel. Everdeenová se mu konečně podívala do očí - překvapeně a naštvaně. Pro změnu uhnul pohledem on. Než si to stihl rozmyslet, promluvil.
„Ten lektvar byl katastrofa a ty to víš. Snape by zuřil a oběma by nám to prodloužil o další týden a o to rozhodně nestojím. Dám tam dvě lahvičky mého.“
Nic neřekla. Sedl si na stejné místo, ze kterého před několika okamžiky odešel a mlčky k ní natáhl levou ruku. Odevzdaně mu podala svoji.
„Bude to štípat, ale působí rychle,“ oznámil jí, aniž zvedl oči.
Její přikývnutí spíš vycítil, dal se do práce. Cítil, jak po prvním doteku ztuhla. Snažil se pracovat co nejrychleji.
Merline, proč jsem tak nervní?!
Opatrně se přesunul k druhé ruce. Hotovo, zbýval obličej. Zvedl hlavu a zjistil, že se dívá Everdeenové přímo do očí. Mísila se v nich bolest s odhodláním. Pohled trval sotva dvě vteřiny, pak otočila hlavu doprava. Pevně zavřela oči. Polkl a s tak velkou opatrností, jaké byl schopen, jí nanesl mast na poslední ránu. Mimoděk si všiml, že si kouše ret.
Merline, ta holka ho musí mít úplně rozcupovaný, pomyslel si, když umýval misku.
Ohlédl se po ní, se zavřenýma očima stále bojovala s bolestí. Krvavá stopa na jejím krku vypadala dost děsivě. Nakonec namočil jeden z hadříků a přenesl ho k jejímu stolu. Uslyšela ho přicházet a otevřela oči. Teď v nich viděl jen bolest.
„Na…“ Hlas se mu zadrhl. „Na krk,“ zrudnul a rychle přešel ke svému místu.
Pitomče, pitomče, pitomče!
Snažil se zaměstnat, aby se uklidnil. Přinesl ještě jednu lahvičku, nabral lektvar a zbytek nechal zmizet. Postavil ji vedle své na Snapeův stůl. Uklidil své místo. Nedokázal sedět, na to byl příliš nervózní, takže začal uklízet i její věci. Trhnul sebou, když se k němu po chvíli tiše přidala. Gestem ji zastavil, pochopila. Mlčky mu ukázala dlaně, otočila hlavu. Rány zmizely, krev také - díky bohu. Kývl. Beze slov uklidili zbytek věcí a za pár okamžiků zároveň vycházeli z učebny. Na chodbě se okamžitě vydal směrem ke své společenské místnosti. Byl rozrušený a nervózní, to mu vadilo. Potřeboval se uklidnit a to rychle.
„Malfoyi,“ ozvalo se za ním.
Překvapeně se otočil. Dívala se na něj tvrdým pohledem, který u ní ještě neviděl.
Měly ty oči vždycky tak zajímavou barvu?
Počkat, co to sakra...?!
„Díky,“ řekla prostě a přerušila tím zběsilý tok jeho myšlenek. Bez emocí, bez zbytečností kolem. Jen jedno prosté slovo.
„Nápodobně, Everdeenová,“ odpověděl jí stejně.
Pochopili se. Byly vyrovnáni, nic si nedlužili. A nikomu nic neřeknou.
Bez jakéhokoliv vyrušení dorazila až do společné ložnice. Zbytek její koleje se jí na nic nevyptával, proč taky, dneska nedostala žádné body. Nikdo se nezajímal ani o to, co se jí stalo. Nebo možná zajímal, ale její výraz je donutil držet jazyk za zuby. Však oni si historku vymyslí.
Co nejrychleji se osprchovala, dlaně ji svrběly, rány ani jizvy však nezůstaly. Malfoyova mast zabrala.
Malfoy… Nevěděla, co si o dnešním večeru myslet. Ty tři rozhodně neposlal on, proč by si přidělával starosti? Až takový idiot to přece jen nemůže být. Jeho první nabídka pomoci byla tak nečekaná… Myslela si, že jí jde jenom přitížit. Ostatně, byl to had. Proč by ji to mělo překvapovat?
Zahrabala se do postele, zatáhla závěsy. Chyběla jí prázdná škola.
Hned poté, co jeho nabídku odmítla, litovala. Dlaně i obličej ji pálily, bylo jí jasné, že není schopná uvařit ani tak jednoduchý lektvar. Nebo prostě vydržet. Když přišel podruhé, bylo to něco jiného. Musel to myslet vážně, proč by to jinak zkoušel ještě jednou? Navíc, neochotně si připouštěla, to, co říkal, bylo logické. Opravdu svedla vnitřní souboj – nechat si pomoct od Zmijozela? Rozhodnutí nelitovala, Malfoy očividně věděl, co dělá. Na rozdíl od žaberníku.
Znovu si v šeru prohlédla dlaň i když věděla, že žádné jizvy nenajde. Rukou si přejela přes levý spánek. Taky nic.
V myšlenkách se vrátila zpět k bledému Zmijozelovi. Že by tajná záliba v lektvarech?
Přesunula se k okamžiku, kdy mu podala ruku. Prohlížel ji opatrně, starostlivě… Až něžně. Tohle jí nešlo do hlavy. Nedokázala to spojit s jeho chováním po zbytek týdne. Bál se snad, že když nebude opatrný, vyslepičí to Kratiknotovi? Proč ji prostě neodtáhl na ošetřovnu? Byla si téměř jistá, že když se k ní nahnul, aby prohlédl ránu na obličeji, zadržel dech. Stejně tak když nanášel mast.
To nedává smysl. Proč by…?
Ale k čertu s Malfoyem, otočila se na bok. Vrátil jí, co jí dlužil. Konec příběhu. Pevně zavřela oči a začala počítat domácí skřítky.
Draco vpadl do společenské místnosti. Bleskurychle našel Crabbea a Goyla, vyrazil k nim. Oba hromotluci se instinktivně přikrčili.
„To vy?“ zeptal se ledově.
Nejistě kývli, nevěděli proč zuří, měl by být přece nadšený! Ostatní se kvapně stáhli do největší možné vzdálenosti od prefekta a jeho případné další trajektorie.
„A?“ Oba na něj nechápavě zírali. „Kdo další?“ zeptal se netrpělivě.
„Za-Zabini,“ vylezlo z Goyla konečně.
Draco se neobtěžoval kamkoliv chodit, ještě by mu zdrhli.
„ZABINI!!“ zařval.
Všichni v místnosti se přikrčili, prváci vypadali, že by raději plavali venku s olbřímí olihní. Volaný nejistě vyšel z chlapeckých ložnic.
„Sednout,“ štěkl Draco a ukázal na volné místo vedle svých goril. Zabini se obezřetně, ale velmi rychle přesunul na určené místo. „Čekám,“ oznámil jim Malfoy ledově.
Ani jednomu z nich nebylo do řeči. Ostatní se postupně vytráceli, bylo mu to jedno. Co je špatného na tom, že se ho bojí? Nakonec se odhodlal Zabini.
„My-mysleli jsme, že když…“
„Sklapni, Blaisi,“ štěkl po něm. Tohle by trvalo věčně. „Uvědomujete si, že poté, co jste ji zmasakrovali, prošla kolem Snapea za mnou na Lektvary?! A že je mu jasné, kdo to byl?! A Snape by to po včerejšku velmi rád hodil na mě!“ vztekal se. Crabbe se nadechoval, chtěl něco říct. „U vousů velkého Merlina, mlč, nebo ti něco udělám! Je vám jasné, že jsem to musel řešit?! A že z toho mohl být neuvěřitelný průser?! Když už budete chtít příště něco takového udělat, aspoň se nad tím ZAMYSLETE! Zmizte!“ zařval naposled, docházely mu nervy.
Ledovým pohledem vyprovodil všechny prchající, nejen tři provinilce. Klesl do křesla a zadíval se ven do jezera. Žiju obklopen idioty…
Vztek z něj postupně vyprchával. Mimoděk se zamyslel, proč vlastně tak zuřil. Když odcházel od učebny Lektvarů, byl dokonale klidný. Dobře, klidný ne. Ale rozhodně ne takhle rozzuřený. Ano, částečně zuřil kvůli tomu, co řekl. Snape by to hodil na něj, přestože ví, že on to nebyl. Je prefekt, má si to ohlídat. Až po dlouhé chvíli si připustil myšlenku, že by to mohlo být i kvůli té holce. Té pitomé Havraspárské holce. Proč by se o ni měl zajímat? Byl u stejného problému, který řešil už v učebně lektvarů. Proč?
Vybavil se mu pohled na její rozřezané dlaně. S jakou opatrností nanášel mast...
Nechtěl jsem, aby ji to bolelo, uvědomil si zděšeně. A takhle mohl vypadat její obličej…
Znovu v něm vzplál vztek. To by vyléčit nedokázal. Vzpomněl na ránu na jejím spánku, krev na krku. Dostavil se podivný pocit. Znovu a znovu si přehrával vzpomínku, ve které jí na ránu nanášel mast. Jak byl rád, že zabrala. A že si smyla z krku krev…
Zabíhám do nebezpečných myšlenek, zavrtěl hlavou, zvedl se. V místnosti byl sám. Nedivil se tomu, po jeho výstupu by na ráně zůstával jen pitomec. Vydal se k ložnici odhodlán nevrátit se k myšlenkám, kterými se zaobíral před chvílí. O tomhle se nikdo nedozví.
Zbytek měsíce proběhl bez zajímavějších událostí. Hodiny byly náročné, úkolů mnoho. Snape byl otravný, ropucha nepříjemná. Selena párkrát zavítala na trénink Havrasprárského famfrpálového družstva, jak slíbila Cho. Sport vypadal zajímavě, těšila se na první zápas. Neměla však potřebu dostat se do týmu. Ostatně, opravdu doháněla své mezery a neměla by čas trénovat. Studiem se jí na nějakou dobu držet si ostatní od těla. Díky Merlinovi aspoň za jednu věc, kterou Havraspárští považují za posvátnou… Všichni se totiž rozhodli, že nutně potřebují vědět, co se poslední večer s Malfoyem stalo. Se stejným odhodláním, s jakým se to z ní snažili vytáhnout, ona lhala. V půlce následujícího týdne své snahy vzdali a přesně jak předpokládala, jejich vřelé chování zmizelo. Mělo to své výhody, teprve teď začala oceňovat klid panující v knihovně a samotu v Uršulině umývárně. Uršula byla nakonec ta, která jí nejvíc pomáhala. Věděla, že Selena její monology neposlouchá. Stejně vždycky pokračovala, aby mohla na chvilku vypnout. Na druhou stranu se dvakrát stalo, že potřebovala vážně s někým mluvit. A Selena naslouchala.
S postupem času si všimla další změny v chování Havraspárských. Už se k ní neobtěžovali chovat zdvořile, prostě ji ignorovali. Věděla, že částečně je to její chyba, vyhýbala se jim. Ale jejich přetvářka na začátku roku tomu velmi pomohla. Dospěla k názoru, že se nebude vnucovat a bude šťastná sama. Převážně. S Lenkou Láskorádovou doháněla znalosti týkající se Péče o magické tvory, ta holka měla úžasný dar. Neville Longbottom z Nebelvíru ji vytáhl z bylinkářského dna – k velkému překvapení profesorky Prýtové. Při první hodině, kdy nemusela zachraňovat žádnou rostlinu, se Nevillovi málem rozbrečela na rameni. Hermiona Grangerová jí jedno sobotní odpoledne v knihovně vyprávěla o SPOŽÚS. Byla nadšená, když se Selena zmínila, že s Winky je často v kontaktu a slíbila Nebelvírce, že ji přesvědčí, aby si s ní promluvila.
Oproti těmto pozitivním chvílím přicházely takové, že měla chuť vyskočil z okna Havraspárské věže. Zejména poté, co byla náhodou při hodině Kouzelných formulí ve dvojici s Harrym Potterem. Její názor na něj byl ze začátku více méně pozitivní – celkem milý kluk s těžkým údělem. Přece jenom byla na hodinách Obrany proti černé magii, s ropuchou si očividně nesedl. Po tom, kdo je lord Voldemort raději nepátrala. Po této hodině se však začaly dít zvláštní věci – dávivé dortíčky na stole, explodující žáby v posteli, očarované poznámky. Celý týden jí trvalo přijít na to, že za všechno může Cho s Marrietou – Changová byla zjevně do Pottera zamilovaná a usoudila, že je pro ni konkurence. Marrieta ji v tom jakožto věrná kamarádka vytrvale podporovala. Od té chvíle se Potterovi vyhýbala, jak mohla. Starší dívky se sice uklidnily, zato každý večer slýchala milostné monology o Harrym. A to s nimi nebyla v jedné ložnici. Za pár dní chudáka Pottera upřímně nenáviděla, aniž by tušil proč.
K tomu všemu se přidaly malé nehody – očarovaný inkoust, hejno včel, lokální dvouhodinová přeháňka nad její hlavou. Na ošetřovně byla třikrát týdně, madam Pomfreyová z ní sama byla nemocná. Ale ani za zlatého hrabáka nedokázala přijít na to kdo za tím vším stojí.
Září se blížilo ke konci, atmosféra ve škole se změnila. Kolovaly zkazky o nějakém důležitém oznámení na konci měsíce. Selena jim nevěnovala pozornost, takových báchorek tu za ten měsíc bylo… Tato jediná však bylo pravdivá.
Před večeří posledního zářijového dne přešel Brumbál před profesorský stůl. Velká síň okamžitě ztichla, všichni upírali pohled na něj. Ředitel měl na tváři svůj obvyklý úsměv, profesoři za ním se tvářili nadmíru potěšeně. Až na Snapea, který se klasicky netvářil nijak a Umbridgeovou, která vypadala, že za chvíli pukne vzteky.
Brumbál začal mluvit: „Milí studenti. Rád bych vám dnes oznámil jednu velmi důležitou věc. Po nešťastných událostech v minulém roce při Turnaji tří kouzelnických škol byla tato podoba turnaje úplně zrušena.“
Ve velké síni bylo hrobové ticho. Brumbál začal přecházet před profesorským stolem.
„Spolu se zástupci Kruvalu a Krásnohůlek jsme se jej však rozhodli nahradit méně nebezpečnou formou, a to kouzelnickým soubojem. Každá z kolejí,“ rozhlédl se po tvářích před sebou, „může nominovat libovolný počet zástupců. Podmínkou je, že musí být nejméně ve čtvrtém ročníku a musí projít průpravou. Na Halloweenské slavnosti pak budou losovány dvojice, ve kterých se utkáte. První kola,“ pokračoval, „si zajišťuje každá škola sama. Účastníci z každé školy nás navštíví na konci ledna. Na toto datum je také přesunut tradiční ples, aby byla aspoň jedna z tradic Turnaje zachována. Po plese bude následovat boj o titul mezi nejlepšími šesti dvojicemi. Nějaké dotazy?“ rozhlédl se po Velké síni. Nejistě se zvedla jedna ruka u Mrzimorského stolu. „Ano?“ vyzval chlapce Brumbál.
„Jak to bude s tou průpravou, pane řediteli?“
„Ach ano, velmi dobrá otázka. Bude se konat dvakrát týdně pod vedením profesora Kratiknota a profesora Snapea.“ Sál zašuměl překvapením. „Na konci října rozhodnou, kdo z vás je schopen zúčastnit se turnaje. Nějaké další dotazy?“ zeptal se.
Žádná ruka se však nezvedla, všechny zarazila představa, že o jejich účasti bude rozhodovat profesor Lektvarů.
„Výborně, v tom případě vám všem přeji dobrou chuť a hodně štěstí!“ popřál jim s úsměvem a vrátil se na své místo vedle profesorky McGonagallové.
V příštích dnech se ve škole nemluvilo o ničem jiném. Většina profesorů vzdala svou snahu vyučovat, dokonce i Snape jim dost neochotně zadal nejjednodušší možný lektvar. Jediný, kdo zarputile trval na korektní výuce, byla růžová ropucha. A byla nepříjemnější než obvykle.
Selena tupě zírala do učebnice. Jednou za čas otočila stránku, jakože čte. Sem tam prolistovala knihu, aby to vypadalo, že něco hledá. Pravda byla taková, že stejně jako ostatní přemýšlela nad nadcházejícím večerem. Mělo se konat první setkání kvůli turnaji. Což byl také důvod, proč Umbridgeová zuřila. Prosazovala, že kouzla jim stačí znát teoreticky, vše schválené ministerstvem, však kdo by chtěl útočit na děti… A Brumbál přímo před ní vyhlásí mezinárodní turnaj v kouzelnických soubojích.
Génius, ten člověk.
Byla nervózní. Uršule s Lenkou se nakonec povedlo ji přesvědčit, aby se přihlásila také. Nevěděla, jak se cítit. Na jednu stranu se na souboje těšila, po zkušenostech se Snapem věděla, že na to má. Na stranu druhou, musí se vyhnout stínové magii. Nakonec dospěla k závěru, že za zkoušku pravděpodobně nic nedá. Lenka slíbila, že se přihlásí také a Uršula určitě bude poletovat kolem.
Profesor Kratiknot stál na improvizovaném stupínku, aby byl aspoň tak vysoký jako studenti, profesor Lektvarů za ním. Stoly z Velké síně zmizely, vypadala podivně prázdně… Až do chvíle, kdy se přihrnuly desítky lidí.
Filius přelétl své obecenstvo pohledem. Mohou začít.
„Dobrý večer, milý studenti. Vítám vás na úvodním setkání. Jsem rád, že jste se dostavili v tak hojném počtu. Nyní vás budu chvíli nudit detaily a následně začneme s procvičováním.“
Znovu se rozhlédl, všichni jej pozorně poslouchali.
V následující půl hodině jim vyložil pravidla kouzelnického souboje dvojic (začíná společnou úklonou, končí ve chvíli, kdy ani jeden z dvojice není schopný se nadále bránit), předběžný plán pro jejich setkávání (kdy a co se bude procvičovat) a pravidla samotného turnaje. Poté konečně začali trénovat.
Pouze Expelliarmus a Protego, ale Selena se i tak cítila spokojeně. Ve dvojici s Lenkou, uklizené pěkně nenápadně v rohu. Kratiknot se Snapem procházeli mezi studenty. Přesněji řečeno, Snape urážel všechny studenty kromě svých, Kratiknot pobíhal za ním a vysvětloval, co je podle nerudného profesora špatně. Zmijozelští byli samozřejmě dokonalí, jak jinak. Lenka byla zoufale nesoustředěná, Seleně nedalo moc práce bránit se její odzbrojovací kletbě. Většinou ji totiž minula a sejmula nějakého nebohého studenta za ní.
Rozhlížela se po ostatních. Většině to šlo docela obstojně, pár (jako například Grangerová opodál) bylo jasně nadprůměrných. Odmítala se podívat směrem ke skupince v zeleném. Těsně před koncem hodiny na sobě ucítila něčí upřený pohled a poplašeně se otočila. Přes celou Velkou síň na ni zíraly Malfoyovy šedé oči. Ztuhla, na okamžik zapomněla na Lenku. Záhy jí hůlka vyletěla z ruky. Naproti ní se ozvalo zasněný výkřik, Lenka nadšeně poskakovala. Zavrtěla hlavou, vydala se směrem k hůlce. Dovolila si kradmý pohled směrem ke Zmijozelům, Malfoye neviděla. Zvedla hůlku a vrátila se zpátky, aby mohly pokračovat. Za pár minut je však profesor Kratiknot zastavil s tím, že jejich první setkání je u konce a těší se na další.
Studenti se začali trousit směrem ke svým kolejím, Selena s Lenkou se přidaly ke skupině nadšených Havraspárských. Nepromluvily, Lenka si zasněně pobrukovala nějakou melodii, Selena přemýšlela.
Co měl znamenat ten pohled?! Celý uplynulý měsíc jsme se naprosto okázale ignorovali. Proč teď?
Ignorovali se i nadále. Na chodbách, v hodinách, na tréninku soubojů. Až do onoho osudného večera.
Byl týden před vyhlášením dvojic na turnaj, všichni se zlepšili (dokonce i věčně zasněná Lenka) a hořeli nedočkavostí. Když se ten den dostavili do Velké síně, stál uprostřed velký dlouhý stůl. Profesor Kratiknot po něm vzrušeně pobíhal. Vytržen z nadšeného monologu Snapeovým ledovým pohledem jim oznámil, že dnes večer si vyzkouší opravdový souboj, ne řízený nácvik s přesně daným sledem útoků. Mezi studenty to vzrušeně zašumělo.
„Vážení, utište se prosím!“ pokoušel se maličký profesor o klid v místnosti. „Teď vám jedna dvojice předvede vzorový souboj! Pane Pottere, slečno Grangerová, můžete?“
Jmenovaní předstoupili, místnost se utišila. Přesně jak řekl profesor Kratiknot, souboj byl vzorový. Cho vedle ní útrpně vzdychala při každém Hermionině zásahu, nadšeně povzbuzovala svého idola, když se trefil on. Přesto se Seleně zdál tak nějak… Mdlý. Bez života, bez energie. Bez zápalu. Souboj byl vyrovnaný, nakonec však zvítězily Potterovy zkušenosti. Spolu s Hermionou slezli za bouřlivého potlesku ze stolu. Changová byla téměř v transu.
„Jestli dovolíte, profesore,“ ozval se najednou tiše Snape, „jelikož jste první dvojici navrhl Vy, dovoluji si navrhnout účastníka pro druhý souboj.“ Ve Velké síni bylo opět hrobové ticho, studenti vyčkávali. „Druhého samozřejmě smíte vybrat opět Vy,“ pokračoval a provrtával profesora Kouzelných formulí pohledem.
„Zajisté,“ přitakal Kratiknot rozhodně.
Věděl, že to Severus udělá, byli domluveni dlouho dopředu.
„Pane Malfoyi, mohl byste?“
Skupina Zmijozelských podpořila svého prefekta hlasitým jásotem. Filius počkal, než se uklidní a téměř neznatelně se na Snapea usmál. Jdeme na to.
„Slečno Everdeenová, budete hájit barvy Havraspáru?“
Neozval se žádný potlesk, žádné nadšené povzbuzování. Havraspárští byli překvapeni, že jejich ředitel vybral zrovna ji… Vždyť byla tak zoufale průměrná a mezi nimi bylo tolik podstatně nadanějších! Zatímco se Selena prodírala směrem ke stolu, překvapení některých studentů přešlo ve vztek…
Po schůdcích, které jí přičaroval profesor Kratiknot, vyšla na stůl. Odhodlaně se narovnala a zvedla hlavu. Pomalu přešla na určené místo a teprve poté si dovolila podívat se na svého protivníka. Malfoy stál naproti ní s nečitelným výrazem. Čekal. Snapeův hlas je upozornil, že by se mohli uráčit začít, nemají na to celý večer.
Oba téměř shodně zaujali postavení. Mírná úklona, souboj začal.
Podcenila ho. Malfoy byl v soubojích výborný, kdyby jen mohla použít stínovou magii… Stihli si vyměnit jen několik útoků, když její hůlka přistála na zemi. Zmijozel naproti ní se samolibě usmíval, jeho kolej jásala. Byla vytočená, Havraspárští se na ni dívali s odporem. To mu nedaruje…
Otočila se směrem, ve kterém tušila svou hůlku. Nějaká dívka z Mrzimoru ji našla a předala Seleně. Opět zaujala postoj. Malfoyovo obočí překvapeně vyjelo nahoru.
„Tobě to nestačilo, Everdeenová?“
„A tobě, Malfoyi?“ zeptala se ho se zákeřným úsměvem. Zmijozel se zamračil, zaujal postoj, uklonili se. Velká síň ztichla.
Braň se, zmetku…
Zaútočila tak nečekaně, že prvních pár okamžiků se Malfoy dokázal jen bránit. Nakonec se vzpamatoval a začal jí kletby oplácet. Selena vykřikovala inkantace instinktivně, stejně tak tvořila svůj štít. Pečlivě zkoumala chování a styl soupeře, tohle musí vyhrát. Nakonec přece jen našla rytmus v Malfoyových útocích. Dvě až čtyři rychlé kletby, Protego, počkat na její útok, pokud přijde, znova Protego, těsně poté dvakrát Expelliarmus. Pokud ne, přesunul se opět ke kletbám. A pořád dokola. První výhoda byla na její straně. Zatím se rozhodla hrát podle něj, hledala další věc, která by jí mohla pomoci. Pak si to uvědomila – on čeká, co řekne. Podle toho teprve reaguje, nepředvídá. O to víc se spoléhá na svůj rytmus....
Mám tě, hade.
Přestala útočit, jen se bránila. Malfoy znejistěl. Usmála se na něj, v očích vražedný výraz. Další nejistota. Přešla do útoku, pohyb zápěstí dělala tak drobný, že téměř nebylo možné jej postřehnout, inkantace šeptala. A Zmijozel téměř okamžitě začal prohrávat.
Trefa.
Zatlačila ho až ke kraji stolu, zakopl a upadl.
Díky Merlinovi, že ne na zem, to bych si ho nemohla vychutnat, určitě by mě zastavili.
Malfoy při pádu upustil hůlku, teď hleděl na usmívající se Selenu s výrazem naprostého zděšení. Vůbec nechápal, jak dostal do téhle situace. Čas jako by se na tři vteřiny zastavil, ve Velké síni nikdy nebylo takové ticho, bylo slyšet jen přerývané nádechy některých studentů.
Pak se nad nešťastným Zmijozelem jako rozsudek starostolce hlasitě ozvalo: „Rictusempra.“
Malfoy se začal svíjet v křečích smíchu. Jeho neštěstí však trvalo jen pár vteřin, ze stejných úst vyšlo milosrdné „Finite.“
Těžce oddechující se zvedl na nohy, plný nenávisti se podíval na zdroj svého ponížení. Stála tam, stále s tím podivným úsměvem na rtech.
„Už ti to stačilo, Malfoyi?“
Neřekl nic, jen si odfrkl a spěšně opustil Velkou síň, následován svými věrnými gorilami.
Selena se dívala za odcházejícím Malfoyem. Nevnímala nadšený řev červených a žlutých hábitů, opatrné tleskání modrých, nenávist zelených. Jen tupě zírala. Proč si nedokáže vychutnat vítězství? Najednou se cítila velmi unavená. Slezla ze stolu, profesor Kratiknot jí gratuloval, stejně tak zástupy studentů.
Hmm, jasně, díky…
Nakonec ji milosrdně propustil. Spěšně se vydala ven, na chodbě si dala záležet, aby všichni viděli, že míří směrem k Havraspárské věži. Proč to vlastně bylo tak důležité?
O několik minut později si lehla na svou postel a zadívala se do stropu, podivný hořkosladký pocit neustupoval.
Vydala se do umývárny za Uršulou, tam ji nikdo hledat nebude. Uršula ji přivítala nadšenou gratulací, Selena unaveně přijala. Duch mladé dívky se ji nějakou chvíli neúspěšně snažil rozmluvit.
Nakonec to vzdala a spustila svůj obvyklý monolog.
„…je vlastně docela hezký, že? S tím jeho pohledem, světlými vlasy… Chudáček, tu poslední kletbu si tehdy nezasloužil.“
Kdo tohle proboha byl?!
Neodvažovala se podívat, ale dala by cokoliv za to, aby to věděla.
„Myslíš hezký, když zrovna nepije ke snídani krev…“
XXX
„Oh, tak moudrá a všímavá,“ pitvořil se, „nejsi náhodou z Havraspáru? Kde máš knížky, co? Musíš v nich přece všechno hledat, ne? Našlas v nich i tohle? To je dost dlouhá věta, tos musela někde přečíst,“ vysmíval se jí do očí. V Seleně to vřelo.
Narovnala se a s ledovým klidem řekla: „A ty jsi vypatlaný a ubohý. Nejsi ty spíš Nebelvír než had?“
XXX
Draco vykřikl, padal. Nevěděl proč vlastně, vždyť umírá. Všechno jej bolelo, rány krvácely, neměl se jak bránit, hůlka byla bůh ví kde...